7 Tdo 697/2007
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 697/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. června 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 6 To 97/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 13/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2006, sp. zn. 48 T 13/2004, byl obviněný R. K. uznán vinným ad 1., 2. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 159/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro jiné skutky. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání státní zástupce a obviněný do výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 6 To 97/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku a vině pod body 1. a 2. a v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného R. K. uznal vinným pod bodem ad 1. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a pod bodem ad 2. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsoudil ho za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 159/2000, který nabyl právní moci dne 8. 1. 2004, podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 159/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný podal dovolání proti rozsudku vrchního soudu v části, ve které byl pod bodem ad 2. uznán vinným trestným činem podvodu. Obviněný se domnívá, že jednání, jak je popsáno pod bodem 2. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu tak, jak byla tato právní kvalifikace v předmětném rozhodnutí užita. Soudy obou stupňů podle něj neuvedly dostatečný popis skutku tak, aby mohl být právně kvalifikován jako trestný čin podvodu, není z něj údajně zřejmé, jakým konkrétním jednáním měl naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu, jakým konkrétním způsobem měl uvést někoho v omyl, využít něčího omylu, atd., a tak sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku obohatit. Namítl, že není pachatelem ani spolupachatelem jednání popsaného pod bodem ad 2. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a zopakoval, že toto jednání nevykazuje znaky trestného činu. Poukázal na to, že již ve svém odvolání namítal, že z popisu skutku není zřejmé, jakým konkrétním jednáním měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu, zejména jakým konkrétním způsobem měl uvést jiného v omyl, přičemž odvolací soud tyto námitky odmítl a ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně. Neuspěla tak údajně ani jeho námitka týkající se absence závěrů, ze kterých by bylo možno dovodit subjektivní stránku daného trestného činu. Podle obviněného je tedy významná odpověď na otázku, zda jednání popsané pod bodem ad 2. výroku o vině rozhodnutí soudu druhého stupně je vůbec trestným činem z hlediska jednotlivých hmotně právních podmínek trestnosti, jak jsou stanoveny zákonem, a zda se tohoto jednání dopustil jako spolupachatel. Dodal, že se ohledně skutku ad 2. cítí být nevinen.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 6 To 97/2006, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že uvedení v omyl spočívalo v uzavření nájemní smlouvy na základě padělaných dokladů, což realizovala neustanovená osoba, přičemž úmyslem pachatelů nebylo vozidlo dohodnutým způsobem užívat, ale vyvézt ho na U. a zde ho ke škodě A. T., s. r. o., prodat, což realizoval obviněný. Společným jednáním obou pachatelů tak byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného směřují výlučně proti skutku popsanému pod bodem ad 2. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 6 To 97/2006, s tím, že jeho jednání tak jak je popsané pod bodem ad 2. nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle obviněného není zřejmé jakým konkrétním způsobem měl uvést jiného v omyl. Namítá dále absenci subjektivní stránky daného trestného činu a nesouhlasí, že by se trestného činu dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud se těmito námitkami, které směřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

Obviněný R. K. spáchal trestný čin tím, že s další dosud neustanovenou osobou společně v podvodném úmyslu obohatit sebe a jiného, po zajištění zájemce o koupi vozidla na U. obviněným R. K. a po vzájemné dohodě s další neustanovenou osobou, za použití padělaných dokladů na jméno J. Č., najala neustanovená osoba u prodejce vozidel A. T. v O., na základě smlouvy o nájmu č. 20030346 ze dne 18. 3. 2003 osobní automobil zn. Peugeot Boxer, automobil dne 19. 3. 2003 převezl M. Š., přes hraniční přechod M. u J. na S. a dále ze S. do M. přes hraniční přechod, kde jej předal obviněnému R. K., který automobil převezl dne 20. 3. 2003 přes hraniční přechod Č. T. na U., kde vozidlo prodali osobě H. A. P., čímž způsobil společnosti A. T., s. r. o., se sídlem v O., škodu ve výši nejméně 725.400,- Kč.

Podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Pokud se týká zavinění, je vyžadována forma úmyslu.

Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že jednání obviněného tak jak je popsané ve skutku pod bodem ad 2. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 6 To 97/2006, naplňuje jak po stránce formální tak po stránce materiální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Uvedený trestný čin byl spáchán společným jednáním více osob, tedy ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spolupachatelství je po objektivní stránce společné jednání a po subjektivní stránce úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde, jestliže každá z jednajících osob naplnila svým jednáním všechny znaky trestného činu nebo jestliže každá z jednajících osob naplnila jen některý ze znaků trestného činu a teprve souhrn dílčích jednání všech osob znamená naplnění všech znaků trestného činu. O společné jednání však jde i tehdy, když dílčí jednání jednajících osob jsou sama o sobě z hlediska znaků trestného činu indiferentní, avšak jsou články řetězu, který jako celek znaky trestného činu naplňuje, přičemž jednotlivé dílčí činnosti jako články onoho řetězu přímo směřují k vykonání trestného činu, působí současně a ve svém celku představují trestný čin. Podmínkou spolupachatelství není, aby se jednající osoby podílely na spáchání trestného činu stejnou měrou.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že obviněný R. K. byl spolupachatelem trestného činu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a není nutné, aby sám svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jednání bylo ve skutkové části výroku o vině popsáno jako celek a je jasné, že tento celek znakům uvedeného trestného činu odpovídá. Jednání obviněného R. K. pak bylo součástí společné akce více osob směřující k tomu, že v Č. r. najatý automobil Peugeot Boxer dovezli přes S. a M. na U., kde jej prodali osobě H. A. P. Ze skutkové věty pak vyplývá, že obviněný se podílel na naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu minimálně tím, že po dohodě s další osobou zajistil zájemce o koupi vozidla na U., poté po domluvě s M. Š. převezl najatý automobil Peugeot Boxer z Č. r. přes S. a M. na U., kde vozidlo prodali. Námitka obviněného, že se trestného činu nedopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. je tedy zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o objektivní stránku daného trestného činu, byl tento trestný čin spáchán podvodným jednáním pachatelů. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Ze skutkové věty pod bodem ad 2. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 6 To 97/2006, je zřejmé, že pachatelé, tedy i obviněný R. K., uvedli společným jednáním v omyl pracovníky společnosti A. T., s. r. o., když na základě padělaných dokladů na jméno J. Č., předstírali, že jim jde pouze o zapůjčení automobilu, které jim bylo poskytnuto smlouvou o nájmu ze dne 18. 3. 2003 na dobu 7 dnů. Pachatelům však šlo od počátku o to, vozidlo v rozporu s ustanoveními smlouvy o nájmu vyvézt za hranice Č. r. a prodat. Také tuto námitku považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou.

Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného ohledně údajné absence subjektivní stránky trestného činu popsaného pod bodem ad 2. Tuto námitku obviněný uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a jak sám uvádí neuspěl s ní ani v řízení o odvolání. Soudy obou stupňů se otázkou zavinění zabývaly a své závěry o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu náležitě odůvodnily.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák./.

Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Se závěrem soudů o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. se Nejvyšší soud ztotožnil. Tento právní závěr vyplývá již ze samotné skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně, že obviněný společně s dalšími osobami v podvodném úmyslu obohatit sebe a jiného po vzájemné dohodě za použití padělaných dokladů najali osobní automobil, který následně prodali v zahraničí, a tím způsobili značnou škodu na cizím majetku. Tento závěr o úmyslné formě zavinění je podporován skutkovým zjištěním soudů i okolnostmi případu, neboť je zřejmé, že si obviněný musel být vědom, toho, že se dopouští trestného jednání a takto jednal vědomě. Ač to obviněnému podle námitky v dovolání není vůbec zřejmé, tak právě tímto konkrétním jednáním naplnil skutkovou podstatu daného trestného činu. Tyto námitky obviněného jsou tedy také zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně dospěl ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, protože námitky obviněného nenaplnily uplatněný důvod dovolání a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nespočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš