7 Tdo 766/2003
Datum rozhodnutí: 08.07.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 766/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. 7. 2003 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 3 To 867/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 168/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 10 T 168/2002, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ambulantní psychiatrické ochranné léčení. Podle zjištění Okresního soudu v Ostravě se obviněný dopustil trestného činu tím, že dne 2. 7. 2002 v době od 23.00 do 24.00 hod. v O.-P., ul. B. N. 661, v bytě své matky H. B. po ní požadoval vydání finančních prostředků a poté, co odmítla, vzal kuchyňský nůž s čepelí dlouhou asi 20 cm, který jí přiložil na krk, a opět požadoval vydání finančních prostředků, čemuž poškozená ze strachu vyhověla a dala mu částku 500,- Kč. Odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 3 To 867/2002.



Obviněný M. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, a to v rozsahu, v němž bylo zamítnuto jeho odvolání. Dovolání podal z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu vytkl nesprávné právní posouzení skutku a namítl, že skutek nevykazuje znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, že peníze, o které šlo, nebyly z jeho hlediska cizí věcí, neboť šlo o částku, kterou poškozené téhož dne odpoledne sám dal, a že čin nedosahuje takového stupně nebezpečnosti pro společnost, aby mohlo jít o trestný čin. Podle obviněného soudy náležitě nepřihlížely k tomu, že se činu dopustil pod vlivem alkoholu. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil obžaloby nebo ho uznal vinným trestným činem opilství podle § 201a tr. zák. a uložil mu podmíněný trest odnětí svobody.



Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.



Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ostravě je zřejmé, že tento soud považoval zákonné znaky trestného činu za naplněné ve variantě spočívající v tom, že pachatel proti jinému užije pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.



Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin s tím, že úmysl pachatele musí směřovat k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Tyto předpoklady byly v posuzovaném případě evidentně splněny. Pohrůžka bezprostředního násilí spočívala v tom, že obviněný přiložil poškozené na krk kuchyňský nůž s čepelí dlouhou asi 20 cm. Toto jednání obviněného bylo zcela záměrné, jak o tom svědčí zjištění, že nůž vzal bezprostředně před tím, než ho takto použil, a že takto jednal v reakci na vyjádření poškozené, která mu odmítla vydat požadované peníze. Uvedený způsob použití nože obviněný provázel opakovaným požadavkem, aby mu poškozená vydala peníze. Tím dal obviněný jasně najevo, že mu jde o to, aby se zmocnil peněz poškozené, a výhrůžná manipulace s nožem proti krku poškozené byla prostředkem k tomu, aby poškozenou k vydání peněz přinutil. Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže není rozhodné, zda obviněný skutečně byl odhodlán použít proti poškozené násilí pro případ, že se jeho vůli nepodrobí. V tomto ohledu stačí, že pohrůžka bezprostředního násilí byla takovou formou nátlaku na poškozenou, která byla způsobilá zajistit splnění záměru obviněného získat od poškozené peníze proti její vůli. Je proto mimo jakoukoli pochybnost, že subjektivní stránka trestného činu byla ve všech směrech naplněna.



Jednání obviněného nesměřovalo k tomu, aby se zmocnil svých peněz, nýbrž k tomu, aby se zmocnil peněz poškozené, byť šlo o jeho matku, které téhož dne odpoledne peníze dal. Podle zjištění Okresního soudu v Ostravě, z něhož v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Ostravě, poškozená během přítomnosti obviněného u ní v bytě kritického dne mezi 16.00 a 17.00 hod. ho požádala, aby jí přispěl na jídlo alespoň částkou 500,- Kč vzhledem k tomu, že ho celý měsíc živí, a obviněný z tohoto podnětu poškozené předal 500,- Kč, vzdálil se a zpět se vrátil mezi 23.00 a 24.00 hod. Předání částky 500,- Kč obviněným a její přijetí poškozenou lze charakterizovat jako darování (§ 628 odst. 1, 2 obč. zák.). Převzetím peněz poškozenou se tyto prostředky staly jejím vlastnictvím a přestaly být vlastnictvím obviněného. Pokud si obviněný na poškozené vynutil zpětné vydání peněz s odstupem nejméně šesti hodin poté, co se staly vlastnictvím poškozené, je zcela jasné, že jeho jednání směřovalo k tomu, aby se zmocnil věci, která ve vztahu k němu byla cizí věcí.



Materiální podmínkou trestnosti činu je to, že stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.). Úsudek, že stupeň společenské nebezpečnosti činu je nepatrný a že tedy nejde o trestný čin, se může týkat jen případů, kdy posuzovaný čin nevykazuje ani nejnižší úroveň společenské nebezpečnosti u běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Již tím, že zákonodárce určitý čin prohlásil za trestný čin, je vyjádřeno, že jeho běžně se vyskytující projevy považuje za tak společensky nebezpečné, aby byly trestné i z hlediska materiální podmínky. Daný případ nevykazuje nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit úvahu o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost není ničím snižován v tak výjimečné míře, aby se to vymykalo z rámce běžně se vyskytujících trestných činů loupeže. Ze strany obviněného šlo o razantní pohrůžku větším kuchyňským nožem proti bezmocné osamocené ženě ve věku přes 73 let v jejím bytě v pozdních večerních hodinách s tím, že obviněný si takto vynutil vydání částky 500,- Kč, která sama o sobě sice není vysoká, ale pro poškozenou měla nezanedbatelný význam. Stupeň společenské nebezpečnosti činu není nijak podstatněji snižován ani tím, že poškozená byla matkou obviněného, neboť čin byl projevem jeho parazitismu ve vztahu k ní. Je tedy naprosto zřejmé, že materiální podmínka trestnosti činu byla splněna.



Okolnost, že obviněný se činu dopustil pod vlivem alkoholu, by na právní posouzení skutku mohla mít vliv pouze za předpokladu, že by obviněný čin spáchal ve stavu nepříčetnosti. Pak by při splnění dalších podmínek přicházelo v úvahu posoudit skutek jako trestný čin opilství podle § 201a odst. 1 tr. zák. V případě obviněného však šlo jen o tzv. zmenšenou příčetnost, která nemá vliv na jeho odpovědnost za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.



Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.



Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že obviněný v dovolání uplatnil i další námitky mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o námitky směřující proti tomu, jak soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené H. B., jak hodnotily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v otázce rozsahu, v němž byly rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného dotčeny požitým alkoholem ve spojení s užívanými léky a jaká zjištění z těchto důkazů vyvodily. Těmito námitkami se obviněný snažil dosáhnout změny skutkových zjištění soudů a teprve v návaznosti na to i jiného právního posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného ustanovení obsahově nenaplňují námitky proti správnosti samotných skutkových zjištění, proti hodnocení důkazů, proti postupu soudu při provádění důkazů, proti úplnosti dokazování apod. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají jen takové námitky, které směřují proti právnímu posouzení skutku, jak ho zjistil soud, a nikoli námitky, které směřují ke změně skutkových zjištění soudu. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k té části dovolání obviněného, jejímž obsahem byly skutkové námitky.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. července 2003

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec