7 Tdo 759/2007
Datum rozhodnutí: 25.07.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 759/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. července 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 11 To 121/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 27/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 54 T 27/2002, byl obviněný J. K. uznán vinným ad I. ad 1) 4) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ad 1) trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a ad II. ad 1) 16) opět trestným činem podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., ad 1) trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 187 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 11 To 121/2006, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině v části uvedené pod bodem ad II. ad 1) 16) a v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pod body ad 1) 15) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a ad 1) trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsoudil ho za tyto trestné činy a za trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. (ad I./1 4), pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. (ad I./1) a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ad I./1), jež zůstaly tímto rozsudkem nedotčeny, podle § 187 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. ho zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek pod bodem ad II./13 obžaloby. Podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplnil výrok o vině pod bodem ad I. o právní větu ve znění ad I./1) vykonal soulož s osobou mladší než patnáct let.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že k nesprávnému právnímu posouzení skutku došlo v důsledku nesprávných skutkových zjištění. V úvodu uvedl, že si je vědom toho, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. není jako důvod dovolání připuštěna možnost domáhat se dovoláním přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, přesto podal dovolání, jehož námitky spočívají v hodnocení důkazů provedených soudy obou stupňů, které podle jeho názoru vedly k nesprávným skutkovým zjištěním soudu druhého stupně, který se bez výhrad ztotožnil se skutkovými závěry a na ně navazující právní kvalifikací soudu nalézacího, vyjma bodu II./13) obžaloby. Dovolání činí pouze z důvodu procesní jistoty, neboť není dosud ustálen právní názor, zda je možno podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla porušena ústavně zaručená práva obviněného za situace, kdy není dán zákonný důvod dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný je přesvědčen, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to v důsledku nerespektování zásady in dubio pro reo při hodnocení důkazů obecnými soudy, a proto bude nutno přistoupit k obraně práv cestou ústavní stížnosti.

Obviněný uvedl, že zásadně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu. Hodnocením důkazů provedených v přípravném řízení a zejména pak v řízení před krajským soudem nelze podle jeho přesvědčení dojít k jednoznačnému závěru, že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v tom smyslu, aby mohlo být soudem učiněno takové rozhodnutí, jak je promítnuto v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem krajského soudu. Od počátku trestního řízení svou vinu popíral a namítal, že nikdy uvedeným osobám drogu pervitin neposkytl. Je přesvědčen, že orgány činnými v trestním řízení došlo k záměně jeho osoby s osobou pachatele. Soudy obou stupňů pochybily, pokud pro své skutkové závěry vycházely výlučně z výpovědí svědků z přípravného řízení a nevypořádaly se řádně s jejich výpověďmi z hlavního líčení před soudem prvního stupně. Všichni svědci vyslechnutí před soudem v hlavním líčení ve svých výpovědích uvedli, že obviněný, který byl přítomen na hlavním líčení při podání jejich výpovědi, není totožný s osobou, o které hovořili ve svých výpovědích v přípravném řízení jako o osobě, která jim prodávala drogu. Takto vypověděli za situace, kdy v přípravném řízení nebyla prováděna rekognice, resp. ani fotorekognice pachatele (vyjma případu svědkyně Kornové). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval a odvolací soud s ním bez výhrad souhlasil, že svědci své výpovědi v hlavním líčení podstatně změnili a shodně tvrdili, že obžalovaný není osobou totožnou s tou, která jim prodávala drogu, avšak současně k tomu uvedl, že jedinou výjimkou byla výpověď svědků K. a Č. Pojem změnili je však podle obviněného zavádějící, neboť někteří svědci potvrdili, že v přípravném řízení vypovídali popravdě, ale pouze u identifikace osoby obviněného při hlavním líčení uvedli, že osoba, která zde u hlavního líčení sedí jako obžalovaný, není tou osobou, která jim prodávala drogy a o které hovořili ve svých výpovědích v přípravném řízení (např. svědek S., Č., K.). Jiní svědci zase uvedli, že před policií vypovídali pod vlivem drog nebo si nepamatují na obsah své výpovědi, a to s odkazem na užívání drog v té době (D.) nebo jejich výpověď byla ovlivněna přístupem příslušníků policie (U., S.). Pokud jde o výpovědi svědků K. a Č. (z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle obviněného vyplývá, že jejich výpovědi nejen z přípravného, ale i z řízení před soudem, vzaly soudy za usvědčující důkazy), obviněný uvedl, že k svědkyni K. soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že tvrdila, že se na dobu, kdy brala drogy a na události z té doby nepamatuje, potvrdila však správnost své výpovědi z přípravného řízení s tím, že tehdy poznala osobu, od které drogy dostávala na fotografii. Potvrdila též, že obžalovaný byl znám pod přezdívkou K. . Soud již k tomuto shrnutí její výpovědi v odůvodnění rozsudku nedodal, že svědkyně K. ve své výpovědi v hlavním líčení dne 21. 8. 2003 dále uvedla, že když jsem si nyní prohlédla obžalovaného, tak mohu říci, že ho znám od vidění, ale jestli je to tatáž osoba, která nám prodávala pervitin si nepamatuji . Ke způsobu hodnocení výpovědí svědka Č. pak namítal, že soud v odůvodnění svého rozsudku k jeho výpovědím uvedl: na počátku své výpovědi uvedl, že na policii vypovídal pravdivě, pokud jde o obžalovaného, nebyl si jist, zda se jedná o osobu, od které drogy kupoval, neboť od té doby uplynula dlouhá doba. Současně však tvrdil, že ne vše co je v protokolu o jeho výpovědi z přípravného řízení je správné, údajně vypovídal tak, aby už měl pokoj. Soud však k výpovědi tohoto svědka v odůvodnění svého rozsudku již neuvedl, že svědek Č. v hlavním líčení dne 7. 7. 2004 k výpovědi z přípravného řízení současně komentoval, že tu výpověď jsem učinil, když jsem byl pod vlivem drog, když přijeli na výslech do basy, nevím co jsem říkal . K otázce jeho identifikace osobami, které podle soudů obou stupňů od něj měli kupovat drogy, nutno konstatovat, že u hlavního líčení všichni svědci vyjma svědkyně K. a svědka Č. uvedli, že rozhodně nejde o osobu, která jim prodávala drogu. Výpovědi svědků K. a Č. však taktéž podle obviněného nelze k jeho identifikaci jako pachatele předmětných trestných činů použít, neboť ti pouze vypověděli, že si nevzpomínají, zda jde o tutéž osobu. Za situace, kdy svědkům v přípravném řízení nebyla předložena fotografie, resp. nebyla provedena žádná rekognice, byť alespoň fotorekognice, tak v žádném případě nelze učinit bez pochybností závěr o tom, že on měl být osobou, která uvedeným osobám měla prodávat drogu. Pokud pak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že svědkové ve svých výpovědích před soudem popisovali osobu, od které měli získávat drogy s jistými rozdíly, pak to samo o sobě nemůže mít vedle výpovědí těchto svědků k identifikaci osoby obviněného při hlavním líčení žádný zásadní význam, když je zřejmé, že s vysokou pravděpodobností mohla nastat situace, kdy policejním orgánem, který zahájil trestní stíhání, došlo zřejmě k záměně osoby, která prodávala drogu svědkům, resp. poškozeným, s jeho osobou.

Pokud se dále závěry soudů opírají o výpovědi svědkyně B. B. z přípravného řízení, obviněný namítl, že svědkyně neměla k jeho osobě kladný vztah, neboť on pracoval v baru, kde k údajnému prodeji drog mělo docházet, jako vyhazovač, měl se svědkyní několik konfliktů, z baru ji vykazoval jako osobu nezletilou, čímž se mimo jiné i podle tvrzení svědků, barmanů P. a V., s ní dostával do konfliktů. K tomu nutno vzít v potaz, že toto se dělo nepochybně za situace, kdy svědkyně byla drogově závislá a šla do baru za účelem získání drogy. Obviněný uvedl, že také tato svědkyně se v řízení před soudem vyjádřila k jeho osobě tak, že to není muž, od kterého kupovala drogy. Vzhledem k tomu, že ani v případě B. nebyla v přípravném řízení provedena rekognice, nemohou ani její výpovědi, a to současně s ohledem na shora popsané okolnosti, být pro soudy důkazem usvědčujícím ze spáchání předmětného trestného činu bez přetrvání pochybností nad existencí zjištěného skutkového stavu. Úvahy soudu nad tím, že svědkyně B. mohla být údajně pod nátlakem ze strany obviněného, aby před soudem nevypovídala v jeho neprospěch, zůstávají s ohledem na absenci důkazů pouze v rovině hypotetické. Svědek H., policejní komisař, který v přípravném řízení prováděl výslechy svědků, podal informaci o údajném nátlaku vyvíjeném na svědkyni B. pouze jako zprostředkovanou, a to z úředního záznamu o podaném vysvětlení B. z 25. 8. 2003. Svědkyně B., jak bylo obhajobou navrhováno, nebyla opětovně vyslechnuta, aby se vyjádřila k tomuto úřednímu záznamu, který jí při výpovědi před soudem nebyl předložen a na otázku předsedkyně senátu, zda na ní byl v souvislosti s podáním jejího svědectví v dané věci činěn nátlak, tak uvedla, že strach nemá , pak nelze takový záznam považovat za podklad skutkových zjištění.

Naprosto nepřezkoumatelný se podle obviněného jeví závěr soudů obou stupňů o spáchání trestného činu pohlavního zneužívání ve vztahu ke svědkyni B., kdy toto obvinění vychází čistě a pouze z výpovědi této svědkyně z přípravného řízení, přičemž na podporu jejího tvrzení neexistují jakékoliv jiné svědecké výpovědi, ba naopak, zejména zaměstnanci v baru, tj. barmani P. a V., svými výpověďmi vylučují pohlavní styk mezi obviněným a touto svědkyní.

Z procesního hlediska se jeví jako problematický postup nalézacího soudu ve vztahu k výpovědím svědků S., H., P. a F., které byly v hlavním líčení pouze čteny, ačkoliv obhajoba trvala na jejich slyšení právě z důvodů potřeby jejich konfrontace s obviněným. Tuto námitku obhajoby uplatněnou i v odvolání však vrchní soud neshledal důvodnou. Za dané důkazní situace nemohly soudy dojít ke skutkovým zjištěním formulovaným ve výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, aniž by zde nezůstaly důvodné pochybnosti o takto zjištěném skutkovém stavu. Soudy měly v duchu jedné ze základních zásad trestního práva in dubio pro reo rozhodnout o otázce viny v jeho prospěch. Za situace, kdy všichni svědci ve svých výpovědích před soudem uvedli, že obviněný není osobou, od které kupovali drogy, když pouze svědkové K. a Č. uvedli, že si nepamatují, zda osoba obviněného je toutéž osobou, která jim drogu prodávala a současně za situace, kdy v přípravném řízení nebyla provedena s těmito svědky rekognice, ani fotorekognice, a kdy tito svědci v přípravném řízení pouze ústně popisovali osobu, která jim měla drogu prodávat, a to ještě s jistými rozdíly v tomto popisu, jak uvedl ve své výpovědi před soudem svědek H., ho měly soudy při respektování postupu podle § 2 odst. 5 tr. ř. zprostit obžaloby.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 11 To 121/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 54 T 27/2002, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněné námitky spočívají v hodnocení důkazů provedených soudy obou stupňů, jež podle mínění dovolatele vedly k nesprávným skutkovým zjištěním. Obviněný podrobně rozebírá své výhrady proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, a nabízí vlastní, zásadně odlišné hodnocení těchto důkazů. Podle názoru státního zástupce nelze dovolání obviněného vyhovět, neboť v něm vyjádřená argumentace neodpovídá žádnému ze zákonem upravenému důvodu dovolání. Tvrzené nesprávné hodnocení důkazů a potažmo i nesprávné zjištění skutkového stavu totiž nenaplňují žádný z těch důvodů, pro něž lze pravomocné meritorní rozhodnutí napadnout mimořádným opravným prostředkem.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť s ohledem na povahu uplatněných námitek bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti úplnosti dokazování, hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Této skutečnosti si je nakonec vědom sám obviněný, když v úvodu svého obsáhlého dovolání uvedl, že uplatněné námitky se týkají výhradně skutkových zjištění, přičemž je zřejmé, že takové námitky žádný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. nenaplňují. Nejvyšší soud tak zjistil, že obviněný uplatnil v dovolání námitky, které neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, protože mají výhradně skutkový charakter. Těmito námitkami se obviněný snaží dosáhnout změny skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, přičemž těmito námitkami se řádně zabývaly již tyto soudy, a to opakovaně, když původní rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání obviněného částečně zrušen. Opakováním svých námitek také v dovolání, obviněný v podstatě staví Nejvyšší soud do role soudu odvolacího.

Za dané situace přicházelo v úvahu odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněného soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.

Pokud jde o základní námitku obviněného (dále v dovolání rozebírá jednotlivé výpovědi svědků, namítá jejich nevěrohodnost, podtrhuje význam výpovědí svědčících v jeho prospěch, atd.), že soudy obou stupňů pochybily, když pro své skutkové závěry vycházely výlučně z výpovědí svědků z přípravného řízení a nevypořádaly se řádně s jejich výpověďmi z hlavního líčení před soudem prvního stupně, je nutné podotknout, že soudy obou stupňů náležitě odůvodnily, které skutečnosti vzaly po provedeném dokazování za prokázané a které výpovědi hodnotily jako nepravdivé a nevěrohodné. Z obsahu spisu a odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že zjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to i za situace, kdy svědkové v přípravném řízení a při hlavním líčení u soudu prvního stupně vypovídali značně rozdílně. V přípravném řízení všichni svědkové shodně popsali, že drogu získali od obviněného, kterého znali jak jménem J. K., tak i pod přezdívkou K. , že se s ním seznámili nejčastěji v baru, ve většině případů od něj drogu i dále získávali (ať už za peníze nebo jinak), zcela shodně tuto osobu popsali jako osobu střední postavy, silnější, s vyholenou hlavou, popř. s výraznými stříbrnými řetězy kolem krku (tedy v podstatných rysech popsaly osobu obviněného), svědkyně K. pak svou výpověď potvrdila tím, že obviněného jednoznačně poznala na fotografii předložené při fotorekognici, přičemž ani z dalšího šetření nebylo zjištěno, že by se v danou dobu na uvedených místech pohybovala jiná osoba známá pod jménem J. K. zvaná K. stejného vzhledu než právě obviněný. V průběhu přípravného řízení tedy byly shromážděny důkazy, které obviněného z uvedených trestných činů jednoznačně usvědčují. Soudy obou stupňů vyložily z jakých důvodů hodnotily výpovědi svědků u hlavní líčení jako nepravdivé či nevěrohodné, když tito svědkové u hlavního líčení pozměnili své výpovědi tak, že v drtivé většině vyznívaly ve prospěch obviněného, aniž by však dokázali logicky a uspokojivě vysvětlit příčinu změny svých výpovědí. Např. z protokolu o výslechu svědka L. S. na č. l. 76 77 trestního spisu ze dne 8. 1. 2001 mimo jiné vyplývá, že tento poškozený v létě 1997 navštěvoval bary, kde se seznámil s osobou J. K. zvaným K. , o němž bylo známo, že prodává drogy. Drogu od něj také v cca čtyřiceti případech získal. K jeho postavě uvedl, že vypadal tlustej, plešatej, malej . U hlavního líčení konaného dne 7. 7. 2004 (č. l. 403 404) pak tento svědek uvedl, že od obviněného drogy nebral vůbec, že obviněného zná z baru, neboť tam obviněný pracoval jako vyhazovač a pod přezdívkou K. zná muže, který je menší, má tmavé kudrnaté vlasy, hnědé oči. Dnes už si to nepamatuje, bral drogy, kupoval je skoro od všech, pokaždé od někoho jiného. Pokud jde o protokol o výslechu, který podepsal, uvedl v tom smyslu, že svou výpověď nečetl, že si tam policista napsal něco jiného, atd. Na těchto a obdobných rozporech ve výpovědích učiněných svědky v přípravném řízení a u hlavního líčení v řízení před soudem prvního stupně pak obviněný vybudoval svou konstrukci o údajné záměně osoby pachatele s jeho osobou. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud své závěry o vině obviněného založily zejména na výpovědích svědků učiněných v přípravném řízení, neboť jsou věrohodné, ve vzájemném souladu, logicky se doplňují a v neposlední řadě jsou doplňovány dalšími provedenými důkazy.

Ze shora citovaného dovolání je tedy zřejmé, že podstata námitek obviněného spočívá ve zpochybňování soudy zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud ani neshledal, ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Proto bylo dovolání obviněného J. K. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. července 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš