7 Tdo 906/2005
Datum rozhodnutí: 20.07.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 906/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 7. 2005 o dovolání obviněného P. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 7 To 546/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 96/2004 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 3 T 96/2004, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu čtyř roků. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 7 To 546/2004, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a v důsledku toho i v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Dovolání podal s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu vytkl nesprávné stanovení výše způsobené škody, ke kterému podle jeho názoru došlo s porušením ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Třebíči, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně, spočíval v podstatě v tom, že obviněný P. B. dne 13. 9. 2003 kolem 13:00 hodin v obci J. u M. B., okr. T., v kanceláři autobazaru obchodní společnosti H., s. r. o., vytrhl V. P. z rukou tři směnky, pokusil se opustit s nimi objekt autobazaru a tím způsobil V. P. a S. P. škodu v celkové výši 744.000,- Kč.

Při stanovení výše způsobené škody soudy vycházely ze zjištění, že předmětem útoku byla jednak směnka vystavená obviněným dne 7. 1. 2003 na částku 330.000,- Kč splatnou dne 1. 2. 2003 V. P., dále směnka vystavená obviněným dne 7. 1. 2003 na částku 347.000,- Kč splatnou dne 1. 8. 2003 V. P. a konečně směnka vystavená R. H. dne 1. 7. 2002 na částku 330.000,- Kč splatnou dne 30. 9. 2002 S. P., přičemž v době činu zbývalo splatit z této, tj. třetí směnky 67.000,- Kč. U směnek, podle nichž mělo být placeno V. P., tedy soudy vycházely z částky uvedené na směnkách, zatímco u směnky, podle níž mělo být placeno S. P., vycházely z nesplacené výše dluhu.

Obviněný spatřoval porušení ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. v tom, že soudy neocenily všechny směnky stejným způsobem a že v tomto ohledu postupovaly diferencovaně. Vyjádřil názor, že měl být opatřen znalecký posudek nebo odborné vyjádření a že na tomto podkladě měla být zjištěna cena směnek, podle nichž mělo být placeno V. P., a to jako cena, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, přičemž pokud by nebylo možné takto výši škody zjistit, mělo se vycházet z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo na uvedení v předešlý stav. Obviněný v této spojitosti odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 21/2002 Sb. rozh. tr., podle něhož je nezbytné takto stanovit cenu akcií, i když obsahují nominální hodnotu. Podle názoru obviněného je nutné u směnek postupovat obdobně.

Názor, který ohledně způsobu stanovení výše škody obviněný prezentoval v dovolání, je mylný.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb. (zákon o cenných papírech) ve znění pozdějších zákonů jsou směnky jedním z druhů cenných papírů, a to druhem odlišným od akcií.

Podle § 89 odst. 13 tr. zák. se ustanovení o věcech vztahují i na cenné papíry. Směnky proto mohou být předmětem útoku ve smyslu znaků trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák.

Pokud jde o výši škody, která je způsobena odcizením směnky, významné je to, že podle čl. I § 1 zákon č. 191/1950 Sb. (zákon směnečný a šekový) směnka obsahuje mimo jiné bezpodmínečný slib výstavce zaplatit určitou peněžitou sumu (směnka vlastní), resp. bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu (směnka cizí). Jestliže ten, komu má být podle směnky placeno, má směnku ve své dispozici, může se příslušné částky bez dalšího domoci návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Odcizením směnky je tudíž zásadně způsobena škoda ve výši odpovídající peněžní částce, která má být podle směnky zaplacena a která je na směnce uvedena jako tzv. směnečný peníz. To ostatně koresponduje s ustanovením § 20 odst. 1 písm. d) zákona č. 151/1997 Sb. (zákon o oceňování majetku) ve znění pozdějších zákonů, podle něhož se směnky oceňují jmenovitou hodnotou, na kterou jsou vystaveny, neodůvodňují-li zvláštní okolnosti cenu vyšší nebo nižší (k tomu viz č. 31/2005 Sb. rozh. tr.). V intencích tohoto ustanovení soudy v dané věci evidentně postupovaly, i když na ně výslovně ve svých rozhodnutích neodkázaly.

V případě směnky, jejímž výstavcem byl R. H. a podle níž mělo být placeno S. P., soudy při stanovení výše škody nevycházely z jmenovité hodnoty 330.000,- Kč, na kterou byla směnka vystavena, protože tu byly zvláštní okolnosti spočívající v tom, že část této hodnoty byla již v době činu zaplacena a že nezaplacená část činila 67.000,- Kč. Naprotitomu v případě směnek, jejichž výstavcem byl obviněný a podle nichž mělo být placeno V. P., soudy vycházely z jmenovité hodnoty, na kterou byly směnky vystaveny, protože nezjistily nic, co by bylo možné považovat za zvláštní okolnosti odůvodňující cenu vyšší nebo nižší. Souviselo to s jejich zjištěním, že ze směnek, jejichž výstavcem byl obviněný a podle nichž mělo být placeno V. P., nebylo v době činu zaplaceno nic. Ostatně ani obviněný v dovolání neuvedl žádnou konkrétní okolnost, která by mohla jakkoli odůvodnit úvahu o tom, že je namístě ocenit tyto směnky nižší cenou, než je jmenovitá hodnota, na kterou byly vystaveny.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním soudů. Obviněný tyto námitky zaměřil proti zjištění, že vystavil, resp. jako výstavce podepsal směnky, podle nichž mělo být placeno V. P., a proti zjištění, že důvodem vystavení směnek byla půjčka, kterou přijal od V. P. Obviněný v tomto ohledu soudům v podstatě vytýkal vadné hodnocení důkazů. Uvedené námitky jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z citovaného ustanovení je jasné, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Pod uvedený dovolací důvod proto spadají námitky v tom směru, že skutková zjištění soudu nenaplňují znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nikoli však námitky v tom směru, že skutková zjištění soudu jsou nesprávná, že jsou výsledkem vadného hodnocení důkazů nebo vadného postupu soudu při provádění důkazů apod. Jinak řečeno, uvedený dovolací důvod je naplněn pouze p r á v n í m i námitkami proti kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, nikoli ale s k u t k o v ý m i námitkami, jejichž cílem je primárně dosáhnout změny či dokonce zvratu skutkových zjištění soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to i jiného právního posouzení. Protože předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního je skutek, tak jak byl zjištěn soudem, nelze cestou dovolání usilovat o změnu skutkového základu rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec