7 Tdo 77/2007
Datum rozhodnutí: 05.04.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 77/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. dubna 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. M. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 13 To 15/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 89/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 22 T 89/2005, byl obviněný R. M. uznán vinným ad 1 3) trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., ad 4) trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., ad 6 8) společně s obviněným J. L. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. A byl odsouzen ad I. za trestné činy pod body ad 1 4) a dále za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 22 T 180/2004, podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podle § 39a odst. 2 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 22 T 180/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, ad II. za trestný čin pod body ad 6 8) podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, podle § 39a odst. 2 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudkem bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a o vině a trestu spoluobviněných D. V. a J. L.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání do výroku o trestu a do výroku o vině trestným činem loupeže. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 13 To 15/2006, odvolání R. M. (i odvolání J. L.) podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. M. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Obviněný má za to, že usnesení krajského soudu bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení skutku a že v řízení před soudem prvního stupně bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když nebyly provedeny důkazy, které mohly svědčit ve prospěch obviněného, s čímž se soud druhého stupně ve svém rozhodnutí nevypořádal. Okresní soud v Pardubicích podle obviněného nesprávně posoudil skutek spáchaný dne 18. 1. 2005 jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Bylo sice prokázáno, že fyzicky napadl poškozeného, nikoli však s úmyslem zmocnit se jeho majetku. Peněženku vzal poškozenému spoluobviněný J. L. a z jeho výpovědi jakož i z výpovědi obviněného M. údajně vyplynulo, že v žádném případě nebyli domluveni na tom, že poškozeného M. okradou. Obviněný uvedl, že poškozeného napadl, protože si s ním chtěl tzv. vyřídit účty z jejich předchozího slovního konfliktu a spoluobviněný L. přišel v okamžiku, kdy byl konflikt v plném proudu a ve chvíli, kdy obviněný držel poškozeného za bundu a přetahoval se s ním, využil spoluobviněný L. situace a vytáhl poškozenému z náprsní kapsy peněženku. Ze všech souvislostí případu je tedy podle obviněného zřejmé, že on nevěděl o tom, že se L. zapojí do konfliktu s poškozeným a že mu vezme peněženku. Obviněný dále namítá, že v řízení byla porušena zásada daná § 2 odst. 5 tr. ř., neboť v řízení nebyly provedeny některé důkazy navrhované obviněnými, které mohly mít v dané věci rozhodující význam. Například nebyl proveden znalecký posudek z oboru lékařství k posouzení spoluobviněného L., dále bylo navrženo, aby byl proveden důkaz spisovým materiálem Policie České republiky, eventuelně aby byly vyslechnuty osoby, které v přípravném řízení prováděly výslech obviněného L., neboť L. údajně v průběhu řízení potvrdil, že byl k výpovědím přinucen a kromě toho byl při výslechu pod vlivem pervitinu. Navíc bylo údajně prokázáno, že poškozený F. K., byl známým obviněného M. a proto je podle obviněného nepravděpodobné, aby se podílel na loupeži proti osobě, která jej velice dobře znala.

Obviněný má dále za to, že rozsudkem soudu prvního stupně nebyly dodrženy zásady pro ukládání souhrnného a úhrnného trestu, neboť v okamžiku vynesení tohoto rozsudku byl v právní moci trestní příkaz téhož soudu, vydaný dne 16. 2. 2004, sp. zn. 4 T 21/2004, kterým byl obviněný odsouzen k trestu obecně prospěšných prací. Uvedený trest nebyl v okamžiku vyhlášení rozsudku ze dne 4. 10. 2005 vykonán, a tak měl být podle obviněného uvedeným rozsudkem zrušen i citovaný trestní příkaz a mělo být rozhodnuto i o trestu za skutek, o němž bylo rozhodnuto trestním příkazem.

Na základě této skutečnosti je obviněný přesvědčen, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 22 T 89/2005, chybí výrok o zrušení pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 4 T 21/2004, a výrok o uložení souhrnného trestu za skutek jímž byl obviněný trestním příkazem uznán vinným.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 13 To 15/2006, i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 22 T 89/2005, a zároveň nařídil ve věci nové jednání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný ve svém podání uvádí pouze argumenty, které vyjadřují jeho nesouhlas s opatřením a hodnocením důkazů proti jeho osobě, současně i námitka o nesprávnosti zrušeného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 22 T 89/2005 se týká tohoto soudního rozhodnutí, který nyní při zkoumaném odsouzení nemá jiného významu než, že toto jednání bylo ve vztahu k souhrnnosti a byl tedy zrušen výrok o trestu tohoto rozsudku . Dále je podle ní možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je vyjmenován v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

S ohledem na shora citované se dovolací soud nezabýval námitkami, že v průběhu řízení nebyly dodrženy podmínky spravedlivého procesu, byly porušeny zásady dané v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., jakož i porušeno právo obviněného na obhajobu, neboť nebyly provedeny důkazy, které mohly svědčit v jeho prospěch, že nebyl proveden znalecký posudek k posouzení duševního stavu spoluobviněného L. ani důkaz spisovým materiálem Policie České republiky. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. neodpovídají ani námitky obviněného ohledně poškozeného F. K., když obviněný tvrdí, že byl jeho známým a proto je nepravděpodobné, že by se vůči němu dopustil trestného činu loupeže.

Je zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný těmito námitkami namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro něj příznivějších, skutkových okolností, změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. zjevně nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud ve shodě s rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání.

Jako námitky naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitku obviněného týkající se údajné absence loupežného úmyslu u skutku popsaného pod bodem ad 6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále námitku ohledně nedodržení zásad při ukládání souhrnného a úhrnného trestu.

Pokud jde o první hmotně právní námitku, soud prvního stupně údajně nesprávně posoudil skutek spáchaný dne 18. 1. 2005 jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., když sice bylo prokázáno, že poškozeného fyzicky napadl, avšak podle obviněného nikoli s úmyslem zmocnit se majetku. Obviněný dodal, že nevěděl, že se spoluobviněný L. do konfliktu zapojí, a že poškozenému vezme peněženku a namítal, že v žádném případě nebyli domluveni na tom, že poškozeného okradou. Tyto námitky po obsahové stránce odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.

Uvedený trestný čin obviněný spáchal tím (zkráceně), že dne 18. 1. 2005 kolem 20:00 hodin poblíž novinového stánku u nádraží ČD v P. na P. nám. obviněný R. M. přistoupil k J. M., uchopil jej rukou za oděv u krku a vytlačil z chodníku na travnatý porost, kde jej natlačil na betonovou podezdívku záhonu a držel, a obviněný J. L. poškozenému odcizil pánskou peněženku obsahující finanční hotovost ve výši 650,- Kč, občanský průkaz, platební kartu Visa Elektron vydanou Č., průkaz k běžnému účtu Č. a průkaz ke sporožirovému účtu u Č.

Skutkový stav, který zjistil Okresní soud v Pardubicích, a který je popsán v rozsudku ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 22 T 89/2005, pod bodem ad 6) výroku o vině a s nímž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, evidentně naplňuje znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. ř.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínkou spolupachatelství je po objektivní stránce společné jednání a po subjektivní stránce úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde, jestliže každá z jednajících osob naplnila svým jednáním všechny znaky trestného činu nebo jestliže každá z jednajících osob naplnila jen některý ze znaků trestného činu a teprve souhrn dílčích jednání všech osob znamená naplnění všech znaků trestného činu. O společné jednání však jde i tehdy, když dílčí jednání jednajících osob jsou sama o sobě z hlediska znaků trestného činu indiferentní, avšak jsou články řetězu, který jako celek znaky trestného činu naplňuje, přičemž jednotlivé dílčí činnosti jako články onoho řetězu přímo směřují k vykonání trestného činu, působí současně a ve svém celku představují trestný čin. Podmínkou spolupachatelství není, aby se jednající osoby podílely na spáchání trestného činu stejnou měrou.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že neobstojí námitka obviněného, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin loupeže, když sice poškozeného fyzicky napadl, avšak nikoli s úmyslem vzít mu jeho peněženku, kterou mu odcizil spoluobviněný L., když ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů je zřejmé, že obviněný M. byl spolupachatelem trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Podstatné je, že ze strany obviněných šlo o společné jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že proti poškozenému užili násilí v úmyslu zmocnit se jeho věci. Tento charakter posuzovaného činu, tj. že šlo o společnou akci obviněného a jeho společníka, je zřejmý ze způsobu provedení činu a z okolností, které ho provázely. V této souvislosti neobstojí ani námitka ohledně údajné absence společného úmyslu s odůvodněním, že se v žádném případě obvinění nedomlouvali na tom, že poškozeného okradou. Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (srov. č. 67/1971 Sb. rozh. tr.). Přitom k společnému úmyslu není nutná výslovná dohoda spolupachatelů, postačí konkludentní dohoda a k té v posuzovaném případu nepochybně došlo, jak vyplývá z jednání obviněných, kdy obviněný M. fyzicky napadl poškozeného M. tak, že ho chytil rukou za oděv, vytlačil z chodníku, natlačil na betonovou podezdívku záhonu. Spoluobviněný L. poškozenému odcizil peněženku ve chvíli, kdy obviněný M. poškozeného držel, čímž překonal a znemožnil odpor poškozeného. Jednání obviněných bylo ve skutkové části výroku o vině popsáno jako celek s tím, že je zřejmé, co konkrétně každý z nich vykonal, je jasné, že tento celek znakům trestného činu loupeže spáchaného ve spolupachatelství odpovídá. Nejvyšší soud konstatuje, že touto námitkou obviněného se zabýval již soud druhého stupně v rámci řízení o odvolání obviněného, neztotožnil se s ní a činí tak i dovolací soud. Na právním posouzení skutku v případě obviněného R. M. není tedy důvodu cokoli měnit, zvláště pak, když toto jeho jednání je plně v kontextu i s dalšími dílčími loupežnými útoky vůči poškozeným D. K. a F. K.

Pokud jde o druhou námitku obviněného naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozsudkem soudu prvního stupně nebyly dodrženy zásady pro ukládání souhrnného a úhrnného trestu, neboť v okamžiku vynesení tohoto rozsudku byl v právní moci trestní příkaz téhož soudu, vydaný dne 16. 2. 2004, sp. zn. 4 T 21/2004, kterým byl obviněný odsouzen k trestu obecně prospěšných prací, který nebyl v okamžiku vyhlášení rozsudku ze dne 4. 10. 2005 vykonán, a tak měl být podle obviněného uvedeným rozsudkem zrušen i citovaný trestní příkaz a mělo být rozhodnuto i o trestu za skutek, o němž bylo rozhodnuto trestním příkazem, Nejvyšší soud uvádí, že se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Stejnou povahu jako odsuzující rozsudek má i trestní příkaz. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému. Uložení souhrnného trestu přichází v takovém případě v úvahu tehdy, jestliže soud odsuzuje obviněného za trestný čin, který spáchal dříve, než mu byl trestní příkaz doručen.

Z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 4 T 21/2004, kterým byl obviněný M. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 350 hodin, a který je součástí trestního spisu je zřejmé, že tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 6. 3. 2004 (doručen byl obviněnému dne 26. 2. 2004). Z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 22 T 89/2005, pak vyplývá, že obviněný se všech trestných činů kladených mu za vinu tímto rozsudkem dopustil až po doručení uvedeného trestního příkazu a je tedy zřejmé, že nejde o souběh trestných činů a uložení souhrnného trestu je vyloučeno. Nejvyšší soud tedy uvádí, že také tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.

V této souvislosti obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný s tím, že v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 22 T 89/2005, chybí výrok o zrušení pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 4 T 21/2004, a výrok o uložení souhrnného trestu. Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka s ohledem na výše uvedené je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že v rozhodnutí žádný výrok nechybí ani není neúplný.

Protože dovolací námitky obviněného shledal Nejvyšší soud nezpůsobilými naplnit uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a usnesení odvolacího soudu tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v rozhodnutí soudu prvního stupně žádný výrok nechybí ani není neúplný, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Takto bylo rozhodnuto i proto, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou ve své podstatě opakováním stejných námitek uplatněných již v odvolání a zabýval se jimi proto již soud odvolací.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud tedy zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš