7 Tdo 858/2005
Datum rozhodnutí: 03.08.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 858/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. srpna 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných M. C., a P. H., které podali proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 7 To 602/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 101/2004, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného P. H.

z r u š u j í

1) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 7 To 602/2004, pokud jím byl ponechán nedotčen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 7 T 101/2004, ve výroku o náhradě škody ohledně obviněného P. H.;

2) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 7 T 101/2004, ve výroku o náhradě škody ohledně obviněného P. H.

Podle § 265m odst. 2 tr. ř. se poškozená U. Č. r., a. s., se sídlem Z. Praha 4, odkazuje s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněnému P. H. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. C. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 7 T 101/2004, byli obvinění M. C. a P. H. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a to formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. a), resp. písm. c) tr. zák. (organizátor resp. pomocník), kterého se dopustili jednáním uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Za tento a sbíhající se trestný čin podle § 267 odst. 1 tr. zák., byl M. C. odsouzen podle § 250 odst. 2 a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 12 T 162/2003.

Obviněný P. H. byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků s tím, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestnou činností. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněný, tj. M. C., P. H. a také Z. R. odsouzenému tímž rozsudkem soudu I. stupně, uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené U. Č. r., a. s., škodu ve výši 190.320,- Kč.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 7 To 602/2004, byla odvolání M. C. a P. H. zamítnuta podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění P. H. a M. C. řádně a včas dovolání, přičemž shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

P. H. uplatněný důvod dovolání spatřuje předně v tom, že skutková věta rozsudku soudu I. stupně neobsahuje skutečnosti, ze kterých by plynulo naplnění subjektivní stránky trestného činu, a to zejména ve vztahu k jednání hlavních pachatelů, tj. že by věděl o úmyslu hlavních pachatelů trestného činu spáchat konkrétní trestný čin a alespoň v hrubých rysech by mu byly známy podrobnosti takového trestného činu. Vzhledem k absenci subjektivní stránky trestného činu ve skutkové větě, že proto daný skutek vůbec není trestným činem a jde o nesprávnou hmotně právní kvalifikaci skutku.

Dále obviněný P. H. namítá tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že ve výroku o náhradě škody mu bylo uloženo zaplatit poškozené na náhradě škody částku ve výši 190.320,- Kč, přestože ve skutkové větě rozhodnutí soudu I. stupně je u něj uvedeno, že poškozené způsobil toliko škodu ve výši 73.200,- Kč. Bylo mu teda uloženo zaplatit náhradu škody v částce vyšší, než byla výše škody, kterou měl způsobit. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v napadené části rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby pro skutek uvedený v obžalobě.

Obviněný M. C. naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil uvedený skutek, když je přesvědčen, že nebylo bezpečně prokázáno, že by se předmětného jednání dopustil, přičemž výpověď spoluobviněného Z. R. je nevěrohodná. Podle zásady v nejasnostech ve prospěch proto navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že se M. C. zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.

Protože výše uvedené dovolací námitky obviněného P. H. svoji povahou směřují proti hmotně právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl ohledně tohoto obviněného k následujícím závěrům.

Pokud jde o námitku o neexistenci subjektivní stránky daného trestného činu ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně, vycházel Nejvyšší soud ze skutečnosti, že P. H. se pomoci k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil jednáním spočívajícím v tom (stručně řečeno), že dne 11. 4. 2001 v pěti případech pomohl Z. R. uzavřít v prodejnách smlouvy o dodávce služeb U. D. se společností U. Č. r., a. s., na základě kterých Z. R. obdržel zařízení pro příjem digitálního signálu zn. Philips DSX 6010, každé v hodnotě 14.640,- Kč, když následně po podpisu každé smlouvy tyto satelitní komplety od něj převzali M. C. a M. Z. a obratem je prodali další doposud nezjištěné osobě, přičemž P. H. řídil vlastní osobní automobil Škoda 105, kterým obvinění Z., R. a C. jezdili do jednotlivých prodejen uzavírat smlouvy a následně uvedeným automobilem byly převáženy převzaté satelity, čímž napomohl, aby firmě U. Č. r., a. s., byla způsobena škoda ve výši 73.200,- Kč,

S výjimkou obviněného Z. R. všichni ostatní obvinění popřeli spáchání žalované trestné činnosti s tím, že jim o ní není nic známo a smlouvy s Z. R. neuzavírali. U hlavního líčení P. H. vypověděl, že s tím nemá nic společného, Z. R. vidí poprvé, předmětného dne auto neřídil a nikdy nevezl žádné satelity.

Předpokládá-li účastenství úmysl směřující k účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, usuzuje se na zavinění ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán a ze všech v tomto směru významných důkazů. Skutečnost, že obviněný skutek popřel, tedy neznamená, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Okolnosti subjektivního charakteru se zpravidla dokazují nepřímo z okolností objektivní povahy a i v případě doznání obviněného je soud povinen zjišťovat, zda je v souladu s ostatními zjištěnými skutečnostmi.

Soud I. stupně vyhodnotil výpověď Z. R. jako věrohodnou a jednoznačně usvědčující všechny spoluobviněné s tím, že také P. H. naprosto jednoznačně věděl, jaké trestné činnosti se dopouští a jednal tak v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. S tímto právním závěrem soudu I. stupně, potvrzeným soudem odvolacím, se Nejvyšší soud plně ztotožnil.

Závěr o zavinění na straně P. H. ve formě přímého úmyslu spolehlivě potvrzují skutkové okolnosti zjištěné soudem I. stupně a uvedené ve výroku o vině rozsudku. Vozil-li obviněný P. H. spoluobviněné celkem v pěti případech po B. k jednotlivým prodejnám, kde Z. R. uzavíral smlouvy, přebíral satelitní zařízení, tato postupně spoluobvinění ukládali do jeho vozidla a jeli k další prodejně, muselo již z těchto okolností být P. H. zřejmé, že satelitní zařízení v takovémto množství jsou opatřována podvodným způsobem. Z výpovědi Z. R. u hlavního líčení je přitom zřejmé, že v průběhu daných jízd po jednotlivých prodejnách se nebavili v autě o tom, kam se pojede. Jednoznačně tedy P. H. již předem věděl jaký je cíl i účel jejich jízd a svou účastí na jednání spoluobviněných jim tak zcela vědomě a tedy v přímém úmyslu pomáhal při realizaci jejich trestné činnosti. Námitka tohoto obviněného ohledně neexistence zavinění je proto zjevně neopodstatněná.

Důvodná je ale námitka P. H. týkající se výroku o náhradě škody. Obviněnému může být soudem uložena povinnost k náhradě škody pouze v případě, že tato škoda byla způsobena trestným činem, jímž byl uznán vinným v odsuzujícím rozsudku. Škoda tedy musí být v příčinné souvislosti s daným jednáním obviněného. Byl-li obviněný P. H. uznán vinným jednáním, kterým napomohl aby firmě U. byla způsobena škoda ve výši 73.200,- Kč , byla pouze škoda v této výši v příčinné souvislosti s jeho protiprávním jednáním. Soud I. stupně proto rozhodl nesprávně, pokud P. H. uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. společně s dalšími spoluobviněnými povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené škodu ve výši 190.320,- Kč.

Podle § 438 odst. 1, 2 zák. č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník) způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ní podle své účasti na způsobení škody.

I když tedy občanský zákoník v zájmu ochrany poškozeného stanoví přednostně zásadu tzv. solidární odpovědnosti více škůdců, výjimečně v odůvodněných případech může soud rozhodnout i tak, že každý z více škůdců odpovídá za způsobenou škodu podle své individuální účasti na ní. V daném případě se tedy soudy měly zabývat otázkou splnění podmínek pro použití výjimky ze zásady uvedené v ustanovení § 438 odst. 1 občanského zákoníku (solidární odpovědnost), tj. podmínek pro použití § 438 odst. 2 občanského zákoníku o dělené odpovědnosti k náhradě škody. Protože trestní řízení v otázce viny a trestu je již pravomocně skončené a je neúčelné aby se dál vedlo jen o nároku poškozeného na náhradu škody, rozhodl Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení § 265m odst. 2 tr. ř. ohledně náhrady škody tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.

Pokud jde o dovolání obviněného M. C., Nejvyšší soud zjistil, že toto bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

M. C. uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Jak ale vyplývá z obsahu dovolání M. C., jeho námitky, že nebylo bezpečně prokázáno, že by se dopustil předmětného jednání a výpověď Z. R. považuje za nevěrohodnou, nesměřují proti správnosti hmotně právního posouzení skutku, ale proti správnosti skutkových zjištění samotných. Konečně i obviněným zmiňovaná zásada v nejasnostech ve prospěch se uplatňuje právě při zjišťování skutkového stavu věci a nikoli při jeho hmotně právním posuzování.

Protože námitky M. C. nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, bylo dovolání tohoto obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš