7 Tdo 872/2013
Datum rozhodnutí: 11.09.2013
Dotčené předpisy: § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoník



7 Tdo 872/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 11. září 2013 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného L. F. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 14 To 81/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 195/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 3 T 195/2012, byl obviněný L. F. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil podle zjištění soudu I. stupně tím, že v období od 1. 1. 2010 nejméně do měsíce května 2012 na různých místech v okrese T. , zejména v S. Ú. a v T. , soustavně cíleně a systematicky obtěžoval svou bývalou manželku J. F. , rozenou R. , a její rodiče J. R. , a P. R. , a to zejména obtěžujícím, soukromí narušujícím nahlížením přes plot do zahrady domu v ulici Š. , S. Ú. , dlouhým a opakovaným zvoněním na jejich zvonek, dožadováním se předání svých dcer dříve než ve stanovenou dobu, sledováním, nečekaným kontaktováním a doprovázením proti vůli poškozených, a to poškozené J. F. při cestě do a ze zaměstnání, na nákupech, a při trávení volného času s dcerami a kamarádkami, a poškozených J. a P. R. zejména při vodění jejich vnuček, nezl. J. F. , a nezl. K. F. , do školských zařízení a zájmových kroužků, přičemž nejméně v jednom případě, v říjnu 2011, obžalovaný poškozenou J. R. fyzicky napadl tak, že s ní cloumal, třásl a slovně ji atakoval, a výše popsaná jednání obžalovaného vzbudila u poškozených obavu o zdraví své a osob jim blízkých, mj. i vzhledem k tomu, že obžalovaný již v roce 2009 fyzicky napadl poškozenou J. F. Za to byl odsouzen podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo také přiměřené omezení zdržet se v průběhu zkušební doby jakéhokoli záměrného fyzického kontaktování poškozených J. F. , J. R. a P. R. v době, kdy podle rozhodnutí opatrovnického soudu o úpravě styku není oprávněn stýkat se s nezletilými J. F. a K. F.

K odvolání obviněného L. F. Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře usnesením ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 14 To 81/2013, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně, a podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc ohledně výše uvedeného skutku postoupil Městskému úřadu v Sezimově Ústí, když dospěl k závěru, že zažalovaný skutek není trestným činem, avšak mohl by být tímto orgánem posouzen jako přestupek.

Citované usnesení odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce řádně a včas podaným dovoláním, které bylo podáno v neprospěch L. F. a z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce namítá, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Ke skutkové podstatě přečinu podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku uvedl, že pokud zákon jako obecnou podmínku spáchání tohoto přečinu vyžaduje, aby bylo jednání pachatele způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých, pak tato obava nemusí vyplývat z výslovných výhrůžek pachatele, ale právě z dlouhodobého pronásledování poškozeného. Toto pronásledování v daném případě trvalo téměř dva a půl roku, i když nebylo prokázáno ani obviněnému kladeno za vinu, že by poškozeným výslovně vyhrožoval ublížením na zdraví nebo smrtí.

Má-li podle nejvyššího státního zástupce plnit ustanovení § 354 tr. zákoníku svůj účel, a chránit například i mediálně známé populární osobnosti před extrémními projevy psychicky narušených jedinců nebo jako v tomto případě bývalé partnery stalkera, pak je zcela zřejmé, že způsobilost takového jednání vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví, nemůže být chápána restriktivně a omezena jen na případy vyhrožování násilím. K postihu takových forem pronásledování by ostatně plně postačovala skutková podstata přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku. K právní kvalifikaci jednání ve smyslu nebezpečného pronásledování pak nejvyšší státní zástupce poukázal také na Komentář k trestnímu zákoníku (1. vydání, C. H. Beck, 2010, autoři Šámal a kol.), podle kterého k tomu není třeba, aby bylo použito k vynucení kontaktu s obětí násilí, stačí její tvrdošíjné obtěžování všudypřítomnou bezprostřední či zprostředkovanou přítomností pachatele. Nejvyšší státní zástupce také za určující faktor závažnosti jednání podle § 354 tr. zákoníku považuje dlouhodobost, soustavnost a četnost kontaktů pachatele s poškozeným, která pak mívá destruktivní účinky na psychiku poškozeného. V této trestní věci přitom jednání obviněného trvalo dva a půl roku a vyznačovalo se vysokým počtem osobních, telefonických a e-mailových kontaktů. Všichni tři poškození přitom zcela jednoznačně uvedli, že v nich jednání obviněného vzbuzovalo strach, který byl u J. R. umocněn tím, že má nemocné srdce. Obavy J. F. popsalo také několik svědkyň. Tyto důkazy podle nejvyššího státního zástupce svědčí o intenzivních obavách poškozených a o dopadech jednání obviněného na jejich psychiku. Proto považuje za nepřípadnou argumentaci krajského soudu, že z chování poškozených nelze vysledovat strach či obavy o život nebo zdraví. Ustanovení § 354 odst. 1 tr. zákoníku přitom ani nevyžaduje, aby byla důvodná obava poškozeného o jeho život nebo zdraví vyvolána, ale postačuje, je-li jednání pachatele způsobilé takovou obavu vyvolat, což je třeba posuzovat především z hlediska intenzity a dlouhodobosti pronásledování, které může v poškozeném vyvolávat důvodnou obavu, že pachatel je osobou duševně nemocnou, a proto i potenciálně nebezpečnou. Nejvyšší státní zástupce také poukázal na porušení ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. krajským soudem, který byl vázán hodnocením důkazů soudem I. stupně, ale aniž by sám doplnil dokazování, zásadním způsobem změnil hodnocení výpovědi poškozené J. R. o jejím napadení ze strany obviněného. Toto tvrzení přitom označil za nevěrohodné s velmi obecným poukazem na negativní vztah této poškozené k obviněnému, ale všichni poškození mívají obvykle z pochopitelných důvodů více či méně negativní vztah k pachatelům trestných činů, aniž by to a priori znehodnocovalo jejich výpovědi. Ve věci proto shledává extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry krajského soudu, čímž došlo také k nedůvodnému postoupení věci k projednání jako přestupku. V závěru dovolání proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení krajského soudu a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný L. F. ve vyjádření k dovolání uvedl, že s ním nesouhlasí, poukázal na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jakož i na komentář k ustanovení § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, podle kterého je nezbytnou snahou pachatele změnit, popřípadě i zničit obvyklý způsob života poškozeného, ohrozit jeho duševní rovnováhu a postupně jej tak dostat pod svůj bezvýhradní vliv a moc. Takovýto cíl či motivaci ale u něj nelze nalézt, protože měl pouze snahu o zachování svého vlivu na výchovu dětí s možností podílet se na jejich mimoškolních aktivitách. Skutečnou motivací jeho kontaktů s bývalou manželkou byla jedině snaha mít příslušné informace o svých dětech, stýkat se s nimi a podílet se na jejich výchově tak, jak mu to zaručuje zákon a platné rozhodnutí v dané věci. Podle jeho názoru nebyl kladen důraz na obsah rozhodnutí v opatrovnické věci, kde se jednoznačně ukázalo, že matka kladla otci záměrné překážky, které nakonec musel odstranit i krajský soud ve věci 30 P 217/2008. Je proto nutné zabývat se všemi okolnostmi a nelze vycházet bezvýhradně z tvrzení údajné poškozené a její rodiny. K námitkám uvedeným v dovolání pak poukázal na nutnost prokázat, zda jeho jednání bylo skutečně způsobilé vyvolat důvodnou obavu o život nebo zdraví, když ke kontaktům docházelo při předávání dětí, což nelze považovat za nevyžádaný kontakt, telefonické kontakty nebyly vůbec prověřovány, a počet osobních kontaktů vzhledem k době téměř dva a půl roku nebyly nijak obrovské. Je proto toho názoru, že jeho jednání bylo vnímáno poškozenými jako obtěžujícími, ale v žádném případě z něj nelze dovodit obavu o život a zdraví. Trestní oznámení je přitom jen pokračování civilního řízení se snahou jej znemožnit či alespoň co nejvíce ztížit jeho kontakt s dětmi. Poukázal také na důkazní situaci, kdy o strachu J. F. z jeho jednání vypovídá pouze ona a její blízcí, problémy ale zveličují a ve svých vyjádřeních ohledně údajného napadení si protiřečí a otáčejí skutečný stav věci. K vysokému počtu telefonních a e-mailových kontaktů zmiňovaných v dovolání uvedl, že za takové jednání nebyl stíhán ani odsouzen, sám navrhoval vše doložit výpisem volání, ale státní zástupkyně to odmítla. Rovněž v dovolání zmiňovaný špatný zdravotní stav manželů R. vychází pouze z jejich tvrzení, ale objektivizován nijak nebyl. V závěru vyjádření uvedl, že tzv. vítězství jednoho z rodičů, kdy otec bude označen za pachatele trestného činu, rozhodně není v zájmu nezletilých dětí, od vyhlášení rozhodnutí jako bývalí manželé společně navštěvují krizové centrum pro rodinu a děti a zde problematiku výchovy dcer komplexně řeší. Proto je na místě uplatnění zásady ultima ratio . Závěrem navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) nebo f) tr. ř.

Nejvyšší soud předně zjistil, že námitky nejvyššího státního zástupce odpovídají uplatněným důvodům dovolání. Podstata dovolání spočívá v nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu, že jednání L. F. nenaplnilo znak skutkové podstaty přečinu podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající ve způsobilosti vzbudit v poškozených důvodnou obavu o život nebo zdraví.

Podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu nebezpečného pronásledování dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že
a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým,
b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, nebo
e) zneužije jeho osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu,
a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.

Odvolací soud uvedl, že poškození ani svědci nepopisují jednání L. F. jako vyloženě hrubé, násilnické či ohrožující a reakce poškozených byla spíše popudlivá. Lze se proto domnívat, že jeho jednání považovali za další provokaci, ale v jejich jednání nelze vysledovat strach či obavu o život a zdraví. Pokud soud I. stupně vzbuzení této obavy dovodil toliko z předchozího fyzického napadení poškozené J. F. , jehož se měl obviněný dopustit v roce 2009, a jeho agresivního jednání vůči její matce v říjnu 2011, tato jednání nepovažoval odvolací soud za nepochybně prokázaná. Navíc napadení J. F. bylo již v minulosti předmětem přestupkového řízení a toto neskončilo závěrem o vině L. F. V případě poškozené J. R. pak odvolací soud uvedl, že i kdyby došlo k danému útoku obviněného, s ohledem na jeho intenzitu by jej nebylo možno považovat za tak závažný, aby do budoucna u poškozené vzbudil obavu ve smyslu ustanovení § 354 odst. 1 tr. zákoníku. Současně odvolací soud poukázal na trestní právo jako nejzazší prostředek nápravy vztahů ve společnosti, což plyne ze zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud předně uvádí, že obecně lze přisvědčit argumentaci nejvyššího státního zástupce ohledně posuzování způsobilosti jednání vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví s tím, že nemůže být chápána restriktivně a omezena jen na případy vyhrožování násilím. Různost takovýchto forem pronásledování vedle vyhrožování ublížením na zdraví, je ostatně zřejmá ze znění ustanovení § 354 odst. 1 písm. b) až e) tr. zákoníku. K postihu vyhrožování násilím by ale plně nepostačovala skutková podstata přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, která oproti ustanovení § 354 tr. zákoníku postihu podstatně závažnější formy vyhrožování (usmrcením, těžkou újmou na zdraví, ).

Ač bylo v popisu skutku v obžalobě uvedeno, že obviněný v říjnu 2011 fyzicky ve dvou případech napadl J. R. tak, že s ní cloumal a třásl, a již dříve v roce 2009 fyzicky napadl J. F. , které i vyhrožoval, nebyl soudem I. stupně uznán vinným podle § 354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že jinému vyhrožoval ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým a vyhrožování soud I. stupně z popisu skutku vypustil. Stejně tak z popisu skutku vypustil, že poškozené obtěžoval pokřikováním, urážkami, zesměšňováním, provokacemi výčitkami, že zjišťoval informace o poškozené a jejím příteli a obava poškozených o jejich zdraví že vznikla také vzhledem k problémům J. R. se srdcem. Podle závěrů soudu I. stupně byl obviněný přes uvedené významné zmírnění popisu jeho jednání, v souladu s obžalobou, uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když jiného dlouhodobě pronásledoval tím, že vyhledával jeho osobní blízkost a sledoval jej, a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho zdraví a o zdraví osob jemu blízkých. Způsobilost vzbudit uvedenou obavu přitom státní zástupkyně v obžalobě dovozovala z jednání uvedeného ve skutkové větě obžaloby, když obviněný obtěžoval poškozené především vyhledáváním jejich blízkosti, sledováním, urážkami, zesměšňováním, provokacemi a výčitkami. Je tak zřejmé, že toto v odůvodnění obžaloby konkrétně uvedené jednání, včetně v popisu skutku uvedeného fyzického napadení a vyhrožování J. F. dne 9. 4. 2009, byly okolnostmi, z nichž státní zástupkyně dovozovala způsobilost vzbudit u poškozených danou důvodnou obavu. Z tohoto hlediska bylo významné vedle fyzického napadení obou poškozených, také zejména vyhrožování J. F. a problémy se srdcem J. R. Samotné vyhrožování J. F. ale nebylo nijak specifikováno v obžalobě a soudem ani zjištěno nebylo. Problémy se srdcem J. R. , a jejich možné zhoršení v důsledku jednání obviněného, by rovněž mohly za určitých podmínek svědčit pro způsobilost vzbudit obavu o život nebo zdraví. Také tuto okolnost ale soud I. stupně z popisu skutku vypustil. Tím oproti obžalobě došlo k výraznému omezení skutečností, z nichž by bylo možno z jednání obviněného způsobilost vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví dovodit. Za daného skutkového stavu soud I. stupně správně dospěl k závěru, že důvodnost obavy o život nepřichází v úvahu. Způsobilost jednání obviněného vzbudit důvodnou obavu o zdraví pak dovodil pouze na základě jeho předchozího agresivního jednání vůči oběma poškozeným s tím, že v důsledku tohoto předchozího agresivního jednání se poškozené báli o své zdraví, že je obviněný v afektu napadne.

Je-li podmínkou právní kvalifikace jednání pachatele, aby jeho jednání uvedené alternativně pod písmeny a) až e) ustanovení § 354 odst. 1 tr. zákoníku bylo způsobilé u jiného vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo život a zdraví osob jemu blízkých , je zřejmé, že tato obava nemusí ani vzniknout, ale její vznik musí být reálný. Podle Komentáře k trestnímu zákoníku se důvodnou obavou rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, a při posuzování reálnosti vzniku důvodné obavy je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování, zneužívání osobních údajů či omezování v obvyklém způsobu života (Nakladatelství C. H. Beck, autoři Šámal a kolektiv, 1. vydání 2010, str. 3011).

Soud I. stupně nejen způsobilost, ale vznik důvodné obavy poškozených o zdraví, dovodil z předchozího agresivního jednání obviněného vůči nim, kdy se obě bály o svoje zdraví, přičemž oba tyto fyzické útoky sám hodnotil jako nijak intenzivní, resp. neintenzivní, což vede k závěru, že poškozené měly obavu z možného opakování fyzického napadení ze strany obviněného, ale vzhledem k okolnostem případu, a malé intenzitě předchozího fyzického útoku, jednání obviněného nebylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu poškozených o jejich zdraví. Nelze totiž přehlédnout, že oba fyzické útoky byly nejen malé intenzity, ale v celkovém jednání obviněného zcela ojedinělé. Pokud měl obviněný fyzicky napadnout J. R. tak, že s ní cloumal a třásl, bylo to vůbec první a jediné jednání obviněného vůči ní za použití fyzické síly a podle zjištění soudu I. stupně neintenzivní. Totéž platí o fyzickém napadení J. F. , ke kterému mělo dojít již v dubnu 2009, tedy ještě před časovým obdobím jednání obviněného vymezeným obžalobou i rozsudkem soudu I. stupně obdobím od 1. 1. 2010 do měsíce května 2012, a které samotná poškozená popisuje jako facku, nikoliv ale na tvář, ale do ramene. Pokud soud I. stupně ohledně tohoto napadení uvádí na str. 4 odůvodnění rozsudku, že obviněný udeřil J. F. do ruky a do ramene , což vzbuzuje zdání dvou úderů rukou, je to v rozporu s výpovědí této poškozené, která u hlavního líčení uvedla, že ji při zapínání autosedačky obviněný udeřil do ruky a v podstatě upřesnila, že do ramene (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 242 tr. spisu).

Na základě uvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s hmotně právním názorem odvolacího soudu, že jednání obviněného sice naplnilo skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve znaku spočívajícím v tom, že jiného dlouhodobě pronásledoval tím, že vyhledával jeho osobní blízkost a sledoval jej, ale nikoliv již ve znaku, že by toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho zdraví a o zdraví osob jemu blízkých.

Za tohoto stavu, byť nejvyšší státní zástupce důvodně namítá, že odvolací soud zásadním způsobem změnil hodnocení výpovědi poškozené J. R. o jejím napadení ze strany obviněného, aniž by v souladu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř. sám v tomto směru doplnil dokazování, nemá toto procesní pochybení vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud sice, aniž by sám v tomto směru provedl ve veřejném zasedání důkazy, považoval dané fyzické útoky obviněného vůči J. F. a její matce za neprokázané. Současně ale ohledně napadení J. R. uvedl, že ani v případě pokud k tomuto útoku došlo, nejednalo by se s ohledem na intenzitu o tak závažný útok, aby to u poškozené do budoucna vzbudilo důvodnou obavu ve smyslu ustanovení § 354 odst. 1 tr. zákoníku. Tento alternativní hmotně právní závěr je v souladu se závěrem, ke kterému dospěl také Nejvyšší soud a netýká se tak otázky hodnocení důkazů. Stejně tak, i bez hodnocení věrohodnosti důkazů, obstojí závěr odvolacího soudu ve vztahu k fyzickému útoku obviněného na poškozenou J. F. I když i v tomto případě argumentuje neprokázáním útoku a zprostředkovaným svědectvím, podstatné je, že také tento útok je z hlediska jeho ojedinělosti, a i podle soudu I. stupně malé intenzity, nutno hodnotit stejně, jako útok na J. R. Pokud přitom nejvyšší státní zástupce na podporu námitky, že jednání obviněného bylo způsobilé vzbudit v poškozených obavu o jejich zdraví, poukazuje na vysoký stupeň telefonických a e-mailových kontaktů, takovéto jednání nebylo předmětem obžaloby.

Nejvyšší soud tak shledal správným hmotně právní závěr odvolacího soudu, že v případě obviněného nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Nedošlo proto k rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí odvolacího soudu ani nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Protože námitky uvedené v dovolání nenaplnily uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2013

Předseda senátu
JUDr. Michal Mikláš