7 Tdo 762/2015
Datum rozhodnutí: 27.08.2015
Dotčené předpisy: § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoník



7 Tdo 762/2015-24

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 27. srpna 2015 v neveřejném zasedání, k dovolání obviněného M. J. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 To 467/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 113/2014, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 To 467/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 5 T 113/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 5 T 113/2014, byl obviněný M. J. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let.

Přečinu se obviněný dopustil tím, že dne 20. 5. 2013, kolem 16:10 hodin, v P. , ulici B. , ve směru od ulice N. k ulici P. , u domu č. p. ....., řídil osobní automobil tov. zn. Ford Mondeo, r. z. ......., ač věděl, že po požití alkoholických nápojů je natolik pod jejich vlivem, že není schopen motorové vozidlo řádně ovládat, vlivem alkoholu se nedostatečně věnoval řízení vozidla a narazil při pravém okraji vozovky do zaparkovaného vozidla tov. zn. Citroen C4, r. z. ........ (majitelka K. K. ), které bylo nárazem odhozeno na před ním zaparkované vozidlo tov. zn. Volvo XC 70, r. z. ......... (majitel MUDr. M. P. ), a to bylo odhozeno na před ním zaparkované vozidlo tov. zn. Škoda Felicia, r. z. ......... (majitel Ing. P. Š. ), z místa dopravní nehody ujel, následným šetřením bylo zjištěno, že v době činu měl v krvi podle znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie nejméně 2,13 g/kg alkoholu.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 To 467/2014, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zpochybnil správnost výroku o vině i trestu s tím, že i nadále trvá na své nevině. Připustil, že dne 20. 5. 2013 požíval alkoholické nápoje, avšak až poté, kdy své osobní motorové vozidlo zaparkoval na parkovišti před domem, kde bydlí. Tato skutečnost byla podle něj jednoznačně potvrzena výpovědí svědka T. K. Uvedl, že nejprve byla jeho věc, podle něj správně, řešena jako přestupek, poté však bylo zahájeno trestní řízení, a to na základě téhož znaleckého posudku, který však byl najednou vykládán zcela odlišně, a to tak, že byl v době nehody v podnapilém stavu. Obviněný s těmito závěry soudu nesouhlasí a uvádí, že závěry znaleckého posudku jsou odlišné, a to takové, že mohl být v době nehody střízlivý. Obviněný popřel, že by měnil výpověď ohledně množství a kvality vypitého alkoholu. Zdůrazňuje, že pil až po jízdě, a to několik jedenáctistupňových piv a pár panáků. Nesouhlasí se závěry soudů, podle kterých je jeho výpověď nevěrohodná a účelová. Znalecký posudek se měl podle něj nechat vyhotovit na účinky desetistupňových piv i jedenáctistupňových piv. Soudy se měly lépe vypořádat i s touto variantou (že pil po jízdě jedenáctistupňová piva), což však neučinily. Obviněný je přesvědčen, že byla v jeho případě porušena zásada presumpce neviny, nebyla zkoumána objektivní pravda a nebyly shromažďovány jak důkazy svědčící v jeho prospěch tak i v jeho neprospěch. Celá věc byla podle něj hodnocena pouze subjektivně. Neexistuje žádný přímý důkaz o jeho vině a nepřímé důkazy netvoří nepřetržitý řetězec. Je přesvědčen, že závěry znaleckého posudku svědčí v jeho prospěch.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a poté, aby byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že ani jednu z námitek obviněného nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod. Obviněný totiž podle ní napadá výlučně soudy učiněná skutková zjištění a nesprávné hodnocení důkazů. Takové výhrady jsou, podle státní zástupkyně, námitkami skutkového a procesního charakteru, a ve věci nedošlo k žádnému extrémnímu nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť závěr o vině obviněného z provedených důkazů jednoznačně vyplývá. Souhlasí s tím, že na výpověď obviněného bylo třeba nahlížet zejména optikou jejích změn, když v průběhu trestního řízení přizpůsoboval obsah svých sdělení o množství, kvalitě a době požití alkoholu znaleckým přepočtům, takže v konečném důsledku se mu podařilo uvést takové údaje, které by skutečně svědčily o tom, že v době řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu nebyl a alkohol požil až po jízdě. Posléze obviněným uváděné údaje se však diametrálně liší od údajů původních, na základě nichž znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie dovodila, že musel pít již před dopravní nehodou. Navíc podle státní zástupkyně ve věci existují i další skutečnosti a okolnosti, které trestné jednání obviněného rámovaly, z nichž bylo možné dovodit, že skutečně před jízdou alkohol požil, až jím byl ovlivněn v takové míře, že to zásadním způsobem ovlivnilo jeho řidičské schopnosti a dovednosti. Státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že obviněný byl zkušeným řidičem, uvedeného dne v nijak složité dopravní situaci způsobil dopravní nehodu, kterou popírá, ačkoli důkazně je svědeckými výpověďmi prokázán opak. Podle názoru státní zástupkyně zmíněná dopravní nehoda svědčí o tom, že řidičské schopnosti obviněného byly ovlivněny a vysvětlením průběhu zmíněné dopravní nehody je podle ní právě obviněným požitý alkohol. Soudy podle státní zástupkyně zcela správně přistupovaly k výpovědi obviněného, pokud ji hodnotily jako motivovanou snahou vyhnout se trestní odpovědnosti za protiprávní jednání. Správně tak z provedených důkazů dovodily, že obviněný pil ještě před tím než sedl za volant, způsobil dopravní nehodu pod vlivem alkoholu a dopustil se tudíž přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 175 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud.

Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že se uvedeného zločinu nedopustil. Požití alkoholu připustil, avšak až po jízdě. Ve svém dovolání primárně napadal rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů (zpochybňuje zejména hodnocení závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, znalkyně Ing. I. Černé, nesouhlasí se závěry soudů o nevěrohodnosti a účelovosti jeho výpovědi), a v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Rovněž námitka obviněného týkající se požívání alkoholu až po dopravní nehodě, je námitkou skutkovou, kterou obviněný prosazuje svou verzi průběhu skutkového děje. Podle závěrů soudů byla provedeným dokazováním jeho obhajoba zcela vyvrácena. Uvedenou argumentaci tedy pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Nejvyšší soud ale opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásadní přitom je, že se jedná o důkazy opatřené a následně soudem provedené v souladu s trestním řádem.
Ústavní soud obecně vymezil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jedná se o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). O porušení těchto podmínek se jedná i v této trestní věci.

Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je zřejmé, že do svých hodnotících úvah zahrnul i okolnosti vyplývající z listin obsažených v trestním spise, které byly opatřeny po zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. dne 20. 5. 2013, ale ještě před zahájením trestního stíhání obviněného, ke kterému došlo až téměř po jednom roce podle § 160 odst. 1 tr. ř. dne 10. 3. 2014. Všechny listiny, z nichž soud I. stupně vycházel při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi, ale nelze považovat za důkazy použitelné v řízení před soudem. Na základě tohoto vadného procesního postupu pak dospěl k závěru, že změna výpovědi obviněného po zvolení obhájce, a se znalostí závěrů znaleckého posudku, je účelová a nevěrohodná. V důsledku tohoto hodnocení pak učinil skutkové závěry, které lze označit za neodpovídající řádně provedeným důkazům, za předčasné a nekorespondující ani se znaleckým posudkem z odvětví toxikologie. Konkrétně jde o to, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno až dne 10. 3. 2014, a M. J. byl téhož dne poprvé vyslechnut v postavení obviněného. Pokud soud I. stupně v odůvodnění rozsudku argumentuje tím, že v přípravném řízení, ještě před zvolením si obhájce a vyhotovení znaleckého posudku uváděl policistovi, který jej ztotožňoval a doprovázel na lékařské vyšetření, že vypil 5 deseti stupňových piv a 2 dcl ferneta v době asi od 16:13 hod. do 19:15 hod. , soud I. stupně sice neuvádí co je podkladem tohoto jeho tvrzení, ale zřejmě vychází z opatření policejního orgánu, kterým podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. odevzdal věc k projednání přestupku Magistrátu hl. m. Prahy, ve kterém je tato argumentace uvedena (viz č. l. 19 tr. spisu), když neshledal, že jde o podezření z trestného činu. V tomto opatření ale není uvedeno, že by tyto skutečnosti uváděl policistovi, který jej ztotožňoval a doprovázel na lékařské vyšetření, ale že to uvedl v úředním záznamu o podaném vysvětlení. Takové sdělení, nebo dokonce ani případná výpověď policisty o tom, co se dozvěděl od M. J. při jeho ztotožňování a doprovodu na lékařské vyšetření, nebo např. při sepisovaní vysvětlení podle § 158 odst. 3 tr. ř., zásadně nemůže být důkazem viny. V této souvislosti lze poukázat i na rozhodnutí Ústavního soudu, který uvedl, že účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i fér proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu. Způsob opatřování důkazů proto nelze přizpůsobovat momentálnímu přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o pachateli a vině, ale vždy je třeba striktně dbát předepsaných procesních pravidel, jakožto i jiného přípustného prostředku k získání důkazů. Z ústavněprávního hlediska je neakceptovatelný názor, že výpovědi policistů, kteří sepsali úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 tr. ř., lze rozdělit na dvě jasně oddělitelné části; na část, u níž vnímali svými smysly spontánní obšírné vyprávění stěžovatele coby procesně využitelného důkazu, a na část, v níž policisté popsali, co se dozvěděli od stěžovatele při provádění úkonů podle trestního řádu, tedy údaje, které jim sdělil při podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 tr. ř., přičemž tato část je důkazem k využití v trestním řízení nezpůsobilým. Výslech policistů, kteří pořizovali záznam o podaném vysvětlení, nelze vzhledem k jeho obsahu použít, neboť by takovým procesním postupem byl obcházen výslovný zákonný zákaz daný ustanovením § 158 odst. 5 tr. ř. (pozn. nyní odst. 6; viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03).

Další argumentace soudu I. stupně, že M. J. to samé vypověděl dne 20. 5. 2013 do záznamu , vychází z úředního záznamu o podaném vysvětlení, sepsaného s M. J. podle § 158 odst. 6 tr. ř. (č. l. 29 tr. spisu). Konkrétně ve vztahu k úřednímu záznamu sepsanému podle tohoto zákonného ustanovení nutno zdůraznit část tohoto ustanovení, podle které lze úřední záznam v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah. Podle § 211 odst. 6 tr. ř. lze v hlavním líčení číst úřední záznamy o podaném vysvětlení osob jen se souhlasem státního zástupce a obžalovaného, což podle § 314d odst. 2 tr. ř. platí i v řízení před samosoudcem. Předchozí výpovědi M. J. dne 20. 5. 2013 a 5. 9. 2013 byly s ním sepsány pouze jako s osobou podávající vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř., a proto lze na ně nahlížet jen výše uvedeným způsobem.

Provedeným dokazováním bylo prokázáno, a obviněný sám tuto skutečnost nesporuje, že v době dopravní nehody své vozidlo tov. zn. Ford Mondeo skutečně řídil a projížděl také B. ulicí. Z důkazů provedených u hlavního líčení, a to svědeckou výpovědí D. Ř. , a z úředního záznamu o podaném vysvětlení L. K. ( přečteno u hlavního líčení podle § 211 odst. 6 tr. ř. za souhlasu státní zástupkyně a obhájce , viz č. l. 165 tr. spisu), kteří bezprostředně pozorovali nehodu, bylo zjištěno, že vozidlo obviněného v 16:10 hodin projíždělo ulicí B. , kde narazilo do zaparkovaného vozidla tov. zn. Citroe n, jehož odhozením následně došlo k poškození i dalších před ním zaparkovaných vozidel v této ulici. Svědci viděli, jak řidič uvedeného vozidla tov. zn. Ford Mondeo z místa nehody ujel. Nehoda byla podle obou svědků provázena velkou ránou, kterou nebylo možné nezaznamenat. Podle výpovědi svědka D. Ř. mělo auto, které nehodu způsobilo, poškození, a to vylomené pravé přední kolo, přičemž i přes toto poškození z místa činu odjelo. Strážníky městské police bylo posléze na základě oznámení majitelů poškozených vozidel nalezeno poškozené vozidlo obviněného, a to nedaleko od místa nehody, zaparkované v K. ulici, blízko bydliště obviněného. Přitom rozsah poškození vozidla obviněného odpovídal výpovědím svědků, jakož i mechanismu nárazu do zaparkovaných aut. Pokud obviněný v této části na jedné straně připouští, že se svým autem v uvedenou dobu (16:10 hodin) inkriminovaným místem (ulice B. ) projížděl, avšak popírá zároveň, že by způsobil dopravní nehodu (neslyšel ránu, nevnímal náraz do zaparkovaných vozidel, když vozidlo zaparkoval tak nebylo poškozené), soudy důvodně tuto část jeho výpovědi hodnotily jako nevěrohodnou. Nejasné a rozporné jsou ale následující závěry soudů ohledně ovlivnění obviněného alkoholem v době jízdy. Soud I. stupně ve výroku o vině uvedl, že obviněný v době činu měl v krvi podle znalkyně nejméně 2,13 g/kg alkoholu , což je závěr znalkyně bez přihlédnutí k tvrzení obviněného o požívání alkoholu až po dopravní nehodě, tedy za předpokladu pití pouze před nehodou. To odpovídá závěru soudu I. stupně o účelovosti a nevěrohodnosti výpovědi obviněného, jehož tvrzení o požívání alkoholu až po dopravní nehodě neuvěřil, a vycházel tak ze zjištění, že požíval alkoholické nápoje pouze před ní. Odvolací soud ale v rozporu se zjištěním soudu I. stupně naopak připustil, že obviněný po jízdě požíval alkoholické nápoje, což ale podle jeho názoru neznamená, že před jízdou nepožil takové množství alkoholu, že v důsledku toho nebyl schopen vozidlo bezpečně ovládat. Tím odvolací soud výrok o vině zpochybnil. Zamítnutí odvolání pak odůvodnil možností usuzovat na stav vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla i z jiných skutečností, než z hladiny alkoholu v krvi, které pak na str. 4 usnesení konkrétně uvedl. V případě užívání alkoholu před i po dopravní nehodě stanovila znalkyně možnou hladinu alkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody sice pozitivně, ale v rozmezí 0,30 0,89 g/kg (viz str. 85 tr. spisu), kdy je ale nutno vycházet z dolní hranice tohoto rozmezí, a to s ohledem na pravidlo in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. Toto pravidlo se vztahuje na zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Lze pak připomenout i vyjádření znalkyně jak ve znaleckém posudku (č. l. 88 tr. spisu), tak i v hlavním líčení, že se mj. i vzhledem k velmi pozdě provedeným odběrům (krve) nedá jednoznačně potvrdit ani vyvrátit, zda řidič pil či nepil po dopravní nehodě. Upozornit je pak třeba i na skutečnost, že tvrzení obviněného o pití 11 piva, jak se s tím znalkyně oproti písemnému znaleckému posudku zabývala ve své výpovědi v hlavním líčení, je v souladu s obsahem protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem (viz č. l. 105 tr. spisu). Ohledně zjištění, zda obviněný skutečně v rozhodné době řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, jak to vyžaduje ustanovení § 274 odst. 1 tr. zákoníku, tak existují ve věci nejasnosti a pochybnosti, které soudy doposud neodstranily.

Nejvyšší soud vzhledem k uvedeným důvodům zjistil ve věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu I. stupně, které odvolací soud navíc zpochybnil, ale přesto je potvrdil. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Obvodní soud pro Prahu 2 věc znovu projedná, opět zhodnotí stávající i případně nově provedené důkazy v intencích tohoto usnesení a ve věci znovu rozhodne.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu