7 Tdo 720/2005
Datum rozhodnutí: 08.06.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 720/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. 6. 2005 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 4 To 8/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 4/2004 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 4 To 8/2005, jímž byla podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuta jeho odvolání, odvolání jeho sestry H. Z., odvolání jeho sestry V. B. a odvolání jeho dcery M. K. Výrok o zamítnutí uvedených odvolání obviněný napadl s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který zamítl odvolání proto, že po vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Ostravě se obviněný v hlavním líčení výslovně vzdal odvolání a zároveň vyjádřil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání osoby uvedené v § 247 odst. 2 tr. ř., v dovolání označil za nesprávné. Namítl, že v době, kdy byl soudem poučován o možnosti podání opravného prostředku, nebyl schopen vnímat průběh jednání, byl silně rozrušen přítomností médií, dále byl ovlivněn přítomností pozůstalých po poškozené, přál si, aby jednání co nejdříve skončilo, a proto nevěnoval ničemu pozornost, tj. vyhlášení rozsudku, výši trestu, poučení soudu ani pohovoru s obhájcem. Z toho dovozoval, že prohlášení, že se vzdává odvolání, nebylo závislé na jeho vůli. Jinak obviněný vytkl, že Vrchní soud v Olomouci zamítl odvolání bez jeho přítomnosti, takže se nemohl náležitě hájit, vyjádřit se a vůbec uplatnit svá práva. Další námitky uplatnil proti výroku o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí věci nebo aby zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a aby přikázal tomuto soudu znovu projednat jeho odvolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

V posuzovaném případě Vrchní soud v Olomouci o podaných odvoláních nerozhodoval v hlavním líčení (tak rozhoduje pouze soud prvního stupně) ani ve veřejném zasedání, nýbrž v neveřejném zasedání, a to v souladu s ustanovením § 263 odst. 1 písm. a) tr. ř. Neveřejné zasedání se podle § 242 odst. 1 tr. ř. koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, přičemž jiné osoby jsou podle § 242 odst. 2 tr. ř. z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny. Jestliže tedy Vrchní soud v Olomouci rozhodl bez přítomnosti obviněného, neznamenalo to porušení žádného z ustanovení, která upravují postup soudu. Pokud obviněný namítal, že se v důsledku své nepřítomnosti nemohl hájit, vyjádřit atd., lze k tomu jen poznamenat, že Vrchní soud v Olomouci zamítl podaná odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř., tj. postupem, při kterém rozsudek Krajského soudu v Ostravě meritorně nepřezkoumával a nijak se nezabýval jeho správností.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku mimo jiné proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Citovaná část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se vztahuje na posuzovaný případ, protože odvolání byla zamítnuta podle § 253 odst. 1 tr. ř., tj. z důvodu, který měl procesní povahu. Obviněný v hlavním líčení po vyhlášení rozsudku a po poučení o možnosti opravného prostředku výslovně prohlásil, že se vzdává práva odvolání, a to i za osoby oprávněné. Pokud za této situace později sám podal odvolání, jednalo se o odvolání podané osobou, která se odvolání výslovně vzdala, což je podle § 253 odst. 1 tr. ř. důvodem k zamítnutí takového odvolání. Sestry a dcera obviněného jako osoby, které jinak jsou oprávněné podat ve prospěch obviněného odvolání podle § 247 odst. 2 tr. ř., tak nemohly učinit proti vůli obviněného. Pokud podaly odvolání za situace, kdy obviněný v souvislosti s tím, že se vzdal odvolání, výslovně projevil vůli, že si nepřeje, aby jiné oprávněné osoby podaly v jeho prospěch odvolání, jednalo se o odvolání podaná neoprávněnými osobami, což je podle § 253 odst. 1 tr. ř. důvodem k tomu, aby i jejich odvolání byla zamítnuta.

Námitky, z nichž obviněný v dovolání dovozoval, že jeho vyjádření po vyhlášení rozsudku v hlavním líčení nebylo závislé na jeho vůli, nemohou v žádném případě obstát. Atmosféru hlavního líčení, pokud byla ovlivněna přítomností medií a pozůstalých po poškozené při vyhlášení rozsudku, lze považovat za stresující, zvláště když šlo o vyhlášení rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 psím. b), h) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na 21 roků, avšak rozhodně ji nelze pokládat za důvod k tomu, aby výslovnému prohlášení obviněného nebyl přisuzován význam odpovídající jeho obsahu. I když lze připustit, že obviněný si přál, aby jednání před soudem co nejdříve skončilo, je třeba zároveň konstatovat, že stejně snadno toho mohl dosáhnout i tím, že by se k rozsudku po jeho vyhlášení nevyjádřil a ponechal si tak zákonnou lhůtu k podání opravného prostředku. Bez významu není zjištění, které vyplývá ze znaleckého posudku o duševním stavu obviněného, totiž že obviněný netrpí žádnou duševní chorobou a je schopen chápat smysl a význam trestního řízení i se účelně hájit. To se ostatně potvrdilo v průběhu hlavního líčení tak, že obviněný se přiměřeně vyjadřoval k tomu, co mu bylo kladeno za vinu, i k prováděným důkazům, pokud k nim měl nějaké výhrady či připomínky. Vystupování obviněného v hlavním líčení nijak nevybočovalo z rámce adekvátních reakcí na průběh jednání. Podstatné je nakonec i to, že obviněný se k rozsudku vyjádřil za přítomnosti svého obhájce a že měl možnost se s ním o svém vyjádření poradit. Za tohoto stavu nemůže být jeho výslovné prohlášení vykládáno tak, že nevyjadřovalo jeho vůli.

Vrchní soud v Olomouci tedy nijak nepochybil, jestliže podaná odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný namítal nepřiměřenost uloženého trestu. V případě, kdy dojde k zamítnutí nebo odmítnutí odvolání z procesních důvodů podle § 253 odst. 1 tr. ř. nebo podle § 253 odst. 3 tr. ř., odvolací soud meritorně nepřezkoumává rozsudek soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu je chybné, znamená to, že obviněnému byl odňat přístup k druhé instanci, a smyslem dovolání a dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je umožnit obviněnému to, aby dosáhl meritorního přezkoumání rozsudku odvolacím soudem. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Dovolání tedy je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu. Z toho vyplývá, že pokud odvolací soud meritorně nepřezkoumával rozsudek soudu prvního stupně, nepřichází v úvahu, aby ho přezkoumával Nejvyšší soud jako soud dovolací. Námitky proti výroku o trestu proto byly mimo rámec zákonného dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec