7 Tdo 835/2009
Datum rozhodnutí: 22.07.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 835/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. července 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného K. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 55 To 351/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 113/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 5 T 113/2008, byl obviněný K. P. spolu s obviněným Ing. R. K. uznán vinným ad 1 4) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (pod body ad 2, 4). Za to byl obviněný P. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky a 6 měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný se (spolu obviněným Ing. R. K.) podle rozsudku soudu I. stupně trestného činu dopustil v podstatě tím, že v úmyslu opatřit si nedovoleným způsobem majetkový prospěch vyhotovili společným jednáním fiktivní na skutečnosti se nezakládající listinné materiály, a to zejména obchodní smlouvy a faktury, a takto vyhotovené listiny ve dnech 12. 7. 2006, 21. 7. 2006, 28. 8. 2006 a 26. 10. 2006 doručili na společnost HP F., s. r. o., čímž na tuto společnost celkem ve čtyřech případech (popsaných ve skutkové větě) postoupili neexistující pohledávky, na základě čehož společnost HP F., s. r. o., za uvedené neexistující pohledávky zaplatila (pod body ad 1, 3) společnosti D. T., s. r. o. zálohy v uvedených výších (u jednání pod body ad 2, 4 k proplacení záloh nedošlo), přičemž tímto jednáním se pokusili způsobit společnosti HP F., s. r. o., celkovou škodu ve výši 4.261.779,- Kč, avšak vzhledem k neproplacení některých záloh ze strany HP F., s. r. o., takto způsobili škodu ve výši 2.396.116,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění a státní zástupce v neprospěch obviněného K. P. proti výroku o trestu. Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 55 To 351/2008, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných Ing. R. K., K. P. a státního zástupce jako nedůvodná zamítl.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný K. P. prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l), písm. g) tr. ř. Poukázal na skutečnost, že skutková zjištění neodpovídají závěrům zvolené právní kvalifikace. Konkrétně pak znění skutkové věty je podle něj zcela nekonkrétní ve vztahu jednak ke spolupachatelství, neboť z ní takové jednání obou obviněných nevyplývá, jakož ani úmysl spolupachatelů opatřit si neoprávněný majetkový prospěch. Soud podle obviněného zcela pominul, že obvinění svým jednáním neobohacovali sebe, ale společnost D. T., s. r. o. Dále podotkl, že on neměl k tomuto právnímu subjektu žádný právní vztah, když jednatelem společnosti byl nepochybně obviněný Ing. K. Soud tak ve skutkové větě zcela pominul vymezit společné jednání obou obviněných a spokojil se toliko s konstatováním, že společně vyhotovili fiktivní materiály. Takové vymezení spolupachatelství je však podle obviněného nepřiléhavé, když ani z odůvodnění údajně nevyplývá jeho činnost. Znění skutkové věty v této části neodpovídá skutkovým zjištěním a dikci ustanovení § 250 tr. zák. Podle obviněného by bylo možno uvažovat i o určité formě účastenství. V celém trestním řízení nebyla podle něj objektivně zhodnocena a vysvětlena jeho role, neboť veškeré právní úkony musel činit za společnost sám Ing. K. a smyslem celé trestné činnosti obviněného Ing. K. bylo obohatit právě společnost, kde měl majetkový podíl, potažmo sebe. Pokud jde o námitky proti spolupachatelství, obviněný dodal, že v celém trestním řízení nebylo prokázáno, že by se měl podílet na všech útocích popsaných ve výroku o vině.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že uplatněné námitky lze považovat za hmotně právní, nelze jim však přikládat takový právní význam, aby byly způsobilé zasáhnout do stability přisouzeného výroku o vině. Podle státní zástupkyně je zřejmé, že popis ve výroku o vině je natolik konkrétní, a to jak ve společném záměru, tak i ve společném jednání, kterým směřovali k jeho naplnění a kterého se jim ve dvou přisouzených případech podařilo z části naplnit, že o jejich jednání za podmínek § 9 odst. 2 tr. zák. není důvodu vážně pochybovat. Upozornila především na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž dospěl nalézací soud k přesvědčivému právnímu úsudku, že oba jednali v podvodném úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch, a to od počátku ve vzájemné shodě, nikdy neměli úmysl dojednané práce realizovat, neboť tyto dokladovali falešnými doklady . Argumentace nalézacího soudu je podle státní zástupkyně natolik výstižná, že ji není zapotřebí jakkoliv doplňovat, neboť jen dokládá soulad skutkových a právních závěrů v uvedeném směru přijatých. Ve světle těchto závěrů nemohou obstát námitky obviněného, že se nepodílel na všech útocích a že by bylo možno v jeho případě uvažovat jen o určité formě účastenství .

Státní zástupkyně přisvědčila námitce, že pokud si - vedeni takovým úmyslem takto skutečně počínali, pak neobohacovali sebe, ale společnost D. T., s. r. o. a že tedy přisouzená právní věta o vlastním obohacení neodpovídá opatřeným skutkovým zjištěním. Státní zástupkyně uvedla, že tzv. skutková věta výroku o vině, resp. její uvozující část, spíše vypovídá o trestném záměru obviněných. Ten ve dvou přisouzených případech přesahoval dokonání podvodného jednání, které však nebylo a z hlediska právní subjektivity tzv. oprávněného z přisouzených fiktivních obchodů ani nemohlo být spojeno se způsobením trestného následku formou vlastního obohacení. Za stavu, že v odpovídající části popisu skutkové věty ad 1) a ad 3) se hovoří o tom, že společnost HP F., s. r. o. zaplatila společnosti D. T., s. r. o., uvedené finanční částky, je zřejmé, že jednáním obviněných došlo k naplnění znaku obohacení právního subjektu (bez ohledu na jejich rozdílný právní vztah k němu) od nich odlišného a tedy že došlo k naplnění znaku obohacení jiného.

V této části tedy podle státní zástupkyně trpí výrok o vině vnitřní rozporností skutkové a právní věty o tom, jakým konkrétním způsobem došlo ve dvou přisouzených případech k dokonání podvodného jednání ze dvou zákonem nabízených variant. Přestože veškerá opatřená skutková zjištění vypovídají o tom, že obviněný jako zaměstnanec a spoluobviněný Ing. K. v postavení jednatele a 40% podílníka obchodního podílu D. T. s. r. o. nejednali tzv. sami za sebe v postavení fyzických osob a že fiktivními obchody skrze tento podnikatelský subjekt sledovali v konečné fázi svého trestného záměru vlastní obohacení, není v popisu skutkové věty zřetelně rozlišeno mezi jejich konečnou motivací a jejich úmyslem, který za uvedených okolností jejich vědomého jednání mohl objektivně pokrýt pouze trestný následek obohacení jiného. Co se pak týká odpovídající části vyhodnocení uvedeného zákonného znaku v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, je zřejmé, že nalézací soud si k naprosto transparetním skutkovým zjištěním v uvedeném směru nepřiřadil žádný odpovídající právní závěr o specifikaci tohoto trestného následku, který v právní větě navíc vyjádřil zcela neadekvátním slovním spojením sebe obohatili . Takovou rozpornost výroku o vině obviněného odvolací soud nikterak nekomentoval, pouze ji nahradil vlastním správným závěrem o tom, že došlo k obohacení na straně společnosti D. T., aniž by ve smyslu odpovídající korekce předmětného výroku rozhodl.

Státní zástupkyně je však přesvědčena, že výše konstatovaná rozpornost právního závěru o povaze způsobeného trestného následku jednání obviněných a skutkových zjištění k němu se vztahujících, však v předmětném trestním řízení nemůže změnit podstatným způsobem jeho právní postavení z hlediska jinak akceptovatelného výroku o jeho vině a tudíž ani poznamenat okolnosti rozhodné pro ukládání trestu natolik, že by byla na místě úvaha o zmírnění jeho trestního postihu.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil námitky, které bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud se tedy zabýval námitkou obviněného, že znění skutkové věty je zcela nekonkrétní ve vztahu ke znaku spolupachatelství na trestném činu, vymezení spolupachatelství ve skutkové větě je nepřiléhavé a ani z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu údajně nevyplývá činnost obviněného. Tuto námitku údajné neexistence znaku spolupachatelství však shledal zjevně neopodstatněnou.

Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že uvedený trestný čin byl spáchán společným jednáním více osob, tedy ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spolupachatelství je po objektivní stránce společné jednání a po subjektivní stránce úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde, jestliže každá z jednajících osob naplnila svým jednáním všechny znaky trestného činu nebo jestliže každá z jednajících osob naplnila jen některý ze znaků trestného činu a teprve souhrn dílčích jednání všech osob znamená naplnění všech znaků trestného činu. O společné jednání však jde i tehdy, když dílčí jednání jednajících osob jsou sama o sobě z hlediska znaků trestného činu indiferentní, avšak jsou články řetězu, který jako celek znaky trestného činu naplňuje, přičemž jednotlivé dílčí činnosti jako články onoho řetězu přímo směřují k vykonání trestného činu, působí současně a ve svém celku představují trestný čin. Podmínkou spolupachatelství není, aby se jednající osoby podílely na spáchání trestného činu stejnou měrou.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že obviněný K. P. byl spolupachatelem trestného činu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a není nutné, aby sám svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jednání bylo ve skutkové části výroku o vině popsáno jako celek a je jasné, že tento celek znakům spolupachatelství odpovídá. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný Ing. K. po dohodě s obviněným K. P. nastoupil u společnosti D. T., s. r.o., jako jednatel vykonávající zde i funkce účetního a ekonoma se 40% podílem účasti na společnosti (60% podíl vlastnila družka obviněného K. P. M. O.). Obviněný K. P. pak byl zaměstnancem uvedené společnosti. Oba obvinění měli dobrou vědomost o obsahu smlouvy se společností HP F., s. r. o. (smlouva o postoupení a financování pohledávek tzv. regresní faktoring na č. l. 110 a násl tr. spisu). Pokud jde o organizaci společnosti vyplývá z provedeného dokazování, že obviněný K. P. zajišťoval zakázky a účetnictví, platby a smlouvy podepisoval jako jednatel obviněný Ing. K. Z výpovědí svědkyně M. O. vyplývá, že obvinění byli sehraný tým . Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace expertíza ručního písma a z výslechu znalkyně vyplývá, že obviněný K. P. byl s velkou pravděpodobností pisatelem sporných podpisů V. (majitel a jednatel společnosti O. G. CZ, s. r. o.) a K. (N. T., a. s.) a je rovněž pisatelem oznámení o postoupení pohledávek. Oba obvinění pak společně od počátku ve vzájemné shodě a se zištným úmyslem uvedli (pokusili se uvést) společnost HP F., s. r. o., v omyl tím, že jí na základě výše uvedené smlouvy postupovali neexistující pohledávky za odběrateli (společností N. T., a. s. ad 1, 2, D., s. r. o., ad 3 a O. G. Cz, s. r. o. ad 4), které obviněný K. P. připravoval a obviněný Ing. K. v pozici jednatele podepisoval. V důsledku společného jednání obviněných jim společnost HP F., s. r. o., ve dvou případech neoprávněně vyplatila uvedené zálohy. Na základě fiktivních dokladů tak učinila majetkovou dispozici, v důsledku které jí byla způsobena škoda a došlo k obohacení (neoprávněnému majetkovému prospěchu) na straně společnosti D. T., s. r. o.

Na základě provedených důkazů je proto naprosto zřejmé, že jednání obviněného K. P. bylo součástí společné akce obou obviněných v podvodném úmyslu opatřit majetkový prospěch, když ve vzájemné shodě uplatňovali vůči společnosti HP F., s. r. o., neexistující pohledávky, čímž zmíněnou společnost uváděli v omyl. Ta pak v důsledku jejich jednání za neexistující pohledávky vyplatila zálohy a byla jí tak způsobena výše uvedená škoda. Námitka obviněného, že se trestného činu nedopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. je tedy zjevně neopodstatněná, když stručné vyjádření společného jednání ve skutku, je dále konkretizováno v odůvodnění rozsudku. Posouzení jednání jako určitou formu účastenství tak nepřichází v úvahu.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, že pokud si skutečně počínali tak, jako je popsáno ve skutkové větě, neobohacovali sebe, ale společnost D. T., s. r. o., a že tedy právní věta neodpovídá skutkovým zjištěním.

Obviněnému lze přisvědčit v tom, že ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně se skutečně nachází formulace v úmyslu opatřit si nedovoleným způsobem majetkový prospěch , která svědčí o úmyslu obviněných obohatit sebe. Z popisu skutku ale také jednoznačně vyplývá, že jejich jednáním, tj. předložením fiktivních dokladů, způsobili dané obchodní společnosti škodu. Nutným důsledkem této škody je tak neoprávněné rozmnožení majetku společnosti, ve které působili obvinění (Ing. K. jako jednatel a K. P. jako zaměstnanec), protože její majetek se zvětšil o hodnotu prostředků, které vyplatila společnost HP F., s. r. o., jako zálohy za neexistující pohledávky. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním bylo obohacení obchodní společnosti D. T., s. r. o., a škoda způsobená na majetku poškozené společnosti. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je pak zřejmé, že k obohacení skutečně došlo na straně společnosti D. T., s. r. o., tato společnost také dlužnou částku ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně o vině obviněných zaplatila a soud tedy nerozhodoval o nároku poškozené na náhradu škody.

Soudu prvního stupně lze tedy vytknout nepřesnost v tom, že ač z podstaty zjištěného jednání vyplývá, že jednáním obviněných došlo k obohacení na straně společnosti D. T., s. r. o. (viz str. 8 rozhodnutí odvolacího soudu), jejímž jednatelem byl obviněný Ing. K. a zaměstnancem obviněný K. P., tak v úvodu popisu skutku a v právní větě uvedl, že obohatili sebe. V daném případě však tato nepřesnost nemá žádný vliv na správnost právního posouzení skutku a tím ani na správnost rozsudku soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu, který se v tomto směru sice s rozsudkem neztotožnil, ale potvrdil jej.

Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. lze spáchat ke škodě cizího majetku buď obohacením sebe nebo jiného. Jde o dva alternativní subjekty obohacení, které jsou zcela rovnocenné a z hlediska trestnosti činu je tak bez významu, zda byl spáchán v úmyslu obohatit sebe nebo jiného. Z hlediska trestu je pak v daném případě podstatné, že činem byla způsobena značná škoda, jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. Za dané situace by bylo pouhým formalismem zrušení rozhodnutí soudů v důsledku pouze uvedené nepřesnosti soudu I. stupně týkající se v podstatě pouze motivace jednání obou obviněných. Přitom nelze přehlédnout, že ač se K. P. staví do role zcela nezainteresované osoby na hospodaření společnosti D. T., s. r. o. s tím, že všechny právní úkony za společnost činil pouze Ing. R. K. a jeho cílem bylo obohatit společnost, ve které měl majetkový podíl, tak stejný zájem měl i samotný K. P. Ten se totiž ve společnosti angažoval nepřímo prostřednictvím jednoznačně nastrčené osoby své družky M. O. jako jednatelky společnosti.

Proto bylo dovolání obviněného K. P. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., když je zcela zřejmé, že projednání dovolání pouze ohledně nesprávného závěru o subjektu obohacení jednání obviněných, by nemohlo nijak a vůbec již ne zásadně ovlivnit postavení obviněného a předmětná otázka není po právní stránce zásadního významu. Ostatní námitky obviněného byly v řízení o dovolání shledány zjevně neopodstatněnými. Pokud nebyl námitkami naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. července 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš