7 Tdo 856/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 232a odst.2 písm. c), odst. 3 písm. a) předpisu č. 140/1961Sb.



7 Tdo 856/2015-59

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. října 2015 v Brně dovolání obviněného V. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 12/2009, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání V. B. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 2 T 12/2009, uznal obviněného V. B. (dále zpravidla jen obviněný ) vinným trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ). Podle § 232a odst. 3 tr. zák. obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to plynové pistole zn. Bruni, mod. 92, ráže 9 mm, P.A., výr. č. ............. včetně 1 ks zásobníku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené uvedené ve výroku rozsudku s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Teryngla včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, neboť podle obviněného skutkové závěry soudů obou stupňů nevyplývají z žádného důkazu provedeného v souladu se zásadou bezprostřednosti přímo v hlavním líčení u soudu prvního stupně, ale pouze z výpovědí poškozených opatřených formou mezinárodní právní pomoci v přípravném řízení. Zdůraznil, že v hlavním líčení byla provedena celá řada důkazů, především svědeckých výpovědí, které zcela nebo zčásti vyvracejí skutkové závěry soudů obou stupňů. Uvedl, že pokud by soudy obou stupňů postupovaly při hodnocení důkazů v souladu se zákonem, nemohly by dospět k takovým skutkovým zjištěním, která by odůvodňovala použití právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zák. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je podle jeho názoru nepřezkoumatelné, neboť nevyhovuje požadavkům pečlivosti, obsahové jasnosti a logické souvztažnosti takového odůvodnění rozsudku jako jednoho z projevů zásady vyjádřené v § 2 odst. 5 tr. ř., podle kterého musí být jeho vina prokázána bez důvodných pochybností. Podle obviněného odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou, která představuje zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý soudní proces. Dále namítl nepoužitelnost protokolů o výslechu poškozených pořízených prostřednictvím mezinárodní právní pomoci, neboť obhajobě bylo sice umožněno se těchto úkonů formálně zúčastnit, nebylo jí však umožněno klást svědkům otázky. Dále poukázal na obsahovou podobnost až shodnost jednotlivých protokolů o výslechu poškozených, jakož i časové překrývání se doby, kdy měly být tyto výpovědi a protokoly o nich pořízeny.

Obviněný dále namítl, že nebyl naplněn zákonný znak využití tísně ve smyslu § 232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť za využití tísně nelze považovat situaci, v níž poškození přijeli do České republiky za účelem výkonu práce, kterou ve svém mateřském státě nemohli sehnat nebo sice mohli, ale odměny, které jim tam byly nabízeny, považovali za nedostatečné. Dále poukázal na to, že nebyl naplněn znak nucených prací nebo jiné formy vykořisťování , neboť naplnění takového znaku neprokazuje skutečnost, že odměna od společností Procházka, spol. s r. o., a Bohaemer Spargel Kultur, spol. s r. o., s nimiž měla uzavřenou smlouvu společnost Bear loging cz, s. r. o., byla inkasována obviněným V. B. V tomto případě se jedná o běžný postup stejně jako v případě jakéhokoliv jiného zaměstnavatele nebo zprostředkovatele práce. Dále zdůraznil, že k naplnění znaku nucených prací nebo jiné formy vykořisťování, je nutné, aby soudy obou stupňů zkoumaly, kolik si poškození skutečně vydělali prací, do jaké míry takto zjištěný výdělek koresponduje s úrovní výdělků v daném oboru a to včetně zohlednění nákladů na ubytování a stravu, které hradili obvinění. Obviněný namítl, že nebyl naplněn zákonný znak spáchání činu jako člen organizované skupiny , neboť soud prvního stupně se k naplnění tohoto znaku pouze stručně zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí a odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou znaků organizované skupiny. Obviněný závěrem uvedl, že soudy obou stupňů jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly, přičemž toto jednání mohlo být právně kvalifikováno nanejvýš jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák. nebo trestný čin útisku podle § 237 tr. zák.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 2 T 12/2009, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že soudy obou stupňů v této trestní věci již opakovaně rozhodovaly v návaznosti na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1261/2013, kterým Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného V. B. a kterým shledal, že jednání obviněného je nutné právně kvalifikovat jako trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zák., a to včetně zahrnutí alternativního znaku této skutkové podstaty v podobě nucených prací . Dále poukázal na to, že po tomto usnesení Nejvyššího soudu již usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, ani jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 2 T 12/2009, nevykazují uvedenou vadu právní kvalifikace a tato rozhodnutí neobsahují ani žádnou další vadu. Závěrem uvedl, že obviněný navíc jen opakuje námitky, které již uvedl v řízení před soudy obou stupňů, přičemž tyto soudy se s těmito námitkami řádně a v souladu se zákonem vypořádaly, a v takovém případě se zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jestliže bylo v téže věci již jednou rozhodnuto Nejvyšším soudem kasačním výrokem z podnětu dovolání, je Nejvyšší soud oprávněn na podkladě dalšího podaného dovolání proti novému rozhodnutí ve věci přezkoumávat jen tu část řízení, která následovala po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumávání správnosti řízení, které předcházelo dřívějšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu by vlastně znamenalo jeho nepřípustnou revizi, což zákon nepřipouští ani na podkladě nového dovolání (srov. § 265n tr. ř. a rozhodnutí č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto přezkoumal jen tu část řízení, která následovala po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1261/2013.

Po přezkoumání zjistil, že obviněný uplatňuje stále námitky, které uplatňoval již v rámci své obhajoby v předcházejících řízeních před soudy obou stupňů a také v řízení o mimořádném opravném prostředku dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1261/2013. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z právního názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu 17/2002 pod č. T 408).

Krajský soud v Ústí nad Labem se s námitkami obviněného správně a dostatečným způsoben vypořádal v odůvodnění rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 2 T 12/2009, na stranách 38 až 47, na něž Nejvyšší soud pro stručnost (§ 265i odst. 2 tr. ř.) odkazuje. S námitkami téhož druhu, které obviněný nyní uplatňuje na základě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se dostatečně a správně vypořádal také Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, jak je zřejmé z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, na stranách 7 až 11. Vrchní soud především uvedl, že ode dne 12. 3. 2014 nedoznal rozsah provedeného dokazování změn a ani argumentace odvolání nebyla zásadně rozšířena. Poukázal na to, že krajský soud v napadeném rozsudku reagoval na pokyny dovolacího soudu, pokud jde o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, včetně akceptace alternativního znaku nucených prací . Podle názoru odvolacího soudu hodnocení provedených důkazů je logické a přesvědčivé a není pravdou, že nalézací soud opomněl hodnotit rozpory v provedených důkazech. Poukázal na to, že usvědčující výpovědi poškozených učiněných v Rumunsku nebyly osamocené a poukázal na listinné důkazy (pracovní smlouvy bez překladu do rumunštiny, kontaktování Rumunské republiky v Praze, Arcidiecézní charity v Praze, Policie České republiky) a další skutečnosti signalizující nakládání s pracovníky z Rumunska (podrobně na str. 38-40 rozsudku). Namítaná účelovost výpovědi svědků poškozených a narážky obhajoby na to, že lživou výpovědí sledovali svůj materiální zájem, jsou ryze spekulativní. Odkázal také na další důkaz provedený soudem prvního stupně (na str. 24-25 rozsudku), kde soud popsal skutečnosti vyplývající z jednotlivých odposlechů s náznaky trestné činnosti obviněných. Neopomněl uvést, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1261/2013 mimo jiné uvedl, že nelze zjistit mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními tzv. extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů vyplývají z provedených důkazů, mají logickou a obsahovou vazbu na provedené důkazy, přičemž soudy se nedopustily žádné deformace důkazů, ani neopomněly provést potřebné důkazy. K námitce nepoužitelnosti protokolů o výslechu svědků opatřených cestou právní pomoci v Rumunské republice uvedl, že Nejvyšší soud odkázal na závěr odvolacího soudu uvedený v odůvodnění jeho rozhodnutí, z něhož vyplývá, že soud prvního stupně vyhodnotil tyto výpovědi svědků jako věrohodné, o nichž nejsou pochybnosti a dodal, že k tomuto závěru vede zjištění, že při výsleších poškozených v Rumunské republice byli kromě vyslýchajících rumunských policistů přítomni i rumunská státní zástupkyně, policisté z České republiky, tlumočník a obhájce Mgr. Andrej Perepečenov, přičemž svědci, kteří byli přítomni u výslechu poškozených, a to M. K. a tlumočník R. L. shodně vyloučili, že by výslechy poškozených probíhaly nestandardně a současně, tedy ve stejném čase, jak namítá obviněný (srov. odůvodnění zmíněného rozhodnutí na str. 9-11).

Vrchní soud také poukázal na závazný právní názor, který učinil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1261/2013, podle něhož jednání obviněných naplňuje též znak skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, který spočívá v tom, že poškození byli užiti k nuceným pracím . Popis jednání obviněných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu zcela naplňuje tento alternativní zákonný znak zmíněné právní kvalifikace skutku. Poškození v této trestní věci byli zbaveni lidské svobody a důstojnosti, práce na nich byla vymáhána pohrůžkami trestů i tresty, výhrůžkami ublížení na zdraví i životě, přičemž jednáním obviněných se tyto poškozené osoby ocitly ve zranitelném postavení, když neměly v cizí zemi, jejíž jazyk neovládaly, žádnou jinou možnost než se podvolit zneužívání obviněnými, kteří jim vypláceli zanedbatelnou mzdu a kořistili z jejich práce. Poškození podle skutkových zjištění byli omezeni ve svobodě pohybu, byly jim zadržovány cestovní doklady a celkově byli dlouhodobě vystaveni psychickému nátlaku a pohrůžkám tresty v případě neuposlechnutí pracovních příkazů.

Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný opětovně uplatňuje námitky, které byly předmětem přezkumu v předcházejícím dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 7 Tdo 1261/2013.

Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1261/2013, o dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněných V. B., V. D. a M. Z. a o dovolání obviněného V. B., která byla podána proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 2 To 76/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 12/2009. Výrokem I. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 2 To 76/2012, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 2 T 12/2009. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrokem II. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného V. B. jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný V. B. ve zmíněném dovolání uplatnil převážně námitky, které nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zčásti právní námitky, které Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými. Navíc šlo námitky, které uplatnil již v předcházejícím řízení před soudy obou stupňů, zejména v odvolání, s nimiž se odvolací soud dostatečně vypořádal. Obviněný zpochybňoval především učiněná skutková zjištění, způsob provádění a hodnocení důkazů, nepoužitelnost protokolů o výsleších svědků opatřených cestou právní pomoci v Rumunské republice. Uplatnil také výhrady, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními je tzv. extrémní rozpor. Namítl také, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba zahrnout problematiku aplikace hmotného práva pokud jde o odůvodnění rozhodnutí.

Pod právní námitky obviněný zařadil námitky, že nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, zejména znaky nucené práce nebo jiné formy vykořisťování s tím, že nebyly naplněny znaky ani základní skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1 tr. zák. Podle obviněného by jeho jednání mohlo být kvalifikováno při absenci znaku kořistění nanejvýše jako trestný čin omezování osobní svobody nebo jako trestný čin útisku.

Z demonstrace dřívějších námitek obviněného je naprosto zřejmé, že se dovoláním domáhá opětovného přezkoumání správnosti řízení, které předcházelo dřívějšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 1261/2013, v níž se dovolací soud zabýval a vypořádal se všemi námitkami obviněného a na základě jeho dovolání a dovolání nejvyššího státního zástupce také s námitkami proti právní kvalifikaci skutku. K ní vyslovil podle § 265s odst. 1 tr. ř. právní názor, jímž jsou soudy obou stupňů vázány. Tímto právním názorem je vázán také Nejvyšší soud. To by znamenalo nepřípustnou revizi rozhodnutí, kterou zákon nepřipouští (srov. rozhodnutí č. 29/2004 Sb. rozh. tr. a též § 265n tr. ř.).

Nad rámec výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k námitce tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními lze poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení jeho velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci nyní uplatněného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, jestliže má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., jímž by byl Nejvyšší soud vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 954/2011).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Tento dovolací důvod obviněný uplatnil v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný odůvodnil dovolací důvod společně s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že uvedené dovolací důvody jednak primárně směřují k odstranění nesprávného hmotněprávního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Dále naplnění uvedených dovolacích důvodů vyplývá mimo jiné z toho, že odvolací soud napadeným rozhodnutím zamítl dovolání obžalovaného, ačkoliv rozhodnutí nalézacího soudu trpí vadou spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, resp. tím, že připustil odsouzení obžalovaných na základě důkazů (resp. řady stejných důkazů), a to výpovědi poškozených pořízených cestou právní pomoci, které vzhledem ke skutečnostem dále uvedeným jsou považovány za důkaz jediný (porušující ústavně zaručená práva obžalovaných a zásady řádného procesu).

Vzhledem k tomu, že námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze znovu přezkoumávat, protože byly již v předcházejícím dovolacím řízení přezkoumány, přičemž již v tomto řízení o dovolání nebyl zjištěn ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, nelze dovodit, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto dovolání podané z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v alternativě spočívající v tom, že byl v řízení předcházejícím zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu