7 Tdo 864/2003
Datum rozhodnutí: 19.08.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 864/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. 8. 2003 o dovolání obviněného F. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 44 To 86/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 144/2002 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný F. V. podal prostřednictvím obhájce dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 44 To 86/2003, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 21 T 144/2002.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání opožděně.

Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

Usnesení Městského soudu v Praze, proti kterému dovolání směřuje, bylo doručeno obhájci obviněného dne 31. 3. 2003. Pokud jde o obviněného nechal mu předseda senátu Obvodního soudu pro prahu 9 dne 26. 3. 2003 doručit usnesení poštou, a to do vlastních rukou na adresu P., B. 948/19, a bez vyznačení toho, že by uložení zásilky bylo vyloučeno. Obviněný nebyl poštovním doručovatelem zastižen, zásilka byla dne 1. 4. 2003 uložena na poště a obviněnému o tom bylo téhož dne zanecháno oznámení. Obviněný si zásilku nevyzvedl a ta byla dne 17. 4. 2003 odeslána zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 9, kterému se vrátila dne 18. 4. 2003.

Podle § 64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.

V posuzovaném případě desetidenní lhůta od uložení zásilky, ke kterému došlo dne 1. 4. 2003, uplynula dne 11. 4. 2003 a tímto dnem nastala tzv. fikce doručení stanovená v § 64 odst. 2 tr. ř. Pro vznik tohoto účinku byla splněna i ta podmínka, že obviněný se v místě doručení zdržoval. Ze spisu nevyplývá žádná jiná adresa, na které by se případně zdržoval. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 jako soudu prvního stupně byl obviněnému poštou na uvedenou adresu doručen. Předvolání k veřejnému zasedání před Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím bylo obviněnému poštou na tuto adresu rovněž doručeno (třebaže ve spise chybí tzv. dodejka, vyplývá doručení z výslovného vyjádření obviněného ve veřejném zasedání, ke kterému se dostavil). Obviněný jak v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, tak v dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze tuto adresu výslovně uvedl jako adresu svého bydliště. Nejvyšší soud proto nemá žádný důvod ke zjištění, že obviněný se v místě doručení nezdržoval. Přitom platí, že není-li zjištěn opak, má se za to, že se adresát v místě doručení zdržoval (§ 46 odst. 5 o. s. ř., § 63 odst. 1 tr. ř.).

Lze poznamenat, že za situace, kdy nastala tzv. fikce doručení, bylo nadbytečné to, že předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 9 nechal usnesení Městského soudu v Praze obviněnému doručovat znovu, a to též prostřednictvím Policie ČR, přičemž ani tento postup nevedl ke skutečnému doručení.

Za toho stavu, kdy napadené usnesení bylo obhájci doručeno dne 31. 3. 2003 a u obviněného nastala tzv. fikce doručení dne 11. 4. 2003, uplynula dvouměsíční lhůta k podání dovolání dne 11. 6. 2003. Dovolání však došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 19. 6. 2003, tedy po lhůtě. Lhůta nebyla zachována ani se zřetelem k ustanovení § 60 odst. 4 písm. a) tr. ř., protože zásilka, jejímž obsahem bylo dovolání, byla podána na poštu dne 18. 6. 2003.

Obhájce, který za obviněného podal dovolání, v úvodu dovolání konstatoval, že obviněný převzal usnesení Městského soudu v Praze dne 3. 6. 2003. Toto konstatování je ve shodě s obsahem spisu, z něhož je zřejmé, že obviněný se dne 3. 6. 2003 osobně dostavil do trestní kanceláře Obvodního soudu pro Prahu 9, kde převzal mimo jiné usnesení Městského soudu v Praze. Přesto je mylný názor obhájce, že lhůta k podání dovolání začala běžet teprve poté, co obviněný takto osobně převzal napadené usnesení. Toto převzetí napadeného usnesení nemělo účinky jeho doručení ve smyslu určení počátku běhu lhůty k podání dovolání. Účinky doručení nastaly podle § 64 odst. 2 tr. ř. již dne 11. 4. 2003. Jestliže v souvislosti s doručováním rozhodnutí dojde k tomu, že vznikne tzv. fikce doručení podle § 64 odst. 2 tr. ř., a později k tomu, že rozhodnutí je nadto ještě fakticky doručeno osobě, u níž tzv. fikce doručení nastala, má právní účinky doručení pouze tzv. fikce doručení s tím, že ode dne, kdy nastala, se počítá i lhůta k podání opravného prostředku, a dodatečné faktické doručení již nemá v uvažovaném ohledu žádný význam.

Nejvyšší soud považuje za vhodné v zájmu úplnosti dodat, že se zabýval otázkou, zda uložení doručované zásilky nebylo vyloučeno podle § 64 odst. 4 tr. ř., což by znamenalo i vyloučení vzniku tzv. fikce doručení podle § 64 odst. 2 tr. ř.

Podle § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle § 64 odst. 2 tr. ř. nelze, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání, do tohoto taxativního výčtu nespadá. Citované ustanovení se vztahuje jen na okruh výslovně uvedených písemností, což a contrario znamená, že jiné písemnosti a mezi nimi též usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání jsou mimo jeho dosah.

Podle § 64 odst. 4 písm. b) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle § 64 odst. 2 tr. ř. nelze, doručuje-li se jiná písemnost, tj. jiná než jsou písemnosti uvedené v § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř., a jestliže to předseda senátu z důležitých důvodů nařídí. V daném případě předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 9 nechal usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného, doručit obviněnému do vlastních rukou, aniž zároveň nařídil, že doručovanou zásilku nelze uložit. Ustanovení § 64 odst. 4 písm. b) tr. ř. se na posuzovaný případ proto rovněž nevztahuje. Ani Nejvyšší soud nenalezl žádný důležitý důvod pro to, aby uložení zásilky bylo v tomto případě vyloučeno. Takový důvod nespatřoval v povaze usnesení, které bylo doručováno, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání. Tímto usnesením byl ve skutečnosti jen potvrzen stav založený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, a to bez jakékoli změny. Právní moc rozsudku byla konstituována již samotným vyhlášením usnesení odvolacího soudu, takže doručení tohoto usnesení právní moc nijak neovlivňovalo a ve skutečnosti tedy šlo o doručení usnesení, které již bylo v právní moci. Okolnost, že obviněný mohl proti usnesení odvolacího soudu podat dovolání, je sice významná, avšak nelze pominout, že jde o mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je stanovena relativně dlouhá lhůta, která i když je počítána od vzniku tzv. fikce doručení, umožňuje obviněnému, pokud se odpovídajícím způsobem zajímá o průběh a zejména skončení trestního stíhání včetně doručení rozhodnutí odvolacího soudu, aby práva podat dovolání včas využil. V samotné zákonné možnosti podat proti usnesení odvolacího soudu dovolání proto není možné spatřovat důležitý důvod pro to, aby předseda senátu soudu prvního stupně nařídil, že doručovanou zásilku nelze uložit, resp. aby mu bylo vytýkáno, že tak neučinil.

Nejvyšší soud je přesvědčen, že tímto výkladem zákonných podmínek pro vznik tzv. fikce doručení napadeného usnesení nijak nezasáhl do ústavně garantovaného práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný jako osoba, proti které bylo vedeno trestní stíhání ve stadiu odvolacího řízení, byl odpovědný za to, aby postojem k řízení sám neohrožoval reálné možnosti pro uplatnění svých procesních práv včetně práva podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Obviněný tedy měl především reagovat na oznámení pošty o uložení zásilky. Přitom na relativně brzké doručení usnesení mohl usuzovat i z rychlosti odvolacího řízení, neboť odvolání bylo vyhotoveno dne 29. 1. 2003, podáno u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 7. 2. 2003 a projednáno Městským soudem v Praze dne 28. 2. 2003 ve veřejném zasedání, jemuž byl obviněný přítomen. V původním řízení obviněného hájil stejný obhájce, který pak za něho podal i dovolání a jemuž bylo usnesení doručeno dne 31. 3. 2003, a v součinnosti s ním si obviněný snadno mohl zajistit včasné podání dovolání.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud odmítl opožděné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř., aniž z podnětu tohoto dovolání přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek stanovených v § 265i odst. 3 tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. srpna 2003

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec