7 Tdo 729/2005
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy: § 235 odst. 1 tr. zák., § 235 odst. 2 písm. b) tr. zák., § 9 odst. 2 písm. b) tr. zák.





7 Tdo 729/2005


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2005 dovolání obviněných R. G., S. P., L. V. a M. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 5 To 42/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 285/2004 a rozhodl t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. G. a R. V. o d m í t a j í .


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných S. P. a L. V. o d m í t a j í .


O d ů v o d n ě n í :


I.


Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 101 T 285/2004, byli obvinění R. G., S. P., L. V. a M. V. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.


Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustili tím, že spolu se spoluobviněným P. S. dne 21.9.2004 v době kolem 13.00 hodin v H.-P., po předchozí vzájemné domluvě vyzvali obvinění L. V. a S. P. poškozeného A. Ch., aby nastoupil do osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Felicia Combi, a odvezli jej do prostoru zvaného P. l. v H.-Š., kde jej po vystoupení z vozidla obvinění R. G., S. P., L. V. a M. V. obstoupili, obviněný P. S. otevřel zavazadlový prostor osobního motorového vozidla tov. zn. Renault Megane, ukázal poškozenému A. Ch.dvě baseballové pálky, které se zde nacházely s tím, aby si vybral jednu, kterou jej zbijí, pokud nezaplatí finanční částku ve výši 100.000,- Kč, kterou měl dlužit obviněnému M. V. na základě směnky, kterou poškozený A. Ch. podepsal přesně nezjištěného dne v měsíci červenci 2004, a obviněný R. G. vyčítal poškozenému, že si z nich dělá legraci a jsou s ním pořád nějaké problémy .


Obviněným R. G., S. P., L. V. a M. V. byl shodně uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou.


Odvolání jmenovaných obviněných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 5 To 42/2005, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.


II.


Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podali obvinění R. G., S. P., L. V. a M. V. prostřednictvím svých obhájců dovolání.


Obviněný R. G. napadl usnesení krajského soudu prostřednictvím svého obhájce v celém rozsahu, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.


V odůvodnění dovolání namítl, že celá právní kvalifikace vytýkaného jednání je založena pouze na výpovědi poškozeného A. Ch. Tuto označil za nevěrohodnou, neboť poškozený ji podle názoru obviněného měnil. Obviněný zpochybňoval věrohodnost A. Ch. rovněž tím, že jmenovaný vystupoval jako poškozený také v jiné trestní věci obdobného charakteru. Podle obviněného soudy obou stupňů uvěřily poškozenému, aniž by přezkoumaly jeho věrohodnost opisem rejstříku jeho trestů, případně jeho psychologickým znaleckým vyšetřením. Za této situace má za to, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo .


Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek okresního soudu i usnesení krajského soudu zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu v Karviné pobočce v Havířově k novému projednání a rozhodnutí.


Obviněný S. P. napadl rozsudek krajského soudu prostřednictvím své obhájkyně v celém rozsahu, a to rovněž z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje podle jeho názoru skutečnosti, ze kterých by bylo u něj možné usuzovat na naplnění objektivní i subjektivní stránky spolupachatelství k trestnému činu vydíraní podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Podle mínění obviněného z popisu skutku nevyplývá, že by již při výzvě k nástupu do auta použil vůči poškozenému pohrůžky násilí. Podle obviněného nebylo prokázáno, že poškozeného přivezl do P. l. s vědomím, že na uvedeném místě bude na poškozeného činěn pod pohrůžkou násilí nátlak, aby něco konal. V této souvislosti dovolatel připomíná, že pohrůžka byla učiněna jen verbálně a to pouze spoluobviněným P. S.


Obviněný opakoval svou obhajobu, že nebyl dopředu dohodnut s dalšími obviněnými na použití hrozby násilí vůči poškozenému. Podle jeho přesvědčení se v posuzovaném případě jednalo pouze o exces jednoho ze spoluobviněných. Obviněný je toho názoru, že z formulace popisu skutku vyplývá, že předchozí domluva směřovala pouze k tomu, aby vyzvali poškozeného A. Ch. k nastoupení do vozidla a odvezli jej do P. l., ale nikoliv ve vztahu k následujícím událostem. Obviněný tvrdí, že neměl důvod do P. l. nejet, jestliže o úmyslu spoluobviněného P. S. pronést pohrůžku nevěděl.


Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Obviněný L. V. napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním usnesení Krajského soudu v Ostravě ve všech jeho výrocích, a to rovněž z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


V úvodní části dovolání uvádí, že podle něj provedené důkazy neposkytují oporu pro závěr, že se měl vytýkaného jednání dopustit. Má za to, že soudy obou stupňů se nedostatečně vypořádaly s namítanou nevěrohodností poškozeného A. Ch. Podle dovolatele nebylo prokázáno, že skutek se stal. Namítl, že z výpovědi poškozeného nevyplývá, že by se on sám měl nějakým způsobem podílet na jednání spoluobviněného P. S., který měl pronést pohrůžku násilí. Má za to, že z provedených důkazů rozhodně nevyplývá závěr, že by došlo k rozdělení úloh na základě předchozí dohody nebo jen faktickým jednáním. Skutková zjištění podle názoru dovolatele nevyjadřují ve své obsahové složce dovozovanou právní kvalifikaci a nijak nereagují na existující důkazní situaci


Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek okresního soudu i usnesení krajského soudu ve vztahu k jeho osobě a přikázal věc soudu prvního, eventuálně druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.


Obviněný M. V. také napadl prostřednictvím svého obhájce rozsudek krajského soudu z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru skutková zjištění v posuzované věci neposkytují oporu, aby soud vytýkané jednání právně posoudil jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Má za to, že ve skutkové větě jsou uvedeny skutečnosti, které nemají oporu v provedeném dokazování, neboť nebyly prokázány objektivním důkazem a podle obviněného jsou pouhou smyšlenkou. Podle přesvědčení obviněného stojí jeho tvrzení proti tvrzení poškozeného, takže má za to, že v takové situaci měl být obžaloby zproštěn. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek okresního soudu a usnesení krajského soudu zrušil.


Nejvyšší státní zástupkyně se ke každému z podaných dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.


Ve vztahu k dovolání obviněných R. G., L. V. a R. V. zdůraznila, že tito dovolatelé podle jejího názoru sice namítají absenci zákonných znaků trestného činu, kterým byli uznáni vinnými, neuvádějí však žádné kvalifikované námitky, které by se týkaly nesouladu skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě se zákonnými znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Má za to, že jmenovaní obvinění se fakticky domáhají jiného hodnocení důkazů soudy, když zejména zpochybňují hodnověrnost výpovědi poškozeného A. Ch. a označují ji za důkaz osamocený, který není v souladu s žádným dalším důkazem. Nejvyšší státní zástupkyně označila tyto námitky za námitky primárně skutkového charakteru, které podle jejího názoru dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání těchto obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


Naproti tomu námitky obsažené v dovolání obviněného S. P. považuje nejvyšší státní zástupkyně za obsahově odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznila však, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů a že v tomto případě postačuje i konkludentní dohoda. Obviněný S. P. se podle ní podílel na dopravě poškozeného na místo činu a poté s dalšími obviněnými svou přítomností na tomto místě, navíc spojenou s obstoupením poškozeného, zesiloval účinek výhrůžek pronášených spoluobviněným P. S. Toto jednání podle jejího názoru vykazovalo znaky spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Závěrem navrhla, aby dovolání S. P. bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.


III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání jsou přípustná, byla podána oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.


Poté se zaměřil na to, zda obviněnými uplatňované námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.


Nejvyšší soud ve vtahu ke všem čtyřem dovoláním zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 299, Sb. rozh. trest.).


Nyní k jednotlivým dovoláním:


K dovolání obviněného R. G.


Nejvyšší soud shledal, že dovolání tohoto obviněného neobsahuje žádnou námitku, která by směřovala proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Obviněný v dovolání opakoval svou obhajobu, zpochybňující věrohodnost výpovědi poškozeného A. Ch. Dovolatel tedy svými dovolacími námitkami nebrojil proti právnímu posouzení zjištěného skutku, nýbrž oponoval tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkových zjištěním na jejich podkladě dospěly. Domáhal se tedy primárně změny skutkových závěrů soudů, a teprve v závislosti na takové změně i eventuální, blíže nespecifikované změny právního posouzení skutku. Takové námitky ale svým obsahem nemohly naplnit deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


K dovolání obviněného S. P.


V případě tohoto obviněného Nejvyšší soud shledal, že jím uplatněné námitky naplňují deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřovaly proti právnímu posouzení skutku podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., konkrétně proti závěru, že šlo i ze strany obviněného o společné jednání a tím i spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. uvedeného trestného činu. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že při přezkumu právního posouzení jednání obviněného vycházel ze skutkových zjištění soudů, tak jak jsou vyjádřena ve výroku napadeného rozhodnutí.


Obviněný naplnil podle závěru soudů znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. tím, že pohrůžkou násilí jiného nutil, aby něco konal a čin spáchal nejméně se dvěma osobami. Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).


O spáchání trestného činu společným jednáním jde přitom tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty,anebo tehdy, jestliže každý z nich naplnil jen některý ze znaků, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje tyto znaky, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti samy o sobě tyto znaky sice nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (k tomu viz č. 15/1967 Sb. rozh. trest.). K takovému společnému jednání vedenému společným úmyslem může dojít jak po předchozí výslovné dohodě, tak konkludentně (viz č. 1/1980, str. 18, Sb. rozh. trest.)


K naplnění znaku společného jednání ve vztahu k trestnému činu podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. přitom postačí, aby přítomnost dalšího pachatele na místě činu účinek výhružek zesilovala.


Nejvyšší soud v této souvislosti neshledal, že by jednání spoluobviněného P. S. představovalo tzv. exces z jednání, do kterého se obviněný S. P. zapojil tím, že poškozeného přivezl na domluvené místo a zde jej v době pronášení pohrůžek spolu s ostatními obviněnými obstoupil. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že se tak stalo po předchozí vzájemné domluvě všech obviněných, která měla vést k vystrašení poškozeného a přimět jej k tomu, aby splnil své závazky. Tato skutečnost je výslovně uvedena ve výroku rozsudku okresního soudu ( po předchozí vzájemné domluvě ) a dále podrobněji rozvedena v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (viz str. 4). Ke stejnému závěru dospěl i krajský soud, který své úvahy podrobně a logicky rozvedl na str. 4 - 5 odůvodnění usnesení. Nejvyšší soud zcela sdílí závěr obou soudů, že aktivní zapojení obviněného S. P. do celé akce od jejího počátku až do jejího zakončení nepřipouští jiný výklad, než že byl do ní zasvěcen a úmyslně se na její realizaci podílel.


Posouzení jednání obviněného S. P. jako spolupachatelství k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. proto shledává Nejvyšší soud v souladu se zákonem a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.


K dovolání obviněného L. V.


Ohledně dovolání tohoto obviněného učinil Nejvyšší soud stejný závěr jako ohledně dovolání obviněného S. P. Vedle námitek proti skutkovým zjištěním, k nimž Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť nenaplňovaly dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zpochybňoval dovolatel rovněž právní kvalifikaci s poukazem na údajnou neexistenci dohody obviněných o rozdělení úloh. Obviněný namítal absenci subjektivní stránky skutkové podstaty s tím, že se na posuzovaném jednání nepodílel úmyslně. I v jeho případě však Nejvyšší soud učinil shodné závěry jako v případě dovolání S. P. a posoudil je z totožných důvodů jako zjevně neopodstatněné.


K dovolání obviněného R. V.


Tento obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadající právní posouzení zjištěného skutku, avšak svými konkrétními námitkami se domáhal změny skutkových zjištění. Ve svém dovolání žádné námitky, které by směřovaly proti právnímu posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn, neuvedl. Brojil výhradně proti tomu, jak soudy provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry z nich postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Takovými námitkami však deklarovaný dovolací důvod obsahově nenaplnil a Nejvyšší soud proto posoudil jeho dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.


IV.


Z důvodů podrobně rozvedených shora proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných R. G. a R. V. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a dovolání obviněných L. V. a S. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 15. června 2005


Předseda senátu:


JUDr. Robert Fremr