7 Tdo 777/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: § 208 odst. 2 tr. zákoník, § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 777/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 21. srpna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. F. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 6 To 6/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 18/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 1 T 18/2012, byl obviněný M. F. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Obviněný se měl uvedeného přečinu dopustit tím, že dne 8. 9. 2011 v blíže nezjištěných večerních hodinách v K., v ulici U R. , u bytu číslo ve druhém patře (třetím podlaží) domu, coby jednatel stavební firmy F. s.r.o., která v tomto bytě od října 2009 prováděla rekonstrukci celého bytu, a který měl od vstupních dveří do bytu půjčené klíče k neomezenému vstupu do bytu od majitele bytu J. S., z důvodu odstoupení J. S. od smlouvy o dílo dne 8. 9. 2011, záměrně vyměnil vložku zámku vstupních dveří bytu s cílem zamezit vstupu do bytu dalším osobám, včetně samotného majitele J. S., kdy o výměně zámků majitele nijak neinformoval a ani mu nepředal klíč k novému zámku, na žádosti k předání nových klíčů od bytu nijak nereagoval, kdy dne 9. 9. 2011 odmítal majitele bytu vpustit dovnitř, a byt otevřel až po přivolání Policie ČR a po opakovaných výzvách, kdy ale i tak odmítal klíče od bytu předat majiteli a byt opustit, přičemž dne 12. 9. 2011 opět odmítl otevřít byt a majitele J. S. vpustit dovnitř, byt otevřel až po dalším přivolání Policie ČR, kdy předání klíčů a bytu podmiňoval tím, aby majitel bytu J. S. podepsal předávací protokol k bytu, ve kterém by stvrdil, že dílo - rekonstrukce bytu - bylo provedeno řádně, a že zdržení bylo zaviněno objednatelem J. S., navíc měl J. S. podpisem uznat další částku k zaplacení ve výši 273.443,- Kč, ačkoliv dohodnutá částka za celou rekonstrukci bytu ve výši 600.043,- Kč byla firmě F. s. r. o. ve výši 600.000,-Kč již uhrazena, kdy tento stav trval do 22. 9. 2011, a proto J. S. si dne 22. 9. 2011 kolem 9 hodiny nechal vyměnit vložku zámku vstupních dveří bytu, nicméně už na druhý den tedy 23. 9. 2011 kolem 9. hodiny byl zámek M. F. opět záměrně vyměněn a majitel se do svého bytu opětovně nemohl dostat, kdy majitele bytu o výměně opět nijak neinformoval a ani mu nepředal klíč k novému zámku, kdy ovšem ještě téhož dne, po urgencích, M. F. sdělil, že klíče od vyměněného zámku jsou v poštovní schránce náležející k uvedenému bytu.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 6 To 6/2013, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a trestní věc obviněného postoupil k projednání Městskému úřadu v Kroměříži.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), f) a g) tr. ř. Předně se domnívá, že napadené usnesení spočívá na nesprávném posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítal, že soud neprovedl ani jeden z jím navrhovaných důkazů (opětovné výslechy svědků, kteří měli potvrdit jeho obhajobu, že dne 12. 9. 2011 byl předmětný byt otevřený a majitel do něj nechtěl vstoupit, dalšími důkazy mělo být prokázáno, že byt nebyl určen k plnohodnotnému užívání, že šlo o stavbu). Soud ani jeden z navrhovaných důkazů neprovedl a nesprávně uzavřel, že dokazování bylo provedeno dostatečně a skutková zjištění jsou úplná. Podle obviněného skutkový děj popsaný v napadeném usnesení neodpovídá skutečně zjištěnému skutkovému ději, což bylo podle něj zjištěno v průběhu řízení. Má dále za to, že odvolací soud důsledně nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1038/2012, když se nezabýval skutečností, že ke spáchání trestných činů podle § 208 a § 175 tr. zákoníku je vždy třeba úmyslu přímého. V případě § 208 odst. 2 tr. zákoníku by podle něj mohlo jít také o nepřímý úmysl, avšak muselo by se jednat o dlouhodobé bránění. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě nejde o jednání, které by naplnilo subjektivní stránku uvedeného přečinu. Soudy tak měly postupovat tak, že ho měly podle § 226 písm. b) nebo písm. a) tr. ř. zprostit návrhu na potrestání. Podle obviněného je nepřípustné při uplatňování zásady ultima ratio dospět k nejasnému závěru, že se může jednat o přestupek, k jehož spáchání je však zapotřebí opět úmyslného zavinění. Zopakoval, že úmysl však nebyl a nemohl být prokázán, neboť jednal v dobré víře o oprávněnosti svého postupu podle smluvních ujednání, a to smlouvy o dílo a v souladu s příslušnými ustanoveními stavebního zákona. Soudy se tak podle obviněného měly zabývat tím, zda došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu z hlediska subjektivní a objektivní stránky a poté rozhodnout. Odvolací soud se však tímto rozborem nezabýval, opíral se pouze o své domněnky a došel k nesprávnému právnímu hodnocení tím, že postoupil věc městskému úřadu, aniž by nastínil, o jaké protiprávní jednání se jedná. Soud tak neučinil spolehlivá skutková zjištění, neboť neprovedl všechny navržené důkazy. Orgány činné v trestním řízení také nevyřešily základní otázku, kdo je pachatelem údajného protiprávního jednání. Uvedl, že vždy vystupoval jak jednatel a společník společnosti F. s. r. o. a nikoli jako fyzická osoba. Navíc podle obviněného neměla právnická osoba k datu spáchání údajných trestných činů trestní odpovědnost, neboť zákon č. 418/2011 Sb. nabyl účinnosti až 1. 1. 2012. Trestní stíhání tak nemělo být podle obviněného zahájeno a věc měla být odložena. Trestní stíhání bylo podle něj nepřípustné analogicky podle § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a zprostil ho návrhu na potrestání nebo aby trestní řízení zastavil, případně věc vrátil státnímu zástupci k novému řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání nejprve uvedl, že rozhodnutím podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud závazně vyslovil, že projednávaný skutek není trestným činem. Námitky obviněného týkající se zejména dostatečnosti dokazování a správnosti aplikace trestního zákoníku, by tak podle státního zástupce ve svém důsledku mohly vést toliko ke znovuprojednání věci před trestními soudy, což je postupem v neprospěch obviněného, jenž je z podnětu dovolání obviněného nemožným (srov. § 265p odst. 1 tr. ř.). Zcela irelevantními jsou podle státního zástupce úvahy obviněného, týkající se naplnění znaků skutkových podstat některých trestných činů jeho jednáním, neboť tato otázka (tzn. zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoli) již byla, plně ve prospěch obviněného, vyřešena. Na okraj státní zástupce uvedl, že vedení trestního řízení nebránila skutečnost, že obviněný se svého jednání dopouštěl jako jednatel obchodní společnosti, a to i když se tak stalo před účinností zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, neboť trestní zákoník (a před ním i trestní zákon) zohledňuje i takové situace (srov. § 114 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud obviněný namítl, že odvolací soud nedostatečně vyslovil, jaký přestupek měl být posuzovaným skutkem spáchán, podle státního zástupce takovou povinnost ani odvolací soud neměl. Je totiž zásadně věcí orgánu, jemuž byla věc podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. postoupena, aby posoudil, zda vůbec či jakým je skutek přestupkem (nebo jiným obdobným deliktem), aniž by byl jakkoli závěry trestního odvolacího soudu v daném smyslu vázán.

Státní zástupce uzavřel, že se Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, nedopustil vad, tvrzených v dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud považuje v úvodu za nutné především zdůraznit, že odvolací soud napadeným rozhodnutím podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyslovil, že projednávaný skutek není trestným činem a věc postoupil jinému orgánu. Obviněný v dovolání především nesouhlasil s tím, že byl v jeho trestní věci zrušen rozsudek soudu I. stupně a věc byla postoupena jinému orgánu, neboť měl být podle jeho názoru zproštěn návrhu na potrestání. Obviněný má za to, že dokazování v jeho věci zůstalo neúplné, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav, namítal absenci subjektivní stránky ve svém jednání, s odvoláním na zásadu ultima ratio brojil proti závěru, že by v jeho jednání bylo možno spatřovat znaky přestupku a vyjádřil svůj názor, že ani nemohl být pachatelem uvedeného přečinu. Nejvyšší soud se tedy zabýval námitkami obviněného, které bylo možno podřadit pod uplatněné dovolací důvody, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

Nejvyšší soud předně nesouhlasí s námitkou obviněného, že nemohl být pachatelem uvedeného přečinu, neboť vždy vystupoval jako jednatel společnosti. Podle § 22 odst. 1 tr. zákoníku pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Trestní právo bylo před účinností zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, založeno na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob. Nejvyšší soud však např. již ve svém usnesení ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98, publikovaném pod č. 23/1999-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek konstatoval, že konstrukce trestní odpovědnosti fyzických osob je založena na jejich individuální trestní odpovědnosti, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu popřípadě došlo v rámci činnosti právnické osoby. Jinak řečeno členství fyzické osoby ve statutárním orgánu společnosti (třeba i kolektivním), nevylučuje její individuální trestní odpovědnost, jestliže naplnila svým jednáním všechny znaky konkrétního trestného činu. Uvedené pravidlo platí tedy i pro činnost obviněného M. F. jako jednatele a společníka společnosti F. s. r. o. Na okraj Nevyšší soud uvádí, že ani po účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., není trestní odpovědností právnické osoby dotčena trestní odpovědnost fyzických osob (srov. § 9 odst. 3 uvedeného zákona). Platí tedy i nadále, že vždy trestně odpovídá ten, kdo za právnickou osobu nebo jejím jménem v konkrétním případě jednal, tedy ten, kdo se jako fyzická osoba dopustil jednání, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku. S ohledem na právě uvedené je zřejmé, že obviněný mohl být pachatelem uvedeného přečinu. Trestní stíhání ale z namítaného důvodu nemohlo být nepřípustné, a již vůbec ne analogicky podle § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. jak namítá obviněný. Tato námitka týkající se subjektu trestného činu je podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je z uvedených důvodů zjevně neopodstatněná. Neodpovídá ale a proto ani nemohla naplnit uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného, že soudy v jeho případě neřešily naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného přečinu, když podle něj mu tato ani nemohla být prokázána, neboť jednal v dobré víře o oprávněnosti svého postupu v souladu se smlouvou o dílo a předpisy stavebního zákona. Také s touto námitkou Nejvyšší soud nesouhlasí a považuje ji za zjevně neopodstatněnou.

Odvolací soud rozhodl podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že po zrušení rozsudku soudu I. stupně trestní věc obviněného pro daný skutek postoupil k projednání Městskému úřadu v Kroměříži.

Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§ 222 odst. 2).

Podle § 222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.

Podstatnou podmínkou pro postup odvolacího soudu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. je tak jeho závěr, že nejde o trestný čin. Odvolací soud tento závěr učinil a je pak v obecné rovině bez významu, zda by k tomuto závěru dospěl z důvodu nenaplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu, anebo uplatněním principu ultima ratio v rámci zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Při postoupení věci jinému orgánu zákon nepožaduje, aby soud konstatoval, že daný skutek je skutečně přestupkem nebo kárným proviněním, ale váže postoupení pouze na předpoklad, že příslušným orgánem může být takto posouzen. Nikoliv soud, ale pouze orgán příslušný k projednávání přestupků nebo kárných provinění může v rámci své pravomoci učinit o této otázce závazné rozhodnutí.

Nelze-li tedy podle rozhodnutí odvolacího soudu spatřovat v jednání obviněného trestný čin (přečin), ač naplnil znaky uvedeného přečinu , tj. i subjektivní stránku ve formě úmyslu, je třeba zabývat se jeho námitkou, že svým jednáním po subjektivní stránce jeho skutkovou podstatu nenaplnil, protože jednal v dobré víře a v souladu se stavebním zákonem. Podle § 3 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Odůvodnil-li odvolací soud své rozhodnutí mj. tím, že ze strany obviněného se jednalo spíše o schválnost , lze souhlasit s názorem obviněného, že by se mohlo jednat o přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, k jehož spáchání je třeba úmyslného zavinění.

Podle rozhodnutí soudu I. stupně se měl obviněný dopustit trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, postačuje však úmysl eventuální.

Pokud jde o subjektivní stránku uvedeného trestného činu, je vhodné uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální).

Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud jde o jednání popsané ve skutkové větě (citované výše) Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou ohledně absence úmyslu neztotožnil, neboť toto jednání naplňuje formální znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu včetně subjektivní stránky, přičemž také z odůvodnění rozhodnutí soudu I. a II. stupně je zřejmé, že se soudy zabývaly otázkou naplnění formálních znaků uvedeného trestného činu, i když je skutečností, že blíže své závěry o naplnění subjektivní stránky včetně formy zavinění neuvedly. V tomto směru byla v průběhu trestního řízení provedena také řada důkazů. Z obsahu skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů jednoznačně vyplynul závěr, že obviněný v období do 8. 9. 2011 do 23. 9. 2011 bránil majiteli bytu ve vstupu do bytu tím, že záměrně vyměnil vložku zámku vstupních dveří (a to opakovaně), právě s cílem zamezit přístupu do bytu dalším osobám včetně majitele bytu. Z popisovaného jednání vyplývá nepřímý úmysl obviněného, který nepochybně věděl, že může jít o protiprávní jednání, a pro případ, že tomu tak je, byl s tím srozuměn. Od počátku bylo totiž zřejmé, že se jedná o rekonstrukci bytu. Ten samotným prováděním rekonstrukčních prací nestratil tuto povahu, jak to také uvedl již soud I. stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Byť obviněný svoji obhajobu zakládá na tvrzení, že se nejednalo o byt ale o staveniště, z provedených důkazů vyplývá, že zpřístupnění bytu a předání klíčů od něj bylo opakovaně řešeno za asistence policie, o povahu daných prostor jako bytu, a o právo vstupu do něj se zajímal také svědek JUDr. I. H., takže obviněný musel počítat i s eventualitou, že oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání bytu. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

Výše uvedené námitky obviněného, které svojí povahou směřují proti rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, ale také proti správnosti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., proto shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

Odvolací soud věc posoudil s ohledem na zásadu ultima ratio a ve vztahu k aktuální judikatuře Nejvyššího soudu, když shledal, že jednání obviněného nevykazuje takovou intenzitu a není natolik společensky škodlivé, aby nebylo možno uplatnit zásadu ultima ratio. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné poznamenat, že protiprávnost v pojetí trestního zákoníku je jednotou stránky formální a materiální. Materiální protiprávnost má důležitý význam zejména pro rozlišení trestných činů od dalších protiprávních činů, ale i od jednání v souladu s právem. Materiální protiprávnost souvisí se zásadou subsidiarity trestní represe (vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Toto ustanovení váže závěr soudu o trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin na zjištění potřebné míry společenské škodlivosti jednání pachatele a vyjadřuje tak princip ultima ratio. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že na základě provedeného dokazování shledaly naplněnými formální znaky přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud však po zvážení všech okolností a při respektování judikatury Nejvyššího soudu neshledal v jednání obviněného takovou míru společenské škodlivosti, která by s ohledem na zásadu ultima ratio opravňovala k postihu jednání normami trestního práva, jako nejzaššího prostředku k ochraně právního řádu. Usoudil, že postačí případný postih podle jiných právních předpisů. Jak bylo výše uvedeno, otázka zda jednání naplňuje znaky některého z přestupků již není na rozhodnutí soudu, ale příslušného správního orgánu. Domáhá-li se tedy obviněný závěru, že nejde o trestný čin pro nenaplnění subjektivní stránky (úmyslu), je orgán příslušný k projednání přestupku vázán pouze závěrem soudu, že v daném skutku nelze spatřovat trestný čin (přečin). Jinak právním názorem soudu není vázán a zcela samostatně včetně zavinění posoudí otázku, zda daný skutek je nebo není přestupkem.

Pokud jde o námitku obviněného, že odvolací soud plně nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 1038/2012, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že judikát v širším smyslu znamená soudní rozhodnutí, ve smyslu užším pak rozhodnutí vyššího soudu, které má význam pro další rozhodování obdobných věcí. Termín judikatura pak označuje buď rozhodovací praxi určitého soudu, nebo publikovaná rozhodnutí, která se dotýkají určité dílčí otázky právní normy. Judikát nemá normativní význam. Publikovaná rozhodnutí jsou bezprostředně závazná pouze pro rozhodnutí v konkrétní věci. Neformálně z nich však často soudy a případně i další orgány vycházejí pro autoritu soudů, které je publikovaly, a pro jejich přesvědčivost výkladu sporných otázek. Nebylo tedy nutné, aby odvolací soud zcela respektoval uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (jak namítá obviněný), když mu toto rozhodnutí zcela v souladu s rozhodovací praxí soudů posloužilo k vyřešení otázky, kterou považoval v uvedené trestní věci za spornou, a to otázky trestní odpovědnosti obviněného v souvislosti s mírou společenské škodlivosti jeho jednání. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že také námitky obviněného týkající se zásady ultima ratio považuje za zjevně neopodstatněné.

Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v dovolání uplatnil i další námitky, které byly mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítal, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, jejichž provedení zamítly, v souvislosti s tím pak považuje skutková zjištění za neúplná a skutkový stav za neprokázaný. Jedná se tedy o námitky, které zpochybňují úplnost provedeného dokazování, polemizují se způsobem hodnocení provedených důkazů a namítají nesprávnost skutkových zjištění soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, proti hodnocení důkazů, proti postupu při dokazování apod. však v řízení o dovolání přípustné nejsou, neboť nespadají pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. K námitkám, které obsahově nenaplňovaly žádný zákonný dovolací důvod, proto Nejvyšší soud nijak nepřihlížel.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že námitkami uplatněnými v dovolání obviněný nemohl zvrátit rozhodnutí soudu II. stupně. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nespadala námitka uplatněná obviněným, další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl zčásti námitkami obviněného naplněn a právně relevantní námitky i ohledně dalších uplatněných důvodů dovolání shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. srpna 2013


Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš