7 Tdo 8/2013
Datum rozhodnutí: 06.02.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 8/2013-32

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. února 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného ThDr. S. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 61 To 198/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 152/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 1 T 152/2010, byl obviněný ThDr. S. R. uznán vinným spácháním trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona a byl odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Stejným rozsudkem byl obviněný JUDr. M. K. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby ze skutku popsaného v rozhodnutí. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.

Obviněný se trestného činu dopustil tím, že (zkráceně) JUDr. M. K. , jako soudem ustanovený správce dědictví po zemřelém L. K. , vystavil dne 14. 3. 2002 S. R. plnou moc k dohledání a zajištění majetku zůstavitele, na základě této plné moci obviněný R. dne 18. 3. 2002 vybral z účtu zůstavitele vedeného u banky Credit Suisse, se sídlem R. de L. , Ž. , v hotovosti částku 80 000,- CHF a dne 27. 3. 2002 byla na základě pokynu obviněného R. převedena částka 51 783,41 USD na jeho účet, z něhož obviněný R. dne 5. 4. 2002 vybral 50 000,- USD, 5. 6. 2002 1 500,- USD a 29. 8. 2002 250,- USD, přičemž tyto peníze nezahrnul do dědictví a naložil s nimi dále nezjištěným způsobem a M. K. , jako jedinému dědici, tak svým jednáním způsobil škodu ve výši 3 562 260,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného JUDr. M. K. a obviněný ThDr. S. R. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 61 To 198/2012, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného ThDr. S. R. pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 248 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 60a odst. 1 tr. zákona a § 58 odst. 1 tr. zákona mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zákona uložil obviněnému přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve zprošťující části a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ohledně obviněného JUDr. M. K. znovu rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů a má za to, že jeho jednání jak je popsáno ve výroku rozsudku soudu I. stupně není trestným činem, neboť podle něj není naplněna skutková podstata uvedeného trestného činu, konkrétně subjektivní stránka, objektivní stránka a protiprávnost jednání. Obviněný v dovolání dále obsáhle teoreticky rozebírá co je trestným činem (podle § 3 tr. zákona), co je skutková podstata trestného činu a protiprávnost. Podle názoru obviněného soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotily nesprávně a pouze v jeho neprospěch. Neexistují podle něj žádné přímé důkazy o jeho vině ani ucelený řetězec nepřímých důkazů. Obviněný namítá, že situace a jeho jednání tak, jak je vyhodnotily soudy ve svých rozhodnutích, vůbec neodpovídají skutečnosti. V dovolání pak podrobně ze svého pohledu popsal průběh skutkového děje, jak obdržel od JUDr. M. K. dvě pověření, uzavřel se společností A. , ve Š. smlouvu o právním zastoupení a intenzivně dohledával konta a majetek po zemřelém L. K. Zhruba po 9 měsících bylo nalezeno konto zůstavitele, na němž byla částka 172 000,- CHF. V té době již společnost A. na úkony související s vyhledávání vynaložila částku ve výši 200.000,- CHF na nákladech. Obviněný poukázal, že k prokázání své aktivity ve věci předložil orgánům činným v trestním řízení řadu listin. Uvedl, že jeho výpověď potvrdil i Dr. T. K. , který byl mimo jiné přítomen minimálně 20 jednání s bankovními domy v Ž. a C. a potvrdil, že veškeré nalezené finance byly spotřebovány na náklady s dohledáváním majetku po zemřelém. Svědek G. E. podle obviněného potvrdil, že smlouva a faktura se společností A. byly skutečné. Obviněný uvedl, že doložil notářsky ověřenou kopii dokladu o převzetí 172 000,- CHF Dr. K. , zástupcem firmy A. , čímž je podle obviněného prokázáno, že použil nalezené finanční prostředky v souvislosti s vyhledáváním majetku po zemřelém. Tím je podle obviněného vyvrácen závěr soudu, že nalezené finanční prostředky byly použity nezjištěným způsobem. Z provedených důkazů podle obviněného nevyplývá, že by měl přímý nebo nepřímý úmysl zpronevěřit nalezené finanční prostředky z konta zůstavitele, neboť veškeré prostředky byly použity k účelu, ke kterému byl písemně pověřen, a to k dohledání a zajištění majetku zůstavitele. Obviněný zdůraznil, že ze získaných finančních prostředků neměl žádný osobní prospěch. Soudy obou stupňů se podle obviněného nevypořádaly s jeho námitkami popsanými v odvolání a namítanými již při hlavním líčení. Soudy nesprávně posoudily jeho věc jako trestněprávní, když by v krajním případě mohla být posuzována jako občanskoprávní věc.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozhodnutím soudu I. stupně a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný opakuje argumentaci, kterou již dříve uvedl jak v rámci své obhajoby před soudem nalézacím, tak ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. V části II. dovolání obviněný sice uvedl, že ...jednání jak je popsáno ve výroku rozsudku... není trestným činem, neboť ...nevykazuje znaky trestného činu... , avšak v dalším textu podle státního zástupce neuvedl pro toto tvrzení žádné konkrétní důvody, pouze obecně vysvětlil, co jsou to znaky skutkové podstaty trestného činu, aniž by přitom jakkoliv odkázal na svou trestní věc. V části III. dovolání uvedl, že soudy obou stupňů ...nesprávně zjistily skutkový stav věci... , a podrobně popsal, jak se skutek stal podle jeho názoru. Obviněný podle státního zástupce nesouhlasí zejména s tou částí skutkové věty, že nejen finanční prostředky nezahrnul do dědictví, ale že s nimi ...naložil dále nezjištěným způsobem a M. K. , jako jedinému dědici, tak svým jednáním způsobil škodu ve výši 3 562 260 Kč. Také v části IV. dovolání podle státního zástupce zpochybnil obviněný skutková zjištění soudu ohledně prokázání úmyslu zpronevěřit předmětné finanční prostředky. Z uvedených skutečností je podle státního zástupce zřejmé, že všechny argumenty obviněného jsou pouze projevením jeho nesouhlasu s prováděním důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem a potvrzenými soudem odvolacím. Pokud jde o samotná skutková zjištění, neshledal státní zástupce v předmětné věci nic, co by mohlo nasvědčovat extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Podle názoru státního zástupce bylo dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno pouze formálně, když tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku v části II. je pro svou nekonkrétnost nepřezkoumatelné a ostatní části dovolání brojí jen proti skutkovým zjištěním.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně a obviněný tak dovolání, mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu jako odvolání (č. l. 896 a násl. tr. spisu). Námitky obsažené v dovolání byly také součástí celé obhajoby obviněného od počátku trestního řízení a soudy se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný založil dovolání na námitkách, které vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když výlučně směřují proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a na něm učiněným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. V úvodu dovolání obviněný sice namítl, že jednáním popsaným ve výroku rozsudku nebyla naplněna skutková podstata uvedeného trestného činu, avšak tuto obecnou hmotně právní námitku dále blíže neupřesnil, neuvedl jediný důvod, proč by se nemělo jednat o zpronevěru, když danou částku vybral z účtu zemřelého a naložil s ní nezjištěným způsobem a namítal toliko, že oba soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, provedené důkazy hodnotily nesprávně a v jeho neprospěch. Jednání tak, jak ho zjistily soudy, podle obviněného neodpovídá skutečnosti, přičemž v dovolání nabídl svou verzi průběhu skutkového děje, ke které měly dospět také oba soudy. Obviněný v dovolání opakovaně rozebírá důkazy provedené nalézacím soudem a ze svého pohledu je hodnotí. Uvádí, jaké závěry z hodnocených důkazů podle něj plynou. Obviněný tak v podstatě namítá, že se trestného činu nedopustil, domnívá se, že z provedených důkazů ani nevyplývá jeho úmysl zpronevěřit finanční prostředky nalezené na účtu zůstavitele. Takto pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů. Ve skutečnosti tak brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný v dovolání hodnotí provedené důkazy a vyvozuje z nich své vlastní závěry odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Je zřejmé, že obviněný uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím brojil proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Tento extrémní nesoulad ostatně ani obviněný výslovně nenamítá.

Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný rozpor natož extrémní. Všechny provedené důkazy hodnocené jednotlivě i ve vzájemných souvislostech tvoří ucelený obraz o způsobu jednání obviněného, který byl plnou mocí JUDr. M. Kölbla (ustanoveného správce dědictví po zemřelém L. K. ) pověřen k dohledání a zajištění majetku zůstavitele ve Švýcarsku. Z provedených důkazů (pověření ze dne 14. 3. 2002, výpověď JUDr. M. Kölbla, výpověď G. E. , výpověď JUDr. T. K. ) je nepochybně prokázáno, že obviněný po ztotožnění konta zůstavitele znějící na částku 172 000,- CHF v rozporu s pověřením mu uděleným neoprávněně tuto částku z konta zůstavitele vybral (zčásti v hotovosti, zčásti si ji nechal zaslat na svůj účet), a aniž by tyto prostředky zahrnul do dědictví, je odebral z dispozice oprávněné osoby a naložil s nimi dále nezjištěným způsobem. Pokud obviněný namítá, že částka sloužila k pokrytí nákladů vynaložených společností A. na vyhledání uvedeného účtu, Nejvyšší soud uvádí, že se touto námitkou soudy nižších stupňů zabývaly a shodně (na str. 6 odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů) jí považovaly za vyvrácenou výpovědí svědka G. E. , majitele společnosti A. , který potvrdil, že údajné listiny od této společnosti jsou napodobeniny a peníze nebyly nikdy této společnosti zaplaceny. Rozhodující je, že obviněný použil zjištěnou finanční částku k jinému účelu, než k jakému byl oprávněn a použil ji ve svůj prospěch, když peníze z účtu na základě pověření částečně vybral v hotovosti a částečně si nechal poslat na svůj účet. Nejvyšší soud uzavírá, že učiněná skutková zjištění jsou pevným základem pro právní závěry ohledně viny obviněného ThDr. S. R. trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona.

Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, a že se neztotožňuje se způsobem jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily. Proto bylo dovolání obviněného ThDr. S. R. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. února 2013

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš