7 Tdo 894/2013
Datum rozhodnutí: 16.10.2013
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoník, § 283 odst. 4 písm. a) tr. zákoník



7 Tdo 894/2013-22

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. října 2013 v Brně dovolání obviněného J. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 11 To 15/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 12/2012, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 3 T 12/2012, uznal obviněného J. H. (dále jen obviněný ) vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu uložil ochranné opatření, a to zabrání věcí uvedených ve výroku rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 11 To 15/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti výroku o vině a proti výroku o trestu s výjimkou výroku o uložení ochranného opatření.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů nesprávně hmotně právně kvalifikovaly jeho jednání a uložily mu nepřiměřeně přísný trest. Dále uvedl, že svým dovoláním napadá i výrok o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Poukázal na to, že usnesením odvolacího soudu byla porušena zásada volného hodnocení důkazů a zásada in dubio pro reo. Namítl, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 11 To 15/2013, ve výroku o vině a ve výroku o trestu, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že z jeho dovolání nelze dovodit, zda obviněný svoji trestní odpovědnost za následek v podobě smrti poškozené zpochybňuje z důvodu nedostatku zavinění, či z důvodu neexistence příčinné souvislosti. Uvedl, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný jednoznačně věděl, že podáním pervitinu poškozené může způsobit smrt, přičemž bez přiměřených důvodů spoléhal, že k takovému následku nedojde. Proto lze bezpečně dovodit zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dále uvedl, že skutková podstata přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 tr. zákoníku je subsidiární k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku a vzhledem k časovému vymezení skutku je zřejmé, že vyjmenované předměty sloužily obviněnému k průběžné výrobě metamfetaminu, jež zakládá trestní odpovědnost obviněného pro výše uvedený přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Uvedl, že se proto jednalo o jediný skutek, a nemohlo tak dojít k vícečinnému souběhu. Poukázal na to, že obviněný již obdobné námitky uplatnil v řízení o odvolání a odvolací soud se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí správně vypořádal s výjimkou nepřesného závěru o faktické konzumpci výše uvedených trestných činů. Uvedl, že námitka nepřiměřenosti uloženého trestu neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný ve svém dovolání vznesl částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.

Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor, natož extrémní, mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.

Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát proto, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a ani to nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, zejména ustanovení § 37 odst. 2 tr. zákoníku a § 38 tr. zákoníku týkající se přiměřenosti trestních sankcí a ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku o hlediscích rozhodných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je jiné nesprávné hmotně právní posouzení (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1405/2010).

Pokud jde o námitku obviněného, že byla porušena zásada in dubio pro reo, Nejvyšší soud poukazuje na to, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.

K námitce obviněného, která směřuje proti výroku o náhradě škody rozsudku soud prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, Nejvyšší soud uvádí, že jestliže bylo odvolání obviněného podáno pouze proti výroku o vině a proti výroku o trestu s výjimkou výroku o uložení ochranného opatření rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze těchto oddělitelných výroků rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl přitom s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvolání obviněného v konkrétním případě povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný mohl proto podat dovolání pouze proti výroku o vině a proti výroku o trestu s výjimkou výroku o uložení ochranného opatření.

Obviněný však uplatnil v dovolání výhrady též proti výroku o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Dovolání obviněného proti výroku o náhradě škody, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a nebyl povinen přezkoumat podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., není přípustné. Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání (srov. rozh. č. 20/2004 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02).

Obviněný dále namítl, že došlo k nesprávné hmotně právní kvalifikaci skutku a že jeho jednání mělo být hmotně právně kvalifikováno jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný ale ve svém dovolání neuvádí, v čem spatřuje tuto nesprávnou hmotně právní kvalifikaci skutku, resp. neuvádí žádné konkrétní důvody, proč by jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že dovolatel svým dovoláním vymezuje obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, je tedy otázkou, vzhledem k neurčité argumentaci obviněného, čím by se měl Nejvyšší soud v případě výše uvedené námitky zabývat.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. H. je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. října 2013

Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek