7 Tdo 694/2005
Datum rozhodnutí: 12.07.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 694/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. července 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného R. M., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 8 To 9/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 11/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 6 T 11/2004, byl obviněný R. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., za který mu byl uložen podle § 222 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to kapesního nože. Rozsudkem byla dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost k náhradě škody vůči poškozené V. z. p. ČR ve výši 103.097,06 Kč.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl v neprospěch obviněného napaden odvoláním krajské státní zástupkyně v Hradci Králové, z jehož podnětu bylo napadené rozhodnutí rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 8 To 9/2005, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušeno. Odvolací soud dále za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného R. M. uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle § 219 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to kapesního nože vydaného obviněným v průběhu trestního řízení. Rozsudkem odvolacího soudu byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. opětovně uložena povinnost k náhradě škody vůči poškozené V. z. p. ČR ve výši 103.097,06 Kč.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání směřující proti výroku o vině i o trestu a opřel jej o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265 b), g) tr. ř. /správně § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že právní závěr odvolacího soudu, že jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. poškozeného usmrtit a nikoli pouze v úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví, nemá podle jeho názoru oporu v dokazování a ve skutkových okolnostech případu. Soudy obou stupňů nebylo doceněno místo činu, tj. vstupní chodbička bytu, která byla zcela zaplněna třemi muži; při těchto prostorových dispozicích lze jen stěží dovozovat, že pachatel mohl rozlišovat, proti které části těla útok vede, zda je to do oblasti, kde jsou uloženy důležité orgány, při jejichž zasažení může nastat smrt, či do jiných částí těla, kde takové nebezpečí bezprostředně hrozit nemůže. Ani jeden z rozhodujících soudů nezpochybnil jeho obhajobu, že poškozeného zabít nechtěl, což podle něj plyne i z toho, že nic podobného nepřipravoval a že tedy jeho jednání bylo impulsivní, odbržděné alkoholem. Obviněný dále uvedl, že poškozený byl v den, kdy se posuzovaná událost stala, vlivem požívaného alkoholu agresivní, že poškozený byl za takové jednání v minulosti trestán a že proto lze obviněnému uvěřit, že se s ohledem na věkový rozdíl obou mužů mohl obávat útoku poškozeného. Obviněný dále poukázal na to, že nebyla zcela přesně pochopena svědecká výpověď družky poškozeného, že neslyšela žádnou výzvu k bodnutí z úst svého druha; protože svědkyně z chodbičky odešla a zavřela za sebou dveře, nemohla výzvu poškozeného k bodnutí slyšet. Pokud jde o poškozeného M. H., okolnost, že tento odmítl vypovídat s tím, že se cítí být příbuzným obviněného, svědčí spíše pro verzi obviněného, než proti ní.

Podle obviněného tedy zůstává nepochybné, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že nešel do bytu M. H. s úmyslem jej zabít, ale pouze s ním promluvit, a že za daných okolností nelze ani tvrdit, že by do tohoto bytu šel proto, aby M. H. ublížil na zdraví, a že okolnosti místa činu, zejména miniaturnost prostoru vstupní chodbičky a její přeplněnost přímo vylučovaly, aby obviněný jednal v nepřímém úmyslu způsobit poškozenému smrt. Za daných okolností obviněný nemohl rozpoznat, zda útok vedl proti břichu, popř. proti jaké části těla. Použil-li však nože, musel si být vědom minimálně toho, že může způsobit těžkou újmu na zdraví a pro takový případ musel být s takovým následkem srozuměn. Konečně podle obviněného zůstává nepochybné, že jednal v afektu, který byl vyvolán jeho osobnostními rysy, požitým alkoholem a v neposlední řadě i chováním samotného poškozeného.

Na základě skutečností uvedených v dovolání obviněný dovodil, že na jeho straně nebyla volní složka, tj. srozumění s následkem způsobit smrt poškozeného, a že se tedy nemohl dopustit pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák., ale maximálně trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., a to ještě ve formě nepřímého úmyslu. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a sám rozhodl tak, jak již rozhodl soud prvního stupně.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však v části namítá vadné hodnocení důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění, kterými je dovolací soud vázán. Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, kterou se dovolatel domáhá posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. tak, jak to učinil již nalézací soud. Tato námitka je však podle státního zástupce zjevně neopodstatněná, neboť absence úmyslu v době příchodu do bytu poškozeného je zcela irelevantní, když rozhodující je existence úmyslu v době útoku, a je nepochybné, že rozměry chodbičky nemohou mít žádný vliv na výšku (odpovídající dutině břišní), do které byly rány směřovány. Navíc skutečnost, že nejen v dutině hrudní, ale i v dutině břišní jsou uloženy životně důležité orgány, je notoricky známa.

V závěru vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále na základě § 265h odst. 2 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je způsobilá naplnit námitka obviněného, že na jeho straně nebyla volní složka, tj. srozumění s následkem způsobit smrt poškozeného, a že se tedy nemohl dopustit pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák., ale maximálně trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., a to ještě ve formě nepřímého úmyslu. Dovolací soud se touto námitkou zabýval a na základě skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně dospěl k závěru, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.

Pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák. může být spáchán jen jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k tomu, aby pachatel jiného úmyslně usmrtil, a jehož se pachatel dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo. Pokus uvedeného trestného činu je tedy charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě usmrcení poškozeného a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže způsobil tzv. prostou újmu na zdraví či těžkou újmu na zdraví (§ 89 odst. 7 tr. zák.), jak tomu bylo i v posuzovaném případě.

Pokus trestného činu vraždy, při kterém byla poškozenému způsobena těžká újma na zdraví, se od trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. liší jen formou zavinění. Jinak řečeno, z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák. nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, tj. to, k jakému následku směřoval úmysl pachatele.

Úmysl způsobit smrt člověka je třeba v případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit závažnější následek, než k jakému ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu vraždy, lze usuzovat zejména z povahy nástroje použitého k útoku, místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a ze způsobu a intenzity útoku. Tyto okolnosti ovšem samy o sobě nesvědčí o vražedném úmyslu obviněného, neboť stejně tak dobře mohou svědčit o tom, že obviněný chtěl způsobit (resp. byl srozuměn s tím, že způsobí) jen ublížení na zdraví v podobě těžké újmy na zdraví. Za situace, kdy obviněný způsobil jen těžkou újmu na zdraví, by mohlo jít o pokus vraždy pouze tehdy, kdyby jeho úmysl usmrtit poškozeného vyplýval i z dalších skutečností, z nichž by bylo patrné, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s možností ještě závažnějšího následku, než jaký ve skutečnosti způsobil, a to následku v podobě usmrcení poškozeného. Jinak řečeno, dokazováním by muselo být potvrzeno, že způsobení těžké újmy na zdraví u poškozeného (jako méně závažný následek) bylo jen dílem náhody, aktivní obrany poškozeného, zásahu svědků či jiné okolnosti, která obviněnému zabránila v úmyslném usmrcení poškozeného (tedy v závažnějším následku), k jehož způsobení by směřoval skutečný úmysl obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 9 Tz 34/99, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, vydavatelství C. H. Beck, číslo sešitu 7/1999, str. 375).

Na základě provedeného dokazování soudy prvního a druhého stupně dospěly k následujícím skutkovým zjištěním.

Inkriminovaného dne 24. 6. 2004 bratr obviněného, svědek J. M., pořádal oslavu svého svátku, které se zúčastnil i poškozený M. H. a zpočátku i obviněný. Po ukončení této oslavy poškozený nejprve obtěžoval družku J. M., svědkyni B. Š., a poté ji i J. M. fyzicky napadl. Svědek J. M. telefonicky přivolal obviněného, který přijel se svou družkou vozidlem taxislužby, a sdělil mu, že mu M. H. profackoval B. a s ním pak prý praštil do kopřiv že už je ale M. pryč, že je to dobrý (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně). Poté všichni nasedli do vozidla taxislužby, obviněný se svou družkou jel domů, jeho bratr se svědkyní B. Š. dále pokračovali do herny. Před domem v K. ulici v T. obviněný nechal zastavit vozidlo a šel do bytu poškozeného, neboť chtěl H. vynadat za to, že ho kvůli němu bratr zbytečně vytáhl z postele (str. 11 tamtéž). Obviněný čekal na poškozeného ve vstupní chodbičce bytu a poté, co do této místnosti přišel poškozený, a po krátké slovní rozepři obviněný vytáhl ze zadní kapsy kalhot nůž (který podle svého tvrzení nosil pořád u sebe) a silou střední až velké intenzity dvakrát bodl poškozeného do oblasti břicha a bez dalšího z bytu odešel. Pokud jde o charakter použitého nože, tento lze označit za útočný , přičemž délka čepele činí více jak devět cm a její šířka přesahuje dva cm (str. 5 rozsudku soudu druhého soudu). Obviněný uvedeným jednáním způsobil poškozenému poškození kliček tenkého střeva, které si vyžádalo odstranění části střeva, tedy poranění, které lze ze soudnělékařského hlediska kvalifikovat jako poškození důležitého orgánu a které poškozeného bezprostředně ohrožovalo na životě; nebezpečí smrti poškozeného spočívající v možném vnitřním i zevním vykrvácení a rozvoji úrazového šoku bylo odvráceno rychle poskytnutou kvalifikovanou chirurgickou léčbou. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, mohl nůž v břišní dutině zasáhnout i některou z velkých cév (a potom by s největší pravděpodobností došlo k rychlé ztrátě krve a následné smrti, a to během několika minut) či způsobit vážnou poruchu zdraví ve smyslu způsobení bodného poranění některého z dalších břišních orgánů (žaludek, játra, slezina, ledvina apod.), ze kterých by rovněž mohla event. rezultovat smrt. Znalec se taktéž vyjádřil k možnému provedení útoku, a to tak, že poškozený i pachatel mohli v době útoku stát proti sobě čelem na dosah ruky obžalovaného. Pokud obžalovaný bodal svou rukou s nožem přímo dopředu, pak by útok odpovídal tomu, že nůž v pravé ruce obžalovaného zasáhl levou stranu a střední stranu břicha poškozeného (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z oboru školství a kultura psychologie, odvětví klinická psychologie, byl obviněný v době páchání trestné činnosti schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání, jeho ovládací schopnosti byly sníženy diagnostikovanou smíšenou poruchou osobnosti, a to jen nepodstatným způsobem. Pokud jde o zmíněnou smíšenou poruchu osobnosti, u této převažují rysy disociality, emoční instability, nezdrženlivosti, emočního oploštění, afektivní iritability, agresivity, egoismu a sociální maladaptivity, kdy k odbrždění anomální osobnostní reaktivity dochází ve stavech ovlivnění alkoholem a v zátěžových konfrontačních či konfliktních situacích. Vzhledem k těmto osobnostním charakteristikám obviněný ve vztazích často reaguje emočně instabilními reakcemi, výbušností, dráždivostí i na minimální podnět a agresí zejména ve stavech ovlivnění alkoholem, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy se předmětného jednání dopustil po oslavě bratrova svátku. Toto jednání však mělo cíl, motorika nebyla hrubě narušena, byla koordinovaná , obviněný byl v kontaktu s realitou a na období uvedeného jednání má uchovánu vzpomínku. Nebyly zjištěny známky opilosti patické ani komplikované. Obžalovaný zná účinky alkoholu na svoji osobu, byl schopen si uvědomit, že pod vlivem alkoholu se může dopustit protizákonného jednání (str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Na základě znaleckého posudku bylo taktéž zjištěno, že intelektové schopnosti obžalovaného jsou globálně v pásmu širokého populačního průměru a jsou ryze prakticky orientované.

Na základě shora uvedených skutkových zjištění týkajících se mj. intenzity útoku a způsobu jeho provedení, místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, povahy použitého útočného nástroje, osobnostních vlastností a intelektových schopností obviněného a jeho pohnutky odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího dospěl k právnímu závěru, že si obžalovaný musel být bezpochyby vědom toho, že uvedeným způsobem útoku může poškozenému přivodit nejen těžkou újmu na zdraví, ale i smrt, a pro případ vzniku smrtelného následku musel být s takovým následkem přinejmenším srozuměn. Bezesporu totiž věděl, kde jsou uloženy životně důležité orgány, Znal i charakter použitého nože, i jeho parametry, neboť tento nůž byl jeho vlastnictvím (str. 5 rozsudku soudu druhého stupně). Proto je třeba obžalovanému k tíži přičíst formu zavinění nepřímého úmyslu, jak je vymezena v ustanovení § 4 písm. b) tr. zák., tedy že pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení života poškozeného způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tamtéž). Dovolací soud se s tímto právním závěrem odvolacího soudu zcela ztotožňuje, neboť nejen z povahy nástroje použitého k útoku, místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a ze způsobu a intenzity útoku, ale i z dalších skutečností zjištěných soudy dříve činnými v posuzované věci je zřejmé, že obviněný musel být srozuměn s možností ještě závažnějšího následku, než jaký způsobil, tedy následku v podobě usmrcení poškozeného M. H. Obviněný za použití síly střední až velké intenzity bodl poškozeného do oblasti břicha, tzn. do místa, o němž vzhledem ke svému intelektu musel vědět, že se tam nacházejí životně důležité orgány, dvakrát, tedy opakovaně, a z místa činu odešel, aniž by se pokusil zjistit, jaká zranění svým jednáním poškozenému způsobil, či aniž by se pokusil poskytnout tomuto pomoc. Zranění, které poškozený v důsledku jednání obviněného utrpěl, jej bezprostředně ohrožovalo na životě, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo pouze díky rychlému operačnímu zákroku. Lze tedy dospět k závěru, že způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného jako méně závažného následku bylo jen dílem kvalifikovaného a rychlého zásahu lékařů, který de facto zabránil obviněnému v úmyslnému usmrcení poškozeného, a že posuzované jednání obviněného bylo zahrnuto jeho nepřímým úmyslem /§ 4 písm. b) tr. zák./ poškozeného M. H. usmrtit. Z jednání obviněného vyplývá, že ač neměl přímý úmysl usmrtit poškozeného, bylo mu zcela lhostejné zda mu svým intenzivním fyzickým útokem nožem do oblasti břicha způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Obě tyto alternativy následku vzhledem k povaze útoku musel brát jako možné a bylo mu lhostejné zda a ke kterému následku dojde. Jeho kladný vztah k oběma možným následkům tak zakládá jeho srozumění ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák.

Ostatní námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v souvislosti s právní námitkou týkající se absence úmyslu usmrtit poškozeného M. H. uplatnil, jsou námitkami skutkové povahy, které věcně neodpovídají ani uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř. Námitkou, podle níž nebylo soudy obou stupňů doceněno, že vstupní chodbička bytu byla zcela zaplněna třemi muži a že při těchto prostorových dispozicích lze jen stěží dovozovat, že pachatel mohl rozlišovat, proti které části těla útok vede, obviněný toliko zpochybňuje skutkové zjištění, že jeho jednání bylo cílené (vědomé), a tedy poukazuje na jím tvrzené porušení procesních ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a nikoli na nesprávné hmotně právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Totéž lze uvést i ohledně námitek, že do bytu poškozeného M. H. nešel s úmyslem jej zabít či mu ublížit na zdraví, že jeho jednání bylo jednáním učiněným v afektu, který byl vyvolán jeho osobnostními rysy, požitým alkoholem a chováním poškozeného, že nebyla zcela přesně pochopena svědecká výpověď družky poškozeného a že okolnost, že poškozený odmítl vypovídat s tím, že se cítí být příbuzným obviněného, svědčí spíše pro verzi obviněného, než proti ní.

Námitka obviněného, že neměl v úmyslu usmrtit poškozeného přitom ve své podstatě vyvrací úmysl přímý /§ 4 písm. a) tr. zák./, který ale odvolacím soudem shledán nebyl.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené, kdy Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně správně posoudil jednání obviněného jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák. a nikoli jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho hmotně právní námitka do značné míry vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš