7 Tdo 72/2004
Datum rozhodnutí: 22.01.2004
Dotčené předpisy:




7 Tdo 72/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 1. 2004 o dovolání obviněného J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 7 To 9/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 154/2000 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 1 T 154/2000, byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. a pokusem trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 208 tr. zák. a odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva a půl roku s dohledem, přičemž podle § 60a odst. 2 tr. zák. byla stanovena zkušební doba na čtyři roky, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel na šest roků. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že obviněný J. N. dne 8. 3. 2000 kolem 17:15 hodin řídil neosvětlený osobní automobil zn. Škoda Felicia na silnici č. I/22 v obci H., okr. K., s vozidlem jel rychlostí nejméně 60 km/h v době snížené viditelnosti, na křižovatce s místní komunikací ulice L. srazil zleva přecházející chodkyni I. K. v době řízení vozidla měl v krvi nejméně 1,64 g/kg alkoholu, z místa nehody ujel, aniž by poškozené poskytl pomoc, a poškozená na místě podlehla zranění, které utrpěla při nehodě.

Proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech podali odvolání okresní státní zástupce v Klatovech v neprospěch obviněného, obviněný J. N. a poškozený J. K. O těchto odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 7 To 9/2003. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného byl rozsudek Okresního soudu v Klatovech podle § 258 odst. 1 písm. e), f) tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto. Obviněnému byl uložen podle § 224 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na sedm roků. Znovu bylo rozhodnuto také o náhradě škody. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný J. N. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni. Dovolání podal v rozsahu odpovídajícím výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na toto ustanovení vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že nehodový děj vyvolala poškozená tím, že svým počínáním mu vytvořila náhlou překážku, na kterou nebyl schopen reagovat. Poukázal na to, že nehodě nemohl zabránit, a podotkl, že situace, kdy se poškozená před vstupem do jeho jízdního pruhu pohybovala v levém prázdném pruhu, nevyžadovala, aby reagoval snížením rychlosti nebo brzděním. Z toho, že střetu nebyl technicky schopen zabránit, vyvozoval, že mezi jeho jednáním a následkem není příčinný vztah. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nevyšší soud zrušil výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., výrok o trestu a výrok o náhradě škody, aby ho uznal vinným jen trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. a pokusem trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 208 tr. zák. a aby mu uložil za tyto trestné činy přiměřený trest.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

V žádném případě nelze akceptovat námitku týkající se překážky provozu. Podle § 2 bod 22 vyhlášky č. 99/1989 Sb. o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu) překážkou v silničním provozu je vše, co by mohlo ohrozit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu (náklad, materiál nebo jiné předměty, popřípadě i vozidlo ponechané na silnici, závady ve sjízdnosti silnice apod.). Poškozená jako chodkyně však měla postavení účastníka silničního provozu, jímž je podle § 2 bod 30 vyhlášky č. 99/1989 Sb. každá osoba, která se přímým způsobem účastní silničního provozu (řidič, spolujezdec, chodec, jezdec na zvířeti, osoba přibraná k zajištění bezpečnosti silničního provozu nebo některých jízdních úkonů apod.). Z citovaných ustanovení je jasné, že poškozená nebyla p ř e k á ž k o u silničního provozu, nýbrž ú č a s t n í k e m silničního provozu. Oba soudy proto správně nahlížely na vzniklou dopravní nehodu jako na výsledek, k němuž dospěl vzájemný vztah obviněného a poškozené jako dvou účastníku silničního provozu. Evidentně tedy nešlo o vztah obviněného jako účastníka silničního provozu k překážce silničního provozu.

Podle zjištění soudů obviněný na poškozenou, která přecházela vozovku z jeho hlediska zleva, nijak nereagoval, protože ji ve skutečnosti ani nezaregistroval, a to v důsledku nepřiměřené rychlosti, nedostatku osvětlení vozidla a vlivu alkoholu, pro který řádně nesledoval situaci v provozu. Jinak soudy zjistily také to, že pokud by nebylo těchto okolností, nic obviněnému nebránilo v tom, aby poškozenou včas viděl a aby na její přítomnost na vozovce odpovídajícím způsobem reagoval.

V návaznosti na tato zjištění soudy výstižně odkázaly na ta ustanovení pravidel silničního provozu, která obviněný porušil, a správně zdůraznily i to, že obviněný porušil také ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 12/1997 Sb. o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Podle tohoto ustanovení při účasti na silničním provozu je každý povinen chovat se tak, aby žádným způsobem neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, situaci v silničním provozu a svým schopnostem. Povinnost každého účastníka silničního provozu chovat se tak, aby žádným způsobem neohrožoval mimo jiné život a zdraví jiných osob, je třeba vykládat tak, že účastník silničního provozu je povinen se takto chovat i ve vztahu k ostatním účastníkům silničního provozu, kteří případně sami porušili předpisy o pravidlech silničního provozu nebo o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Se zřetelem k tomuto ustanovení je nutné odmítnout námitku obviněného, že dokud se poškozená pohybovala v levém prázdném jízdním pruhu, nemusel na ni reagovat. Tato námitka vychází z evidentně mylného názoru, že obviněný byl na poškozenou povinen reagovat teprve za situace, kdy se ocitla v jeho, tj. pravém, jízdním pruhu. Tímto předpokladem pak je podložena další námitka, že když se poškozená ocitla v pravém jízdním pruhu, obviněný z technického hlediska objektivně nemohl již střetu zabránit. Pokud však měl obviněný dostát své povinnosti vyplývající z ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 12/1997 Sb., měl na poškozenou, která přecházela vozovku zleva, reagovat již za situace, kdy ještě byla v levé polovině vozovky, tj. než vstoupila do jeho jízdního pruhu, a obezřetně sledovat její počínání. Již ve stadiu, kdy poškozená v souvislosti s přechodem vozovky vstoupila do levého pruhu, byla její přítomnost na vozovce součástí situace v silničním provozu, kterou byl obviněný povinen sledovat podle § 5 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 99/1989 Sb. a které byl povinen přizpůsobit své chování podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 12/1997 Sb. Z uvedeného ustanovení vyplývá požadavek na ohleduplné chování každého účastníka silničního provozu. Tento požadavek měl v posuzované situaci tu podobu, že obviněný měl již v době, kdy se poškozená v rámci přecházení vozovky nacházela v levém pruhu, snížit rychlost své jízdy tak, aby vyloučil střet pro případ, že poškozená bude v přecházení pokračovat. Citované ustanovení vyžaduje ohleduplné chování účastníka silničního provozu i tehdy, když jiný účastník silničního provozu sám porušil předpisy. Proto i když v posuzovaném případě poškozená porušila pravidla silničního provozu v ustanovení, které upravuje způsob přecházení vozovky, jak konstatovaly oba soudy, nemění to nic na závěru, že zaviněné protiprávní jednání obviněného bylo příčinou smrtelného následku, takže znamenalo naplnění zákonných znaku trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.

Pokud obviněný v dovolání zpochybnil příčinnou souvislost mezi svým jednáním a vzniklým následkem, jímž byla smrt poškozené, jde o evidentně neopodstatněnou námitku. Příčinný vztah mezi jednáním a následkem je součástí objektivní stránky trestného činu. V posuzovaném případě byl jasně naplněn tím, že obviněný při jízdě motorovým vozidlem a při jeho řízení narazil do poškozené, která tím utrpěla smrtelné zranění. Žádná jiná příčina tohoto jejího zranění, než byl náraz vozidla řízeného obviněným, vůbec nepřichází v úvahu. Odlišnou otázkou je zavinění obviněného, kterým musí být pokryta objektivní stránka trestného činu, tj. včetně příčinné souvislosti mezi jednání a následkem. Lze konstatovat, že výhrady obviněného uváděné v tom směru, že nemohl nehodě zabránit, směřovaly ve skutečnosti k otázce jeho zavinění. Nedbalostní zavinění, které soudy na straně obviněného dovodily, je jako zákonný znak trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. naplněno zjištěním, že pokud by obviněný jel tak, jak mu ukládala pravidla silničního provozu a zákon o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, poškozenou a její přítomnost na vozovce by včas zaregistroval, což by mu také umožnilo odpovídajícím způsobem reagovat na její chování.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že nepřichází v úvahu, aby z podnětu dovolání obviněného cokoli měnil na výroku o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a v návaznosti na to i na výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec