7 Tdo 669/2009
Datum rozhodnutí: 22.07.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 669/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. července 2009 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. P., které podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 10 To 507/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 98/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 2 T 98/2007, byli J. P. a J. H. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Oba obvinění byli za to odsouzeni podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 3 tr. zák. jim byl uložen také peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 5 měsíců, a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání spojených s vymáháním pohledávek na dobu 2 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim byla také uložena solidární povinnost k náhradě škody poškozenému P. L. ve výši 357.000,- Kč.

Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 10 To 507/2008, zamítnuta podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. P. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný předně cituje obsah výrokové části rozsudku soudu I. stupně, jakož i výpovědi poškozeného, další provedené důkazy a závěry, ke kterým soud I. stupně dospěl. Konkrétně pak namítá, že mu nebylo prokázáno spáchání jednání uvedeného ve výroku rozsudku, avšak i kdyby to prokázáno bylo, nebylo by takové jednání trestným činem, a popis skutku nekoresponduje se znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., ani se znakem spolupachatelství.

Obviněný uvedl, že poškozený již v době vzniku závazku neměl v úmyslu tento plnit, téměř sedm let se také plnění ze závazkového vztahu vyhýbal a začal dluh splácet až po postoupení pohledávky na odsouzeného J. H., ale až po opakovaných urgencích a pouze hotově. I kdyby nebylo prokázáno, že poškozený vystavil předmětné směnky z titulu půjčky, pak tyto směnky zcela pokryly pohledávku i její příslušenství, k podpisu směnek poškozený i podle své výpovědi nebyl nijak nucen a jejich vystavení i podpis tak nemůže stíhat neplatnost. Vymáhání předmětných částek bylo proto oprávněné, poškozenému tak nepříslušela náhrada škody a rozsudek je v této části vadný, když poškozený plnil to, k čemu byl podle zákona a směnečného závazku povinen. Plnění poškozeného tak nemůže být škoda vzniklá v důsledku trestného činu a minimálně měla být z částky přiznané poškozenému odečtena částka, kterou plnil za společnost podle rozsudku. S ohledem na vystavení směnek se totiž poškozený dohodl se společností (tedy de facto sám se sebou) a plnil za ní, přičemž v této souvislosti obviněný poukázal na ustanovení § 534 Obč. zák. Tato forma převzetí plnění přitom třetí osobě neumožňuje domáhat se vrácení toho co plnila, neboť bylo plněno podle zákona o převzetí plnění. Soud také opomenul institut přistoupení k závazku formou písemného uznání dluhu. Tyto instituty však byly nepodstatné vzhledem k existenci směnky, na základě které vznikl nový závazek poškozeného, a to s přímým důsledkem vůči majiteli směnky odsouzenému J. H.

Naplnění znaků trestného činu je pak podle obviněného nutno hodnotit v souvislosti s chováním poškozeného jako dlužníka. I kdyby bylo prokázáno, že obvinění nejednali s ním tzv. přátelsky, nelze takové jednání označit za trestný čin s ohledem na zřejmé podvodné jednání poškozeného a jeho několikaleté vyhýbání se plnění závazku. Skutek uvedený ve výroku rozsudku však prokázán nebyl a je podle obviněného v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Za neprokázanou tak považuje pohrůžku zastřelením krav, jakož i další údajné pohrůžky, které měly zaznít vůči poškozenému (podpálení domu, zlámání končetin) a tato jeho tvrzení považuje obviněný za nevěrohodné s tím, že by jistě takovéto jednání oznámil bezprostředně policii, což však učinil až za několik měsíců. Z výpovědi poškozeného přitom není podle obviněného ani zřejmé, k jakému jednání měl být nucen, což je podstatným znakem vydírání a tvrzení poškozeného nepotvrdil nikdo ze svědků. Pokud by obvinění skutečně užívali dané pohrůžky, zcela jistě by se to prý muselo odrazit alespoň způsobem jednání i v audiozáznamu, který soud považoval za stěžejní důkaz. Ze zachyceného hovoru mezi J. H. a poškozeným je ale patrné, že J. H. hovořil naprosto v klidu pouze o uplatnění práv ze směnek u soudu a případném postoupení pohledávky, a to navíc poté, co mu poškozený sdělil, že opět nemá žádnou splátku a jel tak opět mnoho kilometrů naprosto zbytečně. Tyto okolnosti snižují stupeň společenské nebezpečnosti, a proto sdělení o uplatnění pohledávky u soudu či o případném postoupení pohledávky, které navíc bylo proneseno vágně, nelze brát v souvislosti s dalšími okolnostmi jako pohrůžku jiné těžké újmy.

Obviněný J. P. spatřuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také v tom, že jednání obou obviněných soudy obou stupňů posoudily jako spolupachatelství. Namítá, že ani v jednom z rozhodnutí soudů není podepřen závěr o společném úmyslu obou obviněných spáchat trestný čin vydírání, popis skutku byl nesprávně přiřazen oběma a některé jeho části nevykazují všechny znaky trestného činu vydírání. Soud ohledně vyhrožování poškozenému argumentuje jako nejzásadnějším důkazem zvukovým záznamem z 27. 1. 2007, na němž je ale zachycen pouze hlas odsouzeného J. H. Dovolatel na místě vůbec nebyl, a tak údajnou výhrůžku předáním dluhu k vymáhání Bulharům a zažalování obou směnek u soudu nejenže sám nepronesl, ale jejímu pronesení nebyl vůbec přítomen. Proto nemohl být s jejím použitím ani srozuměn a nemůže založit ani jeho odpovědnost za trestný čin spáchaný ve spolupachatelství.

Všechny výše uvedené námitky podle obviněného naplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a protože tento důvod dovolání je dán v řízení předcházejícím, spatřuje ve věci také existenci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předně uvedl, že část námitek, kterými obviněný polemizuje s hodnověrností výpovědi poškozeného, provádí vlastní hodnocení dalších důkazů nebo jinak zpochybňuje skutkový stav, obsahově nedopovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státního zástupce přitom skutkové závěry soudů logicky vycházejí z provedených důkazů a v žádném případě nelze hovořit o extrémním rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Obviněný se přitom trestné činnosti dopouštěl od dubna 2006 do 24. 1. 2007, a není tedy jasné proč opakovaně zdůrazňuje, že se na jednání s poškozeným dne 27. 1. 2007 již nepodílel.

Další námitky obviněného pak již státní zástupce považuje za odpovídající deklarovanému důvodu dovolání, nikoli však za důvodné, když skutková zjištění odpovídají zákonným znakům trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Současně z nich také vyplývá, že obvinění jednali společně, byli vedeni společným úmyslem přinutit poškozeného k zaplacení požadovaných částek a jednali tak jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. Spolupachatelství nevyžaduje, aby se spolupachatelé na spáchání trestného činu podíleli v identickém rozsahu, a proto je z hlediska právní kvalifikace skutku bez významu námitka obviněného J. P., že se v závěrečné fázi dne 27. 1. 2007 již nepodílel na vyhrožování.

Pro posouzení věci jsou podle státního zástupce bez významu i obsáhlé námitky obviněného, že ze strany poškozeného šlo o plnění reálně existujícího závazku, protože i vymáhání skutečně existující pohledávky prostředky uvedenými v § 235 odst. 1 tr. zák. není dovoleno pro uplatňování a vymáhání občanskoprávních nároků. V daném případě navíc mezi J. P. a poškozeným ani vztah věřitele a dlužníka neexistoval, když odkoupená pohledávka směřovala vůči právnické osobě F. L., s. r. o. Státní zástupce se přitom ztotožnil s názorem soudu I. stupně (str. 7 rozsudku), že uznání dluhu poškozeným podle § 558 odst. 1 Obč. zák. nemělo účinky přistoupení k závazku poškozeným.

Ohledně vzniku škody pak státní zástupce odkázal na závěry Nejvyššího soudu ČR uvedené v rozhodnutí sp. zn. 7 Tz 150/2001, že škoda je způsobena trestným činem vydírání i v případě, kdy ze sféry vlastnictví poškozeného přejde na pachatele nebo jinou osobu určitá majetková hodnota za okolností, kdy pachatel či jiná osoba má proti poškozenému skutečný či domnělý nárok na nějaké plnění, byť by to bylo plnění, které je co do druhu a množství shodné s tím, co bylo poškozenému trestným činem odňato. Pokud tedy obviněný trestným činem vydírání vymáhal na poškozeném vydání peněz za situace, kdy vycházel z povinnosti poškozeného k peněžitému plnění, neznamená to, že částka k jejímuž vyplacení poškozeného přinutili, není škodou způsobenou trestným činem. Tato částka škodou je, protože sféru vlastnictví poškozeného opustila proti jeho vůli v důsledku trestného jednání obviněného.

K námitkám obviněného ohledně vlivu okolností případu na snížení stupně společenské nebezpečnosti činu státní zástupce uvedl, že v dovolání tvrzené občanskoprávní souvislosti věci v žádném případě nesnižují konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti na toliko nepatrný. Navíc oběma obviněným muselo být od počátku jasné, že pohledávka je dlouhodobě nesplácená a bude zřejmě obtížně vymahatelná. Ve výsledku pak obvinění získali za vynaloženou částku v podstatě šedesátinásobný majetkový prospěch. Stejná situace by pak byla i v případě kdyby vymáhali plnění třeba i z formálně platných směnek, kterými by se poškozený bez jakéhokoliv ekonomického důvodu zavázal k vyplacení obviněným částky celkem 500.000,- Kč. V daném případě byl ale podle skutkových zjištění poškozený k podpisu směnek donucen a tvrzení obviněného, že se poškozený fakticky dobrovolně zavázal darovat jim částku 500.000,- Kč, se jeví poněkud absurdní.

Za důvodné pak státní zástupce nepovažuje ani námitky proti výroku o náhradě škody, když je zřejmé, že částka 357.000,- Kč byla škodou způsobenou trestným činem a obviněným tak z § 420 Obč. zák. vyplývá povinnost k náhradě této škody. Poškozený vyplatil tuto částku zcela jednoznačně v příčinné souvislosti s vyděračským jednáním obviněných a nikoli snad na podkladě obviněným konstruované dohody poškozeného s dlužníkem podle § 534 Obč. zák.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z uvedeného je zřejmé, že uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty, kterými obviněný pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudem I. stupně, usvědčující výpovědi zejména poškozeného a jeho bratra považuje za nevěrohodné, a na základě vlastního hodnocení důkazů považuje dané jednání za neprokázané. Obviněný si je této povahy části svých námitek vědom, a proto namítá správnost skutkových zjištění soudu i s poukazem na extrémní nesoulad mezi popisem skutku a provedeným dokazováním. Existence toho extrémního nesouladu sice může být důvodem výjimečného zásahu dovolacího soudu i do skutkových zjištění, resp. důvodem zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání z důvodu, že skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech, takovýto rozpor však ve věci Nejvyšší soud nezjistil. Soud I. stupně důvodně dospěl k závěru o nepravdivosti obhajoby obviněného (i jeho spolupachatele J. H.), že žádné výhrůžky užity vůči poškozenému nebyly a vycházel z výpovědi poškozeného, kterou vyhodnotil jako věrohodnou s ohledem na další důkazy jeho výpověď podporující. Byla to výpověď jeho bratra P. L., který byl některým výhrůžkám přítomen a zvukový záznam hovoru spoluobviněného J. H. s poškozeným ze dne 27. 1. 2007. Z tohoto rozhovoru jednoznačně vyplývají pohrůžky J. H. o uplatnění směnek u soudu nebo o předání vymáhání dlužné částky Bulharům, a ač tyto pohrůžky pronáší jen J. H., je to potvrzením způsobu jednání obou obviněných s poškozeným. Správně přitom soud I. stupně, ohledně obdobného způsobu vymáhání dluhu, vycházel při hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného i z výpovědi svědků V. K. a K. H., od kterých obvinění jako od dlužníků rovněž vymáhali zaplacení dluhu i za použití výhrůžek a zastrašování. Rovněž nelze přehlédnout, že se jednalo o pohledávku odkoupenou J. H. za situace, kdy byla dlouhodobě nesplácena a byla zjevně obtížně vymožitelná legálním způsobem. Na to ostatně samotný obviněný poukazuje v dovolání s tím, že se poškozený vyhýbal plnění ze závazkového vztahu téměř sedm let. Pokud se této situace po postoupení pohledávky na spoluobviněného J. H. najednou začal poškozený dluh splácet, jak obviněný také uvádí v dovolání, svědčí to právě o pravdivosti výpovědi poškozeného, že tak jednal ze strachu, když mu J. P. vyhrožoval postřílením dobytka, zlámáním končetin, atd.

Nejvyšší soud proto neshledal ve věci obviněným namítaný extrémní nesoulad, považuje skutková zjištění uvedená ve výrokové části rozsudku soudu I. stupně za správná a také ve vztahu k takto zjištěnému skutkovému stavu přezkoumal napadené rozhodnutí na podkladě obviněným uplatněných hmotně právních námitek odpovídajících důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Této povahy je především obecná námitka, že popis skutku nekoresponduje se znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., ani se znakem spolupachatelství. Přitom nepřihlížel k námitkám obviněného ohledně směnek jako právním titulu vzniku závazku, nebo ohledně převzetí plnění či přistoupení k závazku poškozeným, a tedy o oprávněnosti vymáhání předmětných částek, když tyto námitky jsou z hlediska právního posouzení skutku bez významu. V tomto směru již soud I. stupně správně uvedl, že bez ohledu na soukromoprávní hodnocení je pro posouzení, zda obvinění spáchali trestný čin vydírání podstatné nikoli to, zda částka byla požadována po povinné osobě, ale jakým způsobem se tak dělo. S tím se plně ztotožnil i soud odvolací.

Namítá-li obviněný předně pouze obecně, že skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu I. stupně byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 235 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud rovněž obecně konstatuje, že tato námitka je zjevně neopodstatněná, protože skutek naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Přitom posuzoval skutek jako celek, když obviněný také namítá, že některé části popisu údajného skutku nevykazují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání . Rozhodující pro právní posouzení skutku je totiž celý skutek ve svém souhrnu a není podstatné, že některé jeho části samy o sobě všechny zákonné znaky trestného činu nevykazují.

Konkrétně pak obviněný z hlediska právního posouzení skutku namítá, že sdělení J. H. o uplatnění pohledávky (směnek) u soudu, či sdělení o případném postoupení pohledávky (k vymáhání Bulharům), nelze brát jako pohrůžku jiné těžké újmy. K tomu je nutno předně poznamenat, že obviněný byl uznán vinným nejen tím, že jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, ale také tím, že tak činili i pohrůžkou násilí. Tyto formální znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání jsou přitom alternativní (včetně případného přímého použití násilí), a k tomu aby byl pachatel uznán vinným tímto trestným činem postačí, aby naplnil i jen jediný z těchto alternativních formálních znaků. Bylo přitom prokázáno, že to byl právě obviněný J. P., který poškozenému vyhrožoval zastřelením krav či podpálením nemovitosti, které již samy o sobě rovněž naplňují znak pohrůžky jiné těžké újmy spočívající v hrozbě způsobení značné majetkové újmy poškozenému. Stejnou povahu mají pak i pohrůžky o uplatnění směnek u soudu či o případném postoupení pohledávky (předání celé věci k vymáhání Bulharům), když v tomto směru postačí odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Obviněný však svoji námitku, že tato sdělení nejsou pohrůžkou jiné těžké újmy, staví především na okolnostech na straně spoluobviněného J. H., že tento mluvil v klidu, navíc poté co poškozený opět peníze na splátku neměl ač to přislíbil, a proto spoluobviněný jel mnoho kilometrů zbytečně. Obviněný tak zdůrazňuje okolnosti na straně spolupachatele J. H., ale pro posouzení zda jde o jinou těžkou újmu je podstatné, jak takováto sdělení subjektivně vnímal samotný poškozený a je nutno přihlížet k jeho osobním poměrům, k jeho vyspělosti a psychickému stavu, a zda tedy poškozený tato sdělení jako pohrůžku jiné těžké újmy vnímal. To však obviněný nezpochybňuje svými námitkami. Objektem trestného činu vydírání je přitom svoboda rozhodování a že tato svoboda byla i uvedenými sděleními ze strany J. H. u poškozeného omezena v důsledku takto sdělené možné jiné těžké újmy, nemá Nejvyšší soud pochybnosti. Přitom jako zjevně neopodstatněnou Nejvyšší soud hodnotí i námitku, že není zřejmé, k čemu měl být údajně poškozený pohrůžkami nucen. Z popisu skutku přitom jasně vyplývá, že oba obvinění jako vymahači pohledávek přinutili poškozeného jako dlužníka, aby jim postupně zaplatil předmětnou částku a také podepsal dvě vlastní směnky, přičemž mu daným způsobem ve skutku uvedeným vyhrožovali pro případ nezaplacení požadovaných částek. K čemu byl poškozený pohrůžkami nucen, tj. k zaplacení celé požadované finanční částky, tak spolehlivě vyplývá nejen z popisu skutku, ale i z podstaty jednání obviněných.

Další hmotně právní námitkou obviněného odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka o nesprávném posouzení jednání obou obviněných jako spolupachatelství, když údajně ani v jednom z rozhodnutí soudů není podepřen závěr o jejich společném úmyslu spáchat trestný čin vydírání. Pod tuto námitku lze podřadit i tvrzení obviněného, že část skutku týkající se předání věci Bulharům či soudu se jej netýká, že při pořízení zvukového záznamu rozhovoru J. H. s poškozeným dne 27. 1. 2007 na místě vůbec nebyl a tak daná sdělení nejenže sám nepronesl, ale jejich pronesení nebyl ani přítomen, takže to nemůže založit jeho odpovědnost za trestný čin spáchaný ve spolupachatelství. Tato námitka je opět projevem zásadního omylu obviněného, který neposuzuje celkové jednání obou pachatelů jako jeden skutek, ale vytrhává jeho jednotlivé části, které pak izolovaně hodnotí s tím, že nenaplňují dané zákonné znaky.

Již z popisu skutku vyplývá, že obvinění společným jednáním (tj. jako spolupachatelé) přinutili poškozeného, aby jim postupně zaplatil z titulu odkoupené pohledávky částku celkem 357.000,- Kč, a podepsal dvě směnky vlastní na částky 200.000,- Kč a 300.000,- Kč, přičemž mu pro případ nezaplacení požadovaných částek vyhrožovali způsobem ve skutku uvedeným. Z tohoto popisu skutku je tak zřejmé, že se na jednání podíleli oba obvinění, že jednali ve vzájemné součinnosti a sledovali společný cíl spočívající v donucení poškozeného k zaplacení požadovaných částek. Přitom již odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení správně uvedl, že se trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. dopustili oba obvinění jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák., tj. včetně J. P., když to byl právě on, kdo křičel na poškozeného dané výhrůžky a k naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Nebylo tak nutno, aby se J. P. účastnil i posledního jednání J. H. s poškozeným (dne 27. 1. 2007) a zásadně postačovalo, že se byť i jen částečně společně s J. H. účastnil vyděračského jednání vůči poškozenému, v úmyslu dosáhnout od něj výhrůžkami plnění. Rovněž námitku obviněného o nenaplnění znaků spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., tak Nejvyšší soud považuje ze zjevně neopodstatněnou, přičemž ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání konstatuje, že se J. P. dopouštěl trestné činnosti od dubna 2006. Přitom se s poškozeným setkávali opakovaně a pouhá jeho neúčast na jednání s poškozeným dne 27. 1. 2007 je proto z hlediska spolupachatelství bez významu.

Obviněný neurčitě vznesl hmotně právní námitku i ohledně společenské nebezpečnosti jeho jednání, když uvedl, že tato je snižována okolnostmi, za kterých došlo k sdělením J. H. vůči poškozenému při jednání dne 27. 1. 2007. Obviněný tak sice výslovně nenamítá, že jeho jednání jako celek nedosahuje takového stupně společenské nebezpečnosti, aby byl naplněn materiální znak trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud však konstatuje, že o takový případ se určitě nejedná zejména s ohledem na opakovanost použitých pohrůžek, jejich intenzitu, délku páchání trestné činnosti, jakož i zištný motiv.

Jako poslední hmotně právní námitku pak Nejvyšší soud vyhodnotil tvrzení obviněného, že to co poškozený plnil, nemůže být škoda vzniklá v důsledku trestného činu, když se tak stalo v důsledku plnění povinností směnečného dlužníka, vymáhání předmětných částek tak bylo oprávněné a náhrada škody poškozenému nepřísluší. I tuto námitku Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou a opětovně připomíná, že již soud I. stupně v odůvodnění rozsudku správně uvedl, že bez ohledu na soukromoprávní hodnocení je pro posouzení věci podstatné nikoli to, zda byla částka požadována po povinné osobě, ale jakým způsobem se tak dělo. Úvahy obviněného ohledně oprávněnosti vymáhání pohledávky a plnění směnečného dlužníka jsou tak irelevantní i z hlediska škody způsobené trestným činem a povinnosti k její náhradě. V plné míře zde platí závěry vyslovené Nejvyšším soudem, např. již v rozhodnutí sp. zn. 7 Tz 150/2001, na které také poukázal státní zástupce ve vyjádření k dovolání a které jsou v citaci tohoto vyjádření výše uvedeny. Správně proto již soud I. stupně dospěl k závěru, že poškozený v důsledku trestné činnosti obviněných jim vydal částku 357.000,- Kč, čímž mu vznikla škoda a správně také podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněných k její náhradě.

Protože obviněný z podstatné části uplatnil v dovolání námitky, které byly skutkové povahy, resp. pro rozhodnutí o dovolání bez významu, přičemž ve věci neshledal ani namítaný extrémní rozpor, a hmotně právní námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. července 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš