7 Tdo 674/2015
Datum rozhodnutí: 12.08.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,3 tr. zákoník



7 Tdo 674/2015-37

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 12. srpna 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného D. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 4 To 535/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 121/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 3 T 121/2012, byl obviněný D. V. uznán vinným pod body I. až VIII. pokračujícími přečiny podvodu spáchanými 17 dílčími útoky a přečinem zpronevěry. Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky. Výkon tohoto trestu byl obviněnému podle § 82 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, za současného uložení, aby v jejím průběhu podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo také rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný stejným rozsudkem zproštěn obžaloby pro dva dílčí útoky pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, které měl spáchat vůči Z. V. a M. L.

Proti odsuzující části citovaného rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 4 To 535/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celé odsuzující části a v navazujících výrocích o trestu a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř., pak uznal obviněného vinným pouze přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným dvěma dílčími útoky ve vztahu k poškozeným J. Ch. a I. V. Podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku mu pak uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1a § 82 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, za současného uložení, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestnou činností. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o nárocích uvedených poškozených na náhradu škody.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl pak obviněný stejným rozsudkem krajským soudem zproštěn obžaloby pro 14 dalších dílčích útoků pokračujícího jednání, jimiž měl podle obžaloby spáchat trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1 resp. odst. 2 tr. zákona, nebo podle § 209 odst. 1 resp. odst. 3 tr. zákoníku. Současně bylo podle § 229 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o odkázání poškozených s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu II. stupně podal nejvyšší státní zástupce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním napadá pouze zprošťující výrok rozsudku krajského soudu, a to pouze zčásti ohledně jednání jak bylo popsáno v rozsudku soudu I. stupně pod body IV./1 a VI./4. Namítá, že v těchto dvou případech posouzených soudem I. stupně jako součást pokračujícího podvodného jednání s jinými dílčími útoky, ohledně kterých souhlasí se zproštěním obviněného obžaloby krajským soudem pro nenaplnění úmyslné formy zavinění, ve vztahu k poškozeným MUDr. J. T. a Ing. J. M. nesouhlasí s argumentací krajského soudu o neexistenci úmyslné formy zavinění.

Ohledně jednání pod bodem IV./1 rozsudku soudu I. stupně (poškozený MUDr. J. T.), kde krajský soud zprošťující výrok odůvodnil tím, že nelze již v okamžiku přijetí peněz dovozovat vědomost obviněného, že dluh v sjednané roční lhůtě nesplatí, a již v této době, že by měl záměr jej neuhradit, nejvyšší státní zástupce uvedl, že pouze ze skutečnosti, že poškozený věděl, že půjčuje obviněnému peníze na úhradu dluhu, nelze dovozovat, že nemohl být obviněným podveden, když poškozený také uvedl, že obviněného i jeho rodiče zná, nevěděl, že má dluhy a nenapadlo ho, že mu obviněný peníze nevrátí. V obdobných případech posuzovaných následně jako podvodné jednání, že je také naopak běžné, že poškození vědí, že půjčují peníze na úhradu dluhu. Ze strany poškozeného, že tak nejde ani o zjevnou neopatrnost. Od poškozených fyzických osob, že také nelze požadovat, aby hodnotily solventnost žadatele o půjčku tak kriticky a podrobně, jak to lze naopak požadovat od právnických osob. Částku 35 000 Kč, že si přitom obviněný půjčil od tohoto poškozeného v době, kdy ještě neměl splacené jiné půjčky od dalších subjektů, jeho příjem ze zaměstnání na úhradu dluhů nepostačoval, na pravidelný příjem z případných výher ze sázek nemohl spoléhat a v dané době měl prakticky nepřetržitě dluhy. Proto, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že ve sjednané lhůtě půjčené peníze nevrátí.

Ohledně jednání pod bodem VI./4 rozsudku soudu I. stupně (poškozený Ing. J. M.) nejvyšší státní zástupce považuje za nelogické, že krajský soud neprokázání podvodného úmyslu dovozuje z toho, že obviněný přistoupil k uznání závazku formou notářského zápisu s přímou vykonatelností. Podle výpovědi poškozeného, že totiž obviněný na toto řešení přistoupil proto, aby oddálil důraznější vymáhání dluhu a navíc vylákal od poškozeného dalších 10 000 Kč. Vystavování různých písemných potvrzení či uznání dluhu, že jsou přitom běžnou součástí podvodného jednání pachatelů, aby tím oddálili nutnost bezprostřední úhrady dluhu. K argumentaci krajského soudu, že obviněný mohl spoléhat na uhrazení pohledávky ve výši 400 000 Kč, kterou měl vůči L. Z., pak nejvyšší státní zástupce namítá, že se soud nezabýval tím, nakolik reálně mohl uhrazení této pohledávky očekávat. V každém případě, že se ale spoléhal na nejistou událost, která mohla, ale nemusela nastat, což se i následně stalo, když tuto pohledávku jmenovaný obviněnému neuhradil jednorázově, ale byla splácena postupně ve splátkách a obviněný s touto možností musel být srozuměn. Vzhledem k jeho dalším závazkům, výši jeho pravidelného příjmu, jakož i rizikovosti jeho sázení značných částek na sportovní utkání, že musel být obviněný přinejmenším srozuměn i s tím, že zapůjčenou finanční částku poškozenému nevrátí. Bez významu, že pak není ani následný postoj obviněného, který podle výpovědi poškozeného poté, co byl požádán o vrácení peněz, tomuto uvedl, že mu stejně nic nedá, že bude tvrdit, že u poškozeného sází a jde o částku z hry apod.

Podle nejvyššího státního zástupce tak vylákání půjček obviněným od poškozených MUDr. J. T. a Ing. J. M. naplnilo po objektivní i subjektivní stránce znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 resp. také odst. 3 tr. zákoníku. Pokud krajský soud obviněného pro tyto skutky podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby s tím, že skutky nejsou trestným činem, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a je tak dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek krajského soudu ohledně skutků jak byly popsány v rozsudku soudu I. stupně pod body IV./1 a VI./4, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výše citované námitky nejvyššího státního zástupce se týkají otázky existence zavinění, mají tak hmotněprávní povahu, a tedy odpovídají uplatněnému důvodu dovolání.

Skutky, jež jsou předmětem dovolání, a jsou uvedeny ve zprošťující části II. výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, spočívají v tom, že obviněný si (zkráceně uvedeno):

- začátkem měsíce ledna 2008 půjčil od MUDr. J. T. částku 35 000 Kč, přičemž v době této půjčky mu zatajil své další dluhy, čímž ho uvedl v omyl a tímto jednáním mu způsobil škodu ve výši 35 000 Kč, když po delší době mu přes několikeré upomínky uhradil 5 000 Kč a zbytek do dnešního dne neuhradil;

- do dne 22. 12. 2010 půjčil od Ing. J. M. částku 136 000 Kč, a koncem měsíce prosince 2010 si půjčil další částku 8 000 Kč, přičemž v době těchto půjček mu zatajil své další dluhy, čímž ho uvedl v omyl, tímto jednáním mu způsobil škodu v celkové výši 144 000 Kč a do dnešního dne mu přes opakované upomínky nic neuhradil.

Prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak prokazování zavinění, je složité. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, tj. srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem, jak se existence této formy zavinění domáhá nejvyšší státní zástupce v dovolání. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o nepřímém úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti.

V této trestní věci není přímý důkaz o eventuálním úmyslu obviněného se obohatit (případně ke škodě cizího majetku) tím, že uvede někoho v omyl zatajením svých dalších dluhů, jak vyplývá z výše uvedených skutků. Použité nepřímé důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musejí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí eventuálního úmyslu. V tomto případě není tento požadavek splněn.

Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka pak vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. Eventuální úmysl tedy vždy musí obsahovat prvek vůle (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 842/2009).

V daném případě byl oproti rozsudku soudu I. stupně obviněný krajským soudem zproštěn obžaloby navíc m.j. také ohledně celkem 10 případů uzavření smluv o půjčce peněz se společností Provident Financial, s. r. o., a to v období v podstatě šesti let od 23. 7. 2005 do 14. 9. 2011, když krajský soud po zopakování a doplnění dokazování zjistil, že obviněný všechny předmětné půjčky splatil, aniž by došlo k výraznému překročení sjednané doby jejich splatnosti a v jednom případě půjčku uhradil ještě výrazně před termínem splatnosti. Dále byl obviněný zproštěn obžaloby i ohledně nesplacených půjček od čtyř fyzických osob, a to poskytnutých v prosinci 2005 od M. B. ve výši 2 000 Kč, do 13. 8. 2007 od V. M. ve výši 8 000 Kč, v lednu 2008 od MUDr. J. T. ve výši 35 000 Kč a v prosinci 2010 od Ing. J. M. ohledně dvou půjček v celkové výši 144 000 Kč. Ve všech těchto případech bylo obviněnému obžalobou kladeno za vinu, že v době půjček jednotlivým poškozeným zatajil své další dluhy, čímž je uvedl v omyl. V případě poškozených M. B. a V. M. se nejvyšší státní zástupce ztotožnil s názorem krajského soudu, že vzhledem k výši půjček (2 000 Kč a 8 000 Kč) byl obviněný schopen tyto splatit ze svého příjmu ze zaměstnaneckého poměru, nelze tak dovodit ani nepřímý úmysl obohatit se v době sjednání půjčky a pozdější neochotu dluh uhradit nelze kriminalizovat. Nesouhlasí, ale se zprošťujícím výrokem ohledně půjček od poškozených MUDr. J. T. a Ing. J. M.

Krajský soud zproštění obviněného v případě půjčky od MUDr. J. T. odůvodnil tím, že nelze uzavřít, že by byl poškozený obviněným podveden a že obviněný již v okamžiku přijetí peněz věděl, že jej v roční lhůtě nesplatí nebo, že by již v této době bylo jeho záměrem jej neuhradit. Neshledal tak naplnění znaku trestného činu podvodu, a to uvedení v omyl, když také uvedl, že poškozený obviněnému pomohl v nouzi, nevrácení peněz po řadu let označil krajský soud za jistě nemorální, ale trestní postih takového jednání by byl kriminalizací soukromoprávního vztahu.

Při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat. Pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení.

Předně je nutno zdůraznit, že podstatou obžaloby, a následně také rozhodnutí soudu I. stupně o vině, bylo tvrzení, že obviněný zatajil poškozenému MUDr. J. T. svoje předchozí dluhy a tím jej uvedl v omyl. Tato okolnost, zakládající podle obžaloby i soudu I. stupně existenci podvodného úmyslu obviněného, ale byla z hlediska jejího významu výrazně oslabena, protože podle zjištění krajského soudu značná část těchto předchozích dluhů byla již uhrazena, když obviněný předmětné půjčky splatil, aniž by došlo k výraznému překročení sjednané doby jejich splatnosti a v jednom případě půjčku uhradil ještě výrazně před termínem splatnosti. Toto zjištění krajského soudu ani nejvyšší státní zástupce v dovolání nezpochybňuje, ale přesto ohledně této půjčky namítá, že si obviněný peníze půjčil v době, kdy ještě neměl splacené úvěry od společností GE Money Bank, s. r. o., ve výši 70 000 Kč, Provident Financial, s. r. o., ve výši 30 000 Kč a od společnosti Home Credit, a. s. (bez uvedení výše půjčky; v podstatě ale cca 23 000 Kč). Z přehledu exekučních řízení vedených proti obviněnému (viz str. 26 rozsudku soudu I. stupně) je zřejmé, že se jedná o starší závazky obviněného, když v případě GE Money Bank, s. r. o., byla až samotná exekuce nařízena již 7. 1. 2006, a v případě společnosti Home Credit, a. s., byla exekuce nařízena již 1. 11. 2007, kdežto půjčky od poškozených MUDr. J. T. a Ing. J. M. byly poskytnuty v lednu 2008, resp. dne 22. 12. 2010. I zatajení těchto exekučních řízení soud I. stupně vzal v úvahu jako jeden z argumentů svědčících o uvedení poškozených v omyl. Ohledně nejvyšším státním zástupcem namítaného úvěru od společnosti Provident Financial, s.r.o., kde se fakticky jednalo o smlouvy o půjčce peněz, pak podle zjištění soudu I. stupně žádné exekuční řízení vedeno nebylo. Ve vztahu k žalovaným případům půjček peněz od této společnosti byl obviněný krajským soudem v celém rozsahu zproštěn obžaloby. Jak uvedl krajský soud, tato společnost ani nepodala trestní oznámení na obviněného, nedomáhala se tak ochrany od státu, nárok na náhradu škody uplatnila v řízení jen formálně bez jejího vyčíslení, a proto nerozhodl ani o povinnosti obviněného k náhradě škody s tím, že jí obviněný postupně splácí. Rozsah skutečností svědčících pro existenci podvodného úmyslu obviněného se tak, oproti stavu deklarovanému obžalobou, výrazně omezil. Vznikající pochybnosti v tomto směru pak v případě poškozeného MUDr. J. T. jen posilují okolnosti, za kterých obviněnému půjčku poskytl. Pokud obviněný při žádosti o půjčku poškozenému MUDr. J. T. řekl, že peníze musí mít do určitého dne, protože na něj čeká vymahačská skupina, přičemž mu nijak nespecifikoval o jaký dluh nebo o co se vlastně jedná, a poškozený jej poté na tvrzené místo předání peněz také sám odvezl autem, z těchto okolností mu mohlo být zřejmé, že může mít i jiné dluhy, přičemž si půjčuje od něj peníze právě na jejich splacení. Za této situace není rozhodné, že poškozený znal obviněného i jeho rodiče, a nepřesvědčivě také vyznívá jeho tvrzení, že o dalších dluzích obviněného nevěděl. Přitom nejvyšší státní zástupce právě tímto tvrzením poškozeného argumentuje v dovolání. Nelze tak spolehlivě dospět k závěru, že by obviněný předstíral poškozenému okolnosti, které nebyly v souladu se skutečností, nebo mu předstíral svoji solventnost a uváděl jej tak v omyl, a to ohledně podstatné skutečnosti významné pro rozhodnutí poškozeného, zda půjčku poskytne. Není pak ani podstatné, zda se jednalo ze strany obviněného o falešnou záminku, jak se také argumentuje v dovolání, když podstatné je, že okolnosti, za kterých tento poškozený půjčku poskytl, zjevně nasvědčovaly zadlužení obviněného, že tento má dluh nebo finanční potíže, resp. může mít i jiné dluhy, tyto navíc ani řádně nesplácí a je nutné je od něj vymáhat. Při nenaplnění znaku uvedení v omyl, ani zamlčení podstatné skutečnosti, jak je také uvedeno v tzv. právní větě rozsudku soudu I. stupně, nelze dospět k spolehlivému závěru, že by obviněný jednal ve vztahu k tomuto poškozenému alespoň v nepřímém úmyslu. Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem krajského soudu, že obviněný tohoto poškozeného neuvedl v omyl, protože provedené důkazy nesvědčí bez důvodných pochybností pro tento závěr.

S námitkami uvedenými v dovolání nejvyššího státního zástupce se Nejvyšší soud neztotožnil ani ohledně půjčky od poškozeného Ing. J. M. V případě tohoto poškozeného krajský soud rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby odůvodnil tím, že vzhledem k uznání daného dluhu formou notářského zápisu s přímou vykonatelností, nelze u obviněného dovodit, že by peníze od poškozeného vylákal již se záměrem je nevrátit a jednal tak v přímém úmyslu. Neexistenci ani nepřímého úmyslu pak odůvodnil tím, že obviněný měl v dané době pohledávku vůči L. Z., která svojí výší 400 000 Kč výrazně přesahovala uznaný závazek vůči Ing. J. M. (144 000 Kč), který o této pohledávce obviněného také věděl, L. Z. rovněž svůj závazek vůči obviněnému uznal formou notářského zápisu a poškozený navíc přijal od obviněného do zástavy za poskytnutou půjčku nezanedbatelnou finanční hotovost (drobné mince v hodnotě 68 000 Kč) a také další věci. S ohledem na shora uvedené krajský soud ani v případě tohoto poškozeného nedospěl k spolehlivému zjištění, že by obviněný finanční hotovost od tohoto poškozeného vylákal se záměrem ji nevrátit, nebo se srozuměním, že nemá zdroj, z něhož by dluh mohl uhradit.

Nejvyšší státní zástupce proti tomu namítá, že ze samotného uznání dluhu formou notářského zápisu s přímou vykonatelností nelze dovozovat absenci podvodného úmyslu, a protože obviněný nemohl v době půjčky reálně spoléhat na úhradu pohledávky ve výši 400 000 Kč od L. Z., a spoléhal tak na nejistou budoucí událost, která nastat nemusela, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že poškozenému zapůjčenou finanční částku nevrátí.

Také v tomto případě je nutné předně zdůraznit, že podstatou obžaloby, a následně také rozhodnutí soudu I. stupně o vině, bylo i v tomto případě tvrzení, že obviněný zatajil poškozenému Ing. J. M. svoje předchozí dluhy a tím jej uvedl v omyl. Zatajení jiných dluhů tomuto poškozenému bylo ale vzhledem k jejich výši méně významné, a jak již bylo výše uvedeno, podle zjištění krajského soudu jejich značná část byla již uhrazena, což ani nejvyšší státní zástupce v dovolání nezpochybňuje. Krajský soud pak existenci podvodného úmyslu obviněného důvodně neshledal také na základě skutečnosti, že tento měl v době půjčky, která podle skutku byla poskytnuta dne 22. 12. 2010, vědomost o tom, že má u L. Z. pohledávku, která výrazně převyšovala výši půjčky od Ing. J. M. a tento o této pohledávce věděl. Nejvyšší soud se s ohledem na výše uvedené, ale i s ohledem na dále zmíněné okolnosti celého případu ztotožnil s názorem krajského soudu, že nelze jednoznačně uzavřít, že obviněný vylákal danou finanční hotovost od tohoto poškozeného již s úmyslem ji nevrátit, ani že by jednal se srozuměním, že nemá žádný zdroj k její úhradě. V souvislosti s tím lze podotknout, že v odborné trestně právní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o nepřímém úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti a nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 85/2001). Závěry o zavinění nesmějí, jak již bylo zdůrazněno, nabýt povahy jakýchsi presumpcí (viz např. rozhodnutí publikované pod č. 41/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Nejvyšší soud v souladu s uvedeným vycházel i v této trestní věci obviněného D. V. právě z komplexního hodnocení všech okolností případu a nikoliv jen z povahy jeho pohledávky vůči L. Z. Přitom nepřehlédl ani okolnosti, za kterých poškozený Ing. J. M. půjčoval finanční částky obviněnému, a to včetně přebírání určitých věcí do zástavy a vystavování směnek, jak to vyplývá z výpovědi tohoto poškozeného podrobně citované na str. 13 až 15 rozsudku soudu I. stupně. Poškozený přitom obviněného podle vlastního vyjádření znal velmi dobře, sám také sází a totéž věděl i o obviněném, jak to potvrdila např. i svědkyně L. B., která viděla Ing. J. M. často sedět s obviněným jak sepisují nějaké sázení a chodí se dívat do Tipsportu na tabule s kurzy. Sázkařská vášeň obviněného i její rizikovost, tak musela být tomuto poškozenému zcela zřejmá, a to i v době poskytování půjček, což nelze pominout při posuzování, nakolik mohl reálně předpokládat schopnost obviněného danou půjčku splatit a nakolik při jejím poskytnutí sám postupoval obezřetně a mohl být uveden v omyl.

Nejvyšší soud shledal námitky uvedené v dovolání zjevně neopodstatněnými a proto dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. srpna 2015

JUDr. Michal Mikláš předseda senátu