7 Tdo 671/2003
Datum rozhodnutí: 02.07.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 671/2003

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 7. 2003 o dovolání obviněného K. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, č. j. 44 To 6/2003-242, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 138/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 138/2002 podal obviněný K. S. dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, č. j. 44 To 6/2003-242, jímž bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 11. 2002, č. j. 21 T 138/2002-219. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák., za což mu byl podle § 253 odst. 2 tr. zák. a podle § 53 odst. 1, 3 tr. zák. uložen samostatný peněžitý trest ve výměře 500.000,- (pětsettisíc) Kč. Současně bylo ve smyslu § 53 odst. 4 tr. zák. stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 20.000,- (dvacettisíc) Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, byl obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, přičemž za zjevně nesprávné posouzení skutku obviněný považuje použití ustanovení § 253 odst. 2 tr. zák. Vytkl soudu prvního stupně, že především při konstatování hrubého nepoměru vycházel pouze ze znaleckého posudku znalkyně A. S. a v úvahu již nevzal obhajobu obviněného a výpověď svědka M. P. Uvedl, že tento svědek přitom potvrzuje obhajobu obviněného o tom, že do nemovitosti investoval. Obviněný je přesvědčen, že pro naplnění znaku hrubého nepoměru skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák. neměl soud dostatečný podklad. Zejména z výpovědi znalce M. P. by podle názoru obviněného soud zjistil, že hodnota nemovitosti se v důsledku investic prováděných obviněným zvýšila o více než 50 %. Na tomto základě měl pak tento svědek být vyslechnut k tomu, do jaké míry byl cenový rozdíl způsoben změnou předpisů o oceňování nemovitostí a do jaké míry šlo o vliv investic, které do pronajaté nemovitosti vložil obviněný. Protože soud prvého stupně v tomto směru neprovedl žádné důkazy, má obviněný za to, že v dané věci tento znak skutkové podstaty nepochybně nebyl naplněn. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný dále uvedl, že spoléhal na to, že rozdíl mezi stanovenou kupní cenou a odhadem odpovídá jeho nároku. Obviněný je proto přesvědčen, že jeho jednání je třeba posuzovat podle zásad o právním omylu, který spočívá v omylu o obsahu mimotrestní normy (předpisu o oceňování majetku). Z toho, že omyl o obsahu mimotrestních norem je třeba posuzovat podle zásad o skutkovém omylu, obviněný dovodil, že s ohledem na to, že pro zavinění ve vztahu k získání značného prospěchu jako těžšího následku zákon vyžaduje nedbalost podle § 6 písm. a) tr. zák., nelze mu těžší následek (pokud skutečně nastal) přičítat. V této souvislosti obviněný dodal, že bylo nepochybně třeba hodnotit i to, že znal prvý znalecký posudek svědka M., jímž byla nemovitost oceněna na částku 1.697.170,- Kč pro účely nájemného a že nebyl schopen sám posoudit zhodnocení provedených investic. Kromě uvedených pochybení soud prvního stupně podle obviněného vyvodil nesprávné závěry ohledně duševního stavu poškozeného, přičemž v tomto směru se spokojil pouze se znaleckým posudkem, v úvahu totiž nevzal, že pro laika nemusí vědomost o organickém poškození mozku nutně znamenat nezpůsobilost učinit rozhodnutí o majetku. Obviněný zdůraznil, že shora uvedené nedostatky nebyly odstraněny ani odvolacím soudem.

V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, č. j. 44 To 6/2003-242, a zrušil také předcházejí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 11. 2002, č. j. 21 T 138/2002-219 a dále, aby Nejvyšší soud postupoval ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co zjistil, že dovolání je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že jej obviněný podal prostřednictvím obhájce /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ v zákonem stanovené lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Tak je tomu tehdy, je-li dovolatelem s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazováno na nedostatky mající základ ve skutkovém zjištění, ale také tehdy, domáhá-li se dovolatel prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu jiného hodnocení důkazů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze relevantně uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V intencích tohoto zákonného dovolacího důvodu může nesprávnost právního posouzení skutku spočívat buď v tom, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Zásadně se právní kvalifikace skutku odvíjí od popisu skutku, který byl zjištěn soudem v nalézacím řízení. Z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je proto zřejmé, že Nejvyšší soud nemůže činit v rámci dovolacího řízení takové procesní úkony, které by mohly přivodit změny ve skutkovém zjištění, tj. doplňovat dokazování nebo hodnotit důkazy. Hodnocení, zda skutek byl nesprávně právně posouzen nebo zda skutek je založen na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pak bude zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda odpovídá použité právní kvalifikaci. To v podstatě znamená, že s odkazem na citovaný dovolací důvod lze vytýkat výhradně vady právní, ale již nelze namítat vady skutkové, např. vadné hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod.

Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že veškeré námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění. Patrné je to zejména v těch částech dovolání, v nichž poukazuje obviněný na mezery v provedeném dokazování. Tak například pro zjištění hrubého nepoměru jako znaku skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák. obviněný uvedl, že při hodnocení tohoto znaku soud nevzal v úvahu jeho obhajobu a výpověď svědka M. P. To, že se obviněný neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, vyplývá rovněž z argumentace, kterou obviněný uvedl na podporu svého tvrzení ohledně duševního stavu poškozeného. Nejvyšší soud je toho názoru, a v tomto směru nelze soudu prvního a druhého stupně ničeho vytknout, že skutkový stav byl zjištěn bez jakýchkoliv pochybností, na jehož základě soudy učinily správný závěr o vině obviněného. Je zřejmé, že ačkoliv se obviněný dovolává zásad o skutkovém omylu, předpokládá, že soud provede doplnění dokazování, které by mělo přivodit změnu ve skutkovém zjištění. Takové námitky se však pohybují zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají ryze skutkovou povahu.

S přihlédnutím ke shora uvedenému Nejvyšší soud nemohl postupovat jinak, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. července 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann