7 Tdo 798/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 9 tr. ř., § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



7 Tdo 798/2015-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 30. září 2015 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 5 To 60/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 167/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 13 T 167/2014, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 88 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let.

Uvedeného přečinu se obviněný dopustil tím, že (stručně uvedeno) dne 16. 8. 2014 kolem 20:15 hod. v U. H., v místě výjezdu od OD Tesco, jel jako řidič motorového vozidla zn. BMW 320, r.z. ......, ačkoliv v té době nebyl držitelem řidičského oprávnění, protože rozhodnutím Městského úřadu v Uherském Hradišti, č. j. MUUH-OD/41786/2014/GreV, ze dne 19. 5. 2014 (pozn. dále též rozhodnutí ze dne 19. 5. 2014, resp. rozhodnutí o přestupku), které nabylo právní moci dne 24. 6. 2014, a které osobně převzal na Policii ČR OO Uherské Hradiště dne 12. 8. 2014, mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 20 měsíců, tj. do 24. 2. 2016.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání do výroku o vině i trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 5 To 60/2015, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci založil také druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný spatřuje v tom, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně o přestupku, kterým mu byl uložen zákaz řízení všech motorových vozidel, nebylo řádně podle správního řádu doručeno jeho zmocněnci. Zmocněnec podal dne 2. 8. 2014 odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které bylo nesprávně odvolacím správním orgánem posouzeno jako odvolání opožděné, ač mělo být podle § 84 odst. 1 správního řádu posouzeno jako odvolání proti neoznámenému rozhodnutí, kdy odvolací lhůta je 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí účastník řízení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým by ho správní orgán oznámil. V souvislosti s tím obviněný uvedl, že jeho zmocněnec využil svého práva a požádal správní orgán I. stupně podle § 19 odst. 3 správního řádu o doručování na elektronickou adresu, ale tento správní orgán, na základě předchozích neúspěšných pokusů o doručení na e-maily zmocněnce, další doručování na elektronickou adresu zmocněnce odmítl pro neúčelnost takového postupu, neboť podle názoru správního orgánu tento způsob doručování nepřispíval k urychlení řízení a jednalo se údajně o ryze obstrukční požadavek zmocněnce. Rovněž odvolací správní orgán Krajský úřad Zlínského kraje ve svém rozhodnutí ze dne 8. 10. 2014 (viz č. l. 62 tr. spisu) uvedl, že správní orgán I. stupně nevypravoval písemnosti na elektronickou adresu zmocněnce proto, že požadavek na přednostní doručování písemností na elektronickou adresu je faktickou obstrukcí, jejímž cílem nebylo urychlení řízení, ale pokus o zmaření rychlosti řízení a jeho účelu.

Obviněný uvedl, že důvodem nepotvrzení doručení zmocněncem bylo vadné odesílání písemností od správního orgánu I. stupně, když v rozporu se zákonem nebyly odesílány z oficiální e-podatelny správního orgánu, ale z osobního pracovního e-mailu zaměstnance správního orgánu Mgr. V. G.. Takto odeslaná písemnost, že by mohla být účastníkem řízení v závislosti na jejím obsahu interpretována jako písemnost úředníka, která není vůlí správního orgánu, nebo jako soukromá písemnost úředníka a nikoliv jako řádný projev orgánu veřejné správy. Takto odesílané e-maily, že zřejmě také byly zadrženy antispamovým filtrem zmocněnce, klasifikovány jako nevyžádaná pošta a vymazány. Správní orgán I. stupně tak podle obviněného porušil ustanovení § 19 odst. 3 správního řádu, neboť nedoručoval na adresu zmocněnce pro doručování, když elektronické písemnosti byly odesílány z osobního e-mailu zaměstnance správního orgánu, a porušil také ustanovení § 19 odst. 8 správního řádu, neboť pro aplikaci tohoto ustanovení nebyl splněn zákonný předpoklad, tj. předchozí řádné odeslání elektronických písemností. Dále obviněný namítá, že správní orgán zejména porušil ustanovení § 19 odst. 8 správního řádu také tím, že zmocněnci nezaslal písemné vyrozumění o upuštění od doručování na jeho elektronickou adresu. K tomu uvedl, že orgán veřejné správy je povinen zasílat písemnosti účastníkům řízení z elektronické adresy podatelny, protože veřejnoprávní původce podle § 18 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, kterou se provádí zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, odesílá dokumenty prostřednictvím výpravny. Podle § 18 odst. 2 uvedené vyhlášky pak veřejnoprávní původce vybaví výpravnu zařízením umožňujícím odesílání datových zpráv z elektronických adres podatelny. Pokud byl tedy správní orgán I. stupně neúspěšný při doručování na elektronickou adresu zmocněnce, a to zejména pro vlastní pochybení, když písemnosti vypravil v rozporu se zákonem, neopravňuje jej to podle obviněného bez dalšího ignorovat požadavek jeho zmocněnce na určený způsob doručování, aniž by zmocněnce o tom prokazatelně vyrozuměl. Toto vyrozumění měl přitom zaslat nejen na elektronickou adresu zmocněnce, ale v případě nepotvrzení doručení této písemnosti zmocněncem nejpozději následující pracovní den po odeslání zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná, byl správní orgán I. stupně povinen ve smyslu ustanovení § 19 odst. 8 správního řádu tuto písemnost doručit, jakoby zmocněnec o doručení na elektronickou adresu nepožádal, tedy ve smyslu § 20 odst. 1 správního řádu ji měl zaslat na adresu zmocněnce.

V závěru dovolání obviněný vyslovil názor, že soudy nemohly řádně právně posoudit skutkové jednání , pokud soud I. stupně zamítl jeho návrh na čtení výtisku elektronické písemnosti Městského úřadu v Uherském Hradišti ze dne 6. 2. 2014, aniž by bylo dostatečně uvedeno, z jakých důvodů se tento důkaz zamítá. Provedením tohoto důkazu mělo být zjištěno, že uvedený městský úřad vyrozuměl jeho zmocněnce pouze e-mailem o tom, že mu nebude nadále doručovat na elektronickou adresu a následně mu toto vyrozumění již nezaslal písemně, pokud zmocněnec přijetí této zprávy nepotvrdil. Uvedl také, že trestní soudy jsou oprávněny a povinny posoudit zjevnou nesprávnost při doručování správního rozhodnutí, jestliže je tato skutečnost významná pro posouzení viny, případně mohou vyčkat do vyřešení sporné otázky správními orgány nebo správním soudem.

Obviněný proto navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. bylo zrušeno napadené usnesení Krajského soudu v Brně, včetně dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících, která tím pozbudou podkladu, a podle § 265l odst.1 tr. ř. bylo Krajském soudu v Brně přikázáno, aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný uvedl, že podle § 265h odst. 3 tr. ř. podává tímto podnět předsedovi senátu Okresního soudu v Uherském Hradišti, aby Nejvyššímu soudu navrhl přerušení výkonu trestu zákazu činnosti, který nyní vykonává.

Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že jej nepovažuje za důvodné, protože ze správných skutkových zjištění soudu I. stupně je nepochybné, že obviněný jednal úmyslně, neboť si byl existence zákazu řízení vědom, když příslušné rozhodnutí si osobně převzal. Soudy také správně vyhodnotily otázku právní moci daného rozhodnutí. Navrhl proto, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

S ohledem na výše uvedené uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka obviněného, že nebylo prokázáno, zda rozhodnutí o přestupku Městského úřadu v Uherském Hradišti ze dne 19. 5. 2014, které osobně převzal dne 12. 8. 2014, bylo opatřeno doložkou právní moci. Touto námitkou totiž obviněný pouze zpochybňuje hodnocení důkazů soudem, a odvolací soud se s ní správně a dostatečně vypořádal na str. 4 napadeného usnesení (tato námitka je navíc bez významu vzhledem k níže citovanému ustanovení § 34 správního řádu). Totéž platí i o námitce, že soud I. stupně zamítl návrh na čtení elektronické písemnosti (e-mailu) městského úřadu ze dne 6. 5. 2014, když tato námitka má procesní a nikoliv hmotně právní povahu, protože směřuje proti úplnosti dokazování. Přitom se nejedná ani o podstatný důkaz pro rozhodnutí soudů o vině, když soud I. stupně v odůvodnění rozsudku také uvedl, že tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl pro jeho nadbytečnost. Podle obviněného by tímto důkazem mělo být pouze prokázáno, že Městský úřad v Uherském Hradišti vyrozuměl jeho zmocněnce toliko e-mailem o tom, že mu nadále nebude doručovat na elektronickou adresu a nikoliv také následně písemně.

Naopak uvedenému důvodu dovolání odpovídá námitka obviněného, že soudy nesprávně dovodily naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když vycházely z toho, že rozhodnutí o přestupku, jímž mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, nabylo právní moci podle předpisů správního práva. Obviněný namítá, že dané rozhodnutí právní moci nenabylo, a pokud dne 16. 8. 2014 řídil vozidlo, neporušil pravomocně uložený zákaz řízení motorových vozidel, protože takový zákaz nebyl.

Nejvyšší soud sdílí názor Krajského soudu v Brně, že je plně vázán pravomocným rozhodnutím správního orgánu, což ale platí, jen pokud jde o meritum rozhodnutí, tedy zda, kým a jaký přestupek byl spáchán a jaká byla přestupci uložena sankce. Neplatí to ale již o namítané otázce obviněného, že rozhodnutí správního orgánu nenabylo právní moci a že doložka právní moci byla správním orgánem na rozhodnutí vyznačena nesprávně. Otázka právní moci rozhodnutí správního orgánu o přestupku, jímž byla ve správním řízení uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, je z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podstatnou, protože mařit nebo podstatně ztěžovat výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že je vykonávaná činnost, která byla takovým rozhodnutím zakázána, lze jen v případě, že tato sankce byla uložena rozhodnutím jež nabylo právní moci. V daném případě je tedy otázka právní moci předmětného rozhodnutí o přestupku, a tím i pravomocně uloženého zákazu řízení, otázkou týkající se posouzení viny, za kterou je nutno považovat nejen okolnosti týkající se přímo určitého znaku trestného činu, ale také i podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin. Takovouto otázku je nutno v trestním řízení posuzovat samostatně jako tzv. předběžnou otázku. Podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně. Je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle § 9 odst. 2 tr. ř. nejsou orgány činné v trestním řízení oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních, ale toto ustanovení na daný případ zjevně nedopadá. Obecně je tedy podle § 9 odst. 1 tr. ř. především rozhodné, zda jde v tom kterém případě o otázku týkající se posouzení viny. Jestliže jde o otázku viny, pak orgány činné v trestním řízení posuzují předběžnou otázku (s výjimkou otázek osobního stavu) vždy samostatně, bez ohledu na to, zda o takové předběžné otázce existuje pravomocné rozhodnutí příslušného státního orgánu. Předběžnými otázkami mohou být otázky z oblasti práva civilního, ale i práva správního, jak je tomu v tomto případě. Vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není pravomocné, by podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, mohlo být považováno za nesprávný úřední postup a za zákonem stanovených podmínek založit odpovědnost státu za škodu, pokud by tato vznikla. Soudy v trestním řízení v této trestní věci otázku správnosti právní moci rozhodnutí o přestupku nepřezkoumávaly, vycházely z tzv. doložky právní moci vyznačené na tomto rozhodnutí a z rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Přesto je jejich rozhodnutí meritorně správné.

Obviněný v dovolání namítá, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně nenabylo právní moci, protože bylo nesprávně doručeno jeho zmocněnci. Tuto otázku považuje za podstatnou v této trestní věci, a proto pouze z hlediska této námitky Nejvyšší soud také posuzoval správnost dovoláním napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně.

Obviněný v dovolání poukázal na ustanovení § 19 (společné ustanovení o doručování) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, konkrétně na odstavce 3, 8 a 9, které zní takto (část znění významná v této trestní věci):

odst. 3) Nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.

odst. 8) V případě doručování na elektronickou adresu platí, že písemnost je doručena v okamžiku, kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí adresát zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem. Nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti nejpozději následující pracovní den po odeslání zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná (odstavec 9), doručí správní orgán písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal.

odst. 9) Pokud nebylo možno doručit písemnost doručovanou na elektronickou adresu adresáta podle odstavce 3 nebo 8, protože se datová zpráva vrátila jako nedoručitelná, učiní správní orgán neprodleně další pokus o její doručení; bude-li další pokus o doručení neúspěšný, doručí písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal.

Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí o přestupku Městského úřadu Uherské Hradiště, odboru dopravy, ze dne 19. 5. 2014 (č. l. 14 a násl. tr. spisu) zmocněnec obviněného ve správním řízení písemně požádal o zasílání písemností na jím udanou elektronickou adresu, což ale správní orgán následně odmítl, neboť zmocněnec opakovaně nepotvrdil přijetí písemnosti zaslané na jím udávané elektronické adresy v souladu s ustanovením § 19 odst. 8 správního řádu. O tomto postupu zmocněnce informoval písemností, kterou zaslal na jím udanou elektronickou adresu dne 6. 5. 2014. Na č. l. 4 tr. spisu je pak doručenka potvrzující, že na adresu zmocněnce bylo Městským úřadem Uherské Hradiště doručováno poštou do vlastních rukou rozhodnutí o přestupku, zásilka byla uložena dne 27. 5. 2014 na poště, výzva k vyzvednutí zásilky s poučením byla zanechána a dne 9. 6. 2014 byla zásilka vložena do schránky adresáta, tedy zmocněnce. Doručenka je opatřena jménem doručovatelky, jejím podpisem a razítkem doručující pošty, takže jako veřejná listina osvědčuje údaje na ní uvedené. Tyto výše uvedené skutečnosti obviněný v dovolání ani nezpochybňuje a pouze namítá, že sdělení správního orgánu o odmítnutí doručování na elektronickou adresu mělo být zmocněnci doručeno také poštou na jeho adresu, resp. trvalé bydliště, a to následující den poté, co přijetí sdělení zaslaného na jeho elektronickou adresu nebylo zmocněncem potvrzeno zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem.

Na č. l. 62 a násl. tr. spisu je pak založeno rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. KUSP-48733/2014/DOP/Mu, kterým bylo odvolání obviněného proti rozhodnutí ze dne 19. 5. 2014 podle § 92 odst. 1 správního řádu zamítnuto jako opožděné.

Obviněný v dovolání namítá, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně (rozhodnutí ze dne 19. 5. 2014) nenabylo právní moci, protože bylo nesprávně doručeno jeho zmocněnci a tuto nesprávnost shledává v odesílání písemností správního orgánu ze soukromých datových schránek úředníků a nikoliv z datové schránky úřadu , resp. z osobní e-mailové adresy úředníka a ne z elektronické adresy podatelny . Tímto nesprávným doručováním pak odůvodňuje nepotvrzení převzetí doručovaných písemností ve smyslu ustanovení § 19 odst. 8 správního řádu zmocněncem, a v důsledku toho v podstatě namítá také neúčinnost následného doručení rozhodnutí o přestupku zmocněnci doporučenou zásilkou do vlastních rukou poštou, když uvádí, že jeho odvolání mělo být posouzeno jako podané proti neoznámenému rozhodnutí podle § 84 odst. 1 správního řádu. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, kterou odůvodnil nepotvrzení doručení rozhodnutí na jím udanou elektronickou adresu tím, že písemnost mu byla správním orgánem odeslána vadně v rozporu s právními předpisy nikoliv z oficiální e-podatelny správního orgánu, ale z osobního pracovního e-mailu zaměstnance správního orgánu. Orgán veřejné správy je podle názoru obviněného povinen zasílat písemnosti účastníkům řízení z elektronické adresy podatelny, tedy pouze z této elektronické adresy. Argumentuje-li obviněný v této souvislosti, že podle § 18 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, provádějící zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, že veřejnoprávní původce odesílá dokumenty prostřednictvím výpravny, která opatří odesílaný dokument náležitostmi potřebnými k jeho odeslání, a podle § 18 odst. 2 téže vyhlášky veřejnoprávní původce vybaví výpravnu zařízením umožňujícím odesílání datových zpráv z elektronických adres podatelny, z čehož dovozuje, že doručení dané písemnosti z e-mailu zaměstnance jeho zmocněnci je vadně vypravené a tedy bez účinku doručení, nelze mu přisvědčit. Podle názoru Nejvyššího soudu se tato ustanovení totiž nevztahují na účastníky správního řízení, jejichž povinnosti při doručování upravuje správní řád. Citovaná ustanovení vyhlášky se vztahují k spisové službě tzv. veřejnoprávních původců v souvislosti s nakládáním s archiváliemi podle zák. č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, a uvedená vyhláška upravuje podrobněji postup při provádění spisové služby v souvislosti s nakládáním s archiváliemi. Navíc ani z obviněným uváděných ustanovení dané vyhlášky nevyplývá povinnost při doručování vždy použít pouze elektronickou adresu podatelny a vůbec již s tím nespojuje důsledek v podobě neúčinnosti doručení. Proto nemohlo ze strany správního orgánu I. stupně dojít ani k porušení ustanovení § 19 odst. 3 a odst. 8 správního řádu tím, že písemnost (rozhodnutí o přestupku) nedoručoval na elektronickou adresu zmocněnce pro doručování. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že takto odesílané písemnosti zmocněnci zřejmě nebyly vůbec doručeny, když byly zřejmě zadrženy antispamovým filtrem a vymazány. Pokud by k takové situaci došlo, když i obviněný to v podstatě namítá pouze hypoteticky, tak by nedoručení písemností e-mailem zavinil nikoliv správní orgán ale zmocněnec sám tím, že by při vědomí tohoto způsobu doručování aktivací SPAM filtru o vlastní vůli zúžil možnosti doručování e-mailů. Nejvyšší soud při řešení těchto otázek vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS), s kterou se ztotožnil. Konkrétně jde o rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 6 As 218/2014, a rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 9 As 261/2014, na které lze v dalších podrobnostech odkázat.

Bez ohledu na to, jak bylo zmocněnci správním orgánem oznámeno, že nadále nebude doručováno na jeho elektronickou adresu, je podstatné, že rozhodnutí o přestupku ze dne 19. 5. 2014 bylo zmocněnci řádně doručeno uložením dne 6. 6. 2014 prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, což je podle § 19 odst. 2 správního řádu způsob doručování, není-li možné písemnost doručit prostřednictvím veřejné datové sítě. To je dáno v tomto případě, kdy od doručování prostřednictvím veřejné datové sítě správní orgán I. stupně upustil. Rozhodnutí o přestupku tak bylo řádně doručeno zmocněnci (dostalo se do sféry jeho vlivu) a nabylo právní moci dne 24. 6. 2014. Podle § 31 správního řádu zástupcem účastníka je zákonný zástupce, opatrovník nebo zmocněnec. Podle § 34 odst. 1 správního řádu zástupce v řízení vystupuje jménem zastoupeného. Z úkonů zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Podle § 34 odst. 2 správního řádu, s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak. Rozhodnutí, kterým se ukládá sankce za přestupek, nespadá do kategorie písemností podle citovaného ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu. Proto v tomto případě rozhodnutí o přestupku není písemností, která se doručuje nejen zástupci, ale i zastoupenému. Z toho také vyplývá bezvýznamnost námitky obviněného, že soudy nebylo zjišťováno, zda nepovažoval doručení rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště ze dne 19. 5. 2014 za doručení rozhodnutí s tím, že mu od data doručení běží 15 denní lhůta k podání odvolání, a tedy v odvolací lhůtě dne 16. 8. 2014 může ještě řídit motorové vozidlo, aniž by porušil zákaz řízení. Pokud přes výše uvedené byl stejnopis rozhodnutí o přestupku i s doložkou právní moci navíc doručen také obviněnému dne 12. 8. 2014, jen to potvrzuje skutečnost, že pravomocně uložený zákaz řízení motorových vozidel úmyslně nerespektoval tím, že dne 16. 8. 2014 v U. H. jel jako řidič motorového vozidla, čímž mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci a spáchal tak přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Z hlediska uplatněných dovolacích námitek tak napadené usnesení Krajského soudu v Brně (ani předcházející rozsudek soudu I. stupně) nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení a námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na věcnou správnost jejich rozhodnutí nemá vliv, že soudy nižších stupňů právní moc rozhodnutí správního orgánu o přestupku, a vědomost obviněného o tom, dovodily ze závěrů správních orgánů 6a z faktu doručení tohoto rozhodnutí s doložkou právní moci obviněnému. Proto ve věci není dán ani druhý uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen. Na základě uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného zjevně neopodstatněným. Proto bylo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Na závěr ještě Nejvyšší soud konstatuje, že předseda senátu soudu I. stupně nepodal návrh na přerušení výkonu trestu zákazu činnosti, a ani předseda senátu Nejvyššího soudu sám, ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř., pro takový postup neshledal důvody.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2015

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu