7 Tdo 882/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1, 2 tr. zákoník



7 Tdo 882/2015-27

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 14. října 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 10 To 29/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 67/2014, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 10 To 29/2015, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 16 T 67/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-východ přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 16 T 67/2014, byla obviněná J. B. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byla odsouzena podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl trest odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 15 měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.

Obviněná se přečinu dopustila tím, že dne 10. 6. 2014 kolem 8:25 hodin v obci S., okres P.-v., kdy řídila po vedlejší pozemní komunikaci v ulici L. osobní vozidlo zn. Škoda Fabia, RZ směrem k hlavní pozemní komunikaci, porušila povinnosti vyplývající z ustanovení § 4 písm. a) b) a § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, když nerespektovala svislou dopravní značku Stůj, dej přednost v jízdě a nedala přednost v jízdě motocyklu zn. Suzuki, RZ , který řídil R. R., jedoucí po hlavní pozemní komunikaci, tento byl nucen náhle snížit rychlost jízdy a s motocyklem brzdit, následkem čehož upadl s motocyklem na vozovku, při čemž utrpěl přetržení předního zkříženého vazu levého kolene, roztržení zadního rohu zadního menisku levého kolene, krevní náplň v levém koleni, což si vyžádalo jeho podstatné omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů.

Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 10 To 29/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že za možnou příčinu pádu poškozeného považuje jeho rychlou jízdu a nepřizpůsobení rychlosti viděnému stavu na komunikaci. Vycházela ze skutečnosti, že pád motorkáře, resp. hluk způsobený pádem, zaregistrovala až v době, kdy již jela po hlavní komunikaci. Poškozený podle ní shodně uvedl, že neviděl obviněnou při výjezdu z boční komunikace, ale že vnímal její vozidlo jako překážku na hlavní komunikaci pro jím řízený motocykl a jeho rychlost. Z výpovědi poškozeného a hlavně z brzdné dráhy motocyklu poškozeného podle obviněné vyplývá, že učinil nejprve rozhodnutí o předjetí překážky (jejího vozidla) a teprve po vybočení ze svého jízdního pruhu, aby lépe viděl přes překážku, se zařadil zpět, neboť spatřil protijedoucí vozidlo a začal intenzivně brzdit. Za zcela zásadní, potvrzující verzi o pozdním rozhodnutí řidiče motorky přizpůsobit rychlost jízdy překážce, považuje obviněná skutečnost, že poškozený zahájil brzdící manévr na úrovni boční silnice, ze které ona před tím vyjela. Je tedy podle ní vyloučeno, aby brzděním reagoval na náhlé vyjetí auta z vedlejší komunikace na hlavní, důsledkem takového jednání by musel být přímý fyzický střet obou dopravních prostředků, což se však nestalo. Za pochybení soudů obviněná považuje skutečnost, že nalézací soud odmítl návrh obžaloby i obhajoby, aby byl k objasnění dopravní nehody přibrán soudní znalec, který by najisto postavil otázku postavení obou vozidel, rychlosti jízdy poškozeného, možnost vidění překážky a vzdálenost motorky. Odvolací soud se pak ztotožnil s postupem nalézacího soudu, když odmítl společný návrh obžaloby a obhajoby na přibrání znalce z oboru dopravy pro nadbytečnost. Podle obviněné sám převzal úlohu znalce a provedené důkazy (výpověď obviněné, výpověď poškozeného a krátkou brzdnou dráhu) hodnotil tak, že tyto důkazy vylučují možnost, že by rychlost jízdy poškozeného byla vyšší a obviněná by tak mohla alespoň z části snížit míru své odpovědnosti za nehodový děj. Odvolací soud dále podle ní nahradil soudního znalce, když krátkou brzdnou dráhu (3,1 m) sám vyhodnotil jako důkaz vylučující rychlejší jízdu poškozeného. Podle obviněné je však právě tato skutečnost, tj. intenzivní brzdění zahájené na úrovni výjezdu z boční silnice, reakcí poškozeného na nezvládnutí předjížděcího manévru. Obviněná je přesvědčena, že soud není oprávněn suplovat znalce v případech, které přibrání znalce (u většiny dopravních nehod) z oboru dopravy přímo vyžadují. V této souvislosti poukázala na Výtah ze zprávy o průzkumu a zhodnocení znaleckého dokazování v řízení o trestných činech spáchaných v silniční dopravě Tpj 160/85. Pouze znalec mohl podle ní posoudit, zda rozhodnutí poškozeného předjet její auto, bylo správné a zda tím neztratil čas pro klidné přibrzdění a zvládnutí situace. Zamítnutí návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy patří podle obviněné do kategorie tzv. opomenutých důkazů. Obviněná se v dovolání dále v teoretické rovině zabývala výkladem ustanovení § 105 tr. ř. s tím, že její návrhy ohledně přibrání znalce z oboru dopravy, směřovaly k potvrzení důvodnosti tvrzení obžaloby o výlučné odpovědnosti a tedy její vině za dopravní nehodu, popřípadě, jak uvádí odvolací soud, alespoň částečně ke snížení míry její odpovědnosti za nehodový děj (spoluzavinění poškozeného). Obviněná si je vědoma toho, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, avšak domnívá se, že chybějící důkaz opatřený přibraným znalcem z oboru dopravy je natolik zásadní, že jeho opomenutí, má vliv i na hmotně právní posouzení věci.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že se s dovoláním obviněné ztotožňuje. Na úvod upozornil na rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně, publikované Nejvyšším soudem pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr. Skutkové zjištění nalézacího soudu, že poškozený byl nucen náhle snížit rychlost jízdy, je podle státního zástupce v rozporu s výpovědí poškozeného R. R. a svědka R. R., že poškozený viděl vozidlo obviněné 30 m před křižovatkou. Podle poškozeného byla v tomto okamžiku obviněná již před ním na hlavní silnici a on po celou dobu dodržoval rychlostní omezení v obci, tedy rychlost 40 km/h. Za této situace není podle státního zástupce bez znaleckého posudku vysvětlitelné, proč vůbec poškozený prudce brzdil, když z uvedené rychlosti by k odvrácení střetu stačilo jen mírné snížení rychlosti jízdy. Podle názoru státního zástupce soudy nesprávně zamítly opatření znaleckého posudku jakožto důkaz nadbytečný, neboť pouze znalec může vypočítat a popsat rychlost a směr pohybu obou účastníků předmětné nehody (zohlednit sklon vozovky, smykové stopy, atd.). Teprve poté bude podle státního zástupce zřejmé, zda byl poškozený k náhlému snížení rychlosti jízdy nucen manévrem obviněné nebo svým vlastním manévrem při pokusu o předjetí jejího vozidla (podle svědka R. R. vjel do protisměru), když tento pokus musel nečekaně přerušit tváří v tvář vozidlu jmenovaného svědka. Případné spoluzavinění poškozeného by mohlo přinejmenším oslabit zavinění obviněné. Státní zástupce poukázal ve svém vyjádření na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývajících se řešením dopravních nehod. Shrnul, že podle jeho názoru nebyl skutek dosud dostatečně prokázán, neboť společný návrh obžaloby a obhajoby na přibrání znalce byl zamítnut bez věcně adekvátního odůvodnění a jedná se tedy o opomenutý důkaz.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího a aby přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná svými námitkami brojí výlučně proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily oba soudy nižších stupňů. Poukazuje především na to, že soudy nižších stupňů odmítly provést obžalobou i obhajobou požadovaný důkaz, a to znalecký posudek z oboru dopravy, což považuje za tzv. opomenutý důkaz. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání obviněné je založeno na skutkových námitkách, které jinak nejsou dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Nejvyšší soud shledal, že pochybení soudů spadá v tomto případě do kategorie tzv. opomenutých důkazů. Z tohoto hlediska je ústředním problémem posuzované věci to, jaké důkazy soudy ve věci provedly, jak se s provedenými důkazy vypořádaly a jaké závěry z nich postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily.

Přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Spáchání uvedeného trestného činu v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, že soud náležitě zjistí, zda mezi porušením posuzované důležité povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost.

V posuzovaném případě měla tento přečin obviněná spáchat stručně shrnuto tím, že jako řidička motorového vozidla nerespektovala svislou dopravní značku Stůj, dej přednost v jízdě , a nedala přednost v jízdě motocyklu, který řídil poškozený, jedoucí po hlavní pozemní komunikaci, který byl nucen náhle snížit rychlost jízdy a s motocyklem brzdit, v důsledku čehož došlo k jeho pádu na vozovku a zranění povahy těžkého ublížení na zdraví.

Významným pro rozhodnutí v dané věci je řádné zjištění příčiny dopravní nehody, míry zavinění jejich účastníků a posouzení otázky, zda obviněná svým jednáním porušila důležitou povinnost uloženou podle zákona, jako jednoho ze znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu.

Zákon nevysvětluje, jakou povinnost pokládá ve smyslu citovaného zákonného ustanovení za důležitou a ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým protiprávním jednáním, je povinností důležitou. Za porušení důležité povinnosti však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).

Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výpočet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci (srov. Šámal. P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1558 a násl.).

Obecně je možno uvést, že nedání přednosti v jízdě je porušením důležité povinnosti. Každý případ je však nutno hodnotit individuálně, tzn. pečlivě posuzovat všechny relevantní okolnosti charakterizující posuzovaný skutek (především jednání pachatele) zejména z toho hlediska, zda porušení povinnosti, jež je zpravidla chápána jako důležitá povinnost, má skutečně tak závažné rysy, aby bylo možno o naplnění uvedeného znaku uvažovat. Zvlášť obezřetně a citlivě bude třeba vážit otázku naplnění uvedeného znaku za situace, kdy původce dopravní nehody si počíná způsobem svědčícím o jeho snaze svým povinnostem beze zbytku dostát a porušení pravidel silničního provozu je výsledkem pochybení spočívajících např. v mylném vyhodnocení dopravní situace, přehlédnutí špatně viditelného dalšího účastníka silničního provozu účastníka dopravní nehody, nedostatečně rychlého vyhodnocení pohybu ostatních účastníků silničního provozu apod., případně je-li zde spoluzavinění dalšího účastníka silničního provozu. V takovém případě, byť nelze odhlížet od faktu, že došlo k porušení některého z ustanovení pravidel provozu na pozemních komunikacích, není namístě z obecného významu porušeného pravidla paušálně vyvozovat závěr o porušení důležité povinnosti. Takový závěr nesmí mít charakter presumpce, musí mít podklad v úplných skutkových zjištěních a musí být v rozhodnutí náležitě vyložen a odůvodněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1070/2013).

Nejvyšší soud v souladu s námitkami obviněné shledal, že o její vině bylo rozhodnuto zejména na základě svědeckých výpovědí poškozeného a svědka R. R. V těchto výpovědích však s ohledem na jejich obsah existují rozpory. Zatímco sám poškozený vypovídá, že ani neviděl obviněnou, jak najíždí z vedlejší silnice, ale že ji viděl hned před sebou, vnímal ji jako překážku ve svém pruhu a začal reagovat brzděním, svědek R. R. uvádí, že měl na dohled jak vozidlo obviněné, tak motocykl poškozeného. Viděl, jak obviněná nezastavila na stopce a přímo vjela na hlavní komunikaci, nedala poškozenému přednost, ten jel hned za ní, chtěl vjet do protisměru, kde však jelo jeho vozidlo a tak brzdil a naboural. Motocykl poškozeného mohl podle něj být tak 30 40 metrů od hranice křižovatky od vozidla obviněné. Samotná obviněná tvrdí, že před vjezdem na hlavní komunikaci zastavila, neboť dávala přednost projíždějící bílé dodávce, poté pohlédla do optického zrcadla, kde sice spatřila světlo, avšak v dostatečné vzdálenosti, podle které usoudila, že může bezpečně na hlavní komunikaci vjet. Pád poškozeného si uvědomila až na základě velké rány, kterou slyšela za sebou a při pohledu do zpětného zrcátka. Obviněná se domnívá, že poškozený mohl jet rychle. Poškozený uvádí, že po hlavní komunikaci projížděl přikázanou rychlostí 40 km/h (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 108 a násl. tr. spisu). Z výše uvedených důkazů, jakož i dalších listinných důkazů provedených v hlavním líčení však podle Nejvyššího soudu nelze učinit spolehlivý závěr o vině obviněné pro skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně. Soudy v uvedené věci neučinily žádná zjištění týkající se výpočtu a popisu rychlosti obou účastníků nehody, nezjišťovaly zda a jaké měli účastníci dopravní nehody možnosti kolizi zabránit, zda byl poškozený nucen k manévru popsanému ve skutkové větě porušením povinnosti ze strany obviněné, či zda k němu byl nucen na základě svého nesprávného vyhodnocení dopravní situace.

Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že podle § 105 tr. ř., je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení a v řízení před soudem předseda senátu znalce. Znalecký posudek podléhá stejně jako jiné důkazy proceduře podle § 2 odst. 6 tr. ř. (viz č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.).

Uvedenými zásadami se soudy obou stupňů v projednávané věci neřídily, protože neuvážily, že i když bylo ve věci zajištěno více důkazů, žádný z nich nesvědčí bez vážných pochybností o vině obviněné skutkem popsaným ve skutkové větě. Soudy vhodnost důkazu znaleckým posudkem z oboru dopravy posuzovaly, ale požadavky na objasnění dalších souvislostí znaleckým posudkem bez dalšího jako nadbytečné zamítly, zejména s odkazem na výpověď svědka R. R. Tato výpověď je, ale v přímém rozporu s výpovědí obviněné. Odstranění těchto rozporů přitom vyžaduje odborné znalosti, a proto tak nemůže učinit soud sám vlastní úvahou. Pouze znalec může objasnit skutkové okolnosti odborné povahy (výpočet rychlosti, pohybu a směru obou účastníku nehody, výpočet vzdálenosti, brzdné dráhy, atd.). Pokud soudy bez věcně adekvátního odůvodnění zamítly společný návrh obhajoby a obžaloby na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru dopravy, pochybily a dokazování tak zůstalo neúplným.

Ohledně zjištění, zda obviněná v rozhodné době skutečně jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví a čin spáchala proto, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího postavení a uloženou podle zákona, jak to vyžaduje ustanovení § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tak existují ve věci nejasnosti a pochybnosti, které soudy doposud neodstranily.
Výrok o vině obviněné tedy na základě dosud provedeného dokazování nemůže obstát, neboť z dosavadních zjištěných okolností nepochybně nevyplývá její odpovědnost (míra zavinění) za nehodový děj, který je jí obžalobou kladen za vinu. V důsledku toho nemůže obstát ani výrok o trestu. Pokud Krajský soud v Praze zamítl odvolání obviněné jako nedůvodné, pak i jeho usnesení je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu Praha-východ, jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresního soudu Praha-východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015 JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu