7 Tdo 717/2011
Datum rozhodnutí: 15.06.2011
Dotčené předpisy: § 222 odst. 1 tr. zák.



7 Tdo 717/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 6. 2011 o dovolání obviněného D. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 3 To 318/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 118/2009 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 12 T 118/2009, byl obviněný D. Š. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. l tr. zák., § 222 odst. l tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. l tr. zák., § 35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný dne 15. 3. 2009 kolem 05,30 hodin v B. , Ú. , v pokoji bytu v třetím patře po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného M. C. , za soustavného nadávání ho opakovaně udeřil pěstí do obličeje, poté přišel do pokoje s kuchyňským nožem s délkou čepele asi 15 cm, opětovně udeřil poškozeného pěstí do obličeje, přičemž po něm požadoval částku 10 000 Kč za ubytování, a když poškozený předložením peněženky prokázal, že nemá peníze, požadoval po něm, aby si peníze ještě téhož dne obstaral, vyhrožoval mu zabitím, pokud peníze neobstará, a nakonec se pokusil poškozeného při jeho odchodu z bytu bodnout uvedeným nožem do břicha, avšak poškozený tuto ránu vykryl pravou rukou, a pak bodl poškozeného do zad do oblasti u levé lopatky, způsobil poškozenému zranění v obličeji, na ruce a na zádech, která ho citelně omezovala po dobu nejméně 14 dnů, avšak musel si být vědom, že při útoku nožem do zad danou intenzitou mohlo dojít k závažnějšímu poranění v podobě poškození plíce s krvácením do dutiny hrudní či k poškození míchy.

O odvolání, které podal obviněný proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 3 To 318/2010. Podle § 258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Brně zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle § 222 odst. l tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody na čtyři roky a obviněný byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 1 T 15/2009, a další obsahově navazující rozhodnutí. Souhrnný trest byl uložen i za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. l tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným citovaným trestním příkazem.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento rozsudek napadl v tom směru, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Proti výroku o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. obviněný namítl, že z jeho strany ve skutečnosti nešlo o vydírání, zvláště pak ne se zbraní, ale o určitou formu vybití vzteku, který měl na poškozeného z důvodu jeho zasahování do partnerského vztahu obviněného s L. V. Proti výroku o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. l tr. zák., § 222 odst. l tr. zák. obviněný namítl, že poškozený objektivně neutrpěl žádné vážné zranění a že proti poškozenému neútočil s úmyslem způsobit mu těžkou újmu na zdraví. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, spáchal-li takový čin se zbraní.

Z bližších okolností, jak je Městský soud v Brně popsal v odůvodnění svého rozsudku, vyplývá, že k posuzovanému incidentu došlo za situace, kdy obviněný vypořádával svůj dluh vůči poškozenému tím, že ho nechával bydlet v bytě, který tehdy jinak sám obýval se svou přítelkyní L. V. , a kdy se domníval, že dluh již touto formou uhradil a že naopak poškozený by mu měl platit za bydlení. Pokud si obviněný chtěl vynutit tuto platbu fyzickým napadením poškozeného a výhrůžkami, že ho zabije, lze souhlasit s tím, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. l tr. zák. Nic na tom nemění namítaná okolnost, že obviněný jednal pod vlivem vzteku z toho, že přítomnost poškozeného v bytě narušuje jeho partnerský vztah s L. V. Tím, že obviněný v průběhu jednání směřujícího k tomu, aby si na poškozeném vynutil zaplacení domnělého dluhu, vzal do ruky nůž, evidentně zesílil intenzitu svého nátlaku na vůli poškozeného do té míry, že již šlo o spáchání činu se zbraní ve smyslu § 89 odst. 5 tr. zák. Podle tohoto ustanovení byl trestný čin spáchán se zbraní i tehdy, jestliže pachatel měl zbraň u sebe, aby ji užil k útoku. Proto obviněný naplnil znaky trestného činu vydírání i podle § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák., a to bez ohledu na skutečnost, že v posuzované fázi incidentu poškozeného nebodl.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. l tr. zák. se dopustil ten, kdo jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví. Pokus trestného činu podle § 8 odst. l tr. zák. spočíval v jednání pro společnost nebezpečném, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Útok obviněného spočívající v opakovaném bodnutí poškozeného nožem odpovídal znakům pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. l tr. zák., § 222 odst. l tr. zák. To, že poškozený objektivně utrpěl jen méně závažné zranění, není s tímto posouzením v rozporu, neboť nedostatek následku v podobě těžké újmy na zdraví je důvodem, pro který soudy posoudily skutek jako pokus, tedy jako nedokonanou formu trestného činu. Úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví, a to k poškození důležitého orgánu podle § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák., je zřejmý ze způsobu provedení útoku a jeho intenzity. Obviněný k útoku použil většího kuchyňského nože s délkou čepele asi 15 cm, to znamená zbraň způsobilou proniknout hluboko do těla poškozeného. První ránu obviněný směřoval proti břichu poškozeného, avšak poškozený byl natolik pohotový, že tuto ránu vykryl rukou. O tom, že rána byla vedena poměrně velkou silou, svědčí to, že způsobila průbod ruky, kterou poškozený použil k obraně. Obviněný pak zasadil poškozenému při jeho odchodu z bytu další ránu, a to do zad. Při této ráně nůž pronikl při vnitřním okraji levé lopatky do podkoží až ke svalovému obalu v hloubce asi 5 cm. Z této rány reálně hrozilo velmi vážné zranění v podobě poškození plíce s krvácením do dutiny hrudní, případně poškození míchy. Použití většího nože k útoku, provedení útoku dvěma po sobě jdoucími ranami mířenými do oblastí, kde jsou uloženy životně důležité orgány, razance útoku demonstrovaná probodnutím ruky poškozeného nastavené k obraně a konec konců i vliv výrazně negativních emocí na jednání obviněného jsou okolnostmi, které ve svém souhrnu jasně ukazují na to, že jednání obviněného bylo vedeno úmyslem směřujícím k vážnému zranění poškozeného. Takové zranění jako reálně hrozící následek bylo i ze subjektivního hlediska obviněného snadno předvídatelné. Není tedy důvodu cokoli měnit na závěru soudů, že byly naplněny znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. l tr. zák., § 222 odst. l tr. zák.

Napadený rozsudek evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud pokládá za nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je v zákoně konstruován dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a že nepřihlížel k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů. Skutkové námitky jsou mimo rámec dovolacího důvodu. Jestliže dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak z toho logicky plyne, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a ne k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V dané věci žádný takový rozpor není. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozeného. Samotný vznik incidentu potvrzuje i obviněný, včetně použití nože, byť jen k tomu, aby se po poškozeném při jeho odchodu ohnal. Svědek K. S. , který byl v bytě rovněž přítomen, potvrdil, že obviněný napadl poškozeného nejprve nadávkami a dalšími slovními projevy a poté i údery. Svědek zůstal v pokoji a neviděl dobře tu část incidentu, která se odehrála v předsíni při odchodu poškozeného z bytu. Tvrzení svědka, že si u obviněného nevšiml nože, je v rozporu s výpovědí samotného obviněného, který doznal, že měl v ruce nůž. Svědecká výpověď poškozeného, že ho obviněný bodl nožem, je v souladu s objektivním lékařským nálezem, v němž bylo konstatováno probodnutí ruky a bodná rána zad. Nic na tom nemění okolnost, že poškozený vyhledal lékařské ošetření s odstupem několika hodin, konkrétně v 9,50 hodin, a že bodná rána zad byla identifikována až při tomto ošetření, neboť poškozený ji do té doby nepociťoval. Z žádných konkrétně zjištěných okolností nevyplývá nic, co by ukazovalo na možnost, že poškozený utrpěl tuto ránu jinak než při napadení obviněným. Soudy hodnotily důkazy plně v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily. V tomto rámci také zdůvodnily, proč považovaly za nadbytečné doplňovat důkazy výslechem svědkyně L. V. , která v bytě nebyla přítomna v době incidentu a vrátila se až po odchodu poškozeného. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.

K délce dovolacího řízení považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že obviněný podal dovolání u Městského soudu v Brně dne 9. 12. 2010, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu až dne 27. 5. 2011. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec