7 Tdo 737/2003
Datum rozhodnutí: 09.07.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 737/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. 7. 2003 dovolání obviněného P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 5 To 537/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 110/2002 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného P. B. z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 5 To 537/2002, ve výroku, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 102 T 110/2002, zrušen ve výroku o vině pod bodem 2 a v celém výroku o trestu, a dále ve výroku, jímž byl tento obviněný za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a ve výroku o trestu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e , aby věc obviněného P. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 102 T 110/2002, byl obviněný P. B. uznán vinným trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. a odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet tři měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému P. Š. škodu ve výši 2.889,- Kč. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto odsuzujícími a též zprošťujícími výroky ohledně spoluobviněných F. F., M. S., T. H. a M. K.

Proti rozsudku okresního soudu podali státní zástupce a obvinění F. F. a M. S. odvolání. V řízení před odvolacím soudem bylo řízení proti obviněnému M. S. vyloučeno ze společného řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 5 To 537/2002, byl z podnětu odvolání státního zástupce podaného ve prospěch i neprospěch obviněného P. B. rozsudek Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ohledně obviněného P. B. částečně zrušen ve výroku o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. pod bodem 2, ve zprošťující části pod bodem 5 a ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněný P. B. byl v bodě 2 uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. pod bodem 1 rozsudku okresního soudu a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. pod bodem 5 rozsudku okresního soudu podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let a osm měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák. V dalším bylo rozhodnuto odsuzujícím a zprošťujícím výrokem ohledně obviněného F. F.

Podle zjištění Krajského soudu v Ostravě se obviněný trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že přesně nezjištěného dne koncem měsíce prosince 2001 v H. M., v herně C. požadoval po servírce Š. K., aby nemusel zaplatit dluh za cigarety zn. Marlboro, které si objednal a obdržel předchozího dne, a dále požadoval, aby mu bez zaplacení dala další zboží, a to tyčinky v hodnotě 72,- Kč, přičemž když číšnice jeho požadavku nechtěla vyhovět, vyhrožoval jí fyzickou újmou a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 11 T 217/96, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a devíti měsíců a čtrnácti dnů, kdy výrok o trestu z tohoto rozsudku byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 7. 1998, sp. zn. 11 T 50/98, a pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, který vykonal dne 4. 11. 1999.

Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který měl spáchat jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a proti výroku o trestu. Odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě spočívá v části napadené dovoláním na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Znovu opakoval, že se trestného činu nedopustil, v herně nepožadoval vydání tyčinek a cigaret a poškozené nevyhrožoval. Vytkl, že soudy nesprávně hodnotily výpovědi svědků Š. K. a P. S., jejich výpovědi nelze podle něj považovat za věrohodné. Uvedl, že i kdyby krajský soud vycházel ze skutku, jak byl zjištěn okresním soudem, nemohl jej kvalifikovat jako trestný čin loupeže, protože neužil výhrůžku násilí či fyzické újmy v úmyslu zmocnit se cizí věci, ale pouze proto, aby se jako zákazník a host herny domohl obsluhy ze strany servírky. Takové jednání podle jeho názoru vykazuje znaky trestného činu vydírání. Dále namítl, že pro závěr o tom, že trestný čin loupeže spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., nebyla splněna materiální podmínka. Podle něj je nutno náležitě zjistit nejen povahu dřívější trestné činnosti, ale i její závažnost, aby bylo možno učinit spolehlivý závěr, zda takové okolnosti podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu, což však krajský soud podle jeho přesvědčení neučinil. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil ve výroku o vině pod bodem 2 a ve výroku o trestu a aby sám rozhodl tak, že se odvolání státního zástupce podané v jeho neprospěch zamítá.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči způsobu hodnocení výpovědi svědků Š. K. a P. S. Obviněný namítl, že nespáchal jednání, v němž byl shledán trestný čin. Obviněný v této části dovolání založil na skutkových námitkách, jimiž se domáhal změny skutkových zjištění, a následně ze změny těchto zjištění vyvozoval, že se nedopustil trestného činu. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná především otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudem, vykazuje znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a zda byla splněna materiální podmínka aplikace ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., aby bylo možno obviněného považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu.

Z podnětu této části dovolání Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 5 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.



Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě nevyjadřují, že obviněný užil pohrůžky bezprostředního násilí a nevyplývá z nich ani to, že by se tak stalo v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Zákonný znak pohrůžky bezprostředního násilí nemůže být naplněn skutkovým zjištěním, že obviněný vyhrožoval fyzickou újmou . Z tohoto zjištění není zřejmá povaha násilí a zejména pak z ní nevyplývá, že mělo jít o pohrůžku takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se poškozená vůli obviněného. Nedostatek skutkových zjištění vyjádřených ve výroku napadeného rozsudku nebyl odstraněn ani v odpovídající části jeho odůvodnění, poněvadž i zde na str. 6 krajský soud jen povšechně uvádí, že zcela nepochybně obviněný užil pohrůžky násilí k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Užití pouhé pohrůžky násilí ale k naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže nestačí. Jestliže by se pachatel chtěl zmocnit cizí věci a užil by k tomu pohrůžky násilí, tj. násilí, které se má uskutečnit teprve v budoucnosti, šlo by o trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. a nikoli loupeže podle § 234 tr. zák. (k tomu viz např. č. 50/1957 Sb. rozh. tr.).

Přiléhavě nebyl ve skutkových zjištěních krajského soudu vyjádřen ani úmysl zmocnit se cizí věci. Tento úmysl byl v napadeném rozsudku spatřován v tom, že obviněný po poškozené Š. K., servírce v herně C., požadoval, aby nemusel zaplatit dluh za cigarety, které si objednal a obdržel předchozího dne, a dále požadoval, aby mu bez zaplacení dala další zboží, a to tyčinky. Požadavek obviněného, aby nemusel zaplatit dluh za cigarety, které si objednal a obdržel předchozího dne, zákonný znak zmocnění se věci nezakládá, a došlo-li by k pohrůžce násilí s úmyslem přinutit poškozenou, aby jeho požadavku vyhověla, jednalo by se o případ vynucování majetkového prospěchu, který by bylo možno posoudit jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. Zjištění, že obviněný dále požadoval, aby mu poškozená bez zaplacení dala další zboží tyčinky, není z pohledu zákonného znaku zmocnění se cizí věci dostatečně přesné. Lze si je vyložit buď jako jednání vedené úmyslem zmocnit se cizí věci tím, že mu bude věc, tj. tyčinky, poškozenou vydána do jeho faktické moci, nebo jako jednání vedené úmyslem dosáhnout opakované bezplatné obsluhy v herně a tedy vynucování majetkového prospěchu jako v předchozím případě, jak namítá obviněný. Zatímco v případě zjištění, že obviněný užil pohrůžky bezprostředního násilí veden úmyslem zmocnit se cizí věci, bylo by třeba skutek posoudit jako trestný čin loupeže, v případě zjištění, že se tak stalo v úmyslu dosáhnout bezplatné obsluhy a následně majetkového prospěchu, mohlo by se jednat o trestný čin vydírání. Krajský soud, na rozdíl od okresního soudu a zčásti i v rozporu se svými skutkovými zjištěními, v odůvodnění rozsudku na str. 6 charakterizoval podstatu jednání obviněného v daných souvislostech tak, že poškozená mu vydala cigarety (ač ve vztahu k nim ve výroku napadeného rozsudku udával, že obviněný požadoval, aby je nemusel zaplatit) a tyčinky. To vyhodnotil jako zmocnění se cizích věcí, aniž by pro svoje závěry měl spolehlivou oporu v provedených důkazech a aniž by je náležitě vysvětlil.

Skutková zjištění, která učinil okresní soud, a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i krajský soud, nevystihují a neobsahují zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a proto výrok o vině tímto trestným činem v napadeném rozsudku nemůže obstát. V souvislosti s tím nemůže obstát ani výrok o tom, že se obviněný tohoto trestného činu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.

Souhlasit ovšem nelze s námitkami obviněného, které se týkaly posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, namítal-li, že předchozí potrestání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin podstatně nezvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Krajský soud přiléhavě upozornil, že obviněný vykonal trest odnětí svobody ve výměře pěti let a šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 7. 1998, sp. zn. 11 T 50/98, mimo jiné i za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák. (oba tyto trestné činy náležejí do kategorie zvlášť závažných trestných činů podle § 41 odst. 2 tr. zák.). S přihlédnutím k délce doby, která uplynula od předchozího odsouzení, je evidentní, že tato okolnost by pro svou závažnost, spáchal-li by obviněný znovu zvlášť závažný úmyslný trestný čin, podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a že by byla splněna i materiální podmínka aplikace § 41 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradou, že rozsudek krajského soudu nemůže v dovoláním napadené části obstát již proto, že v podstatě identicky popsaný další skutek obviněného pod bodem 1 výroku o vině rozsudku okresního soudu byl právně posouzen jako trestný čin vydírání a krajským soudem byl ponechán beze změny. Ze skutkových zjištění pod bodem 1 výroku o vině rozsudku okresního soudu vyplývá, že obviněný od číšníka herny opakovaně požadoval půjčku v různých částkách až do výše 6.000,- Kč, přičemž mu vyhrožoval fyzickou újmou v případě, že mu nevyhoví. Požadoval-li obviněný pod pohrůžkou násilí půjčku peněžních prostředků, nemohlo se jednat o trestný čin loupeže, poněvadž jeho úmysl nesměřoval ke zmocnění se cizí věci, a správně byl proto skutek posouzen jako trestný čin vydírání. Takto popsaný skutek není identický se skutkem popsaným pod bodem 2 výroku o vině rozsudku okresního soudu, z něhož vyšel i krajský soud, odlišuje se ve specifikaci úmyslu, k němuž jednání obviněného směřovalo,

Nesprávná je také úvaha, že by se měl uplatnit princip beneficia cohaesionis ve vztahu k bývalému spoluobviněnému M. S., prezentovaná ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nezbytnou podmínkou aplikace ustanovení § 261 tr. ř. je, aby o všech obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Z toho vyplývá, že beneficium cohaesionis se mimo jiné nevztahuje na případy vyloučení řízení proti některému z obviněných ze společného řízení. Řízení proti obviněnému M. S. bylo ze společného řízení vyloučeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 5 To 537/2002, a o jeho vině trestným činem nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák. bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. 102 T 110/2002. Třebaže má rozhodnutí o jeho vině věcnou souvislost s tou částí výroku o vině obviněného P. B. v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 5 To 537/2002, která byla důvodně napadena dovoláním, nebylo o vině obviněných P. B. a M. S. rozhodnuto stejným rozsudkem, nejsou již spoluobvinění, a proto ustanovení § 261 tr. ř. použít nelze.

Výrok o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., je nesprávný, a proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve výroku, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 102 T 110/2002, zrušen ve výroku o vině pod bodem 2 a v celém výroku o trestu, a dále ve výroku, jímž byl tento obviněný za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a ve výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Znamená to, že krajský soud projedná a rozhodne o té části odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného P. B. a směřovalo proti výroku o vině pod bodem 2 rozsudku okresního soudu, pokud se státní zástupce domáhal, aby skutek posouzený okresním soudem jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. byl právně posouzen jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., a proti výroku o trestu. Při novém rozhodnutí je Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Napadený rozsudek byl zrušen jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. července 2003

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vypracovala:

JUDr. Věra Kůrková