7 Tdo 683/2005
Datum rozhodnutí: 14.06.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 683/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2005 dovolání obviněného M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 7 To 642/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 36/2004 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 4 T 36/2004, byl obviněný M. Č. uznán vinným jednak trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (bod I/1 rozsudku), jednak trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a dalším trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (bod I/2 rozsudku).

Podle skutkových zjištění okresního soudu se jich dopustil tím, že

1)dne 26. 11. 2003 kolem 18:00 hodin ve F.-M. na ulici N., před budovou 11. z. š. přinutil D. D., aby nepokračoval v procházce se svou dívkou, přitáhl jej k lavičce, prudce jej na ni usadil, udeřil jej pěstí do obličeje, přičemž poškozený v důsledku fyzického útoku utrpěl oděrky a podlitiny na čele, pod okem a na bradě, vyžadující jednorázové ošetření,

2)dne 10. 12. 2003 kolem 14:45 hodin ve F. M. na ulici M. Ch. u domu, po předchozí slovní kontraverzi postrčil podnapilého J. S., který upadl na zem a týlní krajinou hlavy udeřil o obrubník chodníku, přitom utrpěl zranění, spočívající ve zhmoždění mozku, jemuž dne 27. 12. 2003 v N. F.-M. podlehl.

Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

K odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 7 To 642/2004, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. výrok o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému při nezměněném výroku o vině úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem.

II.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které směřovalo do výroku o vině pod bodem I/2 výroku a do výroku o trestu. Rozsudek krajského soudu napadl z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění dovolání obviněný vyslovuje nesouhlas se závěry soudu prvního i druhého stupně ve vztahu k naplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu ve formě úmyslného zavinění. Namítá, že poškozeného zranit nechtěl a s jeho zraněním, k němu došlo, nebyl ani srozuměn. Má za to, že tuto jeho obhajobu potvrzují výpovědi svědkyň S. a V. Obviněný oponuje závěru odvolacího soudu, podle kterého je u něj dáno zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť se strkal se starším mužem, o němž věděl, že je podnapilý, a při svém věku a zkušenostech musel předpokládat, že takovýto poškozený může upadnout a způsobit si zranění zakládající znaky újmy na zdraví. Obviněný vyzdvihuje svou obhajobu, podle níž do poškozeného strčil pouze s cílem ukončit vzájemnou slovní rozepři. Poukazuje v této souvislosti na č. 16/1986 Sb. rozh. trest., podle kterého k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel úmyslně vykonal něco, co vyvolalo újmu na zdraví, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval i ke způsobení takového následku. Obviněný vyslovuje přesvědčení, že nemohl předpokládat, že pouhým postrčením poškozeného dojde ke způsobení následku relevantního z hlediska trestního práva, a namítá, že kdyby jej chtěl způsobit, mohl použít účinnější způsob útoku - úder pěstí či tzv. hlavičku . Jiná by podle odvolatele byla situace v případě, že by do poškozeného strčil například na schodišti, na skále, lešení či při jízdě na kole. K incidentu však došlo na rovném a suchém chodníku. Podle názoru obviněného proto na podkladě provedeného dokazování je nutno dospět k závěru, že sice mohl vědět, že následek v podobě ublížení na zdraví může poškozenému způsobit, avšak způsobit jej nechtěl a s jeho způsobením nebyl ani srozuměn. Má za to, že se dopustil toliko přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a tudíž je namístě jeho věc postoupit k vyřízení věcně a místně příslušnému správnímu orgánu - odboru vnitřních věcí M. ú. ve F. - M.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského i okresního soudu ve výroku o vině pod bodem I/2, a to ve vztahu ke spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., a poté, aby jednak podle § 265l odst. 1 tr. ř. skutek ad I/2 rozsudku soudu prvního stupně, jimž se měl dopustit trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., postoupil M. ú. F.-M. - odbor vnitřních věcí k projednání přestupku, a jednak aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl tak, že za skutek ad I/1 výroku a skutek ad I/2 výroku, jimž se dopustil trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., mu uložil trest obecně prospěšných prací při polovině zákonem daného rozsahu.

Nejvyšší stání zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. V úvodu vyjádření uvádí, že podle jejího názoru skutková zjištění ve věci učiněná neumožňují učinit závěr, že obviněný věděl, že útokem spočívajícím ve strčení do poškozeného mu může způsobit zranění odpovídající újmě na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Podle nejvyšší státní zástupkyně při absenci složky vědomí pak nepřichází v úvahu existence volní složky nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Má za to, že ze strany obviněného však zároveň nešlo o útok tak malé intenzity, že by byl naprosto nezpůsobilý přivodit porušení tělesné integrity poškozeného. Podle jejího názoru obviněný měl a mohl vědět, že v důsledku strčení může u poškozeného, a to i s přihlédnutím k jeho podnapilosti, dojít ke ztrátě rovnováhy a k pádu, přičemž pád na zem u dospělého člověka může vést ke zranění charakteru újmy na zdraví, byť se nejedná o následek nutný ani pravidelný. Na základě těchto okolností lze podle mínění nejvyšší státní zástupkyně u obviněného dovozovat pouze zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák.

Nadto připomněla při respektování omezeného rozsahu přezkumné povinnosti dovolacího soudu některé další skutečnosti, které považuje ve vztahu k právnímu posouzení skutku za pochybné, například právní posouzení skutku pod bodem I/2 rozsudku jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Současně ale uvedla, že soudy se důsledně nezabývaly charakterem následku jednání obviněného, tj. možností přičítat obviněnému závažnější následek a v souvislosti s tím i možností eventuální právní kvalifikace jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.

Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudy zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.

V posuzovaném případě obviněný uplatnil námitky, které shora uvedeným požadavkům odpovídaly, když namítal, že zjištěný skutek popsaný pod bodem I/2 výroku rozsudku okresního soudu nevykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák, pro absenci subjektivní stránky činu.

Nejvyšší soud však shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.

Trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným, takže závěr o vině obviněného tímto trestným činem předpokládá jeho úmyslné zavinění.

Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo podle § 4 písm. b) tr. zák., jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

Okresní soud své závěry o formě zavinění obviněného rozvedl na str. 9 odůvodnění rozsudku. Dovodil u obviněného zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., aniž by tento podrobněji odůvodnil. V odůvodnění se soustředil především na argumenty podporující jeho závěr, že jednání obviněného nelze posoudit na rozdíl od obžaloby jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. pro absenci zavinění obviněného ve vztahu k následku v podobě smrti poškozeného.

Krajský soud pak závěry okresního soudu korigoval potud, že u obviněného dovodil naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. (blíže viz str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Podrobně rozebral teoretické aspekty rozdílů mezi přímým a nepřímým úmyslem, přičemž závěr o srozumění obviněného se způsobením následku v podobě ublížení na zdraví poškozenému dovodil z toho, že se obviněný strkal s poškozeným, přičemž věděl, že se jedná o staršího muže, o němž věděl, že je podnapilý, takže při svém věku a zkušenostech musel předpokládat, že takovýto poškozený může upadnout a způsobit si zranění zakládající znaky ublížení na zdraví.

Nejvyšší soud tyto závěry považuje za správné a to i z následujících důvodů. Při posuzování formy zavinění při útocích proti životu a zdraví nelze vycházet jen z vyjádření pachatele, ale i z dalších okolností, které útok charakterizují (k tomu viz např. č. II/1965, č. 35/1991 Sb. rozh. trest.) .

V obecné rovině lze dovolateli přisvědčit, že z pouhého strčení pachatele do poškozeného nelze dovozovat jeho srozumění se způsobením zranění v podobě ublížení na zdraví. Jak však bylo řečeno shora, je nutno brát v úvahu i další skutečnosti charakterizující útok. Fakt, že poškozený byl starší než obviněný, sám o sobě není podle závěru Nejvyššího soudu skutečností, z níž by bylo možno bez dalšího dovozovat možnost vzniku závažnějšího následku při strčení do poškozeného (poškozenému bylo 49 let). Z fotodokumentace pitvy a z pitevného protokolu je zřejmé, že poškozený byl poměrně mohutné postavy a nic nenasvědčovalo jeho horší fyzické kondici. Za velmi podstatné ovšem nutno považovat, a krajský soud to také zcela důvodně v rámci svých úvah vyzdvihl, že poškozený byl v době útoku podnapilý a již před útokem měl viditelné problémy s udržením stability. Toho, že poškozený již před útokem vrávoral si všimli nejen svědci (viz např. výpověď svědkyně R. S. č. l. 279), ale doznal to v hlavním líčení i sám obviněný (viz č. l. 275). Za této situace lze prudší strčení do vrávorající osoby klást naroveň strčení do osoby, která má problémy s udržením stability z jiných důvodů (invalidní osoba, stará osoba atd.). Přestože někteří ze svědků popsali útok obviněného jako úder pěstí, okresní soud při respektování zásady in dubio pro reo uzavřel, že šlo o strčení. Svědci se ovšem shodují v tom, že šlo o značně intenzivnější strčení než strčení úvodní, po kterém ještě poškozený neupadl, čímž lze také vysvětlit, že někteří ze svědků považovali toto strčení za úder pěstí. Za těchto podmínek lze dovodit, že obviněný musel být s pádem poškozeného nazad, a tím i s jeho případným úderem do zad či hlavy, přinejmenším srozuměn. Ke konfliktu přitom došlo (viz protokol o ohledání místa činu č. l. 60) na chodníku s betonovou dlažbou a betonovými obrubníky, takže z možnosti nárazu hlavou na takto tvrdou podložku lze dovozovat i srozumění obviněného s případným zraněním poškozeného nejméně charakteru ublížení na zdraví (k tomu viz č. II/1965, 16/1986 Sb. rozh. trest.)

Nejvyšší soud proto shledává právní posouzení napadeného skutku podle § 221 odst. 1 tr. zák. v souladu se zákonem a v důsledku toho posoudil odvolání obviněného M. Č. jako zjevně neopodstatněné.

IV.

Dovolání obviněného proto Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr