7 Tdo 900/2003
Datum rozhodnutí: 04.09.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 900/2003



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 9. 2003 o dovolání obviněného ml. M. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2003, č. j. 5 To 43/2003-151, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 33/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 33/2002 podal obviněný dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2003, č. j. 5 To 43/2003-151, jímž bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného (a jeho zákonné zástupkyně Ing. M. M.) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2002, č. j. 2 T 33/2002-125. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. Podle § 242 odst. 1 tr. zák. za použití § 79 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 písm. a), § 82 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno. Tvrdí, že na základě provedeného dokazování odvolací soud nemohl učinit spolehlivý závěr o jeho vině. Vytkl soudům, že k některým skutečnostem nepřihlížely a z provedených důkazů tak nesprávně dovodily, že jde o trestný čin. Vyslovil přesvědčení, že v řízení před soudem měla být vyslechnuta poškozená E. M., její výslech obviněný považuje za nejpodstatnější důkaz celé věci. Další pochybení při provádění dokazování obviněný spatřuje v tom, že nebyl ohledně jeho duševního stavu vypracován nový znalecký posudek. V případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že po formální stránce byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., vyslovil obviněný názor, že po materiální stránce trestný čin nevykazuje ani zákonem požadovaný malý stupeň nebezpečnosti pro společnost. Z hlediska stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost je třeba podle obviněného také přihlédnout k tomu, že posuzovaného jednání se dopustil dva měsíce po dosažení věku 15 let, že věkový rozdíl mezi ním a poškozenou je nízký, poškozená šla s obviněným dobrovolně a k žádným závažným následkům nedošlo. V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2003 a zároveň také zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 2 T 33/2002, a obviněného zprostil obžaloby, případně věc vrátil Městskému soudu v Praze, případně přímo Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.

Podkladem pro výrok o vině bylo skutkové zjištění, že obviněný dne 2. 8. 2001 kolem 18:00 h v P U. u rybníka P. nejprve sundal plavky nezl. E. M., poté jí prsty vnikal do genitálií, a to po dobu cca pěti minut, přičemž nezletilé protrhl tzv. panenskou blánu a poté pro bolest poškozené od dalšího jednání upustil, a to přesto, že věděl, že jí ještě nebylo patnáct let.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě stanovené zákonem podle § 265e odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V intencích tohoto zákonného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. To v podstatě znamená, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Námitkám, které směřují do skutkového zjištění, hodnocení důkazů či námitky, jimiž dovolatel napadá neúplnost dokazování tudíž nelze přiznat právně relevantní povahu.

Z výše uvedeného plyne, že jakkoli se tedy obviněný dovolává jiného hodnocení důkazů či doplnění dokazování, dovolacími námitkami citovaný dovolací důvod nenaplnil. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však obviněným relevantně uplatněn v té části, v níž brojí proti právním závěrům učiněným soudy nižších stupňů ohledně hodnocení stupně nebezpečnosti jeho jednání pro společnost.

Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je ohledně mladistvých modifikováno ustanovením § 75 tr. zák. v tom smyslu, že čin spáchaný mladistvým, který jinak formálně vykazuje znaky trestného činu, není trestným činem, jestliže stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je malý (tedy nikoli nepatrný ). Jinými slovy řečeno, ač jednání mladistvého obviněného po formální stránce naplňuje znaky příslušné skutkové podstaty, aby vůbec šlo o trestný čin, musí být stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost vyšší než malý.

V souvislosti s argumentací, kterou uplatnil obviněný v podaném dovolání, je potřebné uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/1996. Z uvedeného rozhodnutí plyne, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§ 3 odst. 2, § 75 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty .

Z ustanovení § 242 tr. zák. plyne, že objektem tohoto trestného činu je mravní a tělesný vývoj dětí, kdy je důsledná ochrana věnována všem osobám mladším patnácti let. V předmětné trestní věci došlo podle zjištění soudů k jinému způsobu pohlavního zneužití osoby mladší patnácti let. Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou považovány intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, jako např. orální pohlavní styk, ale i ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození apod. V případech nepříliš intenzivního počínání pachatele, např. při ohmatávání prsou přes oděv apod., je však třeba náležitě zkoumat, zda byla naplněna materiální podmínka tohoto trestného činu. V případech jednorázových letmých dotyků přes oděv je zřejmé, že tímto jednáním nemůže být naplněn shora zmíněný formální znak trestného činu pohlavního zneužívání.

Jestliže lze materiální podmínku trestného činu pohlavního zneužívání shledat v i případech nepříliš intenzivního počínání pachatele v případě jiného způsobu pohlavního zneužití (např. když pachatel ohmatává poškozenou na prsou či přirození přes oděv), je potom bezpochyby jednání obviněného, kterého se dopustil vůči poškozené, kdy jí strkal prsty do genitálií a to po dobu cca pěti minut, přičemž nezletilé protrhl tzv. panenskou blánu a poté pro bolest poškozené od dalšího jednání upustil , podstatně intenzivnějšího charakteru a stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyšší než malý. V tomto směru lze souhlasit s argumentací, kterou ve svém odůvodnění uvedl soud prvního stupně k otázce materiálního znaku trestného činu pohlavního zneužívání. Nad rámec argumentace soudu prvního stupně a výše rozvedených závěrů plynoucích z judikatury k problematice naplnění materiální podmínky tohoto trestného činu je potřebné se rovněž zmínit o věku poškozené i obviněného. V daném případě pokud jde o otázku věku musí Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně, a ze kterých plyne, že obviněný věděl o tom, že poškozené je teprve třináct let. Námitky obviněného k věku poškozené nelze z hlediska dovolacího důvodu akceptovat, neboť směřují do oblasti skutkových zjištění a pokud by jimi bylo v rámci dovolání argumentováno bez dalšího, bylo by nutno dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jak již bylo shora uvedeno. Na věk poškozené poukazuje Nejvyšší soud z toho důvodu, že věkově byl mezi poškozenou a obviněným rozdíl dvou let, kdy obviněný věděl, že poškozené je pouze třináct let a s ohledem na závěry plynoucí z rozhodnutí soudu prvního stupně je rovněž patrno, za jakých okolností k jednání obviněného došlo, přičemž není patrný ani vzájemný déletrvající citový vztah či náklonnost mezi poškozenou a obviněným. Správně tedy soudy prvního i druhého stupně konstatovaly ve svých rozhodnutích, že jednání obviněného bylo takové intenzity, že je třeba je posuzovat jako společensky nebezpečné, a to i přes námitku uváděnou ve zprávě OPD, že uvedené experimentování je v daném věku velmi rozšířené.

S ohledem na skutečnosti shora uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. září 2003

Předseda senátu :

JUDr. Jan Engelmann