7 Tdo 679/2005
Datum rozhodnutí: 20.07.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 679/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. července 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Mgr. V. J., které podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 10 To 28/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 213/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 1 T 213/2003, byl obviněný Mgr. V. J. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 10. 6. 2003 kolem 17:50 hod. jako řidič osobního automobilu zn. Citroen C 5 při jízdě po silnici ve směru z D. n. J., okr. M. B., ke křižovatce se silnicí bezprostředně po výjezdu z uvedené obce v místě s nedostatečným vodorovným i svislým dopravním značením vjel do protisměru, kde se střetl s protijedoucím osobním automobilem zn. Ford Fiesta, jehož řidička E. Č., utrpěla při střetu zlomeninu pravé pažní kosti, zhmoždění pravého kolene a levého kotníku s pracovní neschopností do 10. 8. 2003. Za to byl odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 3 měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 10 To 28/2005, bylo odvolání obviněného proti citovanému rozsudku soudu I. stupně zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že oba soudy chybně vyhodnotily dopravní situaci v místě dopravní nehody a na tomto špatném vyhodnocení poté spočívá chybný závěr soudů o povinnosti obviněného dát přednost v jízdě. Podle obviněného tak soud špatně právně vyhodnotil situaci, pokud dospěl k závěru, že měl povinnost dát přednost vozidlu poškozené a toto špatné právní posouzení věci mělo za následek vynesení odsuzujícího rozsudku.

Konkrétně pak obviněný namítá, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla respektována zásada in dubio pro reo , když soudy kladly daleko větší důraz na důkazy ve prospěch jeho viny a důkazy, které jeho vinu vylučovaly, přehlížely nebo jim přiznaly jen minimální důležitost. Typickým příkladem je postup soudu při vyhodnocování skutečnosti, zda mohl být uveden v omyl chybným dopravním značením, když hlavní silnice měla podle nezpochybnitelného dopravního značení vést ještě 100 metrů a ve skutečnosti to bylo o 40 metrů méně a v místě byla podélná přerušovaná čára, ač by tam podle pravidel značení v žádném případě být neměla. Tyto skutečnosti a další důkazy hovořící v jeho prospěch soud banalizoval a naopak dovodil, že byl zcela nepozorný, protože nesledoval podélnou čáru na pravé krajnici, nevšiml si, že silnice za křižovatkou má zastaralý povrch a je zúžená, jakoby zastaralost povrchu, zúžení vozovky a její stav mohly být indikátorem hlavní či vedlejší silnice. Nesouhlasí ani s argumentem soudu, že nepoužívaná silnice byla na okrajích zarostlá vysokou trávou, když takovýto stav byl v době nehody podél celé komunikace. K argumentu odvolacího soudu, který za důkaz zatočení hlavní silnice doleva (správně doprava) považuje zatočení vodící řády na krajnici, obviněný namítá, že jde o špatné pochopení smyslu dopravního značení, protože vodící čára v žádném případě nenaznačuje, která silnice je hlavní a navíc byla pouze při pravém okraji vozovky. Soudům dále vytýká, že preferují místní zvyklosti (chování řidičů znajících dopravní situaci v místě) před dopravním značením, které by mělo být zásadním východiskem pro určení, která silnice je hlavní a která vedlejší a zda je zatáčkou nebo křižovatkou. Rozhodující dopravní značkou měla být značka P 2 s dodatkovou tabulkou E 3a, která stanovila, že konce hlavní silnice je po 100 metrech v přímém směru, když svislé dopravní značení má přednost před vodorovným a pokud vznikne rozpor, platí značky svislé. Soud, že také nerespektoval znalecký posudek Ing. P.

K argumentu odvolacího soudu, jak mohl obviněný vyvodit, že hlavní silnice vede přímo, když to žádná dopravní značka nenaznačovala, namítá, že podle dopravního značení jel po hlavní silnici a měl po ní jet ještě 100 metrů, přičemž poukazuje na vyhl. č. 30/2001 Sb., podle které není-li stanoveno jinak, pokračuje hlavní silnice v přímém směru. Za zmatečný považuje postup soudu I. stupně, který sice připustil, že dané místo má nedostatečné svislé i vodorovné dopravní značení, ale na druhé straně dovozuje, že obviněný vjel do protisměru. Určení viny musí ale předcházet závěr soudu o povaze místa střetu, tj. o tom, zda dané místo je zatáčkou nebo křižovatkou. Pokud by totiž dané místo bylo křižovatkou, což považuje za nepochybné, neocitnul by se v protisměru.

Obviněný tedy nesprávné právní posouzení spatřuje v závěru soudů, že byl povinen dát přednost a že se dostal do protisměru, když chybně postupovaly podle ustanovení upravujících průjezd zatáčkou, ač kritické místo je nepochybně křižovatkou. V dalších podrobnostech pak obviněný odkázal na obsah odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a navrhl, aby byla napadená rozhodnutí zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že i bez ohledu na závěry znalce z oboru silniční dopravy dospěl soud k správnému závěru, že za daných okolností obviněný nemohl slepě spoléhat na to, že pokud není před zatáčkou umístěna příslušná dopravní značka, povede silnice rovně. Podle § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, je řidič mj. povinen sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a pokud by si obviněný počínal jak bylo po něm požadováno, nepochybně by mu neuniklo, že vyježděný pruh asfaltu před ním se stáčí doprava, zatím co komunikace v přímém směru se zužuje a je pokryta prachem a dalšími nečistotami, z levé strany do ní zasahuje pruh trávy a na horizontu je zcela přehrazena hromadou zeminy porostlou trávou. Tuto povinnost obviněný nesplnil, vjel do protisměru když jel v přímém směru jízdy a naplnil tak zákonné znaky ustanovení § 224 odst. 1 tr. zák., neboť zavinil dopravní nehodu a těžkou újmu na zdraví poškozené. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Protože podstata dovolacích námitek obviněného spočívá ve vyřešení otázky, zda dané místo na pozemní komunikaci je zatáčkou nebo křižovatkou a zda obviněný byl povinen dát přednost v jízdě, jde o námitky směřující proti výkladu příslušných ustanovení právních předpisů upravujících provoz a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Námitky obviněného tedy směřují proti tzv. jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Namítá-li obviněný, že daný úsek pozemní komunikace nebyl zatáčkou ale křižovatkou, lze tuto skutečnost v době nehody zjistit u příslušného silničního správního úřadu, tj. do jaké kategorie byly předmětné připojené pozemní komunikace zařazeny, nebo zda se jednalo v původním zahrazeném úseku o účelovou komunikaci, protože podle § 3 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, rozhoduje o zařazení pozemní komunikace do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace příslušný silniční správní úřad. Podle odst. 2 uvedeného zákonného ustanovení tento úřad rozhoduje také o změně kategorie a podle § 10 téhož zákona vydává povolení k zřizování křižovatek.

Podle § 2 písm. w) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, je křižovatkou místo, v němž se pozemní komunikace protínají nebo stýkají; za křižovatku se nepovažuje vyústění polní nebo lesní cesty nebo jiné účelové komunikace na jinou pozemní komunikaci vyšší kategorie.

Protože z hlediska porušení povinností účastníka provozu na pozemních komunikacích a pravidel tohoto provozu je zavinění dané dopravní nehody na straně obviněného jak v případě jeho jízdy zatáčkou, tak i v případě jízdy křižovatkou, je zjišťování kategorizace daných pozemních komunikací a povahy jejich vzájemného připojení, z hlediska trestní odpovědnosti obviněného již z tohoto důvodu nadbytečné. Ale zejména je tomu tak s ohledem na skutečnost, že pro řidiče není rozhodující obsah správního rozhodnutí o kategorizaci pozemních komunikací, ale konkrétní situace a dopravní značení v daném místě. Na základě této situace pak Nejvyšší soud zjistil, že nelze přisvědčit námitkám uvedeným v dovolání a soudy správně vyhodnotily místo dané dopravní nehody jako zatáčku a jako příčinu dopravní nehody vjetí obviněného do protisměru.

Soudy obou stupňů správně zdůraznily povinnost řidiče stanovenou ustanovením § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. /soud odvolací též § 4 písm. c)/ o provozu na pozemních komunikacích, z nichž mj. vyplývá povinnost řidiče řídit se dopravními značkami, věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu. Jak vyplývá z provedených důkazů, při respektování těchto obecných povinností řidiče by k dopravní nehodě nedošlo, neboť jak správně konstatoval soud I. stupně, i při nedostatečném dopravním značení by byl obviněný schopen včas zjistit, že se silnice po které jede, stáčí vpravo. V tomto ohledu nelze přehlédnout zjištění znalce z oboru dopravy (Ing. G.), podle kterého je jednoznačně patrné, že před dopravní značkou konec obce (12b) je z cca 35 metrů jednoznačně patrné, že silnice pokračující přímo, je do poloviny zúžená porostem a z 20 metrů, že je přehrazená a vozovka se stáčí vpravo, přičemž vzhledem k neexistenci příslušné dodatkové tabulky není zřejmé, zda hlavní silnice zatáčí nebo je rovně (č. l. 121 2, 157 tr. sp.). Ač tedy obviněný jel po hlavní pozemní komunikaci byl si vědom, že tato bude po 100 metrech končit, připojovat se na jinou hlavní pozemní komunikaci a měl tak zvýšit svoji pozornost při sledování situace v provozu a přizpůsobit jízdu stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace /§ 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb./.

V dané věci nelze přehlédnout, že se nejednalo v daném místě o nesprávné ale o nedostatečné dopravní značení. Při absenci příslušné dopravní značky (např. P 1 křižovatka s vedlejší pozemní komunikací; A 1a zatáčka vpravo; A 3 křižovatka; E 2a, b tvar křižovatky) si řidič nemůže nejasnou situaci v dopravě vyložit ve svůj prospěch, resp. jak uvedl soud I. stupně, pokud není před zatáčkou umístěna příslušná dopravní značka, slepě spoléhat na to, že silnice povede rovně. Odvolací soud k tomu správně zdůraznil, že dodatková tabulka se vzdálenostním údajem (100 metrů) nijak neurčuje směr.

Řidič tedy v případě nejasné dopravní situace je jako účastník provozu na pozemních komunikacích povinen přizpůsobit své chování stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, jak mu to ukládá ustanovení § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích (též § 19 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb.). Podle § 26 odst. 3, 4 zák. č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, se přitom stavebním stavem rozumí mj. kvalita a stupeň opotřebení povrchu komunikace a dopravně technickým stavem mj. šířka a druh vozovky (tzv. technické znaky). Pokud by obviněný nejen sledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci [§ 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb.], ale splnil také další výše uvedenou zákonnou povinnost a přizpůsobil své chování stavu pozemní komunikace, nemohl by přehlédnout, že vyježděný pruh asfaltu v jeho směru jízdy se stačí doprava, zatímco komunikace v přímém směru se zužuje, je pokryta prachem a dalšími nečistotami, z levé strany do ní zasahuje pruh trávy a na horizontu je zcela přehrazena hromadou trávou porostlé zeminy, jak zjistil soud I. stupně z provedených důkazů včetně závěru znalce z oboru silniční dopravy. Při splnění všech uvedených povinností obviněný nemohl učinit spolehlivý závěr, že hlavní silnice vede v přímém směru.

Naopak již z uvedených skutečností bylo zjevné, že vozovka končící hlavní komunikace zatáčí doprava. Nelze přitom souhlasit s názorem obviněného, že zastaralost a zúžení povrchu vozovky není indikátorem hlavní či vedlejší silnice. O zařazení pozemní komunikace do kategorie dálnice, silnice nebo místí komunikace rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a stavebně technického vybavení. Vyšší kategorii (třídě) pozemní komunikace odpovídají vyšší požadavky na její stavební a dopravně technický stav daný dopravním významem, tj. obecně zatížeností komunikace. Kvalita povrchu komunikace je tedy nepochybně indikátorem svědčícím o její kategorii (třídě) a dopravním významu, přičemž podle § 11 odst. 2 vyhl. č. 104/1997 (provádí zák. č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích) se při připojování komunikací považuje za hlavní komunikaci ta, která má větší dopravní význam daný vyšší kategorií (třídou). Diametrální rozdíl v kvalitě obou komunikací měl proto být pro obviněného indikátorem, který u něj měl minimálně vyvolat pochybnost o tom, zda hlavní silnice pokračuje v přímém směru nebo zatáčí doprava. Z tohoto hlediska je pak významná i vodicí čára v daném místě a nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že tato nenaznačuje, která silnice je hlavní.

Podle § 18 písm. e) vyhl. č. 30/2001 Sb., provádějící pravidla provozu na pozemních komunikacích, je vodící čára vodorovnou dopravní značkou (V 4) patří mezi tzv. podélné čáry a vyznačuje okraj vozovky. Jel-li obviněný po vozovce hlavní komunikace, jejíž okraj nebyl vyznačen v přímém směru ale zatáčel doprava, je zřejmé, že doprava zatáčela také hlavní pozemní komunikace, okraj jejíž vozovky vodící čára vyznačovala. Protože vodící čára je, jak bylo již uvedeno, dopravní značkou, byl při absenci jiné dopravní značky obviněný povinen řídit se podle § 4 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb. i touto vodicí čárou. Podle § 11 odst. 1 téhož zákona se totiž na pozemní komunikaci jezdí vpravo a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. V daném případě nebylo stanoveno jinak a nebránili tomu ani zvláštní okolnosti, takže obviněný měl jet při pravém okraji vozovky vyznačeném dopravní značkou V 4 (vodicí čára) a zatočit doprava. V případě jízdy v přímém směru pak byl povinen dát přednost vozidlu jedoucímu v protisměru podle § 21 odst. 5 téhož zákona, protože z hlavní pozemní komunikace odbočoval vlevo.

Pro doplnění nutno ještě uvést, že podle § 64 zák. č. 361/2000 Sb., vodorovné dopravní značky, tj. i vodicí čára, zdůrazňují nebo zpřesňují svislé dopravní značky, pokud jsou užity ve spojení s nimi. V daném případě byla vodící čára užita ve spojení se svislými dopravními značkami P 3 (konec hlavní pozemní komunikace) a E 3a (dodatková tabulka vzdálenost) a zpřesňovala je co do směru končící hlavní komunikace, protože vyznačovala okraj její vozovky.

Nejvyšší soud se proto neztotožnil s námitkami obviněného zpochybňujícími závěr soudů, že vjel do protisměru a tyto považuje za zjevně neopodstatněné, když se jedná o námitky, které byly uplatněny již v řízení před soudy obou stupňů a tyto se s nimi řádně vypořádaly.

Jak již bylo výše konstatováno, také v případě obviněným navrhovaném posouzení místa dopravní nehody jako křižovatky, s čímž se ale dovolací soud neztotožnil, by bylo zavinění dopravní nehody na straně obviněného.

Podle tvrzení obviněného, měla být za rozhodující značku považována značka P 2 s dodatkovou tabulkou E 3a, která stanovila, že konec hlavní silnice je po 100 metrech v přímém směru. Podle dopravního značení, že tedy jel po hlavní silnici a měl po ní jet ještě 100 metrů, když vyhl. č. 30/2001 Sb. stanoví, že pokud není stanoveno jinak, pokračuje hlavní silnice v přímém směru.

Předně je nutno uvést, že obviněný nesprávně uvádí značku P 2 (hlavní pozemní komunikace), když před místem dopravní nehody v jeho směru jízdy byla svislá dopravní značka P 3 (konec hlavní pozemní komunikace). Značka P 3 [§ 8 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 30/2001 Sb.] informuje o tom, a to je třeba zdůraznit, že na nejbližší křižovatce tato pozemní komunikace již není hlavní. Tvrdí-li tedy obviněný, že místo střetu bylo křižovatkou, bylo toto místo křižovatkou nejbližší, o čemž byl informován značkou P 3 a byl tak povinen dát přednost v jízdě poškozené. Obviněnému by tedy vzhledem k značce P 3 mělo být zřejmé, že v daném místě, které považoval za křižovatku, pozemní komunikace, po které ke křižovatce přijížděl, již není hlavní. Byl by tedy i v případě křižovatky povinen podle § 22 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. dát přednost vozidlu poškozené přijíždějícímu zprava, protože přednost v jízdě křižovatkou nebyla dopravní značkou upravena.

Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že pod značkou P 3 byla dodatková tabulka E 3a vyznačující 100 metrů vzdálenost k místu, od kterého platí značka pod kterou je tabulka umístěna, když P 3 jednoznačně stanovila, že na nejbližší křižovatce, tj. v místě střetu obou vozidel, které obviněný podle vlastního tvrzení sám považoval za křižovatku, již pozemní komunikace, po které k danému místu přijížděl, není hlavní. I když údaj vzdálenosti na dodatkové tabulce nebyl zcela v souladu se skutečností, nemůže se obviněný odvolávat na to, že jel po hlavní silnici a měl po ní jet ještě 100 metrů v přímém směru. Domníval-li se, že projíždí křižovatkou, byla pro něj rozhodující dopravní značka P 3 a z ní vyplývající povinnost dát na nejbližší křižovatce přednost vozidlu přijíždějícímu zprava. Podle § 63 odst. 1 písm. f) zák. č. 361/2000 Sb. totiž dodatkové tabulky toliko zpřesňují, doplňují nebo omezují význam dopravní značky, pod kterou jsou umístěny. V daném případě dodatková tabulka E 3a vyznačovala vzdálenost k místu, od kterého platí značka P 3, tj. od kterého přestává být daná pozemní komunikace hlavní, což ale v žádném případě neznamená, že je-li křižovatka ve vzdálenosti kratší, než je uvedeno na dodatkové tabulce, je daná komunikace stále hlavní. Takovýto výklad, jak jej v podstatě činí obviněný, by znamenal, že dodatková tabulka E 3a ve vyznačeném úseku vzdálenosti ruší značku P 3, což je v rozporu s účelem dodatkové tabulky, nehledě na skutečnosti, že řidič ani není schopen přesně odhadnout, kdy ujel danou vzdálenost.

Ani v případě, že by soud přisvědčil obhajobě obviněného o průjezdu křižovatkou, by tedy nebylo možné dojít k závěru, že obviněný danou dopravní nehodu nezavinil.

Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš