7 Tdo 818/2015
Datum rozhodnutí: 02.09.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 818/2015-18
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 2. září 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné L. J. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 4 To 405/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 62/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 91 T 62/2014, byla obviněná L. J. uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl jí podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 20 celých denních sazeb, výše denní sazby činí 1000,- Kč, celková částka peněžitého trestu je 20.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

Obviněná se přečinu dopustila tím, že (zkráceně uvedeno) jako bankovní poradkyně České spořitelny, a. s., na pobočce v B. na ulici J., v úmyslu získat peněžní prostředky na splacení svého splatného úvěru u Komerční banky, a. s., dne 1. 11. 2010 využila přístupu k účtu č. (uvedené ve skutkové větě), vedeného u České spořitelny, a. s., svého klienta J. B. a bez jeho vědomí na základě jí zadaného trvalého příkazu k úhradě neoprávněně převedla z uvedeného účtu částku 136.185,- Kč ve prospěch svého úvěrového účtu č. (uvedené ve skutkové větě), vedeného u Komerční banky, a. s., kdy k převodu peněz došlo dne 2. 11. 2010, a následně dne 3. 11. 2010 v B., na ulici J., aby neoprávněně převedené peníze na účet J. B. vrátila, vystavila bez vědomí klientky České spořitelny Mgr. I. K. jednorázový pokyn na prodej cenných papírů fondu kolektivního investování z účtu č. (uvedené ve skutkové větě) Mgr. I. K., který podepsala jménem Mgr. I. K., a aby zamaskovala své jednání, jako osobu, která za banku pokyn vystavila, uvedla a podepsala na pokynu jiného pracovníka banky M. K., a jako účet, v jehož prospěch měly být finanční prostředky z realizovaného odprodeje cenných papírů vyplaceny, uvedla účet vedený u České spořitelny, a. s., č. (uvedené ve skutkové větě) na jméno J. B., přičemž příslušní pracovníci České spořitelny, a. s., považovali uvedený jednorázový pokyn na prodej cenných papírů za pravý a vyjadřující skutečnou vůli Mgr. I. K., a proto byl dne 5. 11. 2010 prodej realizován a téhož dne byla částka 137.000,- Kč připsána na účet J. B. č. (uvedené ve skutkové větě), vedený u České spořitelny, a. s., kdy výše uvedeným jednáním způsobila poškozené společnosti České spořitelna, a. s., škodu ve výši 137.000,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 4 To 405/2014, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že si je vědoma toho, že je Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem jaký byl zjištěn během trestního řízení, avšak domnívá se, že v jejím případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady in dubio pro reo, a existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, tak jak má na mysli usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1494/2011 a 11 Tdo 422/2010. Podle obviněné nebylo žádnými důkazy doloženo a prokázáno, že by se měla dopustit skutku, který je jí kladen za vinu. Ze žádného důkazu není podle ní zřejmé, že to byla právě ona, kdo se připojil do počítače M. K. a zadal pokyn k prodeji cenných papírů Mgr. I. K. Z důkazů podle obviněné neplyne spolehlivý a jediný závěr o její vině. Poukazuje na to, že podezřelým byl původně svědek M. K., který chvíli na to, kdy se měl skutek stát, odcestoval mimo území České republiky. Zopakovala, že ze žádného důkazu nevyplývá, že by provedla převod cenných papírů jménem svědka M. K., nemohla vědět, že svědkyně Mgr. I. K. je klientkou právě M. K., jakož ani nemohla vědět, že Mgr. I. K. disponuje cennými papíry. Nebylo prokázáno, kdo změnil způsob zasílání výpisů svědkyni Mgr. I. K., že se nacházela na pracovišti nebo u počítače svědka M. K. Nebyla podle ní vyvrácena ani její obhajoba, že nepředala finanční hotovost svědku J. B. Obviněná v této souvislosti poukazuje na výpověď uvedeného svědka, v níž spatřuje rozpory. Důkazy byly podle ní hodnoceny ryze účelově a jednostranně. Soudy se údajně nezabývaly skutečností, že dobrovolně odevzdala biologický materiál a neřešily tuto otázku. Je přesvědčena, že ji neusvědčuje ani odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, který nevylučuje ani svědka M. K. jako pisatele. Obviněná uzavřela, že došlo v jejím případě k porušení zásady in dubio pro reo, neboť na základě provedených důkazů nebylo možné učinit závěr, že se skutek stal a je trestným činem. Poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000, podle něhož je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti, což ovšem v jejím případě nastalo.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že vzhledem k obsahu dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněné se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podala fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 246 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněné a zabýval se jimi již nalézací soud, tedy v podstatě lze v podrobnostech odkázat zejména na odůvodnění soudu I. stupně, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněné dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně obviněná vědoma, když v úvodu svého dovolání poukázala na údajnou existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.

Podstatou dovolání obviněné je její tvrzení, že se jednání kladeného jí za vinu nedopustila a dále námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů soudy. Obviněná brojí zejména proti té části jednání, kterým měla jménem Mgr. I. K. neoprávněně vystavit pokyn k prodeji cenných papírů, považuje toto jednání za neprokázané, přičemž soudy údajně hodnotily provedené důkazy účelově a jednostranně. Poukazuje na to, že znalecký posudek z odvětví zkoumání ručního písma nevylučuje ani M. K. jako pisatele pokynu. Námitky obviněné spočívají pouze ve výhradách proti skutkovým zjištěním učiněným soudy na základě provedeného dokazování, proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy a v podstatě znamenají pouze prosazování vlastní verze průběhu skutkového děje. Obviněná sama v dovolání některé provedené důkazy rozebírá a hodnotí, přičemž z nich vyvozuje závěry, ke kterým měly podle jejího názoru dospět také oba soudy. Výpověď svědka J. B. považuje za nevěrohodnou a svoji obhajobu za nevyvrácenou.

Z obsahu dovolání je tedy zřejmé, že obviněná všemi uvedenými argumenty usiluje o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž nesouhlasí se závěry soudů, které se ale jejími námitkami již od počátku trestního řízení pečlivě a podrobně zabývaly, na základě provedeného dokazování shledaly její obhajobu za zcela vyvrácenou, přičemž úvahy, kterými se řídily, ve svých rozhodnutích také řádně odůvodnily. Obviněná tak svými námitkami nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněnou příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

Výše uvedené námitky skutkové tedy nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takový případ se však v dané věci nejedná.

Mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně není žádný rozpor, natož extrémní (jak se snaží namítat obviněná). Z odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu trestního spisu je zřejmé, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, neboť vyslechly řadu svědků, kteří ve věci mohli podat potřebné informace. Provedly také řadu dalších důkazů (odborným vyjádřením a dalšími listinami). Soudy posléze všechny ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, a proto Nejvyšší soud považuje dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že při hodnocení důkazů posuzovaly rovněž verzi průběhu skutkového děje tak, jak ji předestírá obviněná. Na základě provedených důkazů hodnocených jednotlivě i ve vzájemných souvislostech ji však shledaly nevěrohodnou.

Skutková zjištění soudů mají svůj obsahový základ především ve výpovědi svědků J. B., Mgr. I. K. a M. K., z nichž bylo zjištěno, že se tyto osoby vzájemně neznají, nikdy se nepotkaly ani spolu nijak nejednaly. Z výpovědi J. B. vyplývá, že od obviněné nedostal částku 130.000,- Kč v hotovosti, neboť jí částku obdobné výše nikdy nepůjčoval, z výpovědi Mgr. I. K. vyplývá, že nezadávala pokyn k prodeji cenných papírů ani neměnila způsob doručování výpisů z účtu, z výpovědi M. K. vyplývá, že nezná žádného z uvedených svědků a při činnosti v bance pro ně nezařizoval žádné záležitosti. Z provedeného dokazování především vyplývá, že obviněná jako pracovnice banky neoprávněně odčerpala (na základě zadaného trvalého příkazu) z účtu svého klienta, o němž věděla, že je movitý, částku ve výši 136.185,- Kč ve prospěch svého úvěrového účtu, aby tak uhradila své závazky, u nichž jí hrozila exekuce. Dále bylo prokázáno, že o pár dnů později došlo ve stejné bance (stejné pobočce, ve které pracuje obviněná) k neoprávněnému vystavení pokynu (opatřeného podpisem jiného pracovníka banky M. K.) k prodeji cenných papírů Mgr. I. K., přičemž peníze získané prodejem cenných papírů Mgr. I. K. (na pokyn, který nezadávala tato svědkyně) byly vyplaceny ve prospěch účtu J. B. (osoby, kterou Mgr. I. K. neznala) a navíc šlo o částku 137.000,- Kč, tedy o částku přibližně se rovnající částce 136.185,- Kč, kterou pár dní před tím obviněná L. J. neoprávněně nechala převést právě z účtu J. B. na svůj úvěrový účet. Ze zpráv banky bylo zjištěno, že dne 3. 11. 2010 (v den, kdy byl neoprávněně vystaven jménem Mgr. I. K. pokyn k prodeji cenných papírů a vyplacení peněz ve prospěch účtu J. B.) byli na pracovišti oba zaměstnanci L. J. i M. K., pracoviště obou jsou od sebe vzdálená přibližně 20 metrů. Realizace uvedené bankovní operace trvá zkušenému bankovnímu pracovníkovi (jakými obviněná i M. K. byli) 3 5 minut. Soudy pak zcela oprávněně shledaly jako věrohodnou výpověď svědka M. K. (když nejprve byl sám podezřelý z provedení neoprávněné bankovní operace), neboť obviněná L. J. jako jediná ze všech zúčastněných osob zná J. B., jako svého stálého klienta v bance, z jehož účtu neoprávněně odčerpala ve svůj prospěch peníze, přičemž motivem k tomuto jednání byla její nepříznivá finanční situace. S ohledem na blízkou časovou souvislost, totožnost částky, o níž se jednalo, pak soudy zcela oprávněně naznaly, že obviněná ve snaze zakrýt své předchozí jednání (odčerpání peněz z účtu J. B.), znalá poměrů na pobočce banky, pouhé dva dny po zadání příkazu, vystavila bez vědomí Mgr. I. K., jakož i bez vědomí svého kolegy M. K., k jehož počítači nezjištěným způsobem přistoupila (když tato možnost podle způsobu fungování pobočky byla reálná), jednorázový pokyn k prodeji cenných papírů Mgr. I. K. Závěr o tom, že vše uskutečnila obviněná L. J. potvrzuje skutečnost, že peníze z prodeje cenných papírů byly podle příkazu převedeny na účet J. B. ve stejné výši, jakou pár dní předtím obviněná ve svůj prospěch neoprávněně z jeho účtu odčerpala. Motivem jednání obviněné byla její nepříznivá finanční situace, kdy jí hrozilo exekuční řízení pro její nesplacené závazky. Pokud jde o odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, nebylo podle něj možné určit, zda sporný podpis na pokynu k prodeji cenných papírů je pravým podpisem M. K., ale zároveň nebyla vyloučena obviněná L. J. jako možná pisatelka padělaného podpisu M. K.

Nejvyšší soud také nesouhlasí s námitkou obviněné, že dobrovolně podstoupila odběr biologického materiálu, čímž se soudy údajně vůbec nezabývaly. K tomu již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že biologický materiál byl sice u obviněné odebrán (pravděpodobně v rámci policejní praxe), avšak nebylo takového důkazu potřeba, neboť vina obviněné již byla prokázána jinými ve věci provedenými důkazy. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další).

Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Obviněná tak sice formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinila tak prostřednictvím námitek, které ho svým obsahem nenaplňují a nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné. Těmito námitkami obviněná nenaplnila ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněné L. J. posoudil jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ho odmítl.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2015

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu