7 Tdo 833/2003
Datum rozhodnutí: 30.07.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 833/2003

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 7. 2003 o dovolání obviněného Ing. J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 12 To 240/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 273/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 12 To 240/2002, byl zrušen podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 4. 2002, č. j. 1 T 273/2000-759, a nově bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný Ing. J. B. byl uznán vinným trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 2 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když výkon tohoto trestu byl obviněnému podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Uvedeného trestného činu se měl obviněný podle skutkového zjištění dopustit tím, že v průběhu měsíce července 1998 prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků, především celostátního deníku M. D. a Č. t. k. opakovaně nepravdivě obvinil čelné představitele ministerstva obrany ČR z řad členů K. a d. u. Č. s. l., mezi něž patřili především tehdejší ministr obrany JUDr. M. V. a jeho náměstek Ing. M. K., že v roce 1997 ovlivnili výsledek výběrového řízení na dodávku Š. i. s. AČR ve prospěch firmy E., s. r. o., která za to měla K.-Č. poskytnout úplatek ve výši 50.000.000,- Kč, o němž rozhodl tehdejší ředitel společnosti E., s. r. o. H. P. K., a to i přesto, že pro taková tvrzení neměl žádný spolehlivý důkaz, přičemž zveřejnění těchto informací výrazně zpochybnilo důvěryhodnost jmenovaných u části veřejnosti .

Obviněný Ing. J. B. podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 12 To 240/2002. V podaném dovolání uplatnil obviněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výše uvedený dovolací důvod shledává zejména v nesprávném posouzení předmětu útoku předmětného trestného činu . V této souvislosti poukazuje na to, že v průběhu trestního stíhání mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1, odst. 2 tr. zák, obžaloba byla však již podána pro trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., avšak odsouzen byl pro trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 2 tr. zák. V další části obsáhlého dovolání obviněný vyjadřuje svůj názor, že pro použití této právní kvalifikace není ve spise dostatečných důkazů . Poukazuje na to, že sdílí názor vyslovený odvolacím soudem, že předmětem požívající ochrany podle § 206 tr. zák. může být pouze fyzická, nikoli právnická osoba, avšak nesouhlasí již s názorem soudu, že by údaje poskytnuté obviněným vedly k identifikaci osob uvedených v rozsudku, když pro uvedené závěry neměl soud dostatek důkazů. Podle názoru obviněného se soudy nevypořádaly s rozpory v jednotlivých výpovědích svědků, případně některým výpovědím svědků soudy přikládaly větší význam, než ve skutečnosti měly. Obviněný v závěru svého dovolání vyslovil názor, že naprosto nejpodstatnější pro posouzení otázky viny je pečlivé vyhodnocení výpovědi svědka K. a poukázal na to, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů nevzaly v úvahu část výpovědi svědka V. . Obviněný sice uvedl, že si je vědom toho, že přezkoumání skutkových zjištění jak z hlediska správnosti či úplnosti, tak z hlediska prověření úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení jednotlivých důkazů není dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. možné, nicméně nebylo při hodnocení k některým důkazům (viz shora) přihlédnuto, ačkoli tato povinnost pro soud plyne z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Vyjádřil názor, že postupem soudu prvního i druhého stupně byla porušena základní zásada trestního řízení vyjádřená v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a proto se nemůže ztotožnit se závěry soudů, že byly shromážděny důkazy, které prokazují jeho vinu, neboť důkazy, které byly shromážděny a soudy provedeny, nemohou odůvodnit náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze i rozhodnutí a též vadné řízení mu předcházející a věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí .

K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který konstatoval, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto je třeba jeho dovolání odmítnout ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud ve smyslu § 265c tr. ř. jako soud dovolací shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 265e tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem, a to v tom směru, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Je třeba uvést, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost nalézacího soudu a provádět procesní úkony směřující do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. Hodnocení, zda skutek byl nesprávně právně posouzen nebo zda je skutek založen na jiném nesprávném hmotně právním posouzení pak bude zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině, a zda odpovídá použité právní kvalifikaci. To pak v podstatě znamená, že s odkazem na citovaný dovolací důvod lze vytýkat výhradně vady právní; nelze ale již namítat vady skutkové, např. vadné hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod.

Z obsahu podaného dovolání je však zřejmé, že obviněný opírá dovolání o námitky, kterými vytýká soudům především nesprávné hodnocení důkazů v intencích uplatněné obhajoby s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by navodilo změnu ve skutkovém zjištění a tím následně byla ovlivněna právní kvalifikace tohoto skutku; je tedy zřejmé, že se v tomto směru jedná výlučně o námitky skutkové povahy. Stručně lze v tomto směru poukázat na již zmíněná tvrzení obviněného: pro použití této právní kvalifikace není ve spise dostatečných důkazů , pro posouzení viny je naprosto nejpodstatnější pečlivé vyhodnocení výpovědi svědka K. , ani soud prvého ani druhého stupně nevzal v úvahu tu část výpovědi svědka V. , z provedených důkazů nevyplývá nic o tom, že by obviněný sdělil jakýkoli nepravdivý údaj o , nicméně při svém hodnocení k některým důkazům tak, jak jsou popsány shora v tomto dovolání nepřihlédl, ačkoliv mu tuto povinnost ukládá ust. § 2 odst. 6 tr. ř .

Podstatou podaného dovolání je tedy to, že se obviněný neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, když pro tento svůj závěr použil mj. také argumentaci, že v průběhu různých stadií trestné činnosti bylo jeho jednání orgány činnými v trestním řízení různě právně posouzeno. V souvislosti se zjištěním skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je potřebné uvést, že soud shromážděné důkazy nejprve musí zákonu odpovídajícím způsobem provést a tyto důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, kdy soud na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, závažnosti skutečností, které z těchto důkazů plynou, o jejich souvislostech a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy získává obraz o skutečnosti, která je předmětem dokazování, a tento pochod následně vyjadřuje v popisu skutku. Napadá-li obviněný dovoláním např. hodnověrnost výpovědí svědků, přikládá-li výpovědím svědků jiný význam než soud, poukazuje-li na nutnost dalšího výslechu apod., je zřejmé, že má výhrady nejen k postupu soudu při uplatňování zásady vyjádřené v § 2 odst. 6 tr. ř., ale také k otázce správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu, neboť se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem.

S ohledem na skutečnosti shora uvedené musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný sice podal dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak po obsahové stránce dovolání obviněného citovaný dovolací důvod nenaplnilo, neboť podstatou podaného dovolání bylo neztotožnění se obviněného se zjištěným skutkovým stavem a se změnou skutkového stavu spojoval obviněný také případnou změnu právní kvalifikace.

Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené rozhodnutí a předcházející řízení z hledisek stanovených v § 265i odst. 3 tr. ř.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. července 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann