7 Tdo 850/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 850/2016-27
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 23. listopadu 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 5 To 431/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 121/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 4 T 121/2015, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle tohoto ustanovení za použití § 67 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, s přihlédnutím k § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, k peněžitému trestu v počtu 70 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby se stanoví na 300 Kč, tedy celkem 21 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.

Obviněný se přečinu dopustil tím, že dne 21. 6. 2015 v době kolem 01:50 hodin v B. po ulici V.a po přilehlé komunikaci u restaurace Victoria na ulici V., řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Saab černé barvy, RZ , a svého jednání se dopustil přesto, že před jízdou požil alkohol, kdy opakovanou dechovou zkouškou provedenou v době bezprostředně po provedené jízdě a následně dne 21. 6. 2015 v časech 02:18 hodin, 02:23 hodin, mu byly naměřeny hodnoty 1,80 a 1,74 promile alkoholu v krvi a jeho jednání jevilo známky výrazného ovlivnění požitým alkoholem.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že došlo ze strany soudů k nesprávnému právnímu posouzení celé kauzy, které má základ v nesprávných skutkových zjištěních a v nesprávném hodnocení provedených důkazů. Skutkové závěry soudů nemají podle obviněného oporu v provedeném dokazování. Soudy hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch. Podle obviněného existuje v jeho případě extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obviněný od počátku své jednání popírá, necítí se být vinným uvedeným přečinem. Nalézací soud se podle něj dostatečně nezabýval jeho obhajobou, neboť na základě provedeného dokazování nelze podle něj učinit jednoznačný závěr, že se dopustil uvedené trestné činnosti. Výrok o jeho vině, že je postaven toliko na pochybném a nic nevypovídajícím hodnocení jeho činnosti, neboť proti jeho obhajobě nebyly postaveny žádné přímé či nepřímé důkazy. Dokazování nelze podle obviněného postavit jen na dohadech o tom, zda mohl nebo nemohl řídit své motorové vozidlo pod vlivem alkoholu a na výpovědi jediné svědkyně S. O. Samotná výpověď této svědkyně je podle obviněného neurčitá a časově nezařaditelná. Obviněný má za to, že se v jeho případě jedná o patovou situaci, která měla být řešena v souladu se zásadou in dubio pro reo. Výpověď svědkyně S. O. není podepřena žádnou jinou skutečností, a stojí tak proti sobě její výpověď a obhajoba, jako dva rovnocenné důkazy. Obviněný poukázal na to, že jeho trestné jednání mělo spočívat v přeparkování vozidla pod vlivem omamné látky, alkoholu. Trestný čin však podle něj nebyl nijak časově určen. Nikdo ho neviděl při jízdě a neví se, kdy mělo být vozidlo přeparkováváno. Stejně tak podle obviněného není určeno, zda v době, kdy mělo být vozidlo přeparkováváno, byl pod vlivem alkoholu. Obviněný vypovídal, že měření alkoholu v krvi nebylo prováděno bezprostředně po přeparkování, ale až mnohem později, a to cca 2 hodiny po přeparkování vozidla. Není tedy podle obviněného určeno, jak vysokou hladinu alkoholu měl při přeparkovávání vozidla a zda tato hodnota překročila hranici mezi přestupkovým a trestním jednáním. Nalézací soud sice uzavřel, že obviněný požil před jízdou alkohol, podle obviněného však není známo, kdy a kým došlo k přeparkování vozidla a nelze uzavřít, že k požití alkoholu došlo před jízdou. Prvotní trestní stíhání bylo založeno na svědectví očité svědkyně, která měla potvrdit, že viděla obviněného přeparkovávat vozidlo. U hlavního líčení však svědkyně S. O. potvrdila jeho obhajobu a popřela, že by viděla obviněného přeparkovávat vozidlo. Ve skutkové větě je uvedeno, že dechová zkouška byla provedena bezprostředně po provedené jízdě. Z provedených důkazů je však podle obviněného zřejmé, že k dechové zkoušce došlo mnohem později a dlouho po přeparkování vozidla. Nalézací soud konstatoval, že z úředních záznamů nebylo zjištěno, že by snad obviněný řídil vozidlo v době, kdy se na místo dostavila policie. Obviněný zdůrazňuje, že nic nespáchal, přeparkoval vozidlo až po dlouhé době, cca 2 hodin, během kterých požíval alkohol, nosil a nakládal aparaturu do vozidla, přičemž následně ve vozidle dlouho seděl a čekal na odvoz, dojela po dlouhém čekání policie a byla provedena pozitivní dechová zkouška. Obviněný uvedl, že se choval slušně, nebyl agresivní a neměl v úmyslu nikam odjet. Za této situace měla být podle něj aplikována zásada in dubio pro reo.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a zprostil ho obžaloby, případně aby přikázal příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se s ohledem na obsah dovolání k němu nebude věcně vyjadřovat.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně v řízení o odvolání obviněného (č. l. 92 tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný vědom, neboť své dovolání postavil na tvrzeném extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy.

Základní obhajobou obviněného po celé trestní řízení je, že se nedopustil jednání, jež mu je kladeno za vinu. Také v dovolání obviněný svou vinu popírá s tím, že ani nebyl přistižen při jízdě. Má za to, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, že provedené důkazy jsou pouze nepřímé a netvoří ucelený řetězec, jeho údajné trestné jednání, že nebylo dostatečně časově zařazeno. Zdůrazňuje, že po požití alkoholu žádné vozidlo neřídil. Opakovaně nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, rozebírá provedené důkazy a vyvozuje z nich vlastní závěry, ke kterým měly dospět také oba soudy. Má za to, že v jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy městský a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi svědkyně S. O. a v důkazech, které potvrzovaly její věrohodnost (ve výpovědích policistů P. H. a J. M. a listinných důkazech, které byly provedeny u hlavního líčení). Při hodnocení provedených důkazů soudy postupovaly obezřetně právě s vědomím existence toliko nepřímých důkazů. Dostatečnou pozornost věnovaly zejména zjištění skutečné doby, kdy měl obviněný přeparkovat své vozidlo a celkové časové posloupnosti jednání obviněného. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný dne 21. 6. 2015 vystupoval jako DJ na svatbě konané v restauraci Victoria na V. ulici v B., své vozidlo měl zaparkované na parkovišti u restaurace, nikoli přímo u vchodu do restaurace. Z výpovědi svědkyně S. O. vyplývá, že v době mezi půlnocí a jednou hodinou nastal s obviněným problém, neboť tento kvůli své podnapilosti nebyl schopen pouštět hudbu. Svatebčané požadovali, aby obviněný ze svatby okamžitě odešel. Obviněný začal balit aparaturu a vynášet ji z prostoru restaurace. O skutečnosti, že obviněný přeparkoval své vozidlo sám, není sporu (jak vyplývá z výpovědi obviněného u hlavního líčení). Z provedeného dokazování je pak zřejmé, že se tak stalo poté, co byl obviněný vykázán ze svatby, neboť nebyl z důvodu své podnapilosti schopen pouštět hudbu (produkci ukončil podle výpovědi svědkyně S. O. mezi půlnocí a jednou hodinou). Z výpovědí policistů, jakož i z listinných důkazů vyplývá, že jako hlídka byli zastiženi, když se pohybovali nedaleko restaurace Victoria, a to na ulici H., kdy dostali zprávu o tom, že má odjíždět vozidlo a pán je pod vlivem alkoholu, že se pán měl přesunout akorát před vchod vozidlem a zaparkovat tam (č. l. 70 a násl. tr. spisu). K restauraci se přesunuli, z protokolu o zadržení osoby podezřelé (č. l. 3 tr. spisu) plyne, že se tak stalo ve 02:15 hodin. Obviněného nalezli sedět podnapilého ve svém voze. Vozidlo v tuto dobu neřídil, resp. vozidlo nebylo nastartováno. Byla provedena dechová zkouška ve 02:18 hodin a 02:23 hodin. Z provedeného dokazování tak vyplývá, že obviněný byl evidentně kontrolován orgány policie a byla u něj provedena pozitivní dechová zkouška zhruba půl hodiny po jízdě, tedy po přeparkovávání vozidla ke vchodu restaurace. V době, kdy přeparkovával vozidlo se tak nacházel ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení motorové vozidlo. Určitá nepřesnost popisu skutku ohledně provedení dechové zkoušky bezprostředně po provedené jízdě na toto zjištění nemá vliv.

Soudy postupovaly při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně S. O. pečlivě a je zřejmé, že provedly důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Na základě dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. soudy oprávněně shledaly naopak výpověď obviněného nevěrohodnou.

V odůvodnění svých rozhodnutí soudy řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. S ohledem na námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch , neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani obviněným namítaný extrémní rozpor, bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného J. S., tedy jeho posouzení jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v důsledku toho k jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci Ústavního soudu k tomuto způsobu rozhodnutí o dovolání, jak jej prezentoval v nálezu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, uvádí následující. Tento způsob rozhodnutí o dovolání v žádném případě neznamená, že by se Nejvyšší soud věcí odmítl meritorně zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. , jak bylo Ústavním soudem konstatováno v uvedeném nálezu. To ostatně jednoznačně vyplývalo z obsahu podrobného odůvodnění na str. 5 až 8 usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014), které bylo m. j. předmětem řízení o ústavní stížnosti v uvedené jiné trestní věci, a ve kterém Nejvyšší soud uvedl, stejně jako i v této věci, že zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto vždy zabývá i procesními námitkami obviněných, kterými napadají proces dokazování a skutková zjištění soudů, byť tyto námitky přímo důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou pak napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítáno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu