7 Tdo 9/2014
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoník, § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 9/2014-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. ledna 2014 v Brně dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 12 To 152/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 11/2013, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 2 T 11/2013, uznal obviněného M. P. (dále jen obviněný ) vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem nedokonaným, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu uvedený zločin spáchal obviněný tím, že

ad 1) dne 28. 8. 2012 ve Věznici P. , kde vykonával trest odnětí svobody, zneužil plnou moc ze dne 23. 9. 2009, kterou původně obdržel od V. J. , a jeho manželky L. J. , a vystavena byla z důvodu zajištění tehdy poskytnuté půjčky ve výši 300.000,- Kč, a to v rozsahu veškerých právních dispozic s nemovitostí rodinného domu čp. ..., pozemku parc. č. ...... o výměře 288 m2 a pozemku parc. č. ...... o výměře 1.065 m2, vše zapsané na LV č. ....., katastrální území C. n. L. , okr. S. (dále jen nemovitost ), přičemž s vědomím, že takto zajištěná půjčka již byla splacena, včetně požadovaného zvýšení v celkové částce 350.000,- Kč, uzavřel jménem V. J. a jeho dnes již bývalé manželky L. J. kupní smlouvu, kterou bez vědomí majitelů převedl jejich vlastnické právo k nemovitosti za částku ve výši 1.950.000,- Kč na obchodní společnost AFELOU, s. r. o., načež blíže nezjištěným způsobem dne 12. 9. 2012 doručil na podatelnu Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště S. , návrh na vklad vlastnického práva k nemovitosti z titulu takto vyhotovené kupní smlouvy, přičemž toliko z důvodu obezřetnosti pracovníků katastrálního úřadu, kteří si ověřovali platnost tři roky staré plné moci u zmocnitele, nedošlo k přepisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a vzniku majetkové škody ve výši 2.100.000,- Kč, která oběma vlastníkům nemovitosti V. J. , a L. J. , bezprostředně hrozila,

ad 2) dne 29. 8. 2012 ve Věznici P. , kde vykonával trest odnětí svobody, zneužil plnou moc ze dne 23. 11. 2009, kterou původně obdržel od J. B. , byt' jako zmocnitel v ní formálně vystupoval jeho otec J. B. , a vystavena byla z důvodu zajištění tehdy poskytnuté půjčky ve výši 50.000,- Kč J. B. , opět v rozsahu veškerých právních dispozic s nemovitostí rodinného domu čp. ....., pozemku parc. č. ...... o výměře 116 m2, pozemku parc. č. ...... o výměře 49 m2 a pozemku parc. č. ..... o výměře 430 m2, vše zapsané na LV č. ....., katastrální území B. , okr. R. n. K. , (dále jen nemovitost ), přičemž s vědomím toho, že vlastníkem nemovitosti nebyl J. B. , nýbrž jeho otec J. B. , který však o ničem nevěděl, uzavřel jménem J. B. kupní smlouvu, kterou bez jeho vědomí a souhlasu po následném vkladu do katastru nemovitostí převedl vlastnické právo k nemovitosti za částku ve výši 100.000,- Kč na svého známého M. B. , neboť jeho prostřednictvím dne 4. 9. 2012 doručil poštou na podatelnu Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště R. n. K. , návrh na vklad vlastnického práva k nemovitosti z titulu takto vyhotovené kupní smlouvy, na základě čehož katastrální úřad provedl změnu osoby vlastníka nemovitosti ve prospěch M. B. , čímž způsobil poškozenému J. B. , majetkovou škodu ve výši 1.800.000,- Kč .

Za tento zločin byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest, a to v rozsahu 170 celých denních sazeb s výší denní sazby 3.000,- Kč, tj. celkem ve výši 510.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby zaplatil na náhradě škody poškozenému J. B. , částku 320.000,-Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byl tento poškozený odkázán podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 12 To 152/2013, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou nesprávně právně posoudil skutky, neboť nehodnotil správně provedené důkazy a přes absenci především subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, dospěl k závěru o naplnění všech znaků tohoto trestného činu. Obviněný je přesvědčen, že měl vůči poškozeným L. J. a J. B. pohledávky a využil zákonného způsobu k uspokojení svých práv z těchto pohledávek a neměl v úmyslu nikoho uvést v omyl, naopak sám byl osobou uvedenou v omyl poškozeným J. B. Současně zopakoval své námitky proti způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně zcela shodně, jak je uplatnil již v odvolacím řízení. Dále obviněný namítl, že soudy při právním posouzení skutků opomenuly jejich soukromoprávní základ a porušily zásadu ultimo ratio vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004. V této souvislosti připomenul i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle něhož z hlediska principů, na nichž je založen demokratický právní stát, je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Je namístě podotknout, že tuto námitku obviněný uplatnil již v odvolacím řízení a odvolací soud se s ní vypořádal ve svém rozhodnutí.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný napadá uložení peněžitého trestu ve výši 510.000,- Kč, který mu byl podle jeho názoru uložen nezákonně, neboť tento postup nemůže soud zvolit, pokud by peněžitý trest s odkazem na § 68 odst. 6 tr. zákoníku byl nedobytný. Soudu prvního stupně vytkl, že při hodnocení osobních a majetkových poměrů nevzal v potaz skutečnost, že dne 7. 2. 2013 bylo údajně proti obviněnému zahájeno insolvenční řízení, vedené pod sp. zn. INS 3225/2013, ani skutečnost, že je též údajně proti němu veden nespočet exekučních řízení, což výrazně ovlivňuje jeho majetkové poměry. Má tedy za to, že vzhledem k jeho osobním a majetkovým poměrům je uložený trest nedobytný a mohl by pro něho být i likvidační.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 12 To 152/2013, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 2 T 11/2013. Konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu podle § 265f odst. 1 tr. ř. přitom neučinil.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř., kromě návrhu zmíněného shora.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání posuzován pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu věci, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu věci, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 7/2002 408). Porovnáním námitek obviněného uplatněných v odvolacím řízení s námitkami, které uplatňuje nyní v dovolání, je zřejmé, že obviněný uplatňuje všechny námitky, s nimiž se již odvolací soud v souladu se zákonem vypořádal.

Obviněný ve svém dovolání vznesl především skutkové námitky. Těmito námitkami napadl způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují skutkové námitky, že nespáchal trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem nedokonaným, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, když měl pohledávky vůči poškozeným J. B. a L. J. a pouze využil zákonného způsobu k uspokojení svých práv vycházejících z těchto pohledávek. Neměl přitom v úmyslu nikoho podvést, naopak v případě poškozeného J. B. byl on sám osobou uvedenou v omyl a nenaplnil tedy objektivní a zejména subjektivní stránku skutkové podstaty tohoto trestného činu. Soudy obou stupňů správně uzavřely, že obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena provedenými důkazy a o věrohodnosti usvědčujících důkazů nejsou žádné pochybnosti. Obviněný bez vědomí majitelů převáděl vlastnické právo k nemovitostem na jiné subjekty na základě zneužití vylákaných plných mocí v souvislosti s podpisem jiných listin. Jedná se o sofistikovanou trestnou činnost sestávající ze sledu na sebe navazujících úkonů, které jsou zdánlivě legální, ovšem ve svém důsledku sloužily k realizaci podvodných záměrů obviněného. Rozhodně se nejednalo o uplatnění svých práv vyplývajících z pohledávek vůči poškozeným, když tyto pohledávky obviněný vytvořil buď fiktivně u poškozené L. J. , případně využil situace při poskytnuté půjčce vcelku v zanedbatelné výši, zajištěné nemovitostí ve výrazně větší hodnotě, než byla poskytnuta půjčka, u poškozeného J. B. a zjevně jeho cílem bylo získání těchto nemovitostí a možné další právní manipulace s nimi za účelem vlastního obohacení. Nelze tedy přisvědčit dovolacím námitkám obviněného, které jsou v podstatě totožné s odvolacími námitkami, se kterými se již spolehlivě a správně vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí a Nejvyšší soud proto pro stručnost (§ 265i odst. 2 tr. ř.) odkazuje na příslušnou část odůvodnění jeho rozhodnutí, když tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné a zvolená právní kvalifikace trestné činnosti obviněného je zcela správná.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.:

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný namítl, že: napadá uložení peněžitého trestu ve výši 510.000,- Kč, který mu byl podle jeho názoru uložen nezákonně . Podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Podle obviněného soud prvního stupně při hodnocení jeho osobních a majetkových poměrů nepřihlédl k tomu, že dne 7. 2. 2013 bylo údajně proti němu zahájeno insolvenční řízení vedené pod sp. zn. INS 3225/2013, aniž však uvedl, kde je řízení vedeno, a také, že je proti němu vedeno mnoho exekučních řízení, což výrazně ovlivňuje jeho majetkové poměry. Obviněný se domnívá, že uložený peněžitý trest je nedobytný a mohl by pro něho být i likvidační.

Vzhledem k tomu, že podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný, je otázka dobytnosti peněžitého trestu takovou podmínkou, kterou zákon pro jeho uložení za splněnou požaduje, a proto výhradu, že nebyla naplněna, je možné považovat za námitku proti druhu trestu, který zákon nepřipouští (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011 a ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010). Nejvyšší soud proto zkoumal, zda v této části je dovolání opodstatněné.

O nedobytnost peněžitého trestu jde tehdy, pokud soud při rozhodování o jeho uložení shledá, s ohledem na osobní a majetkové poměry obviněného, že peněžitý trest nemůže vykonat, a to ani zaplacením ve splátkách podle § 68 odst. 5, věta druhá, tr. zákoníku. Z provedeného dokazování přitom musí případná nedobytnost peněžitého trestu vyplynout (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb.rozh.tr.). Soudy obou stupňů ovšem neučinily taková zjištění, z nichž by vyplynulo, že tento trest je v případě obviněného nedobytný a kromě toho i odvolací soud se s touto námitkou již v souladu se zákonem vypořádal ve svém rozhodnutí, neboť obviněný, byť tuto námitku neuplatnil, jak v řízení před soudem prvního stupně, tak ani v odvolacím řízení, ale alternativně se domáhal uložení pouze trestu odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby, tedy bez ukládání i peněžitého trestu. Až v dovolacím řízení obviněný odůvodnil nedobytnost peněžitého trestu insolvenčním řízením a řadou exekučních řízení. Na straně druhé ovšem soudy obou stupňů při úvahách o peněžitém trestu vycházely ze zjištění prezentovaných samotným obviněným, který uváděl, že má příjmy i v době, kdy je ve vazbě, a to v řádech desetitisíců, neboť má příjmy z pronájmu nemovitostí, které vlastní (asi 10 nemovitostí) a také má podíl 10 % ze zisku realitní kanceláře, který je mu vyplácen jednotlivými makléři (viz čl. 668 a 752v spisu). Kromě toho se sám obviněný opakovaně označoval v rámci svých vyjádření pro orgány činné v trestním řízení za majetného. I při zohlednění práv a zájmů poškozeného J. B. a povinnosti obviněného zaplatit tomuto poškozenému na náhradu škody částku 320.000,- Kč, lze shrnout, že peněžitý trest nebyl shledán nedobytným. Pokud obviněný vznesl námitku údajného insolvenčního i exekučních řízení nově až v dovolacím řízení, ačkoli v případě insolvenčního řízení toto mělo být údajně zahájeno asi 2 měsíce před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, nemohly soudy obou stupňů vycházet i z této informace a případně ji ověřit, a to pro nespolupráci obviněného, když tyto skutečnosti nesdělil dříve, ačkoli o nich musel vědět a před soudy se o nich nezmínil. Tato dovolací námitka, je ale při zjištěném stavu majetkových a osobních poměrů obviněného bez vlivu na nedobytnost peněžitého trestu, když bylo spolehlivě zjištěno, že obviněný je majetný, má příjmy i v době, kdy byl ve vazbě a nyní je ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy uložený peněžitý trest není zřejmě nedobytný. Spíše než na nedobytnost uvedeného trestu lze usuzovat na neochotu obviněného se tomuto trestu podrobit a zaplatit jej. Adekvátní je i stanovený náhradní trest odnětí svobody pro případ nezaplacení peněžitého trestu. Nebylo tedy zjištěno naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. P. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. ledna 2014

Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek

Vypracoval
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.