7 Tdo 682/2015
Datum rozhodnutí: 22.07.2015
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1 tr. zákoník, § 175 odst. 3 písm. c) tr. zákoník



7 Tdo 682/2015-29

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. července 2015 v Brně dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 10 To 82/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 1/2014, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 7 T 1/2014, byl obviněný J. B. (dále zpravidla jen obviněný ) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že

ve dvou dopisech doručených do datové schránky soudní exekutorky JUDr. M. D., ...., se sídlem U Soudu 276, Hradec Králové, vyhrožoval tak, že v dopise datovaném 13. 8. 2013, který zaslal ze své datové schránky vedené na jméno J. B., ID schránky ......, do datové schránky poškozené JUDr. M. D., do níž byl tento dopis doručen dne 19. 8. 2013, mimo jiné uvedl: Že já tě nepodřízl jako sviňku hned , dále větou: O jedno oko přijdeš, jak jsem slíbil. , dále: Uříznu ti k tomu oku jedno ucho. , dále: Uříznu ti bradavku a poté zbytek prsou. Buď si jistá, že ten nůž bude akorát tupý, aby působil více bolesti. , a dále v dopise doručeném poškozené JUDr. M. D. uvedl, že pokud učiní některá ze státních složek vůči němu represi kvůli otevřenému dopisu, který jí zaslal, tak ji navíc čeká obřízka a po obřízce jí vyřízne dělohu z těla, když toto učiní, pokud poškozená neukončí exekuci, která je proti němu vedena na základě usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 8. 2009 pod č. j. 22 Nc 2712/2009-7 a dále tímto způsobem poškozenou soudní exekutorku JUDr. M. D. nutil, aby mu odblokovala jeho účet a na tento účet převedla částku ve výši 25 mil. Kč, kterou nárokuje jako součet ušlé mzdy a exekucí zajištěných finančních prostředků, přičemž ji v dopise datovaném dne 23. 7. 2012, který byl rovněž doručen do datové schránky poškozené, uváděl hrubé výhrůžky a urážky na adresu exekutorky v souvislosti s její shora uvedenou exekuční činností.

Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 84 tr. zákoníku za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku obviněnému uložil omezení spočívající v tom, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel jakýchkoliv kontaktů, včetně kontaktu prostřednictvím elektronických médií s poškozenou JUDr. M. D. a jejími rodinnými příslušníky.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 10 To 82/2014, kterým podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Heleny Kuberové dovolání, které opřel o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítl, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho námitkami, ani své rozhodnutí řádně neodůvodnil, a proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1589/07. Obviněný poukázal na svoji znalost charakteru dovolání, současně však oznámil, že část jeho námitek se může týkat hodnocení důkazů. Vytkl soudu, že jeho právní posouzení skutku nemůže obstát, jestliže jsou skutková zjištění v extrémním nepoměru s právním hodnocením. Obviněný uvádí, že soud prvního stupně pominul, že znakem skutkové podstaty uvedeného přečinu je pohnutka pachatele. Připouští, že byl nespokojen s postupem exekutorky, odmítá však, že by měl v úmyslu na soudní exekutorku působit. V této souvislosti uvádí, že mu bylo zřejmé, že nemůže dosáhnout změny v postupu exekutorky a že podle závěrů znaleckého posudku nebyl schopen uskutečnit tvrzené hrozby . Výhrůžné dopisy zveřejnil na internetových stránkách a rozeslal je státním institucím včetně policie a státního zastupitelství; tato skutečnost podle něj vylučuje, aby jeho dopisy byly způsobilé působit na exekutorku. Obviněný se domnívá, že nemohl spáchat přečin podle § 175 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Dále uvádí, že částka 25.000.000 Kč, kterou podle soudních rozhodnutí pod pohrůžkou násilí požadoval po poškozené JUDr. M. D., je zjevně mimo realitu, a že neuvažoval o tom, že by exekutorka mohla tento požadavek vzít vážně. Soudy se v případě vydírání nezabývaly otázkou zániku trestnosti pokusu vydírání. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jediný skutek. Pokud by byla úvaha odvolacího soudu o postupném dokonání trestného činu správná, musel by obviněný být odsouzen jednak pro dokonaný trestný čin vydírání podle ustanovení § 175 odst. 1 tr. zákoníku a vedle toho pro pokus trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soudy se otázkou vývojových stadií trestného činu, např. z hlediska jejich konsumpce, nezabývaly a jejich odůvodnění právní kvalifikace se jeví jako nesrozumitelné. Z hlediska zániku trestnosti pokusu trestného činu vydírání se soudy nijak nezabývaly argumentem dovolatele, že tím, že předmětný dopis současně s odesláním soudní exekutorce zaslal policii a státnímu zastupitelství, zamezil tomu, aby své jednání (jakkoli to neměl v úmyslu) dokonal, a současně o svém jednání učinil těmto orgánům oznámení, když navíc nevznikl žádný škodlivý následek. Podle obviněného je obtížně uvěřitelné, aby jako příčetný člověk páchal trestné činy tak neobvyklým až absurdním způsobem, který neměl žádnou naději na úspěch. O jisté specifičnosti případu svědčí podle dovolatele i uložený trest. S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe neměla být věc vůbec projednávána jako trestný čin.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný blíže neodůvodnil a omezil se na citaci zákona, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, č. j. 10 To 82/2014-591, zrušil i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2014, č. j. 7 T 1/2014-555, a poté věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí

Nejvyšší státní zástupce považuje námitky obviněného ve vztahu k přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za zcela bezpředmětné. Přečinu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě vyplývá, že obviněný se pohrůžkami velmi brutálního násilí snažil dosáhnout toho, aby poškozená JUDr. M. D. ukončila exekuci vedenou proti němu. Je evidentní, že takové jednání beze zbytku naplňuje zákonné znaky uvedeného přečinu. Z hlediska těchto zákonných znaků je nerozhodné, zda pachatel měl vážný úmysl splnit svoje výhrůžky. Stejně tak je irelevantní, zda bylo reálné, aby úřední osoba vykonávala svoji pravomoc způsobem odpovídajícím představám pachatele, tj. zda JUDr. M. D. mohla s ohledem na právní úpravu a stanovisko věřitelů nějak změnit svůj postup při provádění exekuce. Námitka, podle níž obviněný nejednal v úmyslu nějak ovlivnit průběh exekučního řízení, je námitkou skutkovou. Tvrzení dovolatele je v rozporu se zjištěním obsaženým ve skutkové větě rozsudku. V alternativě uvedené v ustanovení § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se uvedeného přečinu dopustí ten, kdo vyhrožuje úřední osobě pro výkon její pravomoci. Jestliže obviněný tvrdí, že jeho jednání byla pouze projevem nespokojenosti s postupem exekutorky, pak by v obecné rovině toto tvrzení mohlo znamenat jen to, že obviněný použil výhrůžky nikoli v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby , ale pro tento výkon . Alternativy uvedené v ustanovení § 326 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku jsou přitom z hlediska trestní odpovědnosti pachatele rovnocenné.

Zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Obviněný naplnil znaky základní skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Ani v případě trestného činu vydírání se pro trestní odpovědnost pachatele nevyžaduje, aby pachatel měl vážný úmysl pohrůžku splnit, a je nerozhodné, zda přicházelo reálně v úvahu, aby vydíraná osoba splnila požadavky pachatele. Je zřejmé, že obviněný požadoval po JUDr. M. D., aby převedla částku 25.000.000 Kč na jeho účet, a proto jeho jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu § 175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za důvodné nepovažuje ani námitky týkající se zániku trestnosti pokusu trestného činu vydírání v důsledku dobrovolného upuštění od jeho dokonání, přestože lze obviněnému přisvědčit v tom, že soudy svoje negativní stanovisko k aplikaci ustanovení § 21 odst. 3 tr. zákoníku odůvodnily poněkud nepřiléhavě.

Podle § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Podle § 21 odst. 5 tr. zákoníku ustanovením odstavců 3 a 4 není dotčena trestní odpovědnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již jednáním uvedeným v § 22 odst. 1 tr. zákoníku spáchal.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný skutečně zaslal vyděračský dopis z 13. 8. 2013 státním institucím; není ovšem konkretizováno, zda oznámení bylo zasláno též orgánům policie a státního zastupitelství, a které jejich organizační složce. Nalézací soud v tomto směru uvedl: Vzhledem k tomu, že v druhém dopisu obviněný nabízel, že od realizace pohrůžek ustoupí v případě, že poškozená deblokuje jeho účet, soud jednání obžalovaného kvalifikoval též jako pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Zde soud považuje za nutné uvést, že k dokonání zločinu vydírání ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku došlo již doručením dopisů poškozené, ale nedošlo k dokonání kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když poškozená obžalovanému jím požadovanou částku neposkytla. Z tohoto důvodu také nemohl soud akceptovat námitku obžalovaného, že došlo k upuštění od dokonání zločinu, když obžalovaný zasláním inkriminovaného druhého dopisu státním institucím v podstatě oznámil spáchání zločinu. Podle názoru soudu tak učinil až poté, co naplnil základní skutkovou podstatu zločinu vydírání dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. (str. 8 rozsudku). S tímto názorem se ztotožnil i soud odvolací.

Nehledě na některé zřejmé nepřesnosti (trestný čin podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku je přečinem, nikoli zločinem, ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku se netýká vydírání, ale zločinu loupeže) tento závěr nalézacího soudu nepřihlíží k ustanovení § 21 odst. 5 tr. zákoníku. Je nepochybné, že trestný čin vydírání v základní skutkové podstatě podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již učiněním pohrůžky, tj. v předmětné trestní věci doručením vyděračských dopisů poškozené. V obecné rovině lze vycházet z toho, že pachatel, který již naplnil základní skutkovou podstatu trestného činu, avšak dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k tomu, aby byla naplněna též jeho kvalifikovaná skutková podstata, bude s ohledem na ustanovení § 21 odst. 5 tr. zákoníku odpovědný toliko za spáchání trestného činu v základní skutkové podstatě. V předmětné trestní věci však podmínky zániku trestní odpovědnosti za pokus trestného činu podle § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku nebyly splněny z jiných důvodů.

V případě zániku trestnosti pokusu podle § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku musí být oznámení o spáchání pokusu trestného činu motivováno snahou pachatele zamezit následku trestného činu. Pochybnosti tedy lze mít již o tom, zda manifestační zaslání vyděračského dopisu na vědomí státním orgánům pachatelem, který je přesvědčen o oprávněnosti svého vyděračského jednání, je vůbec možné považovat za oznámení o pokusu trestného činu ve smyslu § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Právě takový charakter při tom nepochybně mělo jednání dovolatele, který i v době řízení před soudem byl nadále nekriticky přesvědčen o oprávněnosti svého jednání (např. u hlavního líčení zahájil svoji výpověď prohlášením, že celé jeho jednání je v souladu s článkem 23 Listiny základních práv a svobod a že k němu byl dohnán exekučním terorem ). Především je však nutno uvést, že k zániku trestnosti tzv. ukončeného pokusu trestného činu se vyžaduje nejen dobrovolné aktivní jednání pachatele předpokládané ustanovením § 21 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. zákoníku, ale současně také, aby toto jednání představovalo změnu vnitřního vztahu pachatele k následku. V případě dovolatele šlo o ukončený pokus, když odesláním vyděračského dopisu obsahujícího požadavek na zaplacení částky 25.000.000 Kč dovolatel učinil vše, co považoval za nezbytné k dokonání trestného činu. K vnitřní změně při tom v případě obviněného v žádném případě nedošlo, když samotný vyděračský dopis zaslaný na vědomí státním orgánům obsahoval brutální výhrůžky (provedení obřízky a vyříznutí dělohy poškozené) pro případ, že některá státní složka učiní vůči dovolateli represi kvůli tomuto otevřenému dopisu . Dovolatel dokonce dále uvedl, že stejně přistoupí ke každému, kdo by mu v tom chtěl zabránit .

Neobstojí ani námitky, jimiž obviněný poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe. Obecně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. Okolnost spočívající v tom, že občan, proti němuž je vedena exekuce, vyjadřuje svoji nespokojenost s postupem exekutorky, popř. se samotnou právní úpravou exekučního řízení, naprosto neakceptovatelným způsobem psaním vyděračských dopisů, a dokonce se pohrůžkami zmrzačení exekutorky domáhá výplaty jakéhosi odškodného, nelze v žádném případě považovat za takovou mimořádnou okolnost, která by odůvodňovala neuplatnění trestního postihu za trestné činy podle § 175 a § 326 tr. zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce uzavřel vyjádření tím, že námitky uplatněné obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné. Za této situace není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. ta jeho část, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby dovolací soud rozhodl o dovolání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.

Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Především je nutno zmínit, že námitky proti kvalitě odůvodnění soudního rozhodnutí jsou z hlediska ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Podle tohoto ustanovení dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Pokud jde o další námitky obviněného, z větší části je lze pod dovolací důvod podřadit přes jejich nejasnou formulaci. Přečin podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že obviněný se výhrůžkami velmi brutálního násilí snažil dosáhnout toho, aby poškozená JUDr. M. D. jako exekutorka ukončila exekuci vedenou proti obviněnému. Jednání obviněného zcela naplňuje zákonné znaky tohoto přečinu a skutečně je nerozhodné, zda obviněný měl úmysl tyto výhrůžky splnit a zda byl výhrůžka způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění. Pokud jde o námitku obviněného, že nejednal v úmyslu ovlivnit průběh exekučního řízení, jedná se o námitku skutkovou, kterou nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je otázkou, proč tyto výhrůžky obviněný použil, když jak uvádí, neměl v úmyslu ovlivňovat průběh exekučního řízení.

Zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. U tohoto zločinu se pro trestní odpovědnost pachatele nevyžaduje, aby měl vážný úmysl pohrůžku splnit a je také nerozhodné, zda přicházelo v úvahu, aby vydíraná osoba splnila požadavky pachatele. Obviněný žádal převedení částky 25 milionů Kč na svůj účet, a proto jeho jednání směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu § 175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný v dovolání namítá, že došlo k zániku pokusu trestného činu v důsledku dobrovolného upuštění od jeho dokonání. Podle § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus k trestnému činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřující k dokonání trestného činu, a učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo v zájmu chráněného trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Podle § 21 odst. 5 tr. zákoníku ustanovením odstavců 3 a 4 není dotčena trestní odpovědnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již jednáním uvedeným v § 22 odst. 1 tr. zákoníku spáchal. Okolnost, že obviněný zaslal vyděračský dopis na vědomí státním orgánům, nelze považovat za oznámení pokusu trestného činu ve smyslu § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Zánik trestnosti také vyžaduje, aby pachatel změnil svůj postoj ke skutku, který naplňuje znaky trestného činu. K tomu však nedošlo, neboť obviněný je stále přesvědčen o oprávněnosti svého jednání, přičemž vychází z článku 23 Listiny základních práv a svobod.

K námitce obviněného, že se soudy nezabývaly pohnutkou jeho jednání jako znaku trestného činu vydírání a že proto nesouhlasí s tím, že jeho obrana nebyla trestněprávně relevantní. Nejvyšší soud především poukazuje na to, že pohnutka není znakem trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku, a proto se jí soudy nemusely zabývat. Pro stručnost lze poukázat jen na to, že např. zavrženíhodná pohnutka je znakem trestného činu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku.

Obviněný také namítá, že v jeho případě měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Tato zásada vychází z toho, že trestněprávní odpovědnost i trestní postih, i to, že trestní zákony se uplatňují až v případě, když nepostačuje odpovědnost uplatňovaná podle základního právního odvětví (např. občanskoprávního, obchodněprávního nebo správního). Obecně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a je v něm označen jako trestný, je trestným činem. Skutkové okolnosti zjištěné soudy, tzn. vyděračské dopisy obviněného, které obsahují výhrůžky zmrzačení exekutorky, požadování výplaty částky 25 mil. Kč nelze v žádném případě považovat za takové mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly to, aby nebyl uplatněn trestní postih za trestné činy podle § 175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a § 326 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze ani přehlédnout, že soud obviněnému mimořádně snížil trest odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv pokud tak již učinil a uznal obviněného pokusem trestného činu, měl postupovat podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku.

Obviněný byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Trestní zákon stanoví za spáchání tohoto zvlášť závažného zločinu trest odnětí svobody na pět až dvanáct let. Podle § 14 odst. 3 věta za středníkem trestního zákoníku jsou zvlášť závažnými zločiny ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. V případě zvlášť závažných zločinů je pojmově vyloučena aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Jestliže se obviněný domnívá, že měla být uplatněna, přestože trvá na tom, že trestnou činnost nespáchal a argumentuje tím, že nevznikl škodlivý následek, že dopisy nebyly způsobilé působit na exekutorku, že to ani nezamýšlel a že o specifičnosti případu svědčí i trest, který mu byl uložen a který výrazně neodpovídá právní kvalifikaci, je nutno tyto námitky důrazně odmítnout, neboť nejde o okolnosti, které by mohly odůvodňovat aplikaci uvedené zásady.

Pokud obviněný zmiňuje specifičnost případu v souvislosti s uloženým podmíněným trestem odnětí svobody, je skutečností, že výrok o trestu je formálně vadný. Soud prvního stupně uložil obviněnému úhrnný trest (podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, což však neuvedl) a použil ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, které upravuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele. Žádný z těchto důvodů nebyl dán. Pokud už soud chtěl mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, v tomto případě pod pět let, mohl tak učinit jen podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku, neboť odsuzoval obviněného za pokus trestného činu. I v tomto případě musí být splněny další zákonné podmínky stanovené v § 58 odst. 5 tr. zákoníku, a to, že vzhledem k povaze a závažnosti pokusu má za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené tímto zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele trestem kratšího trvání. Omezením stanoveným v odstavci 3 (§ 58 tr. zákoníku) přitom není vázán. Vadu výroku o trestu neodstranil ani odvolací soud, který poukázal na to, že se výrokem nemohl zabývat proto, že státní zástupce nepodal odvolání v neprospěch obviněného.

Obviněný dále namítl, že celé jednání mělo být posouzeno jako jeden skutek a pokud by byla úvaha odvolacího soudu správná, měl by být odsouzen jednak pro dokonaný trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a jednak pro pokus trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud zjistil z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 10 To 82/2014, že takovou úvahu neobsahuje. Na straně 3 rozhodnutí je výslovně uvedeno, že je správné posouzení skutku jako přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s pokusem zvlášť zavažného zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. l , odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace skutku je správná. Posouzení celého jednání obviněného jako jednoho skutku a jeho následná právní kvalifikace je vyloučeno, protože zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. l tr. zákoníku mají odlišné objekty.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že popis skutku zcela nevystihuje veškeré okolnosti skutku, když vytrhuje ze souvislosti výhrůžky obviněného vůči exekutorce JUDr. M. D.. Soudy obou stupňů měly k dispozici oba tzv. otevřené dopisy ze dne 23. 7. 2012 a 13. 8. 2013. V dopisu ze dne 23. 7. 2012 obviněný uvádí: Již třetím týdnem marně přemýšlím, cože jste to za sviňku, která donekonečna močí na ústavu ČR a která vytváří další a další sračky v právním systému této republiky. Dále: Vzhledem k vašemu právnímu vzdělání si musíte být vědoma, že systematickým a účelovým porušováním ústavy se dopouštíte vlastizrady. Za tu byla vždycky oprátka! . Dále obviněný pokračuje takto: Je období žní a jistě madam s kosou, na jejímž seznamu se jistě nacházíte, brzy přijde i k vám. Bude-li však smrtka ve své práci rychlejší, potom vám přeji bolestivý a pomalý konec. Nebo takový nůž v ledvině, až se večer budete vracet z divadla, od vašeho bývalého klienta výměnou za kapesné z vaší peněženky pro zakoupení dršťkové polévky, na kterou jste mu v opovržení odmítla přispět. Obviněný dále uvádí: Ze mě mít strach nemusíte. Já vám již odpustil, pokud se náhodou setkáme, tak jedno oko vám nechám. Budu k vám milostiv. Přec vás nepřipravím o pohled na ten nádherný svět, který tak zarputile a pracně tvoříte. To druhé, napíchnuté na vidličce, vydražím a utržené peníze použiji na úhradu této exekuce. I k tomu mi totiž dává legitimní oprávnění výše uvedený článek 23 Listiny základních práv a svobod. Tak jako vám dává exekuční řád právo předběžně vystavit exekuční příkaz a dražební transakci za vaši hnilobou prolezlou tupozrakost.

Ještě agresivnější výrazy obviněný volí v tzv. otevřeném dopisu II. ze dne 13. 8. 2013, který rovněž doručil poškozené JUDr. M. D.. V něm uvedl následující: Nyní se jedná o záležitost mezi mnou a tebou!!! Již mezi námi nejsou zákony ani úřady. Jen já a ty! Nikdo jiný již nemá právo se mezi nás míchat, sama si určila pravidla hry a mi jsi dala jedinou možnou volbu odporu, na který odkazuje článek 23 Listiny základních práv a svobod. Dále: Že já tě nepodřízl jako sviňku hned. O jedno oko přijdeš, jak jsem slíbil. Já sliby plním. Za ten zablokovaný účet, na kterým jsou peníze pro Exekuční domobranu, ti uříznu k tomu oku jedno ucho. Za každé z mých dětí, kterým jsi vzala takto dětství ti uříznu bradavku a potom zbytek prsou. Buď si jistá, že ten nůž bude akorát tupý, jako tvé myšlení, aby způsobil více bolesti. To co jsi a co působíš dětem není hodno ženských znaků. Jak jsem říkal, jedná se o záležitost mezi mnou a tebou. Učiní-li některá státní složka vůči mi represi kvůli tomuto otevřenému dopisu, čeká tě navíc obřízka. Koukni se zatím na nějaký dokument o Africe, kde se běžně dělá. Bolestivá záležitost. Po obřízce ti vyříznu dělohu z těla. Hádej, co se potom stane. Stejně přistoupím ke každému, kdo by mi v tom chtěl zabránit. Ostatně by mi zajímalo, kdo by chtěl pomoct mrtvolně páchnoucí prasnici, která pro svoji vyjebanost zničila miliardový exekutorský bussines s dluhy. To JUDr. T. V. z P., který je jiný kalibr, dávno došlo, a měl jsem od něj klid.

Dále obviněný uvádí: Stále, D., ale máš možnost se z tohoto do 10. 9. 2013 vykoupit. Stačí odblokovat účet a poslat na něj 25.000.000 Kč. Pokud nemáš celých 25 milionů, zkus si půjčit v PROTECO nářadí s. r. o., od P. H. a L. K. z D., kteří nesouhlasili se zastavením exekuce a naopak mě chtěli obvinit z poddlužení, kterou sami svojí hamižností zavinili. Nebo tě může vykoupit stát, který ostatně nese svůj velký podíl viny sérií pochybení . Vyjde to i levněji, postačí 6.070.000 Kč na odškodném za ušlý výdělek na postiženém majetku a odškodné pro děti. Ovšem podmínkou je rovněž odblokovaný účet a navíc odsouzení na 25 let do kriminálu pro některý z výše uvedených trestných činů, čímž se mu tato investice do mého odškodnění vrátí na tvém propadlém majetku. Zařiď si to, jak chceš. Řekl bych, že na výběr nemáš. Od teď jsi psanec, neutečeš před tím. Já můžu jen získat. Vybírám totiž mezi smrtí a smrtí. Podruhé zbytečně umírat nebudu! Ať ti klidně někdo střelí kulku do hlavy, já mám z čeho čerpat.

Obviněný dále píše: I kdybych byl v souvislosti s tímto dopisem vyšetřován, jelikož jde o ústavní otázku, povinností ze zákona každého soudce je záležitost postoupit ústavnímu soudu k rozhodnutí. Ostatně pochybuji, že JUDr. Milan Churavý z Okresního soudu v Šumperku, který by musel ve věci rozhodovat, bude chtít s ohledem, že se svým chováním a rozhodováním podílel na teroru proti mně, setkat se mnou na vzdálenost dvou metrů, když si je vědom, že je na mém seznamu a jak dovedu být impulzivní. I on udělá vše pro to, aby si zachránil kůži a já svůj seznam roztrhal. Navíc ze spisů vím, že se již poučil jako exekutor JUDr. T. V. z P.. Můžeš odjet na dlouhou dovolenou , ale buď si vědoma existence lovců hlav. Ať ti klidně někdo vpraví kulku do hlavy. Já mám z čeho čerpat. Šach mat, dámičko. Již si nebudeme hrát! Jsi v tom sama. Jen ty a já! Děláš ze sebe boha, proto přijmi boží trest nebo do 10. 9. 2013 zaplať! Nežádal jsem býti nad zákony ani popravčím. Ale když už si mi do těchto rolí vmanipulovala, tak se jich zhostím s důkladností. Ty jsi smrt. Jen bída, neštěstí a nicota.

Na základě příslušných částí obou tzv. otevřených dopisů ze dne 23. 7. 2012 a ze dne 13. 8. 2013, jejichž obsah Nejvyšší soud doslova citoval i s gramatickými chybami, mohly soudy nižších stupňů lépe vystihnout a popsat ve všech souvislostech zákonné znaky žalovaných trestných činů.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává následující k námitkám obviněného, že jeho jednání není trestné, protože se opíral o článek 23 Listiny základních práv a svobod a chtěl dosáhnout toho, aby se problémy exekucí zabýval Ústavní soud. Nejvyšší soud shora vyložil, že shledal zjevně neopodstatněnou námitku beztrestnosti jednání obviněného. Podle článku 23 Listiny základních práv a svobod občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a svobod založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. Tento článek je chápán jako vyústění politických práv zakotvených v Listině základních práv a svobod. Je třeba jej vykládat v návaznosti na článek 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož: ,,Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců . Právo na odpor je vyjádřením snahy za uchování a fungování ústavního systému, je projevem nároku na sebeobranu demokraticky smýšlejícího národa a jeho svobodně zvolených orgánů jako poslední zákonný prostředek obrany demokracie. Je však vázáno na okamžik, kdy je znemožněno použití všech zákonných prostředků. Odporem je míněn odpor proti jakékoli formě pokusu o státní převrat. Vzhledem k tomu, že článek 23 Listiny základních práv a svobod nepředvídá ani nepředpokládá konkretizaci dalšími zákony, lze jeho význam spatřovat zejména v rovině politicko-deklarativní. Subjektem práva na odpor je občan nebo skupina občanů, kteří jsou oprávněni a schopni posoudit, zda a kdy dochází k ohrožení demokracie. Přitom oprávněnost a schopnost posoudit daný stav jsou dvě odlišné věci. Oprávněnost v podstatě vyplývá z faktu, že se jedná o politické právo, které naše Ústava přiznává pouze státním občanům. Posouzení antidemokratických jevů je však uvnitř i vně společnosti poměrně problematické (srov. Klíma, K. a kol., Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 776 777).

Z předloženého výkladu je evidentní, že obsahem článku 23 Listiny základních práv a svobod nelze ospravedlňovat páchání kriminálních činů, konkrétně např. trestných činů proti svobodě nebo trestných činů proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby, jak je o tom nesprávně a zcela přesvědčen obviněný J. B.. Připuštění výkladu článku 23 Listiny základních práv a svobod, který obviněný považuje za správný, by ve svém důsledku znamenalo eliminaci činnosti orgánů demokratického státu.

Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný také konkrétně neuvedl, v čem takový nesoulad spočívá a omezil se na jeho výklad, odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soud a námitky v odvolacím řízení. Takovými námitkami se však Nejvyšší soud v řízení o dovolání nesmí zabývat.

Obviněný nijak neodůvodnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a proto Nejvyšší soud na základě takto uplatněného důvodu dovolání neměl co přezkoumávat.

Nejvyšší soud zjistil, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Námitky obviněného, kromě námitek skutkových, které nenaplňují svým obsahem důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neexistuje ani povinnost dovolacího soudu, aby je přezkoumával, jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2015

JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu