7 Tdo 774/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku



7 Tdo 774/2016-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 23. listopadu 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. R. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 To 496/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 111/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 89 T 111/2015, byl obviněný M. R. pod bodem ad 1) uznán vinným přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem ad 2) přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za další sbíhající se trestné činy (konkrétně uvedené ve výroku o vině ) byl obviněný M. R. odsouzen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 2 T 128/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo zároveň rozhodnuto o vině obviněného P. R., u kterého bylo podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 12 T 24/2015.

Podle výroku o vině ke spáchání přečinů došlo tím, že ad 1) obviněný M. R. sám během června nebo července roku 2013 V R., v B., převzal od majitele vozidla V. T. P. do opravy osobní motorové vozidlo Škoda Fabia, RZ: ..., barva bílá, vozidlo bylo poškozené po kolizi s odstaveným vrakem vozidla v B., přitom obdržel zálohu ve výši 1 000 Kč, opravu levého předního blatníku a jeho okolí do sjednaného termínu neprovedl, pro majitele se stal nekontaktním a vozidlo v ceně 187 800 Kč, užíval bez vědomí majitele, vozidlo bylo zajištěno policejním orgánem dne 13. 5. 2014 a stav byl 43 838 km, o minimálně 32 838 km více, než mělo vozidlo v době před opravou najeto, na vozidle bylo patrné poškození laku rýhami a povrchové deformace plechů, oprava vozidla byla z podstatné části obžalovaným M. R. provedena, avšak neoprávněným užíváním vozidla Škoda Fabia, RZ: ... v období od června 2013 do 13. 5. 2014, za kterou bylo s vozidlem najeto 32 838 km, vznikla osobě V. T. P. škoda ve výši 38 300 Kč, ad 2) obviněný M. R. telefonicky oznámil dne 16. 10. 2013 na linku pojišťovny Kooperativa a. s., že dne 12. 10. 2013 v době kolem 19:15 hod. na křižovatce Ch. a S. v B., došlo k dopravní nehodě mezi osobním motorovým vozidlem zn. BMW X5, RZ: ..., MPZ: ..., jehož řidičem byl P. R., a osobním motorovým vozidlem Škoda Fabia, RZ: ..., barva bílá, jehož řidičem měl být V. T. P., kdy za viníka dopravní nehody označil V. T. P., který neměl dát při odbočování z vedlejší komunikace při vjíždění na hlavní ulici přednost, přičemž v důsledku dopravní nehody mělo dojít k poškození pravé strany motorového vozidla zn. BMW X5, RZ: ..., MPZ: ... a levé přední části motorového vozidla Škoda Fabia, RZ: ..., barva bílá, v rámci likvidace pojistné události u společnosti Kooperativa po předložení potřebných podkladů z jeho strany došlo k vyplacení částky 3 688,38 EU (107 788 Kč) za poškození vozidla zn. BMW X5, RZ: ..., MPZ: ..., na účet vlastníka vozidla L. S., a to vše přesto, že osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, RZ: ..., barva bílá, neměl V. T. P. v předmětné době v držení, nýbrž s ním disponoval M. R., kterému bylo předáno k opravě a současně M. R. disponoval i vozidlem BMW X5, RZ: ..., které mu slovenský majitel svěřil za účelem prodeje, P. R. nehodový děj potvrdil včetně své účasti, a to jak při řešení škodní události, tak i při prověřování věci před policejním orgánem, avšak znaleckým posudkem z oboru silniční doprava, odvětví technické posudky o příčinách silničních nehod, bylo zjištěno, že rozsah poškození vozidla BMW X5, RZ: ..., MPZ: ..., popsaný v zápise o poškození vozidla a zachycený na fotodokumentaci vozidla, neodpovídá popisovanému průběhu nehodového děje, neboť v případu popisovaného střetu by na vozidle BMW X5, RZ: ..., vznikly škody většího rozsahu, kdy rozsah poškození vozidla BMW X5, RZ: ..., odpovídá lehkému, tečnému střetu pravého předního rohu vozidla s překážkou a dále k tečnému kontaktu pravého boku s kolmou, tuhou, abrazivní překážkou, jako je například roh budovy, sloup či jiná svislá překážka, předstíráním pojistné události způsobili M. a P. R. společnosti Kooperativa pojišťovna a.s., škodu ve výši 107 788 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný M. R. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 To 496/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný M. R. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem odkázal na nálezy Ústavního soudu, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu, z jejichž závěrů vyplývá, že je možné, aby v intencích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo zkoumáno, zda skutek byl skutečně prokázán, a to v případě, byla-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Obviněný je přesvědčen, že o tento případ se v jeho věci jedná. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 1) obviněný má za to, že podstatu jeho trestné činnosti spatřuje nalézací soud v tom, že stav tachometru uvedeného vozidla vykazoval hodnotu 43 838 km, což je podle soudu o 32 838 km více, než v okamžiku jeho předání do opravy. Podle obviněného však nelze učinit jednoznačný závěr o počtu najetých kilometrů. Soudy vychází toliko z údajů poskytnutých poškozeným, avšak tato výpověď nekoresponduje s jeho výpovědí. Upozornil na to, že počet ujetých kilometrů v průběhu neoprávněného užívání je podstatný nejen pro určení výše škody, ale také pro existenci objektivní stránky uvedeného trestného činu a existenci škody nikoli malé. Znalcem byla určena škoda ve výši 38 300 Kč, kdy jde o 1,5 násobek škody malé. Otázka měla být podle obviněného detailněji zkoumána, např. výslechem dalších svědků, kteří se účastnili předávání vozidla do opravy. Je nutno se podle něj vypořádat i se skutečností o kolik se sníží cena vozidla samotným během času. Dále upozornil, že uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo svěřenou věc fakticky užívá, přičemž nebyl podle obviněného proveden jediný důkaz, odůvodňující závěr, že on jako pachatel užíval uvedené vozidlo, že s ním tedy najel minimálně 32 838 km. Byl proveden výslech toliko jeho a obviněného P. R., když z těchto výpovědí nelze učinit závěr, že by on ujel takový počet kilometrů.

Pokud jde o jednání popsané pod bodem ad 2) uvedl, že přečinu pojistného podvodu se dopustí ten, kdo úmyslně uvede nepravdivé údaje v souvislosti s likvidací pojistné události. Předpokladem naplnění skutkové podstaty je naplnění subjektivní stránky, tedy zavinění ve formě úmyslu. Z provedeného dokazování nelze podle obviněného činit závěr, že by věděl, resp. mohl vědět, že se nehodový děj neodehrál tak, jak jej v hlášení popsal. Přitom závěry o existenci subjektivní stránky soud dovozuje toliko z výpovědi P. R., který však podle obviněného měnil svůj postoj v průběhu trestního řízení. Podle obviněného tak neexistuje žádný jiný důkaz o existenci obligatorního znaku skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu. Skutková zjištění soudu jsou podle obviněného v této části v rozporu s právními závěry. Nalézací soud se také podle obviněného nezabýval motivem jeho jednání, jako součástí subjektivní stránky, kdy pravidelně motivem bývá snaha se obohatit. Obviněný má za to, že v jeho případě tento motiv zcela absentuje, neboť příjemcem pojistného plnění byl vlastník vozidla. Je podle obviněného absurdní, že spáchal trestný čin s úmyslem získat pro sebe majetkový prospěch, avšak žádný nezískal ani získat nemohl.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se vyjadřovat nebude. Současně souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že obdobné námitky obviněný M. R. uplatnil již ve svém odvolání, soud II. stupně se jimi zabýval a vypořádal se s nimi. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že se trestné činnosti nedopustil. U obou skutků především namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, které mají oporu v provedeném dokazování a právními závěry soudu. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zabývající se problematikou tzv. extrémního rozporu (nesouladu). V tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s uvedenými nálezy Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor). Jako vysvětlení lze uvést, že pokud obviněný namítá zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a jeho právními závěry (pozn. myšleno hmotně právními), dokonce s tím, že tato skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, tak to nesouvisí s otázkou tzv. extrémního rozporu, protože ten se týká rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě učiněnými skutkovými zjištěními, tedy situace, kdy skutková zjištění v provedených důkazech nemají oporu. Z obsahu námitek obviněného je ale zřejmé, že podstatná část jeho dovolání je založena právě na námitkách extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, která považuje za nesprávná.

Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 1) výroku o vině, obviněný se dopustil přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku podle právní věty tím, že na cizím majetku způsobil škodu nikoli malou tím, že neoprávněně přechodně užíval motorové vozidlo, které mu bylo svěřeno. Obviněný svou vinu popírá, uznává sice, že vozidlo poškozeného do opravy přijal, avšak mělo podle něj najeto mnohem více km, než uvádí poškozený. Domnívá se, že soudy nemohly na základě provedeného dokazování dojít k závěru o počtu najetých kilometrů, když proti sobě stojí pouze dvě rozporné výpovědi, a to ta jeho a výpověď poškozeného a bylo nutno dokazování v tomto směru doplnit.

Z obsahu této části dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy městský a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů pokud jde o skutek pod bodem ad 1) mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného a v důkazech, jimiž byla ověřena jeho věrohodnost. Soudy při hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného postupovaly obezřetně s vědomím rozdílnosti jeho výpovědi a výpovědi obviněného. Poškozený, na rozdíl od obviněného, během celého trestního řízení vypovídal podrobně, logicky a bezrozporně. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě popsal své hodnotící úvahy a zcela oprávněně, s ohledem na ostatní provedené důkazy, shledal výpověď poškozeného věrohodnou, i pokud jde o počet najetých kilometrů na vozidle v době jeho předání obviněnému za účelem opravy. Stav najetých kilometrů v době předání vozidla k opravě obviněnému se stal podkladem pro vypracování znaleckého posudku z oboru doprava, silniční nehody (č. l. 81 a násl. tr. spisu) a jeho dodatku (č. l. 153 a násl. tr. spisu) znalce Ing. J. Sedláka, Ph.D., v němž byla vyčíslena škoda na vozidle poškozeného vzniklá neoprávněným užíváním vozidla za období od přijetí vozidla do opravy od června 2013, do doby jeho vrácení poškozenému dne 13. 5. 2014, a to částkou 38 300 Kč. Soud v této souvislosti neměl důvod pochybovat o takto vypočtené výši škody. Výše uvedené námitky jsou námitkami skutkovými, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují. Obviněný jimi brojil proti věrohodnosti výpovědi poškozeného, jakož i proti závěrům znalce z oboru dopravy, dopravní nehody. Brojil tak proti skutkovým zjištěním učiněným soudy na základě provedeného dokazování.

Pokud obviněný namítal nenaplnění znaku skutkové podstaty přečinu podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně pokud jde o znak užíval , tato námitka odpovídá uplatněnému důvodu dovolání. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou. Obviněný se dopustil přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku podle právní věty rozsudku tím, že na cizím majetku způsobil škodu nikoli malou tím, že neoprávněně přechodně užíval motorové vozidlo, které mu bylo svěřeno.

Objektem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci je především vlastnictví věci, pokud jde o výkon některých oprávnění s vlastnictvím věci spojených. Jde především o oprávnění věc užívat (ius utendi, popř. ius utendi et fruendi) a věc držet (ius possidendi). Objektivní stránka přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, spočívá v tom, že obviněný neoprávněně přechodně užíval motorové vozidlo a způsobil tím škodu nikoli malou. V tomto případě jde o tzv. zpronevěru užitku. Přechodně věc užívat znamená disponovat s ní dočasně a po relativně krátkou dobu. Významná je však nejen doba užívání, ale i způsob, jak se věc vrátí do dispozice vlastníka nebo oprávněného držitele. Škoda, která byla na cizím majetku způsobena neoprávněným užíváním cizí věci ve smyslu § 207 tr. zákoníku je to, o co se cizí majetek v důsledku jejího neoprávněného užívání zmenšil, např. snížením hodnoty neoprávněně užívané věci (ŠÁMAL, Pavel. § 207 [Neoprávněné užívání cizí věci]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2029. ISBN 978-80-7400-428-5.).

Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný převzal od poškozeného vozidlo během června nebo července 2013 za účelem opravy. Poškozenému bylo vozidlo vráceno dne 13. 5. 2014 po jeho zajištění policejním orgánem. Poškozený neměl vozidlo v dispozici po celou uvedenou dobu. Za dobu, kdy měl obviněný vozidlo ve své dispozici, došlo k výraznému zvýšení počtu najetých kilometrů na vozidle a obviněný vozidlo zneužil také pro účely fingování dopravní nehody [viz jednání pod bodem ad 2)]. Evidentně tedy vozidlo neoprávněně přechodně užíval, protože jemu bylo svěřeno poškozeným za účelem opravy, on jej měl ve své moci a také za něj odpovídal. Znalcem pak byla zjištěna výše škody, která převyšuje hodnotu škody nikoli malé. Tuto námitku tedy shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 2) výroku o vině, obviněný se společně s obviněným P. R. dopustil přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku podle právní věty tím, že v úmyslu opatřit sobě prospěch předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění a činem způsobil větší škodu. Také u jednání pod tímto bodem obviněný svou vinu popírá, opakovaně nabízí svou verzi průběhu skutkového děje a poukazuje na podle něj nevěrohodnou výpověď obviněného P. R. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že takové námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod, neboť nejde o námitky proti právnímu posouzení skutku, ale o zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudu a jeho postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Provedeným dokazováním bylo přitom zjištěno, že to byl právě obviněný M. R., kdo předstíral dopravní nehodu dvou vozidel, které měl současně ve své dispozici a tuto fiktivní nehodu sám nahlásil jako pojistnou událost. Usvědčován je zejména výpovědí obviněného P. R., jehož výpověď nalézací soud shledal věrohodnou (své závěry v odůvodnění rozhodnutí náležitě odůvodnil), výpovědí poškozeného V. T. P. (který potvrdil, že vozidlo v době dopravní nehody neměl ve své dispozici), znaleckým posudkem z oboru doprava, dopravní nehody a výpovědí znalce Ing. J. Sedláka Ph.D., jež uzavřel, že k dopravní nehodě tak, jak uvedl obviněný M. R. nedošlo, jakož i dalšími listinnými důkazy.

Také pokud jde o tento skutek, Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Jako hmotněprávní, tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, shledal Nejvyšší soud také námitku obviněného týkající se absence subjektivní stránky uvedeného přečinu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji rovněž zjevně neopodstatněnou.

Nutno zopakovat, že obviněný byl uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v úmyslu opatřit sobě prospěch předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění a činem způsobil větší škodu. Pokud tedy namítal, že nebyla prokázána subjektivní stránka jako obligatorní znak skutkové podstaty pojistného podvodu, kterého se dopustí ten, kdo úmyslně uvede nepravdivé údaje v souvislosti s likvidací pojistné události, je nutno poukázat na to, že spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nebylo obviněnému kladeno za vinu, a proto ani v tomto směru nebylo vedeno dokazování. Tato námitka obviněného je tak zcela mimo rozhodnutí soudů o jeho vině. Obviněnému je naopak kladeno za vinu, že v úmyslu sebe obohatit, předstíral pojistnou událost (dopravní nehodu) a takovým činem způsobil větší škodu. V této souvislosti obviněný namítal, že neexistuje žádný důkaz o existenci obligatorního znaku skutkové podstaty uvedeného přečinu, a to subjektivní stránky, soudy podle něj nezjišťovaly ani motiv jeho jednání a brojil proti závěru, že měl spáchat trestný čin v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch.

Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Jak vyplývá z obsahu spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem okolnostem případu, které posuzovaly i z hlediska naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného přečinu. Pro své závěry o úmyslu obviněného spáchat uvedený přečin si opatřily dostatek důkazů. V uvedeném případu obviněný M. R. připouští, že dopravní nehodu nahlásil pojišťovně jako pojistnou událost, přičemž ale popírá, že by věděl, že se dopravní nehoda neodehrála tak, jak pojišťovně uvedl. Jeho obhajoba však byla zcela vyvrácena výpovědí obviněného P. R., který se k trestné činnosti doznal. Jak bylo výše uvedeno, obhajoba obviněného byla vyvrácena dále znaleckým posudkem z oboru doprava a výslechem znalce Ing. J. Sedláka Ph.D., výslechem poškozeného V. T. P. a svědka I. S., který obviněnému svěřil vozidlo BMW za účelem jeho prodeje. Na základě provedeného dokazování soudy zcela oprávněně učinily závěr o přímém úmyslu obviněného, který věděl, že nehoda vozidel neproběhla jím tvrzeným způsobem a nepochybně věděl, že pojišťovně uvádí nepravdu. Soudy věnovaly dostatečnou pozornost také motivu obviněného, který se trestného jednání dopustil v úmyslu sebe obohatit. Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že vozidlo BMW bylo obviněnému svěřeno za účelem prodeje zcela nepoškozené. V průběhu jeho svěření obviněnému M. R. evidentně došlo k poškození tohoto vozidla. Poškození vozidla BMW se obviněný snažil vyřešit fingovanou dopravní nehodou, tak aby za způsobenou škodu neodpovídal a nemusel ji nahradit on, ale zaplatila ji pojišťovna. Proto se jednání popsaného pod bodem ad 2) výroku o vině dopustil v úmyslu opatřit sobě prospěch. Námitka v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného M. R., uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají a zčásti jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. listopadu 2016


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu