7 Tdo 718/2007
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 718/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. června 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného JUDr. M. B. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 9 To 488/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 26/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 4 T 26/2004, byl obviněný JUDr. M. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a podle § 250 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a současně mu podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Obviněný spáchal trestný čin tím, že (zkráceně uvedeno) jako statutární orgán jednatel obchodní společnosti Ch. s. r. o. 1) dne 1. 2. 2000 uzavřel s F. S. smlouvu o půjčce, ve které se věřitel poškozený S. zavázal půjčit částku 200.000,- Kč účelově vázanou na zakoupení investic pro podnikatelskou činnost dlužníka společnosti CH. s. r. o., přičemž smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že dlužník je povinen poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit věřiteli úroky ve výši 21 % ročně splatné měsíčně vždy k 1. dni daného kalendářního měsíce předem v částce 3.500,- Kč, počínaje dnem 1. 3. 2000, částku 200.000,- Kč v hotovosti od poškozeného S. převzal, načež za dobu od 1. 3. 2000 do 1. 6. 2000 uhradil poškozenému S. na úrocích pouze částku 14.000,- Kč, poté mu úroky přestal vyplácet, vypůjčené peníze použil na zaplacení dluhů obchodní firmy a do současné doby poškozenému S. půjčku neuhradil, a to i přes výpověď smlouvy o půjčce ze dne 9. 8. 2000, 2) dne 22. 2. 2000 uzavřel s B. M. smlouvu o půjčce, ve které se věřitel poškozená M. zavázala půjčit částku 40.000,- Kč účelově vázanou na zakoupení investic pro podnikatelskou činnost dlužníka společnosti Ch. s. r. o., přičemž smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že dlužník je povinen poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit věřiteli úroky ve výši 21 % ročně splatné měsíčně vždy k 1. dni daného kalendářního měsíce předem v částce 700,- Kč, počínaje dnem 1. 4. 2000, částku 40.000,- Kč v hotovosti od poškozené M. převzal, načež za dobu od 1. 3. 2000 do 30. 6. 2000 uhradil poškozené M. na úrocích pouze částku 3.000,- Kč, poté jí úroky přestal vyplácet, vypůjčené peníze použil na zaplacení dluhů obchodní firmy a teprve na základě výpovědi smlouvy o půjčce ze dne 15. 8. 2000 poškozenou M. jí vrátil dne 20. 9. 2000 částku 30.000,- Kč a zbývající část půjčky ve výši 10.000,- Kč jí do současné doby neuhradil, přičemž již v době uzavření obou smluv o půjčce obviněný věděl, že závazkům vyplývajícím z těchto smluv nebude moci dostát vzhledem ke stavu hospodaření a jmění společnosti Ch. s. r. o., která poté dne 24. 7. 2000 podala návrh na prohlášení konkurzu, jenž byl následně na majetek společnosti prohlášen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 20 K 57/2000, přičemž obviněný do seznamu věřitelů poškozené S. a M. záměrně neuvedl, čímž poškozeného S. poškodil o částku nejméně 200.000,- Kč a poškozenou M. o částku nejméně 40.000,- Kč.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil především do výroku o vině napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 9 To 488/2006, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný řádně a včas dovolání proti výroku o vině i trestu opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný nesouhlasí s hmotně právním posouzením skutku soudem prvního stupně, se kterým se soud druhého stupně ztotožnil, neboť podle jeho názoru neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Soud prvního stupně hodnotil důkazy jednostranně v jeho neprospěch, nerespektoval základní zásady trestního řízení a zejména pak zásadu in dubio pro reo. Z provedeného dokazování pak podle jeho názoru nelze dovodit právní závěr nalézacího soudu, že naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu, neboť uvedl poškozené v omyl a již v době uzavření smluv o půjčce věděl, že nebude moci závazkům ze smluv dostát. Tento závěr údajně nelze dovodit u poškozeného S. natož pak u poškozené M., která mu poskytla půjčku, aniž by se o cokoli zajímala, aniž by ji jakkoli ovlivňoval, a to jen proto, že jí poskytnutí této půjčky, jako výhodnou investici, doporučil poškozený S., který sám uzavření této půjčky zprostředkoval. Obviněný zdůrazňuje, že v době poskytnutí předmětných půjček věřil, že se mu společnost podaří zachránit, měl sjednané zakázky a ukončenou zakázku zhruba za 400.000,- Kč, kdy aniž by to mohl očekávat o tuto zakázku přišel, neboť německá firma, pro kterou tuto zakázku realizoval, šla do konkurzu. Přesto i za této situace po několik měsíců závazky z obou smluv v plném rozsahu plnil, uhrazoval oběma poškozeným sjednané úroky. Teprve po podání návrhu na konkurz ukončil hrazení úroků, neboť by se tím, stejně jako úhradou těchto půjček, dopustil trestných činů. To bylo nakonec podle něj potvrzeno i tím, že poté, kdy na naléhání poškozeného S. uhradil poškozené M. částku 30.000,- Kč (poslední finanční prostředky společnosti), podal na něj okamžitě poškozený S. trestní oznámení pro poškozování věřitele. Obviněný konstatuje, že poškozený S. se kriminalizací jeho jednání jako jednatele snaží dosáhnout úhrady finančních prostředků, které výhodně zapůjčil společnosti, aniž by o vrácení tuto společnost žaloval u civilního soudu a dokonce se ani nepřihlásil jako konkurzní věřitel. Poškozený S. údajně od okamžiku, kdy zjistil, že v konkurzním řízení nebude jeho pohledávka vykryta, na něj a jeho manželku vyvíjí osobní psychický nátlak a rovněž tak činil opakovanými stížnostmi a žádostmi nátlak na orgány činné v trestním řízení. Navíc se podle obviněného poškozený S. dopustil trestného činu křivého svědectví, neboť neuvedl na konkrétní položené otázky pravdivou odpověď, na položené otázky odmítl odpovědět a soud prvního stupně to přešel mlčením. Přitom šlo z hlediska obhajoby o závažné skutečnosti k vyvrácení tvrzení poškozeného S., že byl o poskytnutí půjčky opakovaně žádán, a že kvůli obviněnému přišel o jediné celoživotní úspory. Přitom se mu sám poškozený S. údajně svěřil, že v několika případech investoval své úspory na vysoký úrok a přišel o ně. Obviněný uvedl, že poškozený S. byl stíhán pro trestné činy Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 31 T 4/1999. Nejen že se poškozený odmítl se souhlasem soudu prvního stupně k těmto skutečnostem vyjádřit, ale soud v tomto směru neprovedl ani žádné dokazování a to ani obhajobou výslovně požadované provedení důkazu spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 4/1999. Obviněný na tyto skutečnosti upozornil, ačkoli si je vědom, že jdou nejspíše nad rámec dovolacích důvodů a jsou spíše důvodem pro podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, jehož podání zvažuje.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a uložil příslušnému soudu, aby po doplnění dokazování znovu rozhodl. Současně požádal o odložení vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně do doby než rozhodne, a to zejména ohledně výroku o náhradě škody. Obviněný souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, pokud jde o návrh na odklad výkonu rozhodnutí ve výroku o náhradě škody, je tento návrh irelevantní, neboť podle sdělení poškozeného S. doručeného Okresnímu státnímu zastupitelství v Chebu dne 10. 5. 2007, byla povinnost obviněného k náhradě škody vůči tomuto poškozenému již realizována cestou soudní exekuce. Státní zástupce dále uvedl, že z námitek uplatněných obviněným dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyhovuje toliko tvrzení, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Tato námitka byla součástí již jeho obhajoby a byla podstatou také jeho odvolání. Ke správným a důvodným závěrům soudů lze pouze dodat, že obě půjčky uzavíral obviněný jako jednatel společnosti a v její prospěch, přestože věděl, že tato společnost spěje k nevyhnutelnému úpadku a nemá perspektivní ani disponibilní zdroje na to, aby své početné závazky řádně splnila. Tomu nasvědčuje jak skutečnost, že proti obviněnému bylo v této souvislosti vedeno další trestní řízení, tak i fakt, že do půl roku po uzavření smluv o půjčkách byl podán obviněným jako jednatelem firmy Ch. s. r. o. návrh na konkurz proti této společnosti. Není podle státního zástupce důvodu nevěřit poškozenému S., že pokud by mu obviněný při uzavírání smlouvy pravdivě vylíčil finanční situaci firmy, nikdy by mu žádnou půjčku neposkytl, totéž platí i o poškozené M. Zamlčením těchto skutečností obviněný oba poškozené uvedl v omyl a dosáhl tím získání peněz, které by mu jinak nepůjčili. Subjektivní stránka trestného činu nejméně ve formě eventuálního úmyslu byla tedy naplněna. Státní zástupce dodal, že zbývající výhrady uvedené v dovolání, svým obsahem nevyhovují žádnému ze zákonem vyjmenovaných dovolacích důvodů.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Obviněný svými námitkami, že nesouhlasí s hmotně právním posouzením jeho jednání oběma soudy, neboť neodpovídá výsledkům provedeného dokazování, neboť soudy hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch a nerespektovaly základní zásady trestního řízení, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a neuvádí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Je zřejmé, že námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesní a v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vznášet jen námitky hmotně právní. Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkami týkajícími se osoby poškozeného S., kdy obviněný obsáhle popisuje jednání tohoto poškozeného po uzavření předmětné půjčky, jeho vystupování v řízení před soudem prvního stupně a uvádí, že měl soud jinak vyhodnotit jeho výpovědi i s ohledem na minulost poškozeného. Jde totiž o skutkové námitky, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle § 265b tr. ř., nenaplňují. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání, když jeho námitky jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval, ale neshledal je důvodnými. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Pokud jde o námitku obviněného ohledně subjektivní stránky trestného činu, je zřejmé, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Zde je ovšem zřejmé, že uvedenou námitku lze posuzovat jako součást již shora uvedených námitek skutkových, jejichž cílem bylo ve své podstatě docílit změny skutkového stavu věci. Za těchto okolností pak pouhý odkaz na problematiku hmotně právní, nemůže být považován za právně relevantní důvod dovolání. Vzhledem k uvedenému bylo nutno postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nad rámec výše uvedeného musí Nejvyšší soud však v souvislosti s již shora popsaným skutkovým stavem uvést, že tento (skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, se kterým se ztotožnil odvolací soud) postihuje jak subjektivní, tak i objektivní stránku trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. V odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je rozvedeno, které skutečnosti pro naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu vzaly po provedeném dokazování za prokázané, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly i formu úmyslu /§ 4 písm. b) tr. zák./. Odvolací soud odkázal na správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně a své úvahy i k jednotlivým námitkám obviněného uplatněným v odvolání ve svém usnesení rozvedl. Ze skutkového závěru, že obviněný uzavíral smlouvy o půjčce v době, kdy věděl, že existují překážky, které činí splnění závazku ze smluv o půjčce nejistým či vůbec nemožným a poškozené nepravdivě informoval o dobré perspektivě firmy, pak učinil hmotně právní závěr o existenci podvodného úmyslu i uvedení v omyl. Právě tato skutková zjištění ale obviněný v dovolání zpochybňuje s tím, že byla učiněna na základě vadného hodnocení důkazů.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání. Konečně ani samotný obviněný existenci takovéhoto rozporu nenamítá.

Nejvyšší soud na základě námitek obviněného konstatuje, že obviněný sice své dovolání opřel o formální deklaraci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadajícího právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami jej nijak nezpochybnil. Domáhal se změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku.

Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje. Proto dovolání obviněného JUDr. M. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí nerozhodoval, protože pro takový postup neshledal důvody.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš