7 Tdo 782/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 782/2015-24

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 14. října 2015 v neveřejném zasedání, k dovolání obviněného I. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 8 To 81/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 212/2014, takto:

I.

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného I. H. zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 8 To 81/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 92 T 212/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný I. H. nebere do vazby.

O d ů v o d n ě n í : I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 92 T 212/2014, byli obvinění I. H. a T. H. uznáni vinnými zvlášť nebezpečným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku byl I. H. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný T. H. byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Obvinění se trestného činu dopustili tím, že společně dne 22. 11. 2014 v době okolo 6:00 hodin na náměstí ... v B., u zadní zdi úřadu městské části B.-B., poté, co si v autobuse MHD vytipovali svou oběť a dohodli se na rozdělení získaného majetkového prospěchu, I. H. zůstal stát na rohu a hlídal, T. H. pronásledoval V. K., přistoupil k ní a zeptal se jí, kolik je hodin, po odpovědi ji chytil za levou ruku a poté za držadlo černé koženkové kabelky, kterou pevně držela ve své levé ruce, o kabelku se přetahovali, až ji strhnul na zem a z ruky jí vytrhl kabelku, která obsahovala finanční hotovost ve výši 10 Kč, 2 kusy klíčů v červené klíčence, společně s I. H. pak utekli před úřad městské části B.-B., kde kabelku prohledali a bezprostředně poté byli zadrženi, kabelka se všemi věcmi byla na místě předána poškozené V. K., tímto jednáním způsobili poškozené škodu odcizením ve výši 50 Kč a také drobná zranění hematom na levé dlani a oděrku na levém koleni, se kterými nevyhledala lékařské ošetření.

Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 8 To 81/2015, k odvolání obviněného T. H. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil a ohledně tohoto obviněného podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že ho podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k mírnějšímu trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. ř. ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl odvolání I. H.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný I. H. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. Domnívá se, že soudy nesprávně hmotněprávně posoudily jeho jednání jako spolupachatelství zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. ř., neboť nevykazuje všechny znaky tohoto zločinu. Uvedl, že na loupeži spáchané T. H. se nepodílel, ani neměl nic takového v úmyslu, dokonce ani spáchání trestného činu, který je mu kladen za vinu neviděl. Dokonce obviněná uvedla, že ho poprvé uviděla až po zadržení bezprostředně po činu. Jeho jednání tedy nenaplnilo žádný ze znaků uvedeného zločinu, ani jeho jednání ke spáchání takového zločinu nesměřovalo. Skutečnost, že hlídal, zatímco se T. H. zmocnil kabelky poškozené, mohlo být podle obviněného pouze účastenstvím ve formě pomoci na uvedeném zločinu, nikoli však spolupachatelstvím. Obviněný zdůraznil, že námitku rozlišení spolupachatelství a účastenství ve formě pomoci v průběhu trestního řízení opakovaně namítal, ovšem soudy se s ní podle jeho názoru dostatečně nevypořádaly. V jejich rozhodnutích navíc podle něj zcela chybí vyložení právních úvah, jimiž se při hodnocení jeho jednání řídily a jejich rozhodnutí jsou tak podle něj nepřezkoumatelná. S ohledem na nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání pak soudy podle obviněného nesprávně nepřihlédly při ukládání trestu k významu a povaze jeho minimální účasti na spáchání trestného činu T. H. Soudy také podle něj zcela rezignovaly na použití zásady subsidiarity trestní represe, když mu v důsledku nesprávné právní kvalifikace uložily trest ve stejné výši jako hlavnímu pachateli T. H.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., jakož i vadné předcházející řízení včetně rozsudku soudu I. stupně, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného nepovažuje za důvodné. Z tzv. skutkové věty podle něj vyplývá, že role obviněného I. H. na trestném jednání byla důležitější, než obviněný připouští, obviněný totiž podle skutkové věty společně s dalším obviněným si nejprve vytipovali oběť, dohodli se na rozdělení rolí, získaného majetkového prospěchu a po oloupení poškozené o kabelku tuto za účelem rozdělení kořisti prohledali. Taková skutková zjištění podle státního zástupce neumožňují učinit závěr, že by obviněný pouze hlídal . Naopak míra jeho zapojení do trestné činnosti byla mnohem zásadnější, nelze podle něj souhlasit s tím, že by byl pouhým pomocníkem ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Pokud se někdo přímo podílí na výběru oběti, účastní se aktivně dohody na rozdělení rolí mezi spolupachateli, a to včetně dohody na dělbě případné kořisti, a v návaznosti na to uloupený předmět i sám prohledává, nejedná se o pouhého pomocníka ve smyslu citovaného ustanovení, nýbrž o spolupachatele podle § 23 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 239/2015). Podle státního zástupce obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky uvedeného zločinu. Loupežný úmysl, je v jeho jednání obsažen bez jakékoliv pochybnosti. Trestní odpovědnost obviněného za zločin loupeže spáchaný ve spolupachatelství pak nemůže vyloučit ani ta okolnost, že se násilí na poškozené nedopustil přímo obviněný, nýbrž jeho komplic. Tomu odpovídá i dikce § 23 tr. zákoníku, který hovoří o spáchání trestného činu úmyslným společným jednáním . Z toho vyplývá, že ani zákon nevyžaduje, aby všechny znaky předmětného deliktu naplnil současně každý ze spolupachatelů. Postačí naopak, že znaky deliktu jsou naplněny až společným jednáním. Státní zástupce připouští jisté pochybení soudů, které se mohly precizněji zabývat námitkou obviněného týkající se rozlišení mezi spolupachatelstvím a účastenstvím ve formě pomoci. Nicméně z materiálního hlediska, napadená rozhodnutí podle něj vadou netrpí, neboť obstojí závěr soudů, že obviněný je spolupachatelem. Uzavřel, že i pokud by Nejvyšší soud naznal, že obviněný jednal přece jen jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, projednání dovolání, v jehož rámci by byla tato eventuální vada odstraněna, by nemohlo nijak zásadně ovlivnit postavení obviněného. Platí totiž, že na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného (§ 24 odst. 2 tr. zákoníku). Míra účasti obviněného na projednávané trestné činnosti, i pokud by byla tato účast označena za pouhou pomoc, byla podle státního zástupce natolik významná a okolnosti činu natolik závažné (oloupení bezbranné stařenky, její poranění, recidiva na straně obviněného atd.), že i jako pomocník by musel být obviněný postižen srovnatelným trestem, který mu již byl vyměřen jako spolupachateli (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1283/2010). Podle státního zástupce v uvedené věci nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, popřípadě podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., pokud by Nejvyšší soud shledal, že obviněný jednal jako pomocník.

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci založil i další důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Podstatou dovolání obviněného je přesvědčení, že jeho jednání bylo nesprávně hmotně právně posouzeno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, když se z jeho strany jednalo toliko o účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud zjistil, že tyto námitky odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i když jsou do jisté míry založeny na popření skutkových zjištění, z nichž oba soudy nižších stupňů při právním posouzení skutku vycházely. Obviněný totiž bagatelizuje svůj podíl na spáchání daného trestného činu s tím, že se jednalo pouze o symbolickou pomoc. Podle skutkových zjištění soudů přitom společně s T. H. si poškozenou vytipovali již v autobuse MHD, a dohodli se nejen na rozdělení úloh, ale také rozdělení získaného majetkového prospěchu. Nejvyšší soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku zásadně vychází ze skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně.

Podle § 23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Trestní zákoník upravuje institut spolupachatelství jako základní formu trestné součinnosti (tzv. účastenství v širším smyslu, kam se vedle spolupachatelství řadí ještě organizátorství, návod a pomoc podle § 24 tr. zákoníku). Pojem spolupachatele navazuje na pojem pachatele, jímž je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). V souvislosti s tím zákon stanoví důležitou zásadu, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám.

Podle judikatury soudů, spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu.

Spolupachatelství je třeba odlišovat od dalších forem trestné součinnosti, zejména od účastenství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku (organizátorství, návod a pomoc).

Před přijetím trestního zákoníku soudní praxe vykládala pojem společné jednání poměrně velmi široce a zahrnovala pod něj i dělání tzv. zdi nebo tzv. volavky. Teorie považovala tento výklad pojmu společné jednání za problematický, neboť vylákání poškozeného na místo trestného činu nebo hlídání před bytem jiného, aby do něho neoprávněně mohli vniknout ostatní pachatelé, nelze zahrnout do objektivní stránky např. trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku, resp. porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku. Jsou to v obou případech jednání, která činnost pachatele, resp. spolupachatelů pouze usnadňují nebo umožňují, a proto správnější by bylo posuzovat taková jednání jako pomoc ve vztahu k tomu kterému trestnému činu, a nikoli jako spolupachatelství. Proto nový trestní zákoník zařadil tato jednání do příkladmého výčtu pomoci v § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, aby byla nadále z uvedených důvodů posuzována jako pomoc, a nikoli jako spolupachatelství, neboť nesplňují shora vymezené znaky úmyslného společného jednání. Ze stejného důvodu a s přihlédnutím k tomu, že výčet v § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je jen příkladmý, tedy podává mimo obecné definice pomoci jen výčet typických pomocných jednání, je třeba pod účastenství a nikoli spolupachatelství zahrnout i další obdobná jednání osob (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 326 s. a násl.).

Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že jejich závěry o vině obviněných mají svůj podklad především ve výpovědi poškozené V. K., ve výpovědích svědků V. T. a V. M., jakož i ve výpovědi spoluobviněného T. H. a v záznamech kamerového systému na místě činu.

Z výpovědí obou obviněných při hlavním líčení (na č. l. 114 a násl. tr. spisu), jež jsou pouze částečně shodné, vyplývá, že iniciátorem, a tím, kdo chtěl prvotně spáchat majetkovou trestnou činnost , byl obviněný T. H. Z výpovědí obou obviněných rovněž vyplývá, že T. H. nechtěl spáchat trestnou činnost sám, neboť z toho měl obavy a žádal o spoluúčast obviněného I. H. Z výpovědí obou obviněných je rovněž zřejmé, že obviněný I. H. s plánovanou trestnou činností obviněného T. H. zpočátku nesouhlasil. Byl si však vědom toho, že obviněný T. H. nechce jít do trestné činnosti sám a obviněný T. H. to obviněnému I. H. také otevřeně sdělil. Obviněný I. H. si byl vědom toho, že obviněný T. H. se v jeho přítomnosti cítí jistější. S tímto vědomím se obviněný I. H. vydal s T. H. na cestu autobusem MHD do městské části B.-B., během této cesty, v okamžiku, kdy již byl obviněný T. H. rozhodnut spáchat majetkovou trestnou činnost, což obviněnému I. H. sděloval, jakož mu i sděloval, na koho svou trestnou činnost zaměří, sehrál obviněný I. H. nepochybně zcela vědomě a úmyslně roli psychické podpory pro jednání obviněného T. H., když zůstal stát poblíž místa páchání trestné činnosti obviněného T. H. a hlídal okolí místa trestného činu. Obviněný T. H. věděl, kde obviněný I. H. zůstal stát a hlídal, na to samé místo se k němu s již uloupenou kabelkou vrátil, přičemž společně utíkali k místu, kde obviněný T. H. kabelku začal prohlížet, zatímco mu obviněný I. H. koukal přes rameno a současně sledoval okolí (což vyplývá ze záznamu kamer). Tím T. H. poskytoval prostor ke zjištění obsahu kabelky, a rovněž jej varoval před přítomností svědků, kteří sledujíc jejich jednání se za nimi vydali, aby je zadrželi. Z výše uvedeného vyplývá, že jednání obviněného I. H. nebylo vedeno společným úmyslem spáchat spolu s obviněným T. H. trestný čin loupeže, ale zcela vědomě mu poskytl při páchání jeho trestné činnosti pomoc, a to zejména psychickou podporu svojí přítomností, nikoliv ale na místě činu, ale skrytě na místě vzdálenějším loupežnému jednání obviněného T. H., ovšem s vědomím, že je to pro obviněného T. H. důležité. Pomoc mu poskytl i tím, že hlídal okolí místa spáchání trestného činu, jakož i tím, že obviněného varoval před pronásledovateli. Rozlišení činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele vyplývá z vymezení spolupachatelství v § 23 tr. zákoníku. Pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky úmyslného společného jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Skutečnost, zda byli obvinění domluveni na rozdělení zisku či nikoli, již v této souvislosti není podstatná, neboť platí, že nejsou-li splněny znaky spolupachatelství, a jde-li jen o některou z forem účastenství, pak účastník, který přijme za své účastenství odměnu, věci získané (majetkovou) trestnou činností, část zisku nebo i celý zisk z trestné činnosti, se tím nestane spolupachatelem, neboť i účastník, podobně jako podílník či někdo další, se v rámci trestné součinnosti může podílet na rozdělení výtěžku z trestné činnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 345 s.).

Z uvedeného je zřejmé, že nalézací soud nesprávně právně kvalifikoval jednání obviněného I. H. jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ač správně mělo být jednání tohoto obviněného posouzeno jako pomoc ke zvlášť závažnému zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný I. H. jako pomocník úmyslně umožnil a usnadnil T. H. jako hlavnímu pachateli spáchání trestného činu, čímž mu pomohl a podporoval ho v době činu, k jehož dokonání došlo. V této části proto Nejvyšší soud přisvědčil námitce obviněného I. H., přičemž ani skutková zjištění uvedená ve výroku o vině ohledně jeho podílu na celém jednání, zcela neodpovídají obsahu výše citovaných důkazů, které byly opatřeny a provedeny v souladu s trestním řádem a mohou tak být podkladem rozhodnutí soudu. Takovým podkladem nemůže být protokol o výslechu zadržené osoby podle § 76 odst. 3 tr. ř., který byl proveden před zahájením trestního stíhání a bez přítomnosti obhájce.

Pokud jde o námitky obviněného, že soudy při ukládání trestu dostatečně nezohlednily jeho minimální účast na trestném jednání, jsou tyto námitky bez významu již vzhledem ke zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně něj z důvodu nesprávného právního posouzení skutku. Obecně lze uvést, že Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud k dovolání obviněného I. H. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
II.
Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř., současně ohledně obviněného I. H. o vazbě, když byla zrušena soudní rozhodnutí, na základě kterých se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Z trestního spisu vyplývá, že byl zadržen policií bezprostředně po spáchání činu dne 22. 11. 2014 v 06.25 hodin, následně byl umístěn do policejní cely a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2014, sp. zn. 70 Nt 3671/2014, byl vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. ř. Výkon uloženého trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku nastoupil dne 4. 3. 2015 v 00,00 hodin. Do současné doby tak obviněný I. H. vykonal z uloženého trestu odnětí svobody téměř jedenáct měsíců. S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání obviněného, a dosud vykonaný trest odnětí svobody, neshledal Nejvyšší soud existenci důvodů vazby podle § 67 tr. ř., a proto rozhodl tak, že se obviněný I. H. do vazby nebere.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu