7 Tdo 888/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1, 4 písm.d) tr. zákoníku předpisu č. 40/2009Sb.



7 Tdo 888/2015-57

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. října 2015 v Brně dovolání obviněného S. S. , a dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného S. S., obou podaných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 14 To 15/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 58/2013, a rozhodl takto:

I.
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 14 To 15/2015, v části, v níž zůstal nedotčen v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 13 T 58/2013, výrok, jímž byl obviněný S. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 13 T 58/2013, ve výroku, jímž byl obviněný S. S. zproštěn obžaloby pro pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Táboře přikazuje , aby věc obviněného S. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. S. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 13 T 58/2013, uznal obviněného S. S. (dále zpravidla jen obviněný ) vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání pěti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 9 To 1/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný spáchal zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tím, že v období od září 2009 nejméně do ledna 2012 na přesně nezjištěném místě jako předseda dozorčí rady společnosti Senior Resort, a. s., se sídlem Tábor, Herlošova 2925, a osoba tuto společnost fakticky ovládající, poté, co po uzavření nájemních smluv se společností Senior Resort, a. s., a v souladu s těmito smlouvami jednotliví nájemníci Domu seniorů na adrese H. t. č. ...., Č. B., na účet společnosti č. ....... vedený u ČSOB, a. s., pobočka Tábor, složili peněžní prostředky k zajištění nájemného a úhrady za plnění poskytnutá v souvislosti s užíváním bytu a k úhradě jiných svých závazků v souvislosti s nájmem, tzv. kauce, tyto postupně z účtu společnosti v hotovosti osobně či prostřednictvím dalších osob vybíral, ač podle § 686a odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 10. 2011 byla společnost povinna tyto prostředky ukládat na zvláštní účet a podle § 686a odst. 3 a 4 této právní úpravy i nyní platné právní úpravy je byla oprávněna použít pouze k úhradě pohledávek na nájemném a k úhradě za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu nebo k úhradě jiných závazků nájemce v souvislosti s nájmem a po skončení nájmu je vrátit, přičemž takto získané prostředky použil pro svou potřebu či pro potřeby dalších společností, celkem tak z účtu vybral částku 3.636.600 Kč, což jsou tzv. kauce složené 147 nájemci Domu seniorů, čímž způsobil škodu těmto poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku.

Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře usnesením ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 14 To 15/2015, podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podaného proti zprošťujícím výrokům pod body II. A a II. B rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve zprošťujícím výroku pod bodem II. B a ve výroku o náhradě škody pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněných K. B.a Ing. M. H.. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v uvedeném rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Táboře k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 256 tr. ř. dále zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného S. S. podané proti výroku o vině a o trestu pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně. Výroky pod body I., II. A a III. ve vztahu k obviněnému S. S. zůstaly tímto rozhodnutím nezměněny.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře podal obviněný S. S. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Vargy včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že v jeho trestní věci nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, protože mu nikdy nebyly svěřeny finanční prostředky, které měly být tzv. kaucemi. Tyto prostředky byly svěřeny společnosti Senior Resort, a. s. V této společnosti nebyl statutárním orgánem, neměl tedy možnost s finančními prostředky disponovat. Poukázal na to, že mu nikdy nebyly žádné věci, resp. majetkové hodnoty svěřeny do jeho dispozice, ani do jeho držení, tedy do jeho faktické moci, aby s nimi mohl určitým způsobem nakládat. V souvislosti se subjektivní stránkou souzeného zločinu nebylo prokázáno jeho vědomí o tom, že při výběrech finančních prostředků z bankovního účtu společnosti Senior Resort, a. s., věděl, že konkrétní vybírané finanční prostředky jsou právě tzv. kauce od poškozených svěřené této společnosti. Závěrem obviněný poukázal na zásadu in dubio pro reo, přičemž uvedl, že zůstaly důvodné pochybnosti o jeho vině, a soudy obou stupňů proto v tomto řízení postupovaly v rozporu s touto zásadou.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 14 To 15/2015, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 13 T 58/2013, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitka spočívající v porušení zásady in dubio pro reo neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o zásadu procesní, nikoli hmotněprávní. Totéž platí i o námitce obviněného proti závěrům soudů obou stupňů, že na sebe atrahoval práva a povinnosti statutárního orgánu společnosti Senior Resort, a. s., tedy že byl osobou, která fakticky ovládala tuto společnost. K dalším námitkám uvedl, že se netýkají zásadní skutečnosti spočívající v tom, že finanční prostředky na účtu společnosti Senior Resort, a. s., byly ve vztahu k obviněnému cizí věcí, resp. cizím majetkem, a že je obviněný nebyl oprávněn použít pro svoji vlastní potřebu. Dále poukázal na to, že obviněnému z postavení člena dozorčí rady společnosti Senior Resort, a. s., formálně nevyplývalo oprávnění jednat za tuto společnost navenek, nicméně podle názoru nejvyššího státního zástupce je nutné vycházet z faktického stavu věci, tedy z okolností, za kterých obviněný ve skutečnosti ovlivňoval činnost této společnosti a ze kterých vyplývá skutečný způsob jednání za tuto společnost. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti zdůraznil, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nepochybně vyplývá, že osoby, které byly v postavení statutárních orgánů uvedené společnosti, vykonávaly svoji činnost pouze formálně. Obviněný S. S. byl ve skutečnosti osobou jednající navenek jménem společnosti Senior Resort, a. s.

Námitky obviněného, které se týkají naplnění subjektivní stránky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku považuje z hlediska trestní odpovědnosti obviněného za irelevantní, neboť nemění nic na tom, že obviněný jednal v úmyslu přisvojit si cizí věc. Nejvyšší státní zástupce dále poukázal na to, že obviněný částečně uplatnil skutkové námitky, které nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný důvod dovolání ve smyslu § 265b tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře podal včas také nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného S. S. opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Namítl, že usnesení odvolacího soudu neobsahuje výrok, kterým by bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného S. S., ačkoliv se odvolací soud zabýval námitkami státní zástupkyně uvedenými v odvolání ve vztahu k obviněnému S. S.. Odkázal na to, že obecně platí, že pokud státní zástupkyně podala odvolání ohledně více obviněných, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, musí odvolací soud rozhodnout tak, aby bylo zřejmé, že bylo rozhodnuto o odvolání každého z obviněných.

Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, pokud byl pro skutek pod bodem II. A rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby také obviněný S. S.. Zdůraznil, že zločin podvodu podle § 209 tr. zákoníku by byl dokonán již v okamžiku vylákání peněz, tj. v okamžiku zaplacení požadovaných finančních částek na účet společnosti Senior Resort, a. s. Následné vrácení peněz předběžným insolvenčním správcem by bylo pouze náhradou škody. Pro úplnost uvedl, že i kdyby skutečně nemohlo dojít ke vzniku škody, resp. obohacení pachatele nebo jiné osoby, bylo by namístě věc posoudit jako tzv. nezpůsobilý pokus, který nelze s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu bez dalšího považovat za beztrestný. Poukázal na to, že při posuzování existence subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku je nutné vycházet především ze samotného obsahu dopisů, které byly poškozeným zasílány. Tyto dopisy neobsahovaly žádné tvrzení o tom, že poškození zasílají od února 2012 nájemné a další finanční částky na nesprávný účet. Zaplacení požadovaných částek bylo odůvodňováno doplněním složených kaucí vzhledem k jejich započtení proti pohledávkám z nájemného a úhrad spojených s nájmem bytu. Tento údaj byl zjevně nepravdivý, a to již z toho důvodu, že obviněný nemohl kauce použít k úhradě dlužného nájemného proto, že kauce zpronevěřil v období od září 2009 nejméně do ledna 2012. Obsah dopisů tedy bez důvodných pochybností nesvědčí existenci právního nebo skutkového omylu na straně obviněného, v jehož důsledku by jednal v dobré víře. Nejvyšší státní zástupce závěrem shrnul, že pokud obviněný inicioval rozeslání dopisů poškozeným s výše uvedeným obsahem, potom jednal podvodně ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž nelze vyloučit, že jeho jednání primárně směřovalo k obnovení dříve zpronevěřených kaucí, současně však obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že v případě splnění jeho požadavků poškozenými by se společnost Senior Resort, a. s., neoprávněně obohatila ke škodě nájemníků. Jeho jednání proto mělo být právně kvalifikováno jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 14 To 15/2015, ve výroku pod bodem V., ve kterém se konstatuje, že ve vztahu k obviněnému S. S. zůstávají nedotčeny výroky pod body I., II. A a III., rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 13 T 58/2013, dále aby ve vztahu k tomuto obviněnému zrušil také bod II. A rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 13 T 58/2013, a aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části výroků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného i nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněným prostřednictvím obhájce a nejvyšším státním zástupcem jako osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání mají obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

K dovolání obviněného S. S.:

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku rozsudku o vině. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem zásadně vázán (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03, IV. ÚS 60/06). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je třeba uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených hmotně právních a procesních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Porovnáním námitek uplatněných v odvolání s námitkami, které nyní obviněný uplatnil v dovolání, je zřejmé, že obviněný uplatňuje v dovolání námitky, které uplatnil již v odvolacím řízení, s nimiž se odvolací soud dostatečně a správně vypořádal. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, a se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Tento názor je třeba aplikovat i v případě námitek obviněného. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na obsah odůvodnění rozhodnutí napadeného dovoláním. To platí ohledně námitek, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když obviněný tvrdí, že mu nikdy nebyly svěřeny finanční prostředky, které mají být tzv. kaucemi, že tyto prostředky byly svěřeny společnosti Senior Resort, a. s., přičemž v této společnosti obviněný nebyl statutárním orgánem. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že obviněný nebyl statutárním orgánem uvedené společnosti, ale fakticky tuto společnost ovládal, protože statutární orgány působily v této společnosti pouze formálně.

Zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, spáchal ten, kdo si přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobil takovým činem značnou škodu. K námitce týkající se znaku přisvojení si cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty je třeba uvést, že podle § 114 odst. 2 tr. zákoníku platí, že jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Z postavení obviněného jako předsedy dozorčí rady společnosti Senior Resort, a. s., formálně nevyplývalo, že by obviněný byl oprávněn za společnost jednat. Ze skutkových zjištění soudů však vyplývá, že to byl právě obviněný, který podstatným způsobem ovlivňoval činnost právnické osoby a fakticky za tuto právnickou osobu jednal. Na to ostatně poukázaly soudy obou stupňů, a to soud prvního stupně na str. 38 rozsudku, stejně tak jako odvolací soud na str. 15 svého rozhodnutí, podle něhož obviněný na sebe fakticky vztáhl práva a povinnosti, která jinak zákon ukládá statutárnímu orgánu a činnost statutárního orgánu také vykonával, a to se souhlasem osob, které sice byly v postavení statutárního orgánu ve společnosti, avšak tyto funkce zastávaly jen formálně. Nejvyšší soud přisvědčil názoru, že obviněný byl fakticky osobou, která jednala jménem společnosti Senior Resort, a. s., a je pachatelem zločinu zpronevěry ve vztahu k cizímu majetku, který byl této společnosti svěřen.

Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněného, které se týkají subjektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným. Z obsahu těchto námitek vyplývá, že obviněný údajně nejednal v úmyslu přisvojit si peněžní prostředky jednotlivých obyvatel Domu seniorů. V každém případě tedy obviněný jednal v úmyslu přisvojit si cizí svěřenou věc. Neobstojí ani námitky obviněného, že nebylo prokázáno, že by věděl o původu finančních prostředků. Je zcela zřejmé, že obviněný odčerpával z účtu společnosti prostředky, které byly ekvivalentem kaucí složených obyvateli Domu seniorů a které byly vedeny na jediném účtu společnosti.

Dovolací soud pro úplnost dodává k obhajobě obviněného, že jednal v souladu se zákonem a že finanční prostředky představující kauce ve společnosti byly, že obviněný byl předsedou dozorčí rady společnosti, tedy osobou, která měla vykonávat působnost s dalšími členy dozorčí rady, která byla stanovena zákonem (§ 138 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obch. zák.). Ze zákonné úpravy vyplývá, že ve společnosti s ručením omezeným se dozorčí rada zřizuje jen tehdy, jestliže to stanoví společenská smlouva (§ 137 obch. zák.). Pokud se zřizuje, musí být dozorčí rada nejméně tříčlenná. Působnost dozorčí rady je stanovena zákonem (§ 138 obch. zák.) a nemůže být měněna společenskou smlouvou nebo stanovami. Zákonné vymezení působnosti dozorčí rady bylo podle obchodního zákoníku následující: a) dozorčí rada dohlíží na činnost jednatelů, b) nahlíží do obchodních a účetních knih a jiných dokladů a kontroluje tam obsažené údaje, c) přezkoumává řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty a předkládá své vyjádření valné hromadě, d) podává zprávy valné hromadě ve lhůtě stanovené společenskou smlouvou, jinak jednou ročně. V § 140 obch. zák. byla upravena účast členů dozorčí rady na valné hromadě a její svolání dozorčí radou. Podle této úpravy členové dozorčí rady jsou oprávněni účastnit se valné hromady a musí jim být uděleno slovo, kdykoliv o to požádají. Dozorčí rada svolá valnou hromadu, jestliže to vyžadují zájmy společnosti. Pro způsob svolávání valné hromady platí přiměřeně ustanovení § 129 odst. 1 obch. zák., podle něhož termín a program valné hromady musí být oznámen společníkům ve lhůtě určené společenskou smlouvou, jinak nejméně 15 dnů přede dnem jeho konání, a to písemnou pozvánkou, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Vzhledem k těmto povinnostem i oprávněním soudy obou stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, že o ničem nevěděl, že neznal původ peněz, které vybíral z účtu společnosti a že neměl v úmyslu přisvojit si cizí věc. Lze jen doplnit, že tyto správné závěry soudy neopřely také o zjištění, jaké byly výsledky hospodaření společnosti, na něž měla dohlížet dozorčí rada, jejímž předsedou byl obviněný, uvedené v ročních účetních závěrkách společnosti v jednotlivých létech 2009 až 2012.

Za zmínku stojí také skutečnosti, které uvedl ve svém rozsudku soud prvního stupně na str. 36 mimo jiné o činnosti obviněného a spoluobviněných v obchodních společnostech. Z výpisů z obchodního rejstříku vyplývá, že obviněný Ing. M. H. se stal předsedou představenstva a obviněný K. B. členem představenstva společnosti Senior Resort, a. s., od 11. 4. 2007, od téhož data se stal předsedou dozorčí rady obviněný S. S.. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 5. 1. 2012 a konkurz byl prohlášen dne 18. 6. 2012. Ve společnosti L. a S. Tábor, spol. s r. o., byl v rozhodné době jediným jednatelem a společníkem obviněný S. S., přičemž jediným jednatelem byl od roku 1994. Prokuristou společnosti byl od 2. 6. 2008 Ing. J. B.. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 18. 8. 2011, o úpadku bylo rozhodnuto s účinky k 19. 12. 2011 a s účinky od 11. 1. 2012 bylo rozhodnuto o prohlášení konkurzu . Obviněný S. S. byl také předsedou Bytového družstva Tábor, ohledně něhož bylo insolvenční řízení zahájeno 29. 7. 2011 a ke dni 2. 8. 2012 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka. Obviněný K. B. byl podle obchodního rejstříku jediným jednatelem a jediným společníkem společnosti Domy Tábor, s. r. o., u níž bylo insolvenční řízení zahájeno dne 18. 8. 2011 a ke dni 28. 6. 2012 bylo rozhodnuto o úpadku společnosti. Do 12. 4. 2011 tato společnost stejně jako společnost L. a S. Tábor, spol. s r. o., sídlila na adrese Tábor, Herlošova 2925 (rovněž sídlo společnosti Senior Resort, a. s.), od uvedeného data společnosti L. a S. Tábor, spol. s. r. o., i Domy Tábor, s. r. o., sídlily na adrese Tábor Náchod, Dražická 55. Podle výpisu z obchodního rejstříku na adrese Tábor, Herlošova 2925, sídlí i další společnosti, v jejichž orgánech jsou obvinění, konkrétně společnosti Bedford & Moran, a. s., Aranach Trade, a. s., TEHUAN Invest, a. s., a JUST, a. s., v likvidaci. Podnikatelské aktivity jsou rovněž popsány i v závěrečné zprávě finančního šetření provedeného vrchním komisařem Policie ČR, KŘP JčK OHK SKPV České Budějovice, která se zabývá i aspekty majetkových poměrů obviněných. Soud také správně poukázal na to, že společnost Senior Resort, s. r. o., nerespektovala ustanovení § 686a odst. 1 zákona č. 40/1961 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož měl pronajímatel povinnost uložit složené prostředky, tedy kauce, na zvláštní účet společný pro všechny nájemce u peněžního ústavu. Soud učinil skutkové zjištění, že u společnosti Senior Resort, a. s., žádný takový zvláštní účet neexistoval, že složené kauce, které byly majetkem klientů, tedy obyvatel Domova seniorů, nebyly ani odděleně vedeny na běžném účtu společnosti, který byl jediným účtem této společnosti. Blíže se soud prvního stupně věnoval v odůvodnění rozhodnutí na str. 37, kde zejména uvedl, že obviněný v rámci obhajoby tvrdil, že kauce byly složeny v sídle společnosti v trezoru a dále že peníze, které měly být složeny, obviněný přivezl až v době, kdy se o něj začal zajímat předběžný insolvenční správce a konečně bylo vyvráceno tvrzení obviněného tím, že obviněný prohlásil dne 8. 2. 2012, že kauce byly použity na nákup cenných papírů. K žádnému takovému jednání nebyl obviněný oprávněn, na druhé straně tato skutková zjištění jednak vyvracejí obhajobu obviněného a současně potvrzují závěry soudů o tom, že to byl právě a jen obviněný, který disponoval s prostředky na jediném účtu společnosti. Byla tím také vyvrácena obhajoba obviněného, že nevěděl o původu prostředků uložených na účtu.

Jestliže obviněný poukazuje na zásadu in dubio pro reo, je tato výhrada nemístná, neboť jde o procesní zásadu a nikoliv hmotně právní posouzení, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

K dovolání nejvyššího státního zástupce:

Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného S. S. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 14 To 15/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 58/2013, a to proti části rozhodnutí odvolacího soudu, kterou byl ohledně obviněného S. S. ponechán v rozsudku soudu prvního stupně beze změny zprošťující výrok pod bodem II. A, kterým byl obviněný S. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolání podal z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále, že z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dále v tomto rozhodnutí chybí výrok o zamítnutí odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře, které bylo podáno v neprospěch obviněného S. S..

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání opírající se o první alternativu tohoto dovolacího důvodu, která spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce zaměřil své výhrady proti posouzení skutku pod bodem II. A rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný S. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, který zůstal nedotčen usnesením odvolacího soudu. Pod uvedeným bodem byl obviněný S. S. a dále obvinění K. B. a M. H. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, spočívající v tom, že dne 23. 4. 2012 v T. obžalovaný M. H., jako předseda představenstva, obžalovaný K. B. jako člen představenstva spol. Senior Resort, a. s., IČ 27795403, se sídlem Tábor, Herlošova 2925, obžalovaný S. S. jako předseda dozorčí rady této společnosti a jediný jednatel a společník spol. L. a S. Tábor, s. r. o., IČ 46679251, se sídlem Tábor, Herlošova 2925, a osoba obě tyto společnosti ovládající, v úmyslu získat neoprávněné finanční prostředky, nechali sepsat, poté obžalovaní K. B. a Ing. M. H. podepsali a následně rozeslali nejméně 103 nájemcům bytových jednotek a nebytových prostor v Domě pro seniory na adrese H. t. ...., Č. B., upozornění na dluh na nájemném a na úhradě za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu za období únor-duben 2012, zároveň sdělovali, že k úhradě dluhu použili peněžní prostředky k zajištění nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s nájmem bytu, tzv. kauce, které nájemci skládali při uzavření nájemní smlouvy, ač kauce takto použity nebyly, a věděli, že poté, co insolvenční správce spol. L. a S. Tábor, s. r. o., která je majitelem nemovitosti, ve které Dům seniorů sídlí, vypověděl nájemní smlouvu se spol. Senior Resort, a. s., jednotliví nájemci nájemné a úhrady za služby platí na účet majetkové podstaty spol. L. a S. Tábor, s. r. o., a tedy žádný dluh neexistuje, přičemž v těchto přípisech zároveň požadovali doplnění tzv. kaucí a úhradu nedoplatku na nájemném a na úhradách za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu .

Nejvyšší státní zástupce poukázal na odůvodnění zprošťujícího výroku Okresního soudu v Táboře i usnesení odvolacího soudu. Okresní soud v Táboře ve vztahu k tomuto výroku nezpochybnil, že byly rozeslány dopisy nájemníkům Domu seniorů, resp. upozornění spojená s výzvou k zaplacení. Vzal rovněž za prokázané, že dopisy obsahovaly nepravdivé údaje, konkrétně tvrzení, že došlo k započtení kaucí, které byly složeny nájemníky domu na nájemné oproti neuhrazenému nájemnému a zálohám za služby spojené s užíváním bytu za měsíce únor až duben roku 2012. Žádný z obviněných nebyl oprávněn k takovému jednání, protože od 1. 2. 2012 řídil společnost Senior Resort, a. s., předběžný insolvenční správce. Současně však nalézací soud konstatoval, že jednání obviněných nemohlo v žádném případě vést k jejich obohacení na úkor klientů Domu seniorů . Společnost Senior Resort, a. s., vedl od 1. 2. 2012 předběžný insolvenční správce, který obviněným od tohoto data zamezil dispozici s účtem. Obvinění tak neměli možnost disponovat s prostředky případně zaslanými na účet společnosti a tyto vybrat. I pokud by klienti výzvám vyhověli, byly by jim zaslané peníze vráceny předběžným insolvenčním správcem. V této souvislosti soud pro úplnost uvedl, že výpověď nájemní smlouvy byla podle jeho názoru platná, protože byla doručena dne 25. 1. 2012 oprávněné osobě, jíž byl na základě široce formulované plné moci Ing. J. B.. Nalézací soud proto uzavřel, že žalované jednání nelze považovat za trestný čin. Odvolací soud se s touto argumentací ztotožnil a doplnil ji o závěr, že nelze dovodit ani naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Poukázal na výpověď svědka Ing. J. B., podle které byl obviněný údajně přesvědčen, že nedošlo k řádnému vypovězení nájemní smlouvy mezi oběma společnostmi a že tedy nájemné je hrazeno na nesprávný bankovní účet. Svědek uvedl, že při schůzce, kdy insolvenční správce svolal klienty a jejich rodinné příslušníky do Domu seniorů a sdělil, že žádná výpověď ,,neproběhla (?) a že je neplatná, proto tam došlo k tomu poměrně komplikovanému jednání ohledně toho, kdo bude odpovědný, komu se mají nájmy platit a na základě toho znovu insolvenční správce vydal pokyn, který podepsal osobně, aby se platilo na účet majetkové podstaty . Pokud pak obviněný zcela zjevně své další kroky (včetně znění předmětných dopisů) konzultoval s právním zástupcem společnosti Senior Resort, a. s., JUDr. Adamem Batunou a pokud obvinění Ing. M. H. a K. B. se o záležitosti společnosti Senior Resort, a. s., prakticky vůbec nezajímali a pouze se řídili pokyny obviněného S. S., nelze podle odvolacího soudu u žádného z obviněných shledat naplnění subjektivní stránky výše uvedeného zločinu.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Je skutečností, že obviněnému S. S. nebylo obžalobou kladeno za vinu, že by jednal v úmyslu obohatit sebe, ale že jednal v úmyslu obohatit jiného, a to společnost Senior Resort, a. s., jako právnickou osobu . Přisvědčil názoru, že samotná skutečnost, že obviněný (ale i spoluobvinění) jako fyzické osoby neměli v té době přístup k účtu společnosti, je z hlediska způsobilosti jejich jednání ke způsobení škody zcela irelevantní. Neobstojí ani závěry soudů nižších stupňů, že i v případě složení kaucí by došlo k vrácení peněz předběžným insolvenčním správcem. Na jednání obviněného je nutno pohlížet z toho hlediska, kdy byl zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dokonán. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo někoho jiného. Jako pokus by bylo možné posoudit jednání, jímž pachatel po uvedení jiného v omyl nedokonal obohacení, tak i jednání, jímž se pachatel teprve pokusil někoho jiného uvést v omyl. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provedl oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popřípadě jiné osoby, musí být příčinná souvislost (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1353). K dokonání tohoto zločinu by došlo vylákáním peněz, tj. okamžikem zaplacení požadovaných částek na účet společnosti Senior Resort, a. s. Pokud by následně došlo k vrácení peněz předběžným insolvenčním správcem, jednalo by se pouze o náhradu škody.

Z hlediska naplnění subjektivní stránky zmíněného zločinu podvodu je třeba vycházet především z obsahu dopisů, které byly poškozeným zasílány. V těchto dopisech bylo poškozeným sdělováno, že kontrolou v evidenci bylo zjištěno, že k uvedenému datu neuhradili nájemné a úhrady za služby za měsíce únor až duben 2012, a z tohoto důvodu jim byly složené kauce podle nájemní smlouvy se společností Senior Resort, a. s., jako pronajímatelem započteny oproti pohledávkám z nájemného a úhrad spojených s nájmem bytu a současně byli vyzváni k doplnění kaucí do původní výše a také k úhradě nedoplatků na nájemném a úhradách za plnění v souvislosti s užíváním bytu. Tyto dopisy neobsahovaly žádné údaje o tom, že poškození zasílají nájemné a další částky od února 2012 na nesprávný účet.

Je prokázanou skutečností, že obviněný zpronevěřil kauce předtím složené v období od září 2009 nejméně do ledna 2012. Obviněný těmito dopisy vědomě klamal poškozené, tedy nájemníky bytů v Domě seniorů, když předstíral použití kaucí k úhradě údajně dlužného nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytů a byl si vědom toho, že ve skutečnosti tyto kauce použil pro svou potřebu nebo potřebu dalších společností, v nichž působil. Lze uzavřít, že obsahy dopisů nesvědčí o existenci právního nebo skutkového omylu na straně obviněného.

Obviněnému bylo známo, že insolvenční řízení, pokud jde o společnost Senior Resort, a. s., bylo zahájeno dne 5. 1. 2012 a konkurz byl prohlášen dne 18. 6. 2012. V té době již probíhalo insolvenční řízení týkající se společnosti L. a S. Tábor, spol. s r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl obviněný S. S.. V případě této tzv. jednočlenné společnosti bylo insolvenční řízení zahájeno dne 18. 8. 2011, o úpadku bylo rozhodnuto dne 19. 12. 2011, a s účinky od 11. 1. 2012 bylo rozhodnuto o prohlášení konkurzu (srov. str. 6 rozhodnutí). Obviněný musel znát účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení podle § 109 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Znalost zákona náš právní řád předpokládá od publikace zákona. Platí zásada, že ignorantia iuris neminem excusat, tedy, že neznalost zákona nikoho neomlouvá. Neobstojí vůbec obhajoba obviněného o tom, že údajně nebyla podána výpověď nájemní smlouvy a že nebylo zřejmé, komu budou nájemníci platit nájemné a další platby, což mělo být projednáno dne 8. 2. 2012, protože v té době již nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Namítaná okolnost je bezpochyby ve vztahu k tomuto skutku naprosto bezpředmětná.

Pro úplnost lze doplnit, že dne 24. 1. 2012 napsal Ing. J. B., ředitel Domu seniorů dopis nájemníkům bytů v tomto domě, v němž je vyzval, aby počínaje dnem 1. 2. 2012 zasílali nájemné a poplatky za služby spojené s bydlením (tj. zálohy za otop a vodu) na účet majetkové podstaty, a to vzhledem k rozhodnutí insolvenčního správce Mgr. Karla Touschka ze dne 20. 1. 2012 o převzetí budovy Domu seniorů v Č. B., H. t. ....., s tím, že pro klienty, kteří platí v hotovosti zůstává nezměněn dosavadní režim (srov. č. l. 646 spisu). Dne 8. 2. 2012 vyhotovila společnost IKT INSOLVENCE, v. o. s., insolvenční správce Mgr. Karel Touschek, dopis, v němž uvedla, že informuje všechny uživatele bytů a nebytových prostor v objektu Senior dům České Budějovice, že dne 1. 2. 2012 převzal provozování tohoto domu od bývalého nájemce společnosti SENIOR RESORT, jehož nájemní smlouvu vypověděl ke dni 31. 1. 2012. Z toho důvodu požádala všechny uživatele bytových i nebytových prostor, aby všechny platby zasílali na účet majetkové podstaty vedený pod číslem, které uvedl, u UniCredit Bank, Czech Republic. Dále v něm uvedla, že pro uživatele bytů, kteří platí v hotovosti, zůstává nezměněn režim, podle něhož má pověření k výběru hotovostních plateb ředitel domu Ing. J. B., který vybranou hotovost také ukládá na výše uvedené číslo účtu (srov. č. l. 645 spisu).

Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že obviněný jednal v podvodném úmyslu a v případě splnění požadavků poškozenými by se společnost Senior Resort, a. s., neoprávněně obohatila ke škodě nájemníků Domu seniorů. Jednáním obviněného proto byly naplněny znaky pokusu zločinu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Pokud soudy činné dříve ve věci dospěly k jinému závěru, jejich rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je naplněn dovolací důvod podle § 265 l odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Námitka dovolatele spočívá v tom, že Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře svým rozhodnutím ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 14 To 15/2015, nerozhodl o zamítnutí odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře, které podala v neprospěch obviněného S. S. proti výroku soudu prvního stupně, kterým byl tento obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zák., § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zák.

Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 58/2013, že skutečně státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného S. S. proti shora zmíněnému výroku soudu prvního stupně. Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře usnesením ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 14 To 15/2015, rozhodl výrokem uvedeným pod bodem I., že se podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně v T. zrušuje napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ad II. B ohledně obviněných K. B. a Ing. M. H. a v navazujícím výroku ad III., kterým byli poškození ve vztahu k obviněným K. B. a M. H. podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení občanskoprávní a podle § 259 odst. 1 tr. ř. se ve shora uvedeném rozsahu věc vrací Okresnímu soudu v Táboře k novému projednání a rozhodnutí. Výroková část uvedeného usnesení neobsahuje výrok o tom, že se zamítá odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře podané v neprospěch obviněného S. S..

Jestliže státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněných K. B., Ing. M. H. a S. S., musí odvolací soud rozhodnout o všech odvoláních podaných proti rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže tak neučinil, potom v napadeném usnesení chybí výrok o zamítnutí odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného S. S. a je tak naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného S. S. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

O dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného S. S. rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 14 To 15/2015, v části, v níž zůstal nedotčen v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 13 T 58/2013, výrok, jímž byl obviněný S. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 13 T 58/2013, ve výroku, jímž byl obviněný S. S. zproštěn obžaloby pro pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Táboře, jehož rozhodnutí trpí také vytýkanou vadou, aby věc obviněného S. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento soud je ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí. Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o obou dovoláních v neveřejném zasedání, které konal podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., k němuž zákon nevyžaduje souhlas obviněného a nejvyššího státního zástupce.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu