7 Tdo 708/2011
Datum rozhodnutí: 16.06.2011
Dotčené předpisy: § 147 odst. 2 tr. zákoník



7 Tdo 708/2011-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. června 2011 o dovolání obviněného R. V. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. 9 To 475/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 117/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 9 T 117/2009, byl obviněný R. V. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a osmi měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, částku 583.336,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 26. 6. 2009 do 30. 6. 2009 a dále v každém kalendářním pololetí ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první kalendářní den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů až do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný proti všem jeho výrokům a státní zástupce proti všem výrokům rozsudku v neprospěch obviněného. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. 9 To 475/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného R. V. uznal vinným trestným činem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jeho výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, ve výši 437.002,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 26. 6. 2009 do 30. 6. 2009 a dále v každém kalendářním pololetí ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první kalendářní den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů až do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Plzni dále tímto rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání okresního státního zástupce.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný včas dovolání prostřednictvím svého obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný poukázal na to, že k žalovanému skutku došlo dne 20. 1. 2009 za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., tedy před účinností nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Podle obou těchto norem platí zásada, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době jeho spáchání, podle pozdějšího zákona se posuzuje trestnost činu jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. V posuzovaném případě přicházelo v úvahu posouzení skutku podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví trest odnětí svobody od 6 měsíců až do 5 let nebo peněžitý trest do 5.000.000,- Kč. Podle § 147 odst. 2 tr. zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, je sice stanovena sazba trestu odnětí svobody od 6 měsíců až na 4 roky, ale rozsah peněžitého trestu je podstatně přísnější maximálně 36.500.000,- Kč. Odvolací soud podle obviněného zcela nesprávně konstatoval, že trestní sazba podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku je pro něj příznivější.

Obviněný spatřuje zásadní rozdíl v pojetí trestného činu, když předcházející trestní zákon vycházel důsledně z materiálního pojetí trestného činu, přičemž zároveň připouštěl přihlédnutí k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 88 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb.). Judikatura pak v případech spoluzavinění poškozeného dovozovala, že okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nedosahuje takového stupně společenské nebezpečnosti, což by přicházelo v úvahu i v případě obviněného. Obviněný je přesvědčen, že použití trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. není pro něj příznivější, neboť nedovoluje zohlednit stupeň společenské nebezpečnosti činu ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Obviněný dále poukázal na to, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že za střet dvou vozidel, když jedno se pohybuje po hlavní silnici a druhé vyjíždí z vedlejší silnice, je primárně odpovědný řidič vozidla vyjíždějícího z vedlejší silnice, přičemž překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici má jen omezený význam. Tato situace ovšem podle obviněného nastala i v jeho případě. Obviněný namítl, že nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Závěrem dodal, že ve skutkové větě není vyjádřeno, že poškozený porušil pravidla silničního provozu, když nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a buď jej v celém rozsahu zprostil obžaloby nebo aby v případě, že dojde k závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a následkem činu, aby přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný uplatnil shodné námitky již ve svém odvolání a odvolací soud se s nimi beze zbytku vypořádal. Sazba trestu odnětí svobody je nejvýznamnějším kritériem pro posuzování příznivosti zákona. Peněžitý trest nebyl obviněnému ukládán a soud zcela zjevně nemínil posuzovat skutek podle § 224 odst. 1 trestního zák. Za této situace je podle nejvyššího státního zástupce pro obviněného příznivější aplikace ustanovení trestního zákoníku. Právní kvalifikaci použitou soudem lze proto považovat za přiléhavou.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s tím, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. rozh. č. 12/2001-n. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jako trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů. Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude nutno zvažovat i konkrétní výměru trestu.

Odvolací soud správně posoudil jednání pachatele podle nového trestního zákoníku, který je pro něj příznivější. Podstatné je, že posuzovaný skutek je nutné z hlediska obou trestních norem přicházejících v úvahu posoudit jako trestný čin, přičemž za daných okolností je pak rozhodující druh a výměra možných trestů. V trestní věci obviněného je rozhodující výměra trestu odnětí svobody, protože tento trest je obecně považován za přísnější trest než peněžitý trest. Skutečnost, že výměra peněžitého trestu u příslušné právní kvalifikace je přísnější není rozhodující za situace, kdy lze v případě obou trestních norem uložit přísnější trest, jímž je trest odnětí svobody.

Podle § 88 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou takové okolnosti, které vyjadřují vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyjádřený tzv. kvalifikovanými skutkovými podstatami trestných činů. Ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. zdůrazňuje požadavek jejich materiálního posouzení. Judikatura vždy vycházela z názoru, že k vyšší trestnosti činu nestačilo jen naplnění formálních znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, a dále z toho, že při hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 88 tr. zák. musí soud přihlížet ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. č. 39/1963 Sb. rozh. tr.) a že při zkoumání, zda je v konkrétním případě splněna materiální podmínka uvedená v § 88 tr. zák. je třeba vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Podle § 3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu, a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. toto ustanovení nepřevzal a neobsahuje ani obdobné ustanovení.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. června 2011

Předseda senátu JUDr. Jindřich Urbánek