7 Tdo 762/2011
Datum rozhodnutí: 17.08.2011
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 tr. zák.



7 Tdo 762/2011-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. srpna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 55 To 50/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 173/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 5 T 173/2006, byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, a podle § 187 odst. 2, § 35 odst. 2 tr. zákona, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu týkající se souběžné trestné činnosti.

K odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 55 To 50/2010, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově ve věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin, a sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 1 T 45/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 35/2009, pak obviněnému uložil podle § 35 odst. 2 a § 250 odst. 3 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu předchozího rozsudku za sbíhající se trestný čin, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Předně namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. s tím, že výpovědi svědkyň před soudem považuje za nevěrohodné, když svědkyně S. L. a V. Š. se vzájemně znají, nevypovídaly před soudem pravdivě a tyto jejich výpovědi se značně lišily od jejich výpovědí v přípravném řízení. Uváděly jinou dobu, okolnosti i množství poskytnuté drogy a tyto rozpory nebyly odstraněny. Výpověď svědkyně A. K. pak obviněný považuje za nevěrohodnou, a tuto svědkyni za podjatou vzhledem k majetkovému sporu, který s ním má z minulosti, takže soud neměl z její výpovědi vycházet. Ve vztahu k výpovědi svědka L. P. obviněný namítá, že se soud nevypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí s tímto důkazem, když podle tohoto svědka se mu svědkyně A. K. svěřila s tím, že za výpověď v neprospěch obviněného obdržela peněžitý obnos. Namítá proto, že jde o opomenutý důkaz, když jej soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byl řádně proveden.

Ohledně uloženého souhrnného trestu obviněný namítá, že mu byl uložen podle již neúčinného zákona (zák. č. 140/1961 Sb.), což považuje za nesprávné. Uložený trest rovněž považuje za nepřiměřeně přísný, když nebylo přihlédnuto zcela k jeho osobním poměrům a k okolnostem případu z hlediska ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., zejména k délce řízení a k tomu, že trestnou činnost páchal v letech 2004 2006 a k citelným trestům byl odsouzen již jinými rozsudky. Namítá proto, že u něj mělo být upuštěno od uložení souhrnného trestu, protože trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze formálně podřadit část námitek obviněného týkajících se ukládání souhrnného trestu, ale tyto námitky nepovažuje za důvodné. Souhrnný trest se ukládá podle ustanovení o nejpřísněji trestném činu, a jestliže je tímto trestný čin podle dřívější právní úpravy trestním zákonem č. 140/1961 Sb., pak je třeba ukládat trest podle tohoto zákona.

Další námitky obviněného týkající se přílišné přísnosti uloženého trestu odnětí svobody podle státního zástupce již neodpovídají žádnému z uplatněných důvodů dovolání, stejně jako námitky ohledně mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 40 tr. zákona, nebo upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 37 tr. zákona, pokud soudy neshledaly podmínky pro takový postup.

Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z uvedeného je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, kterými napadá věrohodnost výpovědí svědků, provádí vlastní hodnocení pravdivosti jejich výpovědí a namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů soudem podle § 2 odst. 6 tr. ř. Tyto námitky totiž nesměřují proti právnímu posouzení skutku, nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou primárně zaměřeny proti skutkovým zjištěním soudu, domáhá se jejich změny a až následně na základě této změny by mělo dojít i k jinému právnímu posouzení skutku. Dovolání není dalším odvoláním, a námitky proti hodnocení důkazů lze zásadně uplatňovat pouze v řízení před soudem odvolacím, což obviněný také učinil, když shodné námitky uplatnil již v odvolání, ale krajský soud těmto jeho námitkám nepřisvědčil, včetně námitky o čtení výpovědí svědkyň podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř.

Stejné povahy je i námitka obviněného, že se soud nevypořádal s výpovědí svědka L. P. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom zřejmé, že tato námitka obviněného je také v rozporu se skutečností, protože již soud I. stupně (str. 5 rozsudku) k tomu uvedl, že svědkyně A. K. výslovně popřela, že by tomuto svědkovi řekla o vymyšlené výpovědi proti obviněnému za peníze. Odvolací soud pak k tomu uvedl, že výpověď svědka L. P. nemůže zvrátit hodnocení výpovědi A. K. , když tato ani jemu neuvedla, že by vypovídala nepravdivě. Tvrdí-li přitom obviněný v dovolání, že A. K. se podle výpovědi svědka L. P. tomuto svěřila, že výpověď v neprospěch obviněného učinila v situaci, kdy za příslib křivé výpovědi obdržela peněžitý obnos , je toto tvrzení v rozporu s výpovědí tohoto svědka. Svědek L. P. totiž ve své výpovědi (č. l. 70 72 tr. spisu) pouze uvedl, že na jeho dotaz proč figuruje v této věci obviněného, mu pouze odpověděla, že je blbá a že toto bylo za peníze . Je tak zjevné, že obviněný v rozporu se skutečností manipuluje záměrně s tímto důkazem. Nejedná se tak o tzv. opomenutý důkaz, jak v dovolání namítá.

Pod uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nespadají ani námitky obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu, když se nejedná o případ, že by byl ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uložen obviněnému druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitkou proti přiměřenosti uloženého trestu je pak také námitka obviněného, že mělo být upuštěno od uložení souhrnného trestu, a proto ani tato námitka nespadá pod uplatněné důvody dovolání. Nad rámec přitom Nejvyšší soud odkazuje v tomto směru na důvody, které již soud I. stupně vedly k závěru, že upuštění od uložení souhrnného trestu u pachatele jakým je obviněný nepřichází v úvahu (str. 6 rozsudku). S těmito důvody se Nejvyšší soud ztotožnil.

Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak spadá pouze námitka obviněného, že mu byl souhrnný trest ukládán nesprávně podle ustanovení zákona č. 140/1961 Sb., protože tato námitka směřuje proti aplikaci ustanovení o časové působnosti trestních zákonů, a dále námitka týkající se nepoužití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Tyto námitky jsou ale zjevně neopodstatněné.

Obviněný byl sice odvolacím soudem uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), ale vzhledem k jeho předchozímu odsouzení byly ve věci splněny formální podmínky pro uložení souhrnného trestu, které ani obviněný nezpochybňuje. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku přitom soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 . Podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku se přitom úhrnný trest ukládá, a tedy i souhrnný ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku, podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný. V daném případě byl tímto nejpřísněji trestným činem trestný čin podvodu podle § 250 odst. 3 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.), kde je trestní sazba 2 8 let odnětí svobody, a za který byl obviněný pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 1 T 45/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 35/2009. Podle § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku tak byl odvolací soud povinen uložit obviněnému souhrnný trest podle § 250 odst. 3 tr. zákona, byť jej v této trestní věci uznal vinným přečinem podle trestního zákoníku. Namítá-li proto obviněný, že tento postup je nesprávný, je tato jeho námitka zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že vzhledem k jeho osobním poměrům a k okolnostem případu mělo být použito ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Obviněným namítané okolnosti, že trestnou činnost páchal v letech 2004 2006, a nebylo přihlédnuto k délce trvání trestního řízení, nejsou nijak významnými okolnostmi případu, které by mohly svědčit pro závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené zákonem bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné. Vzhledem k bohaté trestní minulosti obviněného (viz str. 5 rozsudku soudu I. stupně) pak již vůbec nelze dospět k závěru, že by u něj bylo možno dosáhnout účelu trestu i trestem kratšího trvání ve smyslu požadavku ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákona, nebo dosáhnout jeho nápravy ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, který by přicházel v úvahu.

Od spáchání trestné činnosti do ledna 2006 uplynula do prvního pravomocného skončení trestní věci doba v podstatě 4 let, přičemž samotné trestní stíhání bylo zahájeno již 19. 4. 2006. Uvedenou dobu nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou. Byť v řízení před soudem I. stupně došlo k průtahům v trvání několika let, tyto byly vyvolány nejen velkým množstvím trestních věcí u soudu, ale také nutností ukládat souhrnný trest za sbíhající se trestnou činnost a nutností nabytí právní moci rozhodnutí v této jiné trestní věci. Po zrušení původního usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 55 To 50/2010, k němuž došlo v řízení o dovolání obviněného Nejvyšším soudem ČR usnesením ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 884/2010, pak odvolací soud znovu rozhodl bez průtahů rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 55 To 50/2010.

Protože námitky obviněného zčásti neodpovídaly uplatněným důvodům dovolání, a ostatní námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš