7 Tdo 731/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 12 odst. 2 tr. zákoník



7 Tdo 731/2015-20
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 30. září 2015 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného prap. Bc. J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 12 To 29/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 130/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 2 T 130/2014, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 230 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.

Obviněný se přečinu dopustil tím, že dne 1. 11. 2013 v době od 06:23 do 06:26 hodin v P. , z místa svého zaměstnání na dopravním inspektorátu, se z IP adresy ........., proxy Ministerstva vnitra ČR, poté, kdy natipoval přístupové heslo k elektronické poště své sestry Ing. T. S. a k jejímu osobnímu profilu na internetové sociální síti Facebook, neoprávněně do tohoto profilu vstoupil a následně dne 2. 11. 2013 v době od 00:44 hodin do 07:46 hodin v místě svého bydliště ve S. H. , okr. P. , z IP adresy .......... poskytovatele internetového připojení společnosti Monex, s. r. o., se opět neoprávněně připojil k osobnímu profilu poškozené Ing. T. S. na internetové sociální síti Facebook a bez jejího souhlasu v 00:46 změnil přístupové heslo, v 01:26 hodin odstranil její profilovou fotografii, kterou nahradil logem hnutí ANONYMUS a dále rozeslal nejméně 130 dalším uživatelům sítě Facebook, kteří byli evidováni jako přátelé poškozené, vybranou část její elektronické korespondence, která nebyla veřejně přístupná.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 12 To 29/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že v jeho případě došlo k porušení základní zásady trestního práva, a to zásady subsidiarity trestní represe. Podle obviněného se soud I. stupně zabýval otázkou aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku pouze formálně a odvolací soud pak porušení uvedené zásady zcela pominul. Spornou otázkou je tedy podle obviněného právě to, zda nemělo být v jeho případě aplikováno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy podle něj nedostatečným způsobem přihlédly k okolnostem provázejícím předmětný skutek. V prvé řadě obviněný zdůraznil, že je bratrem poškozené T. S. , když tato skutečnost má podle něj významný vliv na stupeň společenské škodlivosti, kterou výrazným způsobem snižuje. Uvedl, že jeho sestra podala trestní oznámení, neboť se obávala ataku neznámého pachatele na svůj facebookový profil. V důsledku momentální disharmonické situace v rodině, kdy komunikace mezi sourozenci byla značně omezená, došlo ohledně vstupu na facebookový profil poškozené ke vzniku nedorozumění. Obviněný podotkl, že si poškozená okamžitě neuvědomila skutečnost, že v minulosti poskytla přístupové údaje ke svému profilu svému bratrovi, který byl v minulosti oprávněn vstupovat na její profil. Upozornil, že poškozená při hlavním líčení uvedla, že vstup jejího bratra na její facebookový profil by jí ani v současnosti nevadil a je tedy podle obviněného zřejmé, že jej nepovažuje za neoprávněný. Tyto skutečnosti podle obviněného značně snižují stupeň společenské škodlivosti jeho jednání, kdy se podle něj jedná o pouhé nedorozumění. Společenská škodlivost v jeho případě nedosahuje takové intenzity, aby nebylo možné uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu. Zdůraznil, že je osobou zcela bezúhonnou. Uvedl, že je se svou sestrou (poškozenou) zcela ve shodě v tom, že na uvedený skutek není možné pohlížet optikou norem trestního práva. Jeho jednání podle něj ani nezpůsobilo citelný zásah do sféry svobodné vůle poškozené. Soudy podle obviněného uplatnily ochrannou funkci trestního práva, aniž by uvážily zásadu pomocné role trestní represe. Rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu II. i I. stupně a aby věc postoupil Městskému úřadu Příbram k řízení o přestupku.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že se soudy již uplatněnými námitkami obviněného ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly. Zdůraznil, že se poškozená ve svých svědeckých výpovědích jednoznačně vyjádřila tak, že obviněnému nedala souhlas k tomu, aby do jejího profilu vstupoval a měnil její profilovou fotografii. Upozornil, že trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací nenáleží mezi trestné činy, u kterých je k trestnímu stíhání nutný souhlas poškozeného. K námitce obviněného ohledně aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku uvedl, že jeho jednání nepochybně vykazuje znaky souzeného přečinu, neboť se bez vědomí majitele pokusil natipovat heslo k jeho účtu na sociální síti Facebook, což se mu podařilo, a poté se na tento účet přihlásil, provedl zde změny spočívající ve změně přístupového hesla a profilové fotografie, a dále rozeslal soukromou korespondenci poškozené v rámci sítě Facebook dalším uživatelům této sítě. Státní zástupce tedy souhlasí se závěry nalézacího soudu, který jednání obviněného kvalifikoval jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku s tím, že jednání obviněného zde mělo za cíl poškodit jeho sestru v době, kdy jejich vztahy byly silně narušené, což lze z hlediska trestněprávní praxe označit jako jeden z typických případů narušení internetového soukromí. V rámci svých úvah soud I. stupně přitom zohlednil skutečnost, že šlo o reakci obviněného na disharmonické vztahy v rodině, což našlo odraz v rámci stanovení konkrétní výměry trestu a zejména pak ve skutečnosti, že šlo o trest uložený na spodní hranici zákonné trestní sazby, jehož výkon byl podmíněně odložen na nejkratší možnou zkušební dobu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolání (č. l. 184 tr. spisu), a které byly součástí celé jeho obhajoby, přičemž soudy se s nimi dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi.

Obviněný také ve svém dovolání (stejně tak ve svém odvolání) nepopírá, že by se uvedeného jednání dopustil, avšak má za to, že v jeho případě nešlo o jednání, které by bylo nutno postihnout normami trestního práva. Domnívá se, že soudy v jeho případě rozhodly v rozporu s principem subsidiarity trestní represe, neboť jeho jednání nevykazovalo potřebnou společenskou škodlivost. Namítá, že soudy dostatečně nezohlednily všechny okolnosti případu, přičemž v této souvislosti znovu předestírá svou verzi průběhu skutkového děje s tím, že měl již z minulosti od poškozené (své sestry) souhlas se vstupem do jejího facebookového profilu a jeho současné jednání tak pozbývá protiprávnosti.

Nejvyšší soud se touto relevantní námitkou obviněného zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Na úvod je nutno podotknout, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Obviněný v tomto směru namítal, že soudy zcela nerespektovaly všechny okolnosti případu. Tyto námitky ovšem nemohou obstát, protože obviněný svým jednáním nepochybně překročil rámec soukromoprávních vztahů a naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací.

Obviněný se dopustil přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, když podle právní věty výroku o vině získal přístup k počítačovému systému a neoprávněně užil data uložená v počítačovém systému a data uložená v počítačovém systému neoprávněně změnil. Je potřeba uvést, že předmětem ochrany podle ustanovení § 230 odst. 2 tr. zákoníku (kdy je toto ustanovení samostatnou skutkovou podstatou) je integrita a dostupnost počítačových dat a systémů. Ochrana je zde poskytována počítačovým datům a počítačovým programům před neoprávněnými zásahy, které mohou mít vliv na existenci, kvalitu, správnost dat, a konečně chrání před neoprávněným užíváním uložených počítačových dat.

Objektivní stránku naplní pachatel, který získá přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací, přičemž zároveň naplní alespoň jednu z dalších okolností uvedených alternativně pod písmeny a) až d). Základní skutková podstata uvedená v odstavci 2 neobsahuje znak v podobě úmyslu způsobit škodu, jinou újmu, získat prospěch, ani nevyžaduje, aby k takovému účinku došlo (jak se snaží obviněný argumentovat). Úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch je až zvláště přitěžující okolností stanovenou v dalších odstavcích.

Získáním přístupu se zde rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Získat přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze neoprávněně, ale i oprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu (může to být náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd.).

Na tomto místě je třeba poukázat na námitky obviněného, podle nichž mu poškozená v minulosti poskytla přístupové údaje ke svému profilu. Tyto námitky totiž nejsou v uvedeném případě relevantní, neboť obviněnému není kladeno za vinu, že by neoprávněně získal přístup k počítačovému systému (srov. § 230 odst. 1 tr. zákoníku), ale to, že pouze získal tento přístup, neoprávněně užil data uložená v počítačovém sytému a tato změnil [srov. § 230 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku]. K tomu, jak bylo provedeným dokazováním zjištěno (a vyplývá zejména z výpovědi samotné poškozené) poškozená obviněnému souhlas nedala.

Neoprávněným užitím dat je pak jakákoli nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací, pokud nejde o případy b) až d). Neoprávněné bude takové užití, které je v rozporu s právní normou nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby. Změnit data znamená, že jsou sice zachována původní data, ale došlo k jejich doplnění novými, nežádoucími, která zkreslují původní obsah, nebo je tohoto důsledku dosaženo jinou manipulací s nimi, např. jejich jiným uspořádáním, zkrácením, částečnou náhradou jinými daty (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2300 a násl.).

Takového jednání se pak obviněný podle skutkové věty evidentně dopustil v nyní posuzovaném případě, když bez vědomí oprávněné osoby (poškozené, své sestry) vstoupil (a to opakovaně) do jejího facebookového profilu, změnil přístupové heslo k jejímu facebookovému profilu, dokonce odstranil její profilovou fotografii a nahradil ji uvedeným logem a rozeslal část její elektronické korespondence (která nebyla veřejně přístupná) dalším uživatelům sítě FACEBOOK. Nezáleží na tom, z jakého důvodu tak učinil (ať jako reakci na aktuálně disharmonické vztahy v rodině, ze žertu, atd.), když podstatné je, že se tak stalo neoprávněně, neboť obviněná mu ke změně svého facebookového profilu a užití jeho obsahu souhlas nedala. Obviněný se takového jednání dopustil úmyslně. Jednáním popsaným ve skutkové větě tak byly nepochybně naplněny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud dále uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze posuzovat v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku (význam chráněného zájmu, způsob provedení činu, následky, okolnosti případu, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl), a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. O takový případ se však v dané věci nejedná.

Obviněný svou námitku, jíž se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, založil na přesvědčení, že jeho jednání nedosahuje takové společenské škodlivosti, kterou by bylo možno postihovat normami trestního práva. S ohledem na výše uvedené okolnosti případu (přičemž Nejvyšší soud v podrobnostech zcela odkazuje na přesvědčivá rozhodnutí soudů obou stupňů) jednání obviněného ani podle Nejvyššího soudu nevykazuje žádné zvláštní, specifické rysy, které by odůvodňovaly, že jím spáchaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům. Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, které by měly odůvodňovat aplikaci zásady ultima ratio. Lze konstatovat, že se jedná o případ, na který nelze aplikovat uvedenou zásadu, neboť v dané věci došlo k zásahu do zájmu chráněného trestním zákoníkem, obviněný měnil a neoprávněně nakládal s údaji, které byly uloženy v počítačové síti, čímž narušil internetové soukromí své sestry, kterou takto poškodil, avšak neoprávněným rozesláním korespondence negativně zapůsobil také na další uživatele uvedené sociální sítě. Obviněný svým jednáním navíc naplnil zároveň dvě z okolností uvedených v ustanovení § 230 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž k trestnosti jednání postačuje naplnění i jen jediné tam uvedené okolnosti. Nejvyšší soud proto argumentaci obviněného uvedenou v dovolání zásadně odmítá a konstatuje, že jeho trestní postih je zcela na místě. Obviněným uváděné okolnosti případu byly navíc nalézacím soudem vzaty v úvahu a zohledněny při ukládání trestu.

Z výše uvedených důvodů lze souhlasit s právním posouzením skutku, jak je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, a proto ani napadené usnesení není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na přiléhavé závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, z nichž vyplývá, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu účelu trestního řízení tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. .

Nejvyšší soud neshledal namítané vady, které by naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného prap. Bc. J. S. proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu