7 Tdo 80/2013
Datum rozhodnutí: 25.06.2013
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1,3 písm. b) tr. zák., § 642 předpisu č. 513/1991Sb.



7 Tdo 80/2013 - 52

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. června 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného E. J. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 8 To 376/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 60/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 3 T 60/2012, byl obviněný E. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Za uvedený trestný čin a za sbíhající se přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 11 T 52/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 7 To 392/2011, byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona, za použití § 35 odst. 2 tr. zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2011, č.j. 11 T 52/2011-200, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 7 To 392/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené obchodní společnosti Credium, a. s., na náhradu škody, se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. e) tr. ř. byl obviněný zproštěn návrhu na potrestání Městského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 2 Zk 137/2012 pro skutek, v němž byl návrhem na potrestání spatřován přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný se trestného činu dopustil tím, že (zkráceně) v období od 15. 5. 2007 do 5. 6. 2008 v B. jako podnikatel fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona pod jménem E. P. , na základě Smlouvy o spolupráci a Smlouvy o podmínkách spolupráce při uzavírání kupních, leasingových a úvěrových smluv společnosti Credium, a. s., uzavřených mezi ním a společností Credium, a. s., dne 15. 5. 2007, zprostředkoval uzavření úvěrových smluv na nákup motorových vozidel jednotlivým zájemcům, kdy ke každé smlouvě předložil společnosti Credium, a. s., fiktivní kupní smlouvu k nabytí vozidla do svého vlastnictví a postupně předložil konkrétně: dne 7. 6. 2007 fiktivní kupní smlouvu ze dne 1. 6. 2007 uzavřenou mezi M. H. na nákup vozidla zn. Škoda Fabia za částku 159.000,- Kč, která byla součástí listin k úvěrové smlouvě uzavřené mezi společností Credium, a. s., a P. K. , kdy po předložení listin k úvěrové smlouvě a fiktivní kupní smlouvy došlo ze strany společnosti Credium, a. s., k výplatě provize ve výši 25.822,- Kč na podkladě faktury, a takto obviněný postupoval celkem ve 148 případech konkrétně uvedených ve výroku o vině, kdy od počátku předkládání kupních smluv věděl, že jsou fiktivní, neboť nikdy nebyl majitelem financovaných vozidel a bez jejich předložení k jednotlivým zprostředkovaným úvěrovým smlouvám by nedošlo ze strany poškozené společnosti Credium, a. s., k výplatám fakturovaných provizí a svým jednáním způsobil poškozené společnosti Credium, a. s., škodu ve výši 4.100.510,- Kč.

Proti odsuzující části (výroku o vině a trestu) rozhodnutí soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 8 To 376/2012, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný především tvrdí, že nenaplnil skutkovou podstatu výše uvedeného trestného činu podvodu. Pro poškozeného vykonával činnost sjednanou ve Smlouvě o podmínkách spolupráce při uzavírání kupních, leasingových a úvěrových smluv společnosti Credium, a. s., (dále jen Smlouva ) a za tuto mu náležela odměna. Jeho jednání podle něj nemělo znaky skutkové podstaty podvodu, a to zejména proto, že sebe ani jiného ke škodě cizího majetku neobohatil. Vykonával činnost, ke které se Smlouvou zavázal. Uvádí, že z počátku spolupráce poškozené kupní smlouvy na úvěrovaná vozidla nezasílal, neboť zasílání kupních smluv firma nepožadovala, přesto mu byly provize vypláceny. Ze samotné Smlouvy (konkrétně čl. V.) vyplývá, že nárok na vyplacení provize vznikl v okamžiku, kdy protokolárně předal zájemci vozidlo financované leasingovou společností, tedy vždy, když zprostředkoval uzavření leasingové smlouvy a předal vozidlo, které bylo předmětem příslušné leasingové smlouvy. Obviněný namítá, že soud I. stupně jeho jednání nesprávně vyhodnotil, když vyplacené provize spojoval s kupními smlouvami, avšak k tomuto závěru není podle obviněného dána opora v důkazech, neboť Smlouva uzavřená mezi obviněným a poškozenou vyplácení provizí na existenci kupních smluv neváže. Stejný závěr pak údajně jednoznačně plyne i z výpovědí slyšených svědků z řad zaměstnanců poškozené. Obviněný konstatuje, že svým rozhodnutím tak soud I. stupně porušil jedno z jeho základních lidských práv, a to právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, které je zakotveno v čl. 28 Listiny základních práv a svobod.

Odvolací soud pak podle obviněného postupoval nesprávně, když nejen nesprávně vyhodnotil jeho jednání na základě dokazování provedeného před soudem I. stupně, ale současně neprovedl důkaz, který podle obviněného jednoznačně prokazuje jeho tvrzení, že provize, která je nyní považována za škodu, by mu byla vyplacena bez ohledu na to, zda by existovaly kupní smlouvy popsané v rozsudku soudu I. stupně. Navrhovaného svědka T. K. odvolací soud nevyslechl, ani se nevypořádal s tím, že vyjádření tohoto svědka, potvrzující jeho tvrzení, měl soud v písemné podobě založeno ve spise, kam jej obviněný předal přímo u veřejného zasedání o odvolání.

Obviněný dále tvrdí, že neměl v úmyslu se na úkor poškozené obohatit, naopak svojí zprostředkovatelskou činností poškozené produkoval zisk, neboť ji zajišťoval stálý přísun klientů využívajících služeb Leasingové společnosti. Podle jeho názoru napadenými rozhodnutími přenesly soudy podnikatelské riziko poškozené na něj. Obviněný zdůraznil, že nebyl povinen ověřovat solventnost zájemců o koupi vozidla na leasing ( pozn. správně úvěr ) a není jeho vinou, že někteří zájemci nedostáli svým závazkům.

Obviněný nerozporuje, že poškozenou uvedl v omyl, avšak tento omyl spočíval pouze v tom, že sám sebe vydával za vlastníka vozidla prodávaného na leasing, čímž poškozené odpadlo nákladné ověřování původu prodávaného vozidla. Obviněný zároveň upozorňuje, že u všech v rozsudku soudu I. stupně uvedených smluv nebyl problém s neověřením původu vozidla, ale právě v tom, co si měla poškozená ověřit sama, tj. ve schopnosti zájemců splácet stanovené leasingové splátky. Obviněný konstatuje, že uvedl poškozenou v omyl, vydával se za vlastníka vozidel nabízených k leasingovému prodeji, avšak tato skutečnost nemá žádný vliv na provize jemu vyplacené. Na úkor poškozené ani nikoho jiného se neobohatil, neboť nárok na provizi vznikl bez ohledu na to, zda prodej pouze zprostředkoval, či jak nepravdivě uváděl, se tohoto prodeje účastnil jako vlastník vozidla.

Obviněný dále poukazuje na podle něj nepřiměřený trest, který mu byl uložen, a to opět s poukazem na to, že za uzavření jím zprostředkovaných úvěrových smluv mu náležela odměna.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozsudky a věc vrátil soudu I. eventuelně II. stupně k dalšímu řízení, případně aby sám Nevyšší soud rozhodl podle § 265m tr. ř. Obviněný také požádal, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu uloženého trestu a vyslovil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného považuje za částečně důvodné, spadající pod uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjma námitek stran uloženého trestu, neboť ty nepodléhají žádnému z dovolacích důvodů dle § 265b tr. ř. Obviněný podle ní v zásadě namítá absenci dvou obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu, a to jednak absenci příčinné souvislosti, jednak absenci následku. Připouští, že na jeho straně došlo k jednání, které spočívalo v uvádění nepravdivých skutečností vůči poškozené, avšak mezi tímto jednáním a vznikem údajné škody či obohacením obviněného není dána příčinná souvislost. Státní zástupkyně souhlasí s tím, že prokázaný skutkový stav (promítnutý do popisu skutku) hodnocený ve spojení s odůvodněním zejména rozsudku nalézacího soudu, nedokládá skutková zjištění, na nichž by bylo možno stavět závěr o příčinné souvislosti mezi vyhotovením a doložením fiktivních kupních smluv, které v podstatě toliko dokládaly původ předmětných vozidel, a mezi vyplacením provizí, které jsou poškozenou, a tedy i soudy považovány za škodu. Byť je v popisu skutku ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu uvedeno, že bez jejich předložení k jednotlivým zprostředkovatelským úvěrovým smlouvám by nedošlo ze strany poškozené společnosti Credium, a.s., k výplatám fakturovaných provizí a svým jednáním způsobil poškozené společnosti Credium, a.s., škodu v celkové výši 4.100.510 Kč , takováto skutečnost podle státní zástupkyně nevyplývá jednoznačně z žádného důkazu, který byl citován v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Podle ní je naopak nutno přisvědčit námitce obviněného, kterou uplatnil v odvolacím řízení, s níž se ani odvolací soud nevypořádal, že totiž čl. V. odst. 2 Smlouvy stanovil, že výše odměny a způsob její tvorby bude vždy stanoven dohodou mezi prodejcem a zástupcem Leasingové společnosti s přihlédnutím k parametrům dané obchodní akce definované v jejím popisu dle příslušné směrnice Leasingové společnosti. Takto dohodnutá odměna bude nastavena v obchodním software Leasingové společnosti určeného pro vytváření kalkulace nabídek a tisk obchodních dokumentů, který bude mít Prodejce k dispozici a bude v tomto software zobrazována po zadání příslušných vstupních dat . V odůvodnění rozsudku nalézací soud sice konstatuje, že nebýt kupních smluv specifikovaných ve výroku, obžalovanému by nevznikl nárok na dohodnutou provizi, zejména z toho důvodu, že tato by se neměla od čeho odvíjet , avšak není podle státní zástupkyně vůbec patrno, z jakého důkazního prostředku v tomto svém závěru nalézací soud vychází. Z žádné ze svědeckých výpovědí citovaných v odůvodnění rozsudku nevyplývá, že by provize, resp. její výše byla vypočítávána z kupní ceny vozidla, naopak je zde citována Smlouva, která obsahuje výše uvedený článek V. odst. 2. Navíc podle státní zástupkyně žádný z důkazů citovaných v odůvodnění rozsudku nekonstatuje obsah Smlouvou předvídané dohody a zejména obsah obchodního softwaru určeného pro vytváření kalkulace nabídek a tisk obchodních dokumentů , není ani zřejmé, jaká vstupní data měla být do něj zadávána (zřejmě obviněným), tedy, zda i kupní cena, zda i nabývací titul. Navíc se nalézací soud podle státní zástupkyně v tomto směru ani nevypořádal s jím citovanou výpovědí svědka R. Š. (str. 34), který pracoval pro poškozenou na pozici vedoucího odboru řízení obchodní sítě a následně obchodního ředitele společnosti, a který ve vztahu k obviněnému výslovně uvedl, že zpočátku ani kupní smlouvy o nabytí vozidla do svého vlastnictví nedokládal k jednotlivým úvěrovým případům. Následně na konci roku 2007, kdy s ním bylo vedeno jednání za účelem doložení nabývacího titulu, posílal i kupní smlouvy, na základě kterých měl zakoupit úvěrovaná vozidla, a to poškozený požadoval i k již uzavřeným případům. Z uvedeného podle státní zástupkyně vyplývá, že se nejméně přibližně do konce roku 2007 obviněným účtovaná a poškozeným vyplácená provize neodvíjela od kupní ceny vozidla stanovené v kupní smlouvě, resp., že kupní smlouva, tedy ani fiktivní kupní smlouva, nebyla obviněným v uvedeném období dokládána, přesto mu byly provize vyplaceny. V této souvislosti lze přisvědčit i námitce obviněného poukazující na svědeckou výpověď svědka T. K. , který ve výpovědi v hlavním líčení uvedl, že obviněný nemusel být vlastníkem vozidel, stačila zprostředkovatelská smlouva, pokud se jednalo o vozidlo v komisním prodeji.

V souvislosti s hodnocením, zda bylo podmínkou pro vyplacení provize vlastnictví později úvěrovaného vozidla obviněným, poukázala státní zástupkyně na zjevnou nesprávnou argumentaci nalézacího soudu (str. 66) ohledně zvýšené provize ve výši dvou procent kupní ceny. Státní zástupkyně uvedla, že obviněný nesprávný výklad namítl v odvolacím řízení, odvolací soud se touto námitkou ovšem vůbec nezbýval. Podle státní zástupkyně zvýšená provize dopadala toliko na specifické případy úvěrových smluv, které se vztahovaly k vozidlům nabízeným prostřednictvím webové aplikace homecar.cz. Toto smluvní ustanovení není upřesňujícím či rozvíjejícím pro ustanovení týkající se výpočtu základní provize, ale reaguje na specifické případy v rámci zprostředkovaných obchodů vyplývající ze Smlouvy o spolupráci ze dne 15. 5. 2007, čl. IV., přičemž ze skutkových zjištění podle státní zástupkyně ani nevyplývá, že by některé z vozidel uvedených ve výroku podléhalo této zvýšené provizi.

V dané věci podle státní zástupkyně navíc zůstala zcela nevyřešena otázka, zda obviněný svým jednáním spočívajícím v doložení fiktivních kupních smluv uváděl poškozenou v omyl, popř. v jakých případech ji v omyl uváděl. Z výpovědi svědka M. F. , na kterou odkazuje v odůvodnění rozsudku sám nalézací soud (str. 67), vyplývá, že poté, co měl obviněný s poškozenou konflikt, se měly asi kupní smlouvy dodělávat, aby za veškerý objem obchodu byl obviněný přímo odpovědný . Tento moment sice nalézací soud označil za jeden z těch, které prokazují důležitost pravosti kupních smluv pro smluvní vztah mezi obviněným a poškozenou, potažmo tedy existenci příčinné souvislosti mezi doložením fiktivních smluv obviněným a hrazením provize poškozenou, avšak tento moment zároveň podle státní zástupkyně zpochybňuje existenci omylu na straně poškozené nejméně ve vztahu k přesně nezjištěnému okruhu smluv (které byly dodělávány ). Lze podle ní dovodit, že některé (není však zřejmé které) provize byly vyplaceny přesto, že podkladem nebyla kupní smlouva. Totéž podle státní zástupkyně vyplývá z již zmíněné výpovědi svědka R. Š. Podle státní zástupkyně je z uvedeného zřejmé, že v přesně nezjištěných případech, které však z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nelze zjistit, poškozená (resp. její zástupci) věděla o tom, že faktický stav je odlišný od obviněným deklarovaného a poškozená tedy nebyla v omylu.

Podle státní zástupkyně z důkazů citovaných nalézacím soudem sice vyplývá, že obviněný doložil poškozené fiktivní kupní smlouvy, tedy jednoznačně porušil své povinnosti vyplývající ze smluvního vztahu, přičemž tak mohl činit nejméně i z toho důvodu, že pokud vozidla ke zprostředkování úvěru zajišťoval v jiných autobazarech, vyhotovením fiktivní kupní smlouvy si ulehčil v mnohých případech nepochybně složité obstarávání dokladů o původu vozidla, avšak z důkazů citovaných nalézacím soudem podle názoru státní zástupkyně jednoznačně nevyplývá ve vztahu ke všem skutkům jednak omyl na straně poškozené (jak rozvedeno výše), zejména však příčinná souvislost mezi omylem a majetkovou dispozicí poškozené. Z dosavadních důkazů se spíše podává, že majetková dispozice tedy vyplacení provizí, není škodou na jedné straně, ani neoprávněným obohacením na straně druhé, neboť na vyplacení provizí měl obviněný nárok, a to z titulu dojednané odměny za zprostředkování. Pokud je v některých částech odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (zejména str. 66) vyjádřeno jisté podezření o nadhodnocování vozidel, či úzké a podezřelé spolupráci , ve vztahu ke konkrétním vozidlům citovaným ve výroku, nejsou citovány žádné konkrétní důkazy o takovém nadhodnocení, popř. podvodné machinaci s vozidly toliko za účelem vylákání úvěru. Nejsou tedy ani citovány důkazy, z nichž by bylo možno dovodit, že u konkrétního vozidla došlo k jeho nadhodnocení fiktivní kupní smlouvou, že na základě uvedení nepravdivé vyšší kupní ceny byla obviněným uplatněna a poškozeným proplacena provize neoprávněně zvýšená v návaznosti na takovouto fiktivní cenu vozidla.

Podle státní zástupkyně vyplývá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, které v napadeném usnesení akceptoval i odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Rozhodnutí soudu I. stupně je podle ní v podstatě nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, na základě jakých právních úvah a jakých provedených důkazů dospěl soud k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a tvrzeným trestněprávně relevantním následkem, jakož i k závěru o omylu na straně poškozené ve vztahu ke všem podvodně vylákaným plněním, tedy k závěru o vině obviněného, k použité právní kvalifikaci a k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 8 To 376/2012, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 3 T 60/2012, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Zákonností a odůvodněností výroků napadeného rozhodnutí se přitom v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. zabýval pouze z hlediska námitek uvedených v dovolání. K argumentům státní zástupkyně, které částečně i překračují rámec pouhého vyjádření k obsahu dovolání (např. zpochybňování uvádění v omyl, což samotný obviněný naopak výslovně uznává), Nejvyšší soud pouze konstatuje, že v podstatě vychází ze stejného základního názoru jako dovolání, tj. považuje za nepochybný nárok obviněného na provize a jejich vyplacení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů I. (a event. II.) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku.

Na základě shora uvedeného a obsahu dovolání je zřejmé, že dovolání obviněného nemohlo obstát v té části, ve které namítal údajnou nepřiměřenost jemu uloženého trestu, neboť ve vztahu k výroku o uložení trestu přichází v úvahu jen dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacím důvodem tu je jedině uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení přípustného druhu trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod tedy není naplněn námitkami v tom smyslu, že uložený nepodmíněný trest je nepřiměřený, že je příliš přísný. Námitku nepřiměřenosti uloženého trestu tedy nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nenaplňuje ani jiný z dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona když namítl, že pro poškozenou vykonával sjednanou práci, za kterou mu náležela odměna a neměl v úmyslu se na úkor poškozené obohatit, protože vyplacení provizí nebylo vázáno na existenci kupních smluv.

K uvedené problematice považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu (takovou škodou se podle § 89 odst. 11 tr. zákona rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč).

Jak vyplývá z obsahu dovolání, jeho podstatou je v průběhu celého trestního stíhání uplatňovaná námitka, že obviněný nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Nezpochybňuje sice, že poškozenou obchodní společnost Credium, a. s., uvedl v omyl, když se sám vydával za vlastníka předmětných vozidel. Sebe ani jiného ale podle jeho názoru neobohatil ke škodě cizího majetku, a tedy nezpůsobil ani škodu, protože vykonával činnost sjednanou ve Smlouvě a za tuto činnost mu náležela odměna. Poukázal přitom na čl. V. uvedené smlouvy, podle kterého mu nárok na vyplacení provize vznikl v okamžiku, kdy protokolárně předal zájemci vozidlo financované poškozenou, tedy vždy když zprostředkoval uzavření leasingové smlouvy a předal vozidlo. Soudu I. stupně vytýká, že vyplacené provize nesprávně spojoval s kupními smlouvami, přičemž Smlouva vyplacení provize na existenci kupních smluv nijak neváže.

Z povahy smluvních stran a obsahu obou smluv uvedených ve výroku o vině, které obviněný s poškozenou uzavřel dne 15. 5. 2007, je zřejmé, že jde o vzájemně podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb.) uzavřenou smlouvu o spolupráci, na kterou navazuje Smlouva, která dále a podrobněji upravuje podmínky spolupráce smluvních stran m.j. při uzavírání úvěrových smluv. Tyto smlouvy, a zejména pak navazující Smlouva, byly určujícím základem pro zprostředkovatelskou součinnost obviněného v rámci následně uzavíraných smluv o zprostředkování podle § 642 a násl. obchodního zákoníku. Smlouvy o zprostředkování, které lze uzavřít i konkludentně, byly uzavírány ke každému jednotlivému případu prodeje vozidel financovaných poškozenou formou poskytnutí úvěru zájemcům, a to v případech ve výroku o vině uvedených. Vyplývá to přímo z čl. II. této Smlouvy, který jako její předmět uvádí zprostředkovatelskou činnost obviněného (ve smlouvě označeného jako prodejce ) spočívající ve vyvíjení činnosti k tomu, aby poškozená měla příležitost uzavřít s třetí osobou m. j. smlouvu o úvěru, a závazek poškozené zaplatit mu za tuto činnost odměnu. V případě obdobné smlouvy podle § 774 občanského zákoníku, se zprostředkovatelskou smlouvou zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy s třetí osobou a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele.

Pod pojem přičinění se podřazuje snaha, úsilí zasadit se o dosažení sjednaného cíle, vyvíjení činnosti, která k dosažení tohoto cíle (uzavření úvěrové smlouvy v daném případě) vede. O přičinění zprostředkovatele při uzavření smlouvy s třetí osobou jde v případě, že mezi uzavřením požadované smlouvy zájemcem s třetí osobou a činností zprostředkovatele je příčinná souvislost. Závěr o existenci uvedené příčinné souvislosti je ale v každém konkrétním případě závislý na okolnostech případu a jejich hodnocení ve vzájemných souvislostech. Mezi tyto konkrétní okolnosti patří také obsah dané zprostředkovatelské smlouvy.

Tyto závěry o přičinění podle občanského zákoníku platí i pro činnost zprostředkovatele podle obchodního zákoníku, který v obdobném významu používá v ustanovení § 647 odst. 1 slovo součinnost .

Občanský ani obchodní zákoník výslovně nevymezuje způsob činnosti zprostředkovatele a neurčuje ani prostředky, které zprostředkovatel může k dosažení výsledku použít. To ale neznamená, že si účastníci zprostředkovatelské smlouvy nemůžou svá vzájemná práva a povinnosti konkretizovat, včetně způsobu činnosti zprostředkovatele. Mezi činností zprostředkovatele a výsledkem je přitom dán vztah příčinné souvislosti pouze za předpokladu, že výsledek dosažený součinností zprostředkovatele není pouze formální, ale je v souladu s požadavky smlouvy způsobilý naplnit zájemcem sledovaný cíl, resp. účel zprostředkovatelské smlouvy, pokud to smlouva mezi zájemcem a zprostředkovatelem v souladu se zákonem upravuje.

Poškozená a obviněný v tomto případě uzavřeli dne 15. 5. 2007 vedle smlouvy o spolupráci, která vytvářela podmínky pro jejich vzájemnou spolupráci v dané oblasti jejich činnosti, také Smlouvu, jejímž účelem (čl. I.) byla vzájemná spolupráce při prodeji vozidel a jejich financování. Obviněný jako prodejce přitom sledoval zájem na uzavření kupních smluv o prodeji vozidel s třetími osobami a zajištění řádné a včasné úhrady kupní ceny ze strany třetích osob. Poškozená k tomu deklarovala připravenost podílet se na financování vozidel (prodávaných obviněným) m. j. poskytováním úvěrů třetím osobám pro účely úhrady kupní ceny vozidel. Již v tomto čl. I. přitom poškozená deklarovala svoji připravenost podílet se na financování vozidel prodávaných třetím osobám obviněným, a tedy de facto zabezpečit zájem obviněného na řádné a včasné úhradě kupní ceny třetími osobami, a to tím, že jim poskytne úvěr na zakoupení vozidla, ale pouze za předpokladu, že bude dostatečně zajištěno plnění závazků těchto třetích osob vyplývajících z příslušných úvěrových smluv. Namítá-li proto obviněný, že soudy v této věci svým rozhodnutím přenesly podnikatelské riziko poškozené na něj, ve skutečnosti naopak obviněný v zájmu dosažení co nejvyššího počtu prodeje vozidel, a tedy i vlastního zisku, uzavíráním kupních smluv s třetími osobami na prodej vozidel financovaných poškozenou formou úvěru, a to bez ohledu na jejich schopnost dostát jejich závazku z uzavřené úvěrové smlouvy, přenesl v rozporu s jeho povinnostmi vyplývajícími z uvedených smluv odpovědnost za riziko řádného a včasného uhrazení kupní ceny výhradně na poškozenou. Tato mu totiž částku odpovídající výši úvěru poskytnutého třetí osobě, jako úhradu kupní ceny, zasílala přímo na jeho bankovní účet /čl. IV. bod 5/II. písm. a) Smlouvy/.

Jak již bylo výše uvedeno, poškozená deklarovala svoji připravenost podílet se na financování vozidel formou poskytování úvěru třetím osobám pro účely úhrady kupní ceny vozidla, ale za předpokladu, že bude dostatečně zajištěno plnění závazků třetích osob vyplývajících z úvěrových smluv. Toto obecné konstatování uvedené v čl. I. Smlouvy je pak dále konkretizováno v dalších ustanoveních Smlouvy, která stanovuje také práva a povinnosti prodejce (tj. obviněného) při zajišťování podkladů ze strany třetích osob pro poškozenou, a to pro účely jejich následného vyhodnocení (čl. II./I. Smlouvy). Tyto podklady, m.j. se zájemci o koupi vozidla za použití úvěru, zajišťoval obviněný pro poškozenou jako doklady sloužící k posouzení bonity zájemce o úvěr, tj. posouzení jeho schopnosti tento úvěr taky řádně splácet, což bylo podstatnou podmínkou poskytnutí úvěru poškozenou, která rozhodovala o tom, zda konkrétní osobě úvěr poskytne nebo ne. Poskytnutí úvěru bylo samozřejmě zájmem poškozené, ale jak deklarovala v čl. I. Smlouvy, za předpokladu dostatečného zajištění plnění závazků třetích osob vyplývajících z úvěrových smluv. Tohoto zájmu poškozené na zajištění plnění závazků si byl obviněný tedy plně vědom, přičemž v určitém rozporu s tím byl jeho zájem na co nejvyšším počtu poskytnutých úvěrů. Při poskytnutí úvěru totiž mohl realizovat prodej vozidel i osobám, které neměly k dispozici okamžitě finanční prostředky na zaplacení celé kupní ceny vozidla, a současně se mu od poškozené dostalo plné úhrady této kupní ceny na jeho bankovní účet. Obviněný a poškozená, jako samostatně podnikající subjekty s rozdílnými zájmy, právě za účelem uspokojení obou těchto rozdílných zájmů, uzavřeli zmíněné smlouvy, které měly zabezpečit, že tyto zájmy budou pro obě smluvní strany zabezpečeny jejich společnou činností. Námitka obviněného, že nebyl povinen ověřovat solventnost zájemců o koupi vozidel na leasing (v této věci na úvěr), a není tak jeho vinou, že někteří zájemci nedostáli svým závazkům, je tak v přímém rozporu se samotným účelem smluv, byť tyto výslovně povinnost obviněného ověřovat solventnost zájemců o koupi vozidla na úvěr neobsahovaly. Společným záměrem poškozené i obviněného byla totiž vzájemná součinnost obou nejen při prodeji vozidel, ale také při jejich financování, a to navíc za již výše uvedeného předpokladu, že bude dostatečně zajištěno plnění závazků třetích osob vyplývajících z úvěrových smluv. Již podle čl. II. bodu 5. Smlouvy o spolupráci byl obviněný povinen zajistit zprostředkování úvěrových smluv za podmínek uvedených ve Smlouvě. Právě za tím účelem pak Smlouva upravovala i konkrétněji rámec činnosti obviněného jako prodejce vozidel, a to zejména v čl. IV. (práva a povinnosti smluvních stran bod 3.), podle kterého se obviněný zavázal informovat poškozenou o všech okolnostech důležitých pro její rozhodnutí o schválení poskytnutí financování a o všech okolnostech důležitých pro zájmy poškozené, a to neprodleně po jejich zjištění. Podle tohoto ustanovení Smlouvy obviněný jako prodejce výslovně nebyl oprávněn postoupit poškozené návrh na uzavření úvěrové smlouvy s třetí osobou (zájemcem), o které věděl nebo mohl vědět, že u něj existuje důvodná pochybnost o tom, že bude plnit řádně a včas své závazky. Oproti ustanovení § 649 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého zprostředkovatel nesmí navrhovat zájemci uzavření smlouvy s osobou, ohledně které ví nebo musí vědět, že je důvodná pochybnost, že splní řádně a včas své závazky ze zprostředkované smlouvy, upravovala Smlouva povinnost obviněného přísněji tak, že nesmí navrhovat uzavření smlouvy s osobou ohledně které již jen může vědět o existenci uvedené důvodné pochybnosti. Z uvedeného je tak zřejmé, že ne výhradně samotná poškozená měla prověřovat schopnost zájemců řádně splácet úvěr, ale na základě Smlouvy tak měl činit i obviněný, který poškozené poskytoval podklady pro její rozhodnutí o žádosti o úvěr.

Soud I. stupně dospěl v podstatě ke shodnému závěru, když po zhodnocení provedených důkazů konstatoval, že obviněný byl zprostředkovaně odpovědný za možnou delikventnost zájemců, a tedy posouzení jejich schopnosti a možnosti dohodnuté splátky hradit. Ve vztahu k výše uvedenému čl. IV. bodu 3. (nesprávně v rozsudku soudu I. stupně na str. 65 uveden č. II.) soud I. stupně také dospěl ke zjištění, že nebylo jednoznačně prokázáno, že obviněný musel vědět, že u zájemců o úvěr existuje důvodná pochybnost o tom, že bude platit řádně a včas své závazky, ale bylo jeho povinností, aby přijal dostatečná opatření k tomu, aby neschvaloval (přesněji nepředkládal) úvěrové smlouvy s podezřelými zájemci. Tato zjištění soudu I. stupně, s kterými se Nejvyšší soud ztotožnil, jsou podstatná pro posouzení důvodnosti námitky obviněného o jeho nároku na vyplacené provize. Byť soudy zaměřily svoji pozornost především na význam fiktivních kupních smluv, pro nárok na úplatu zprostředkovateli (provizi) podle § 642 obchodního zákoníku je podstatné nejen to, zda v tomto případě obviněný jako zprostředkovatel pro poškozenou jako zájemce zprostředkoval příležitost k uzavření úvěrových smluv s třetími osobami, ale také to, zda jeho činnost byla v souladu se smlouvami o spolupráci a podmínkách spolupráce, které v tomto konkrétním případě stanovily způsob jednání obviněného, jakým měl ve své činnosti zprostředkovatele postupovat. Povinností obviněného vyplývající ze Smlouvy tedy nebylo jen zprostředkování příležitosti k uzavření úvěrové smlouvy pro poškozenou, čímž si pouze jednostranně pro sebe zajišťoval prodeje vozidel s bezproblémovým uhrazením plné kupní ceny poškozenou, ale také jeho součinnost při zajištění zájmu poškozené. Tato jeho součinnost měla podle Smlouvy spočívat v tom, že se měl podílet také na naplnění zájmu poškozené, a to předkládáním takových podkladů pro uzavírání úvěrových smluv, které by splňovaly Smlouvou stanovené požadavky. Obviněný tak byl zejména podle čl. IV. bodu 3. Smlouvy, zavázán informovat poškozenou o všech okolnostech důležitých pro její rozhodnutí o schválení poskytnutí financování, jakož i o všech okolnostech důležitých pro její zájmy, a nesměl poškozené předkládat návrhy na uzavření úvěrových smluv se zájemci, o kterých věděl nebo mohl vědět, že u nich existuje důvodná pochybnost o tom, že budou řádně a včas plnit své závazky vůči poškozené, vyplývající z úvěrových smluv. Tyto své závazky vyplývající ze Smlouvy ale obviněný neplnil, ač ze způsobu získávání zájemců o úvěr mu musela být zřejmá minimálně důvodná pochybnost o tom, zda se jedná o zájemce schopné plnit převzaté závazky z úvěrových smluv.

Podle již zmíněného ustanovení § 649 odst. 1 obchodního zákoníku sice obecně zprostředkovatel neručí za splnění závazku třetích osob, ale nesmí zájemci navrhovat uzavření smlouvy s osobou, ohledně které ví nebo musí vědět, že je důvodná pochybnost, že splní řádně a včas své závazky ze zprostředkované (úvěrové) smlouvy. V oblasti soukromoprávních vztahů, ale obchodní zákoník, stejně jako zákoník občanský, připouští uplatnění zásady smluvní volnosti, kdy si účastníci mohou svá vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje. To umožňuje obchodní zákoník v ustanovení § 263 odst. 1 i pro smlouvu o zprostředkování. V souladu s touto zásadou smluvní volnosti také Smlouva mezi obviněným a poškozenou oproti znění ustanovení § 649 odst. 1 obchodního zákoníku nevyžaduje, aby zprostředkovatel musel vědět o výše uvedené důvodné pochybnosti, ale stačí, že o ní vědět mohl.

Neplnil li obviněný při své zprostředkovatelské součinnosti povinnosti vyplývající pro něj z uzavřené Smlouvy, vykonával tuto svoji součinnost v rozporu se Smlouvou a pouze formálně. Protože podle čl. V. odst. 1 Smlouvy náleží prodejci odměna (provize) za činnost podle čl. II. odst. 1 této smlouvy, která ale nebyla prováděna v souladu se Smlouvou, obviněnému vůbec nárok na provizi nevznikl bez ohledu na to, že pro poškozenou formálně zajistil příležitost uzavřít úvěrovou smlouvu s třetí osobou. S názorem obviněného, že měl právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, se proto Nejvyšší soud neztotožnil. Výše uvedené považoval Nejvyšší soud za nutné uvést i vzhledem k námitce obviněného, že by mu provize byla jednoznačně vyplacena bez ohledu na to, zda by existovaly fiktivní kupní smlouvy uvedené v rozsudku soudu I. stupně. O neodpovědném přístupu obviněného k plnění jeho smluvně převzatých závazků vůči poškozené svědčí, vedle jeho dovolací námitky, že nebyl povinen ověřovat solventnost zájemců o koupi vozidla, také jeho námitka, že vyhotovením fiktivních kupních smluv, ve kterých se sám vydával za vlastníka daných vozidel prodávaných na úvěr, vlastně ušetřil poškozené nákladné ověřování původu těchto vozidel. Z této námitky je zřejmé, že ani v tomto směru si obviněný nepřipouští existenci žádné své smluvní povinnosti, ač z čl. II. bodu 5. písm. c) Smlouvy o spolupráci výslovně vyplývá jeho povinnost zajistit poskytování garance původu vozidla. Také tuto svoji smluvní povinnost obviněný vyhotovením fiktivních smluv obešel.

Nejvyšší soud bez ohledu na výše uvedené nepřisvědčil ani námitce obviněného, že soudy nesprávně spojovaly vyplácení provizí s existencí kupních smluv. Podle obviněným namítaného čl. V. odst. 1 Smlouvy sice vzniká nárok na zaplacení odměny (provize) okamžikem kdy je vozidlo protokolárně předáno zájemci. Podle odst. 4 tohoto článku Smlouvy není ale odměna splatná dříve než okamžikem, kdy poškozená obdrží všechny podklady tam uvedené, vztahující se k danému obchodnímu případu. Obviněný byl přitom povinen podle čl. IV. odst. 2 Smlouvy zajistit nejen podklady uvedené v příslušné příloze Smlouvy, ale také další poškozenou požadované doklady, mezi které patřil i doklad o nabývacím titulu. Jak vyplývá z výpovědi svědka T. K. , který spolupracoval s poškozenou obchodní společností Credium, a. s., a při své činnosti se pravidelně stýkal s obviněným, nebylo nutné, aby byl obviněný vlastníkem vozidla a stačila i zprostředkovatelská smlouva na vozidlo v komisním prodeji. Z výpovědi svědka T. E. , který byl přímým zaměstnancem poškozené, pak vyplývá, že tzv. nabývací titul na vozidlo musel obviněný doložit a byla to buď zprostředkovatelská, nebo kupní smlouva. To ve své svědecké výpovědi potvrdili i další zaměstnanci poškozené R. Z. a R. Š. (obchodní ředitel). Všichni uvedení svědci tak shodně potvrdili nutnost dokládání tzv. nabývacího titulu k vozidlům, který byl podle Smlouvy nutným podkladem splatnosti odměny (provize), bez něhož by nebyla vyplacena. V rozporu se skutečným obsahem těchto důkazů je proto dovolací námitka obviněného, že z výpovědí zaměstnanců poškozené jednoznačně vyplývá závěr, že vyplacení provizí nebylo vázáno na existenci kupních smluv. Předložil-li totiž obviněný tyto fiktivní kupní smlouvy poškozené jako doklad představující tzv. nabývací titul k danému vozidlu, jehož doložení bylo podmínkou splatnosti provize, dosáhl tím neoprávněného vyplacení provize. Vyhotovil li proto v případech uvedených ve výroku o vině obviněný fiktivní kupní smlouvy, dosáhl tak výplatu fakturovaných provizí, které by mu jinak podle Smlouvy bez tohoto dokladu vyplaceny nebyly. Že tím poškozenou uvedl v omyl obviněný sám uznal, přičemž je zjevná také příčinná souvislost mezi tímto uvedením v omyl a majetkovou dispozicí poškozené.

Nejvyšší soud proto shledal správným závěr soudů, že bez fiktivních smluv by provize vyplacena nebyla a námitka obviněného, že tyto smlouvy neměly žádný vliv na vyplacené provize, je zjevně neopodstatněná. Totéž pak platí i o námitce, že neměl v úmyslu obohatit se na úkor poškozené, protože existence tohoto úmyslu je z jeho jednání uvedeného ve výroku o vině zjevná.

Protože hmotně právní námitky obviněného nenaplnily uplatněný důvod dovolání, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

O návrhu obviněného na odložení výkonu uloženého trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud nerozhodoval, protože pro to nebyl důvod.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2013
Předseda senátu : JUDr. Michal Mikláš