7 Tdo 676/2007
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 676/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. 6. 2007 dovolání obviněného P. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 6 To 530/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 161/2005 a rozhodl t a k t o:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.1. 2007, sp. zn. 6 To 530/2006, z r u š u j e ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému P. C. uložena povinnost uhradit poškozené obchodní společnosti B. B. C., s.r.o., škodu ve výši 98 205, 60 Kč.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 265 tr. ř. se poškozená obchodní společnost B. B. C., s.r.o., odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 6 T 161/2005, byl obviněný P. C. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 11 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na 22 měsíců, přičemž podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou způsobil trestným činem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla obchodní společnost B. B. C., s.r.o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Části obžaloby pak byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podala odvolání obchodní společnost B. B. C., s.r.o., jako poškozený. Domáhala se toho, aby jí byl přiznán nárok na náhradu škody ve výši 98 205,60 Kč, tj. škody, kterou obviněný způsobil podle výroku o vině. O odvolání bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 6 To 530/2006. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušen ve výroku, jímž byla obchodní společnost B. B. C., s.r.o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému P C. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené obchodní společnosti B. B. C., s.r.o., škodu ve výši 98 205,60 Kč.

Obviněný P. C. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Projevil nesouhlas s tím, že mu byla uložena povinnost k náhradě škody ve prospěch obchodní společnosti B. B. C., s.r.o. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek ve vytýkaném směru spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Poukázal na to, že podle výroku o vině způsobil škodu obchodní společnosti K. C., s.r.o., jako svému tehdejšímu zaměstnavateli a že se jednalo o nárok z pracovněprávního vztahu. Uvedl, že obchodní společnost B. B. C., s.r.o., v trestním řízení proti němu uplatnila nárok na náhradu škody z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, kterou uzavřela s obchodní společností K. C., s.r.o., od níž tak pohledávku nabyla. Obviněný vyjádřil názor, že postoupení pohledávky bylo v rozporu s ustanovením § 249 odst. 1 zák. práce č. 65/1965 Sb. ve znění účinném v době činu, že smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná a že obchodní společnost B. B. C., s.r.o., proti němu proto nemohla nárok na náhradu škody uplatnit. Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil vadný výrok napadeného rozsudku a aby odkázal obchodní společnost B. B. C., s.r.o., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání připustila, že výchozím právním vztahem obviněného a obchodní společnosti K. C., s.r.o., jíž byla způsobena škoda, byl pracovněprávní vztah, který však nabyl v souvislosti s vyvozením trestní odpovědnosti obviněného na významu jako vztah trestněprávní. Státní zástupkyně zdůraznila příčinnou souvislost mezi spácháním trestného činu a škodou, vyjádřila názor, že obviněný za škodu odpovídá podle § 420 obč. zák., a z toho vyvodila přípustnost postoupení pohledávky podle § 524 a násl. obč. zák. Podle státní zástupkyně proto Městský soud v Praze rozhodl správně, pokud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost k náhradě škody ve prospěch obchodní společnosti B. B. C., s.r.o. Státní zástupkyně označila dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo odmítnuto.

Poškozená obchodní společnost B. B. C., s.r.o., se k dovolání vyjádřila tak, že souhlasí s hmotně právním posouzením, na kterém je založen napadený rozsudek, a navrhla, aby dovolání obviněného bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i tu část řízení, jež mu předcházela, a shledal, že dovolání je důvodné.

Obvodní soud pro Prahu 4 vyhotovil tzv. zjednodušený rozsudek, který neobsahuje odůvodnění a proto nelze autenticky zjistit důvody, z nichž tento soud odkázal obchodní společnost B. B. C., s.r.o., na občanskoprávní řízení.

Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že Městský soud v Praze uplatněný nárok nepovažoval za nárok z pracovněprávního vztahu, nýbrž za nárok na náhradu škody odůvodněný spáchanou majetkovou trestnou činností. Z toho vyvodil povinnost soudu podle § 228 odst. 1 tr.ř. tento nárok přiznat.

Z hlediska vztahu dovolání a napadeného rozsudku je spornou právní otázkou to, zda se náhrada škody v posuzovaném případě řídí zákoníkem práce, tj. zákonem č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů, účinným v době spáchání trestného činu.

Obecně vzato, správné rozhodnutí o náhradě škody, i když je činí trestní soud v adhezním řízení, je vždy podmíněno tím, že si soud náležitě ujasní, kterým hmotně právním předpisem se řídí posuzovaný případ náhrady škody. Vyřešení této otázky je závislé na skutkových okolnostech, s nimiž ten který hmotně právní předpis spojuje odpovědnost ze způsobenou škodu. Pokud z těchto okolností vyplývá, že se odpovědnost za škody řídí určitým hmotně právním předpisem, musí být náhrada škody v adhézním řízení posouzena podle tohoto předpisu. Nepřichází v úvahu, aby soud tento předpis neaplikoval a aby aplikoval jiný předpis jen proto, že škoda byla způsobena trestným činem. Okolnost, že škoda byla způsobena trestným činem, není kritériem aplikace toho či onoho hmotně právního předpisu o odpovědnosti za škodu. Navíc neexistuje žádný hmotně právní předpis, který by obsahoval zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou trestným činem jako úpravu platnou pro všechny případy škody vzešlé z trestného činu.

Z těchto zásad vyplývá, že pokud se na daný případ náhrady škody vztahuje nějaký zvláštní hmotně právní předpis, musí ho soud v adhézním řízení aplikovat a nemůže náhradu škody posoudit podle občanského zákoníku jen proto, že škoda byla způsobena trestným činem. Ustanovení § 420 odst. 1 a násl. obč. zák. o obecné odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právní povinnosti lze užít jen tehdy, jestliže se na daný případ nevztahuje nějaký zvláštní hmotně právní předpis o odpovědnosti za škodu.

Promítnou-li se uvedené zásady do podmínek posuzovaného případu, nelze akceptovat názor Městského soudu v Praze, který jako dvě vzájemně se vylučující alternativy postavil proti sobě odpovědnost za škodu z pracovněprávního vztahu a odpovědnost za škodu z trestného činu. Obdobně nesprávný názor vyjádřila také státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, pokud argumentovala tím, že se pracovněprávní vztah, v jehož rámci vznikla škoda, transformoval ve vztah občanskoprávní z důvodu, že škoda byla způsobena trestným činem. K oběma nesprávným názorům lze jen dodat, že i náhrada škody způsobené trestným činem se řídí zákoníkem práce jako zvláštním hmotně právním předpisem o náhradě škody, jestliže jsou pro to splněny podmínky stanovené v zákoníku práce.

Obviněný P. C. byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 spáchal skutkem spočívajícím v tom, že jako zaměstnanec obchodní společnosti K. C., s.r.o., v době od 30. 1. do 17. 6. 2003 ve funkci obchodního ředitele bez oprávnění a vědomí jednatele V. G. vyzvedl peněžní prostředky z pokladny společnosti v úmyslu získat majetkový prospěch, tyto prostředky místo ve prospěch společnosti použil pro nákup věcí osobní potřeby, takto jednal v případech specifikovaných v bodech 1 až 13 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a způsobil tím obchodní společnosti K. C., s.r.o., celkovou škody ve výši 98 205,60 Kč.

Ze skutkových okolností trestného činu, zejména z toho, že obviněný byl zaměstnancem obchodní společnosti K. C., s.r.o., a že škodu způsobil svému zaměstnavateli při výkonu zaměstnání obchodního ředitele, vyplývá, že odpovědnost obviněného za škodu se řídí ustanovením § 172 odst. 1 zák. práce (zákon č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto ustanovení zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Pokud jde o rozsah náhrady škody, vztahuje se na posuzovaný případ ustanovení § 179 odst. 1 zák. práce, podle něhož zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle § 172 zák. práce, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích. Protože šlo o škodu způsobenou úmyslně, nevztahuje se na tento případ ustanovení § 179 odst. 2 zák. práce, které omezuje výši náhrady škody na čtyřiapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Obviněný tedy byl povinen nahradit zaměstnavateli škodu v plné výši.

V adhézním řízení neuplatnil nárok na náhradu škody zaměstnavatel obviněného, tedy obchodní společnost K. C., s.r.o. Učinila tak obchodní společnost B. B. C., s.r.o., která svůj nárok opírala o smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2005, neboť v této smlouvě vystupovala jako strana, na kterou obchodní společnost K. C., s.r.o., pohledávku převedla.

Odpovědnostní vztah mezi obviněným a obchodní společností K. C., s.r.o., týkající se náhrady škody, se řídil ustanovením § 172 odst. 1 zák. práce a byl proto pracovněprávním vztahem,i když šlo o náhradu škody způsobené trestným činem. Nárok obchodní společnosti K. C., s.r.o., na náhradu škody byl tudíž nárokem z pracovněprávního vztahu.

Za tohoto stavu nelze pominout, že podle § 249 odst. 1 zák. práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákoníkem nebo zvláštním právním předpisem. Musí tedy jít o takové případy, které zákoník práce nebo zvláštní právní předpis výslovně připouští. Zákoník práce ani žádný zvláštní právní předpis nepřipouští přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu cestou postoupení pohledávky. Takovým zvláštním předpisem zejména není občanský zákoník, jak se domnívala obchodní společnost B. B. C., s.r.o., v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4. Občanský zákoník totiž není v poměru k zákoníku práce zvláštním právním předpisem, nýbrž naopak zákoník práce je zvláštním právním předpisem ve vztahu k občanskému zákoníku.

Nepřípustnost postoupení pohledávky z pracovněprávního vztahu znamená, že smlouva o postoupení pohledávky, o kterou obchodní společnost B. B. C., s.r.o., opírala uplatněný nárok na náhradu škody, je podle § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná. Podle tohoto ustanovení neplatný je mimo jiné právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu. Obchodní společnost B. B. C., s.r.o., tedy neměla z titulu smlouvy o postoupení pohledávky hmotně právní legitimaci k tomu, aby v adhézním řízení uplatnila nárok na náhradu škody, kterou obviněný trestným činem způsobil obchodní společnosti K. C., s.r.o.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.), a nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. V posuzované věci je nedostatek hmotně právní legitimace obchodní společnosti B. B. C., s.r.o., právě tou zákonnou překážkou, která brání tomu, aby soud uložil obviněnému povinnost nahradit této obchodní společnosti škodu způsobenou trestným činem. Nic na tom nemění zjištění Městského soudu v Praze, že obchodní společnost K. C., s.r.o., byla dne 27. 1. 2006 vymazána z obchodního rejstříku. Z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, která byla mezi oběma obchodními společnostmi uzavřena dne 30. 9. 2005, se obchodní společnost B. B. C., s.r.o., nestala podle § 45 odst. 3 tr. ř. právním nástupcem obchodní společnosti K. C., s.r.o., protože tato smlouva je neplatná.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud přisvědčil dovolání obviněného v tom, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze, pokud jde o výrok podle § 228 odst. 1 tr. ř., je rozhodnutím, které spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tj. jiném než nesprávném právním posouzení skutku, ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výrok, jímž Městský sodu v Praze zrušil v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 výrok podle § 229 odst. 1 tr. ř., je akceptovatelný, avšak jedině z toho důvodu, že poškozená obchodní společnost v něm byla nedostatečně označena bez uvedení svého sídla.

Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek ve výroku, jimž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody, zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, pokud případně byla učiněna, a odkázal obchodní společnost B. B. C., s.r.o., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ustanovení § 265m odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud použil tak, že rozhodl usnesením, ačkoli toto ustanovení navazuje na ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř., které předpokládá, že Nejvyšší soud rozhodne ve věci rozsudkem. Rozhodnutí formou rozsudku ovšem není namístě, spočívá-li rozhodnutí Nejvyššího soudu v tom, že zruší napadený rozsudek jen ve výroku o uložení povinnosti k náhradě škody, pokud sám znovu neuloží povinnost k náhradě škody, nýbrž odkáže poškozeného na občanskoprávní řízení. Tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu odpovídá forma usnesení, podobně jako v případě rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265 tr. ř.

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání za analogického použití ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jeho rozhodnutí spočívalo ve zrušení části napadeného rozsudku, přičemž odkaz poškozeného na občanskoprávní řízení lze považovat za určitou obdobu přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí, avšak s tím, že další řízení pouze o samotném nároku na náhradu škody nekoná soud v trestním řízení, nýbrž soud v občanskoprávním řízení, byť na podkladě žaloby poškozeného. Nejvyšší soud k tomu, aby rozhodl v neveřejném zasedání, tedy nepotřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec