7 Tdo 869/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 342 odst. 1, 4 tr. zákoník



7 Tdo 869/2015

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 14. října 2015 v neveřejném zasedání, k dovolání obviněného P. D. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 7 To 439/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 6/2014, takto:

Podle § 265k odst. 1 , 2 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 7 To 439/2014, v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o vině přečinem neoprávněného zaměstnávání cizinců podle § 342 odst. 1, 4 tr. zákoníku a proti výroku o trestu, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 3 T 6/2014, ve výroku o vině tímto přečinem a v celém výroku o trestu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 3 T 6/2014, byl obviněný P. D. uznán vinným ad 1) přečinem neoprávněného zaměstnávání (omylem uvedeno zaměstnání ) cizinců podle § 342 odst. 1, 4 tr. zákoníku a ad 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 342 odst. 4 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku.

Obviněný se přečinů dopustil tím, že (zkráceně) ad 1) jako předseda Plzeňského výrobního a rozvojového družstva se sídlem Plzeň, Slovanské údolí 16, na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 25. 9. 2012 s obchodní společností WW FLORA, s. r. o., se sídlem Plzeň Radčice, Pod Kyjovem 14, v pronajatých objektech společnosti WW FLORA, s. r. o., v P., Ch. u. .. a D., M. ..., v období od 11. 10. 2012 do 13. 11. 2012 průběžně zprostředkoval výkon práce výroba dušičkových a adventních věnců a svícnů 159 občanům vietnamské národnosti konkrétně uvedených na č. l. 161 181 tr. spisu, kterým nebylo vydáno povolení k zaměstnání podle § 5 písm. e) bod 2 zákona č. 435/2004 Sb., v platném znění, přičemž za provedené práce vystavil společnosti WW FLORA, s. r. o., čtyři faktury, a to č. ..... na částku 1 200 000 Kč, č. ..... na částku 2 376 143 Kč, č. ...... na částku 1 200 000 Kč, a č. ...... na částku 1 059 172 Kč, tedy v celkové výši 5 835 315 Kč a čistý zisk tak představoval částku 1 383 037 Kč po odpočtu částky 3 231 570 Kč na odměny členů družstva a částky 1 199 760 Kč na úhradu faktury vystavené Interregionálním družstvem Dobříš za práce provedené zaměstnanci družstva při výrobě dušičkových a adventních věnců, nákladů za nájemné ve výši 8 800 Kč a úhrady daně z přidané hodnoty ve výši 12 148 Kč; ad 2) v P. dne 3. 10. 2013 v době okolo 12:27 hodin řídil nejméně po vozovce P. u. osobní automobil zn. Citroen C4 RZ ....., vozidlo řídil přesto, že rozhodnutím Magistrátu města Plzně (uvedeného č. j.), které ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje a s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 17 A 10/2012 nabylo právní moci dne 4. 9. 2013, mu byla mimo jiné uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 7 To 439/2014, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že soud I. stupně provedl řádně všechny důkazy důležité pro rozhodnutí, avšak dospěl na základě těchto důkazů k nesprávnému právnímu a hmotně právnímu posouzení skutku. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 1) má za to, že nelze akceptovat tvrzení soudu, že byly naplněny všechny podmínky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, neboť nebyla podle něj zohledněna společenská škodlivost jeho jednání pro společnost a zároveň výše prospěchu, který měl údajně pro jiného získat, neodpovídá podle něj skutečnosti, když nebyla zohledněna DPH odvedená Plzeňským výrobním a rozvojovým družstvem a dále výše pojistného na sociálním zabezpečení za jednotlivé členy družstva v částce 1 045 778 Kč. Úvaha soudu II. stupně týkající se úhrady DPH je podle obviněného zcela chybná a neodpovídá důkazům provedeným v hlavním líčení. Obviněný se dále v dovolání zabýval interpretací ustanovení § 342 tr. zákoníku a hlavními cíli tzv. Sankční směrnice Evropského parlamentu a rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009. V souvislosti s tím má za to, že soudy se dostatečně nevypořádaly a nehodnotily otázku legálnosti pobytu zaměstnávaných cizinců a je přesvědčen, že jednání, kterého se dopustil, není jednáním na které dopadá ve své hmotně právní rovině předmětná směrnice a tedy jej nelze sankcionovat. Odvolací soud podle něj řádně nezodpověděl a nezohlednil námitky obsažené v jeho odvolání. Uvádí, že Směrnice zavádí sankce za nelegální zaměstnávání a postupy umožňující nelegálně zaměstnaným, kterým nebyla vyplacena mzda, domoci se satisfakce. Směrnice se vztahuje na státní příslušníky třetích zemí pobývající na území členského státu, kteří nesplňují podmínky pro pobyt v tomto členském státě, tito jsou ve směrnici označováni za neoprávněně pobývající státní příslušníci třetích zemí, tzv. nelegální zahraniční pracovníci . V předmětné směrnici je pracováno s pojmem nelegální zaměstnávání . Na základě Směrnice došlo k rozšíření definice nelegální práce v zákoně o zaměstnanosti, který byl novelizován tak, že za nelegální práci je považováno i zaměstnávání cizince bez platného povolení k pobytu na území České republiky. Porušení zákazu nelegálního zaměstnávání je tedy podle obviněného zaměstnávání cizinců bez povolení k pobytu v České republice a toto je nutné podle něj sankcionovat jakožto trestný čin za těchto podmínek: k porušení zákazu došlo nebo k porušení dochází i nadále nebo je soustavně opakováno nebo k porušení dochází za obzvláště vykořisťujících podmínek nebo zaměstnavatel vědomě využívá služeb osoby, které je obětí obchodování s lidmi nebo osoba, která je neoprávněně zaměstnávána, je nezletilá. Obviněný se domnívá, že v jeho případě nebyla naplněna ani jedna podmínka, aby bylo možné jeho jednání označit za přečin, neboť jednotlivý zaměstnanci a členové družstva pracovali za standardních podmínek a vždy pouze v krátkém časovém úseku (max. 14 dní) a každý ze zaměstnanců pobýval na území České republiky legálně a disponoval příslušným povolením k pobytu. Pokud jde o výši prospěchu, obviněný opakuje, že došlo k chybnému hodnocení provedených důkazů. Podle něj došlo ze strany soudů k nepochopení systému odvodu DPH. Je přesvědčen, že družstvo nezískalo soudy uvedený prospěch. Odměna za soudem označené nelegální zaměstnávání byla pro družstvo pouze ve výši částek fakturovaných bez DPH. Obviněný tedy nesouhlasí s tím, aby do této odměny byla započtena částka, která zůstala v dispozici státu a nikoliv družstva. S ohledem na uvedené se obviněný domnívá, že čistý zisk družstva činil po zaplacení DPH celkem 410 484, 49 Kč a po zohlednění dlužného pojistného vyčísleného OSSZ Plzeň-město, lze podle obviněného považovat vztah s WW Flora, s. r. o., pro družstvo za ztrátový. Obviněný dále upozornil, že u družstva se nejedná o klasického zaměstnavatele a nelze v žádném případě zaměňovat pojem zaměstnanec a člen družstva. Opakovaně odkázal na pojem subsidiarity trestní represe s tím, že se v jeho případě dá eventuálně uvažovat o spáchání správního deliktu (v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/04, II. ÚS 372/03, a Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 316/2014). Poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 177/2011, z něhož vyplývá, že za nelegální práci se považuje pouze taková práce, kterou cizinec, jenž nedisponuje příslušným povolením, vykonává soustavně, podle pokynů a za mzdu. Obviněný uzavřel, že v uvedené věci nedošlo k poškození žádného ze zainteresovaných subjektů a jeho jednání tedy chybí základní složka trestného činu, tedy škodlivost jednání, obohacení jeho nebo třetí osoby a naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu.

Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 2) obviněný namítá, že soudy odvozují jeho vinu pouze z jediného důkazu, a to výpovědi strážníka městské policie J. H., a to i přes to, že je tento důkaz podle něj vyvracen řadou jiných důkazů a je tedy nevěrohodný. Soud však nesprávně označil všechny ostatní důkazy za nevěrohodné nebo je bagatelizoval. Obviněný rovněž nesouhlasí se způsobem hodnocení listinných důkazů, zejména fotografií pořízených na místě činu. Tento důkaz je podle obviněného jediným zcela objektivním důkazem, přičemž shledává zásadní nesrovnalosti mezi tímto důkazem a výpovědí svědka J. H., který uvedl, že fotografie pořizoval sám, ale na jedné z nich je zachycen u vozidla městské policie. Poukázal také na postavení vozidel namístě s tím, že uvedený svědek nemohl v průběhu 6 minut stihnout pořízení fotografií i vyřízení přestupku. Z toho pak podle něj vyplývá nelogičnost výpovědi svědka J. H., jež neodpovídá důkazům předloženým samotnou městskou policií. Skutek pod bodem ad 2) se tedy podle obviněného nepodařilo soudům bez dalších pochybností prokázat a měla být aplikována zásada in dubio pro reo.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil také ve svém odvolání. Pokud brojí proti výpočtu výše prospěchu, který získal podle skutku popsaného pod bodem ad 1) a proti hodnocení výpovědí svědků pod bodem ad 2), jedná se podle něj pouze o námitky skutkové, neboť v této části jen nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními soudů. Státní zástupce dodal, že v uvedené věci ani neshledal porušení zásad spravedlivého procesu. Uplatněnému dovolacímu důvodu by mohla odpovídat námitka obviněného, že nebyla zohledněna společenská škodlivost a námitka, že jednání obviněného mělo být posouzeno přímo podle směrnice Evropské unie z června 2009, zaměřené proti nelegální migraci. Ohledně společenské škodlivosti nepřipojil obviněný žádnou argumentaci a státní zástupce pouze dodává, že se jednání obviněného při nelegálním zaměstnávání cizinců ničím nevymyká obdobným případům. Pokud jde o přímou aplikaci směrnice Evropské unie, odkázal na přiléhavé odůvodnění odvolacího soudu s tím, že přímá závaznost směrnice Evropské unie jen pro státy a nikoliv pro jejich občany, je patrna i z čl. 288 Konsolidovaného znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie 2012/C 326/01 (bývalý článek 249 Smlouvy o ES). Samotnou směrnicí Evropské unie nelze proto přímo vytvářet trestní právo jednotlivých členských států nebo jim dokonce přikazovat, jaké jednání trestné být nesmí. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného než tvrzeného dovolacího důvodu a dílem je zjevně neopodstatněné.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 231 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé jeho obhajoby a zabýval se jimi již nalézací soud.

Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 1) obviněný své jednání nepopírá, avšak má za to, že nebyly splněny všechny podmínky, aby jeho jednání mohlo být kvalifikováno podle norem trestního práva jako přečin neoprávněného zaměstnávání cizinců podle § 342 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Namítá, že na jeho jednání nedopadá Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009, která zakazuje zaměstnávání neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí na území Evropské unie. Soudům vytýká, že otázku legálnosti pobytu zaměstnávaných cizinců nehodnotily, na jeho jednání ale uvedená směrnice z tohoto důvodu nedopadá, a jeho jednání nelze tedy sankcionovat bez ohledu na to, jaké sankce si stanoví každý členský stát. Podle obviněného nebyla zohledněna ani společenská škodlivost jeho jednání, namítá porušení zásady ultima ratio s tím, že jeho jednání může být posouzeno jako přestupek. Nakonec obviněný nesouhlasí ani se způsobem, jakým soudy posoudily výši prospěchu, který měl pro jiného získat.

Na úvod nutno podotknout, že na jednání obviněného nelze aplikovat přímo ustanovení Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009, o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen směrnice ), jak se obviněný v podstatě domnívá. Tato skutečnost byla ostatně obviněnému k jeho námitkám v průběhu trestního řízení soudy obou stupňů opakovaně odůvodňována (str. 8 rozsudku soudu I. stupně a str. 6 usnesení soudu II. stupně). Jak správně uvedl státní zástupce, skutečnost, že směrnice Evropské unie jsou přímo závazné jen pro státy a nikoliv pro jejich občany, je patrná i z čl. 288 Konsolidovaného znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie 2012/C 326/01 (bývalý článek 249 Smlouvy o ES), z nějž vyplývá, že pro výkon pravomocí Unie přijímají orgány nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska, přičemž směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.

Uvedená směrnice byla do českého právního řádu, konkrétně do trestního zákoníku, implementována zákonem č. 330/2011 Sb. (s účinností od 1. 12. 2011), který novelizoval mimo jiné ustanovení § 342 tr. zákoníku. Z čl. 4 směrnice vyplývá, že směrnice stanoví pouze minimální normy, přičemž členské státy mají i nadále možnost přijmout nebo zachovat přísnější sankce a opatření a uložit zaměstnavatelům přísnější povinnosti. Obviněným v dovolání uplatněné obsáhlé polemiky s ustanoveními uvedené směrnice, tak vzhledem k výše uvedenému nejsou na místě, neboť jeho jednání je posuzováno podle ustanovení platného právního řádu České republiky (konkrétně trestního zákoníku), který je s uvedenou směrnicí v souladu.

Přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců podle § 342 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo soustavně, opakovaně, za zvlášť vykořisťujících pracovních podmínek nebo ve větším rozsahu neoprávněně zaměstná nebo zprostředkuje zaměstnání cizince, který se zdržuje neoprávněně na území České republiky nebo nemá platné povolení k zaměstnání, pokud je podle jiného právního předpisu vyžadováno, získá-li takovým činem uvedeným pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Podle právní věty je obviněnému kladeno za vinu jednání spočívající v tom, že ve větším rozsahu neoprávněně zprostředkoval zaměstnání cizince, který nemá platné povolení k zaměstnání a tímto činem získal pro jiného značný prospěch.

Objektem trestného činu je nejen zájem na zabránění nelegální migrace, ale současně i ochrana pracovního trhu v České republice před neoprávněným zaměstnáváním cizinců. Jedná se o trestněprávní normu s blanketní dispozicí, která odkazuje na příslušné předpisy upravující pobyt a zaměstnávání cizinců. Takovými normami jsou zákon č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky, a zákon č. 435/2004 Sb. , o zaměstnanosti. Skutková podstata trestného činu podle § 342 odst. 1 tr. zákoníku zahrnuje zprostředkování zaměstnání cizince, který na území České republiky sice pobývá legálně, avšak nebylo mu uděleno povolení k zaměstnání, pokud je podle jiného právního předpisu vyžadováno. Toto ustanovení přitom vyžaduje, aby se tak dělo soustavně, opakovaně, za zvlášť vykořisťujících pracovních podmínek nebo ve větším rozsahu, přičemž k trestnosti postačí naplnění i jen jednoho z těchto znaků (v tomto případě byl shledán naplněným znak ve větším rozsahu ). Definici nelegální práce cizince obsahuje § 5 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, kdy cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území České republiky nebo je-li držitelem zelené karty. Cizinec tak musí mít pro výkon zaměstnání současně dvě povolení, a to povolení k zaměstnání vydané úřadem práce a povolení k pobytu nebo musí být držitelem zelené karty. Vykonává-li tedy cizinec práci bez jednoho z těchto povolení, porušuje zákon.

V uvedeném případě obviněný jako předseda Plzeňského výrobního a rozvojového družstva se sídlem v Plzni, na základě smlouvy o dílo se společností WW FLORA, v P., v období od 11. 10. 2012 do 13. 11. 2012 průběžně zprostředkoval výkon práce (výroba dušičkových a adventních věnců a svícnů) 159 občanům vietnamské národnosti, kterým nebylo vydáno povolení k zaměstnání podle § 5 písm. e) bod 2 zákona č. 435/2004 Sb., přičemž za provedené práce vystavil společnosti WW FLORA, s. r. o., čtyři faktury, v celkové výši 5 835 315 Kč, a čistý zisk představoval částku 1 383 037 Kč (po odpočtu částky 3 231 570 Kč na odměny členů družstva a částky 1 199 760 Kč na úhradu faktury vystavené Interregionálním družstvem Dobříš za práce provedené zaměstnanci družstva při výrobě dušičkových a adventních věnců, nákladů na nájemné ve výši 8 800 Kč a úhrady daně z přidané hodnoty ve výši 12 148 Kč). Z výše citované skutkové věty ad 1) rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že uvedené jednání obviněného naplňuje všechny formální znaky přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců podle § 342 odst. 1, 4 tr. zákoníku.

Obviněný své jednání nepopírá, ale namítá nesprávné zjištění výše prospěchu, který měl podle soudů získat pro jiného. Konkrétně namítá způsob, jakým soudy dospěly k výši prospěchu, který měl pro jiného získat. Opakuje, že v tomto směru došlo k chybnému hodnocení provedených důkazů, ze strany soudů k nepochopení systému odvodu DPH, která byla zaplacena ve větší než soudem odečtené výši, čistý zisk družstva tak byl podle něj pouze celkem 410 484,49 Kč, a po zohlednění dlužného sociálního pojištění byl obchodní vztah s WW Flora, s. r. o., pro družstvo ztrátový. Družstvem odvedené částky DPH ve 3. a 4. čtvrtletí roku 2012, které vzaly soudy za prokázané, že se týkají této daně odvedené po zohlednění všech obchodních případů družstva, tedy všech přijatých a vydaných faktur, a to i z jiných obchodních aktivit nevztahujících se k činnosti u společnosti WW Flora, s. r. o. Proto je přesvědčen, že družstvo nezískalo soudy uvedený prospěch. Jak vyplývá z trestního spisu, tuto námitku vznesl obhájce obviněného již u hlavního líčení dne 17. 6. 2014.

Tato námitka, směřující proti skutkovým zjištěním soudů učiněným na základě provedených důkazů, a proti způsobu jejich hodnocení, obecně nezakládá žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k ní neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Protože tato skutková námitka ale zpochybňuje naplnění kvalifikačního znaku spočívajícího v získání značného prospěchu podle ustanovení § 342 odst. 4 tr. zákoníku, což by mohlo mít přímý vliv na nesprávné právní posouzení skutku, Nejvyšší soud se jí zabýval v zájmu zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Pokud jde o postup při určování výše majetkového prospěchu, u přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců podle § 342 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy že pachatel získal pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, je nezbytné vycházet podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu z tzv. čistého prospěchu, tedy bez zahrnutí nákladů na jeho dosažení, daně z příjmů, daně z přidané hodnoty či spotřební daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008, uveřejněné pod č. 31/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 916/2013). K argumentaci odvolacího soudu o nesprávném odečtení daní soudem I. stupně, lze s odkazem na uvedené rozhodnutí publikované pod č. 31/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvést, že u hospodářských trestných činů platí princip, že zaplacená daň nepřináší pachateli žádný užitek a proto platby odvedené na daních v souvislosti s příjmy z trestné činnosti nelze považovat za prospěch ve smyslu skutkových podstat daných trestných činů. To ale platí pouze v situaci, že pachatel skutečně řádně plnil své daňové povinnosti plátce daně, svůj příjem v tomto rozsahu nezatajil a příslušnou daň ze svých tržeb skutečně odvedl státu.

Pojmem značný prospěch se rozumí prospěch představující částku nejméně 500 000 Kč (srov. § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Jak již bylo výše uvedeno, při určení výše tohoto prospěchu je nutno zásadně vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení pachatele nebo jiné osoby. To znamená, že tam, kde to přichází v úvahu, je nutno odečíst náklady, které pachatel vynaložil. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že v souladu s uvedeným vycházel z tzv. čistého prospěchu, do něhož nezahrnul náklady, které obviněný prokazatelně vynaložil, tedy skutečně zaplatil (odečetl částku prokazatelně vynaloženou na odměny členům družstva, na úhradu faktury pro Interregionální družstvo Dobříš, na úhradu nájemného a dále na úhradu prokazatelně zaplacené daně z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2012). Uvedeným postupem zjistil čistý zisk družstva, a protože jde o částku přesahující 500 000 Kč, shledal soud I. stupně naplněným také kvalifikační znak podle § 342 odst. 4 tr. zákoníku ve formě získání značného prospěchu pro jiného.

Obviněný, ale zpochybňuje zjištění soudu I. stupně, že ve 4. čtvrtletí 2012 odvedl státu na DPH pouze částku 12 148 Kč, a to s tím, že se jedná o celkovou částku odvedené daně, po zohlednění všech obchodních případů družstva, tedy všech přijatých a vydaných faktur, a to i z jiných obchodních aktivit nevztahujících se k činnosti u společnosti WW Flora, s. r. o. Nejvyšší soud zjistil, že na základě dosud provedených důkazů neexistuje dostatečný podklad pro posouzení této námitky a nelze ji proto považovat za nedůvodnou. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (na str. 6), tuto výši daňové povinnosti na DPH, a družstvem také následně v plné výši zaplacenou DPH za dané období, zjistil ze zpráv Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen FÚ). Po opakovaných urgencích soudu, a až na základě souhlasu daňového subjektu, tento FÚ ve zprávě ze dne 24. 9. 2014 uvedl (č. l. 203 tr. spisu), že ve 3. a 4. čtvrtletí 2012 nebyla na DPH u družstva provedena žádná kontrola a daňový subjekt ani nepředložil žádné daňové doklady k obchodnímu vztahu se společností WW Flora, s. r. o. V následné zprávě ze dne 10. 10. 2014 pak FÚ uvedl, vedle již zmíněné výše DPH za dané čtvrtletí a její uhrazení, že FÚ nemá k dispozici účetnictví daňového subjektu a není tak schopen určit, jaká část zisku připadla na dané zdaňovací období. Je tedy zřejmé, že soud I. stupně vycházel ohledně odvedené DPH u obchodního vztahu, v jehož rámci se měl obviněný dopustit přečinu podle § 342 odst. 1, 4 tr. zákoníku, z obecného vyčíslení její výše ve zprávě FÚ, aniž by bylo objasněno, zda se jedná skutečně o DPH přiznanou a odvedenou pouze v souvislosti s žalovanou trestnou činností, a vzhledem ke sdělení FÚ, že daňový subjekt žádné daňové doklady k obchodnímu vztahu se společností WW Flora, s. r. o., nepředložil, zda tato DPH byla vůbec skutečně řádně přiznána a odvedena jak obviněný namítá v dovolání. K objasnění těchto okolností bude ale třeba odborných znalostí z příslušného oboru, kdy se s ohledem na pouze jeden obchodní vztah jeví postačujícím opatření pouze odborného vyjádření, které by znalec (viz § 105 odst. 5 tr. ř.) mohl vyhotovit na základě dosud v trestním spise obsažených listinných důkazů, doplněných případně o další dostupné účetní doklady, které by zpracovatel odborného vyjádření považoval za potřebné, včetně případného doplňujícího výslechu obviněného.

Z důvodu nedostatečného objasnění otázky výše prospěchu získaného pro jiného, a z toho vyplývajících pochybností o správnosti právní kvalifikace jednání obviněného i podle § 342 odst. 4 tr. zákoníku, bylo nutné zrušit v dané části soudní rozhodnutí, která jsou v této části předčasná. Proto by bylo nadbytečné zabývat se nyní i dalšími námitkami obviněného ohledně tohoto přečinu. Konkrétně, že na jeho jednání nemělo být pohlíženo normami trestního práva, že soudy nedostatečně zohlednily společenskou škodlivost jeho jednání a nesprávně, i přes zásadu subsidiarity trestní represe, ho uznaly vinným uvedeným přečinem, ačkoli by se podle něj mohlo jednat toliko o přestupek.

Nejvyšší soud proto pouze obecně uvádí, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Obviněný v tomto směru však žádnou konkrétní argumentaci neuplatnil, pouze obecně uvedl, že soudy dostatečně nezohlednily společenskou škodlivost jeho jednání. S takovým názorem by ale Nejvyšší soud nemohl nesouhlasit, zvláště pak v situaci, kdy by obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců podle § 342 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Soudy se přitom ve svých rozhodnutích evidentně dostatečně zabývaly i otázkou společenské škodlivosti jeho jednání. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze posuzovat v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na přiléhavé závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, z nichž vyplývá, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. .

Obviněný ve svém dovolání brojil také proti skutku popsanému pod bodem ad 2) výroku o vině rozhodnutí nalézacího soudu, podle něhož se dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podstatou námitek uplatněných obviněným u tohoto skutku, je především jeho tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil. Brojí v této souvislosti proti způsobu hodnocení důkazů soudy, které považuje za nesprávné. Soudy, že své závěry o jeho vině založily pouze na jediném důkazu, a to výpovědi svědka J. H., strážníka městské policie, kterou obviněný považuje za nelogickou, přičemž ostatní důkazy podle něj účelově bagatelizovaly a shledaly nevěrohodnými.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný takovými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování, a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů (zejména s hodnocením výpovědí svědka J. H.) polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, v této části zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi svědka J. H.. Tento důkaz soudy pečlivě hodnotily jak jednotlivě tak v souvislosti s dalšími provedenými důkazy a shledaly ho věrohodným. Podle jeho výpovědi zpočátku řešil s obviněným přestupek nesprávného parkování, kdy na automobil obviněného byla umístěna botička , kterou na přivolání obviněným svědek V. H. odstranil, přičemž svědek J. H. jako strážník městské policie s obviněným celou záležitost řešil jako s přestupcem. Svědek J. H. souvisle a logicky vysvětlil postup úkonů, jak následovaly po zavolání jeho hlídky obviněným. Potvrdil (stejně jako svědek V. H.), že z vozidla obviněného byla sejmuta botička , poté obviněnému předložil vyplněný formulář o podezření ze spáchání přestupku, neboť obviněný odmítl zaplatit pokutu za špatné parkování na místě, a věc byla předána Magistrátu města Plzně jako podezření z přestupku (viz č. l. 68 tr. spisu). Uvedl také, že obviněný poté do automobilu nasedl a z místa nesprávného parkování odjel. Soudy shledaly výpověď tohoto svědka věrohodnou, neboť tento ani neměl důvod lhát o okolnosti, která je pro právě souzenou věc zásadní, tedy, že svědek viděl, že obviněný jako řidič nasedl do automobilu a z místa nesprávného parkování odjel. Svědek J. H. totiž v danou chvíli nevěděl, že obviněnému byl vysloven zákaz řízení všech motorových vozidel, když se tuto skutečnost dověděl až po nějakém čase, kdy se na výzvu Policie České republiky dostavil jako svědek v této věci. Pokud jde o fotografie (č. l. 69 tr. spisu), v nichž obviněný shledává nesrovnalosti s výpovědí svědka J. H., Nejvyšší soud uvádí, že tyto vypovídají toliko o řešení nesprávného parkování obviněného. Pochybnosti stran pravdivosti naopak vyplývají z výpovědi obviněného, který ačkoli tvrdí, že automobil neřídil (řídila údajně jeho manželka, která na něj mezitím čekala v restauraci), neoznámil tuto skutečnost svědku J. H., strážníku městské policie, řešícímu s ním nesprávné parkování. O skutečnosti, že byl řešen městskou policií ohledně nesprávného parkování, se své manželce po návratu do restaurace ani nezmínil, neboť ta o tom nevěděla, jakož ani nevěděla, že má manžel vysloven zákaz řízení motorových vozidel. Po vyhodnocení všech provedených důkazů tak soudy zcela důvodně shledaly výpověď svědka J. H. věrohodnou, když navíc je logické, že po projednání přestupku obviněný (který byl na místě sám) musel s vozidlem z místa odjet, neboť tam parkovat nemohl.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo . Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí pravidlo v pochybnostech ve prospěch obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nejvyšší soud tedy ohledně výroku o vině ad 2) rozsudku soudu I. stupně neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v dovolání zčásti dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Protože zjistil nedostatečné objasnění otázky, zda jednáním obviněného v bodě ad 1) výroku o vině získaný prospěch dosahuje zákonem požadované výše, a vznikly tak pochybnosti o správnosti právního posouzení jednání obviněného jako přečin neoprávněného zaměstnávání cizinců i podle § 342 odst. 4 tr. zákoníku, přičemž tuto vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, když vyžaduje opatření a provedení dalších důkazů, rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Výrok o vině přečinem podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zůstal tímto rozhodnutím nedotčen a je v právní moci.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu