7 Tdo 857/2007
Datum rozhodnutí: 25.07.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 857/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. července 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 7 To 571/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 138/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 3 T 138/2006, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný M. K. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s obviněným R. J. nahradil poškozené P. M. škodu ve výši 5.970,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená P. M. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný M. K. spáchal uvedené trestné činy tím, že společně s obviněným R. J. dne 1. 12. 2005 kolem 22.15 hod. před lékárnou s cílem získat koženkovou kabelku poškozené P. M., a dále všechny věci v kabelce se nacházející, kterými byly platební karta vydaná na jméno poškozené, mobilní telefon Samsung X460, hnědá peněženka obsahující nejméně 2.100,- Kč a další drobné věci, o nichž věděli, že v kabelce mohou být uloženy, aniž by jim současně byla známa jakákoliv informace o tom, že se tam uvedené věci nenacházejí, se nejprve snažili poškozené P. M. vytrhnout tuto kabelku z ruky, avšak vzhledem k tomu, že ji poškozená odmítla vydat, kabelku pevně držela a přetahovala se s nimi o ni, stáhli ji na zem, po které ji obviněný M. K. vlekl nejméně tři metry a obviněný R. J. u něho stál, dokud se obviněnému M. K. nepodařilo kabelku z jejích rukou vytrhnout, a posléze s ní z místa činu utekli, odcizené věci si rozdělili, přičemž obviněný M. K. tento skutek spáchal, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 3 T 199/2001, uznán vinným též ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců, jehož výkon započal dne 27. 4. 2002, ze kterého byl následně dne 31. 1. 2003 podmíněně propuštěn.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. K. odvolání proti výroku, kterým byl uznán vinným trestným činem podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a proti navazujícímu výroku o trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 7 To 571/2006, zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 7 To 571/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohradil se proti tomu, že soudy posoudily jeho jednání ve vztahu k trestnému činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečnou recidivu podle § 41 odst. 1 tr. zák. a uložily mu jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi trest odnětí svobody za použití § 42 odst. 1 tr. zák. Namítl, že sice naplnil formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy, avšak nikoli tzv. materiální podmínku pro aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., protože okolnosti jeho jednání podstatně nezvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Uvedl, že se ke spáchání trestného činu doznal, svého jednání litoval, že intenzita násilí proti poškozené nebyla vysoká, poškozené nezpůsobil žádné zranění a že se jednání dopustil ve věku blízkém věku mladistvých. Podle názoru obviněného tak pouze délka doby, která uplynula od posledního odsouzení, nepostačuje sama o sobě k závěru, že spáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 7 To 571/2006, a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. je dána tehdy, když předchozí potrestání, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Důležitým hlediskem pro posouzení otázky, zda byla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, je způsob provedení uvedeného trestného činu, v tomto případě zejména povaha a intenzita použitého násilí. Uvedla, že obviněný M. K. v součinnosti s dalším spolupachatelem napadl poškozenou, která se bránila, a proto ji obviněný strhl na zem a vláčel ji po zemi několik metrů. V této souvislosti zdůraznila, že i předchozí loupežný útok směřoval proti ženě a vyznačoval se výraznou intenzitou násilí. Připomněla také, že u obviněného jde u stejnorodou recidivu, protože byl odsouzen za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., což podstatně zvyšuje konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně soudy správně dovodily existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy také z toho, že obviněný opakoval trestnou činnost necelé tři roky poté co byl podmíněně propuštěn z výkonu předcházejícího trestu odnětí svobody a že další trestnou činnost spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.

Nejvyšší soud podotýká, že námitka obviněného uplatněná v dovolání, tj. že neměl být odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista, protože není naplněna tzv. materiální podmínka pro aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení, a jak soud prvního stupně (č. l. 111 112 spisu), tak odvolací soud (č. l. 128 spisu) se s ní přesvědčivě vypořádaly. Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. K.

Podle ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy je vyjádřena tím, že pachatel může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí trestný čin potrestán, pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Délka doby, která uplynula od posledního odsouzení [přitom je třeba brát v úvahu, že v době výkonu trestu měl pachatel jen omezené možnosti k páchání trestných činů, a proto délkou doby je nutné rozumět i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (srov. č. 6/1963 Sb. rozh. tr.)] je jedinou okolností, kterou zákon uvádí jako příklad skutečnosti, která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a je hlediskem pro hodnocení existence materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. Další okolností podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti zvlášť nebezpečné recidivy je např. způsob provedení trestného činu, intenzita naplnění formálních znaků atd. (srov. č. 1/1969 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud uvádí, že obviněný spáchal dne 1. 12. 2005 trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., tedy zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák., ač již byl právě pro takový trestný čin odsouzen a potrestán. Obviněný byl totiž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 3 T 199/2001, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců, jehož výkon započal dne 27. 4. 2002, z něhož byl dne 31. 1. 2003 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání pěti let.

Obviněný se dopustil trestného činu po necelých třech letech od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tedy v poměrně krátké době od podmíněného propuštění, a splnil tak jednu z nejpodstatnějších okolností materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Skutečnost, že obviněný spáchal uvedený zvlášť závažný trestný čin ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu uloženého za zvlášť závažný trestný čin je další okolností, která podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Skutečnost, že obviněný znovu spáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a jedná se tak o stejnorodou speciální recidivu, trestný čin spáchal zcela obdobným způsobem jako předchozí trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., když útok směřoval opět proti osamělé ženě v nočních hodinách a také poškozenou násilím povalil na zem a uloupil jí mobilní telefon (nyní kabelku s mobilním telefonem), jsou společně s intenzitou, jakou byly naplněny formální znaky trestného činu, tj. zejména intenzity použitého násilí, když obviněný v součinnosti s dalším spolupachatelem poškozenou vlekl po zemi nejméně tři metry a své násilí vůči poškozené stupňoval, okolnostmi, které vyjadřují tzv. materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, které považovaly obviněného M. K. za zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák. a uložily mu trest odnětí svobody za použití § 42 odst. 1 tr. zák.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. července 2007

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek