7 Tdo 847/2013
Datum rozhodnutí: 16.10.2013
Dotčené předpisy: § 242 odst. 1 tr. zák., § 235 odst. 1 tr. zák., § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák.



7 Tdo 847/2013-I.-27

U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. října 2013 v Brně dovolání obviněného Z. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 5 To 456/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 T 139/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 5 To 456/2012, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 20 T 139/2009.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 20 T 139/2009, uznal obviněného Z. P. (dále jen obviněný ) vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že dne 5. 10. 2008 v době od 21:00 hod. do 22:00 hod. v rodinném domě v obci Ch. V. , okr. Ch. , během návštěvy nezletilé poškozené K. Š. , k ní přistoupil s požadavkem, aby vzala jeho pohlavní úd do svých úst, a když se pokoušela vstát, protože mu nechtěla vyhovět, chytnul ji za rameno a posadil ji zpět a pohrozil jí, že ji nepustí domů, dokud mu nevezme jeho pohlavní úd do úst, přičemž si vysvlékl kalhoty a trenýrky, a nezletilá ze strachu vzala jeho pohlavní úd do úst, přičemž obviněný věděl, že dosud nenabyla patnáctý rok svého věku . Podle § 242 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 5 To 456/2012, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že z odborného vyjádření z odvětví kriminalistické genetické expertízy nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, které by jej identifikovaly jako původce stop na oděvu nezletilé poškozené K. Š. , a tento důkaz mu proto vzhledem k zásadě in dubio pro reo nemůže být přičítán k tíži. Navrhuje vlastní verzi průběhu skutkové děje a snaží se ji prosadit. Namítl, že hmotně právní kvalifikace jeho jednání je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, a proto byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 5 To 456/2012, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 20 T 139/2009, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby v celém rozsahu.

Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že jednání obviněného je možné právně kvalifikovat pouze jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že jednočinného souběhu trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se pachatel dopustí, jestliže použije násilí, aby zneužitá osoba čin trpěla. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu a z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný vůči poškozené nepoužil pohrůžku bezprostředního násilí způsobilou v ní vyvolat strach z jejího uskutečnění. Dále uvedl, že jednání obviněného spočívající v násilném přinucení dvanáctileté poškozené, aby trpěla jeho sexuální chování a sama je opětovala, nelze považovat za svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu ve smyslu § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. K naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 tr. zák. dojde tehdy, pokud se bude jednat o pravidelně se opakující jednání ohrožující mravní výchovu poškozené osoby.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 5 To 456/2012, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že dovolání je částečně důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný právně relevantně namítl, že jeho jednání bylo nesprávně hmotně právně posouzeno jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Podle § 235 odst. 1 tr. zák. kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.

Podle § 242 odst. 1 tr. zák. kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let.

Nejvyšší soud shledal námitky obviněného částečně důvodnými. Soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování a hodnocení důkazů právní závěr, že obviněný spáchal skutek popsaný ve výroku rozsudku a naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., když způsobem uvedeným ve výroku rozsudku jiným způsobem pohlavně zneužil osobu mladší než patnáct let, trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., neboť jiného násilím nutil, aby něco konal, a dále naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť úmyslně vydal osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji sváděl k nemravnému životu.

Z obsahu spisu i odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud zaměřil dokazování pouze na prokázání znaků trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. osoby mladší patnácti let jiným způsobem než souloží. Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného, které vznesl v dovolání proti této právní kvalifikaci skutku jsou námitkami skutkovými, které svým obsahem nenaplňují uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací soud se jimi proto nezabýval.

Obviněný však namítl i nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., byť tyto námitky podrobně neodůvodnil. Pokud jde o tyto trestné činy, soud prvního stupně se nezabýval prokazováním jejich zákonných znaků a v odůvodnění rozsudku se omezil jen na to, že obviněný svým jednáním naplnil znaky i těchto trestných činů. Takové právní posouzení, ovšem s výhradou možného přísnějšího právního posouzení skutku, akceptoval i odvolací soud.

Jestliže pachatel trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., spáchaného jinak než souloží nebo jiným obdobným pohlavním stykem použije násilí, aby zneužitá osoba čin trpěla, dopouští se v jednočinném souběhu též trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 1979, sp. zn. 6 Tz 73/1978). Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu ani z provedeného dokazování však nevyplývá, jakého násilí a v jaké intenzitě se obviněný dopustil na poškozené, aby trpěla jeho čin. Z popisu skutku vyplývá, že obviněný poté, když se poškozená pokoušela vstát, protože nechtěla vyhovět jeho požadavku, ji chytil za rameno, posadil ji zpět a pohrozil jí, že ji nepustí domů, dokud mu nevezme jeho pohlavní úd do úst. Toto jednání soudy považovaly za násilí, kterým obviněný poškozenou nutil, aby něco konala. Z rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním, však nelze zjistit, zda soudy dovodily znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. v pohrůžce obviněného, že ji nepustí domů, pokud mu nevyhoví v jeho jednání. Tento trestný čin spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z dosud provedeného dokazování nelze učinit závěr o naplnění znaků trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jednání obviněného bylo nesprávně právně kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

Obviněný svým jednáním nenaplnil ani zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jednočinný souběh trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. s trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 tr. zák. je možný. Z konstantní judikatury je patrné, že o vydání osoby mladší osmnácti let nebezpečí zpustnutí sváděním k zahálčivému nebo nemravnému životu půjde zejména tehdy, kdy pachatel pro osobu mladší osmnácti let ať už přímo nebo nepřímo vytváří podmínky pro vznik nežádoucích návyků, povahových rysů, příp. sklonů a zájmů, které zpravidla vedou k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Pod pojmem zahálčivý život je chápán parazitní způsob života, kdy osoba přesto, že nemá legální a dostatečný zdroj své obživy, nepracuje nebo pracuje jen občas a snaží se zdroj obživy zcela nebo z podstatné části nalézt buď přímo v trestné činnosti (např. páchání majetkové delikvence), nebo v jiné činnosti, která je z hlediska zájmů společnosti hodnocena jako nežádoucí (např. žebrota, různé skryté formy tzv. sexuálních služeb, hazardní hry apod.). Nemravným životem se rozumí život vedený v rozporu se zásadami morálky. Sem se zahrnují různé vnější projevy a návyky, které často i přesahují pouze morální pravidla a dostávají se do rozporu se zájmy chráněnými trestními předpisy (např. trestná činnost různého druhu, prostituce, alkoholismus, narkomanie, nedodržování zásad hygieny apod.).

Svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu má širší obsah než navádění, neboť sem spadá nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před osobou mladší osmnácti let, které může u ní, a to i při jejím pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Nezáleží na tom, zda osoba mladší osmnácti let již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedla, poněvadž jednání pachatele v ní tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje. Musí jít z povahy věci o úmyslné jednání, které se podobá návodu a svou povahou musí být způsobilé nepříznivě ovlivnit osobu mladší osmnácti let. Půjde zpravidla o působení trvající delší dobu, případně o působení projevující se opakovaným jednáním (srov. ŠÁMAL P., PÚRY F., RIZMAN S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1282 - 1283). O takové jednání pachatele se však v tomto případě nejednalo.

Za svádění k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. nelze označit jednání obviněného Z. P. , který narušil psychickou a fyzickou integritu nezletilé dívky v sexuální oblasti tím, že ji přinutil, aby trpěla jeho sexuální chování, sama je opětovala, a svým sexuálním chováním ji fyzicky i psychicky týral (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 1991, sp. zn. 5 To 25/1991). Toto jednání není způsobilé přivodit u nezletilého dítěte nebezpečí zpustnutí sváděním k zahálčivému nebo nemravnému životu podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Naopak takový útok na psychickou a fyzickou integritu nezletilého dítěte vede zpravidla k jiným následkům, např. v podobě následných komplikací a poruch v navazování přirozených partnerských nebo sexuálních vztahů v dospělosti a k obavám před opakováním traumatizujícího zážitku z dětství, nikoli k fixování nepříznivého modelu chování, jehož se dítě stalo obětí. Jednání obviněného proto bylo také nesprávně právně kvalifikováno i jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Z výše uvedeného je zřejmé, že v této trestní věci je dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jednání obviněného mělo být posouzeno pouze jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud z těchto důvodů podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 5 To 456/2012, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 20 T 139/2009. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodování věci je Okresní soud v Chomutově podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v příslušných částech odůvodnění tohoto usnesení.

Vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, a proto Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

O vazbě obviněného podle § 265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl samostatným usnesením ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 847/2013-II. tak, že se obviněný Z. P. nebere do vazby.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. října 2013

Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek