7 Tdo 660/2016
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. f, j) tr. ř.



7 Tdo 660/2016-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 2. 2017 o dovolání, které podal obviněný Z. T. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 5 To 370/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 33/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 101 T 33/2014, byl obviněný Z. T. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon trestu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na jeden rok a šest měsíců.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově v podstatě v tom, že obviněný ve zdaňovacím období let 2009-2011 v Orlové, okr. Karviná, jako podnikající fyzická osoba veden záměrem nedostát své daňové povinnosti neoprávněně zahrnul do daňových přiznání k dani z příjmů fyzických osob za účelem snížení daňového základu fiktivní výdaje za reklamu a tím způsobil státu na dani z příjmů fyzických osob škodu v celkové výši 195 000 Kč.

Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 5 To 370/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil námitku, že když mu finanční úřad v souvislosti s doměřením daně uložil také penále, stalo se jeho trestní stíhání ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nepřípustným z důvodu překážky věci rozhodnuté. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl nesprávnost zjištění, že jím vykázané výdaje za reklamu byly fiktivní. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že dovolání je ve vztahu k ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné a že ve vztahu k ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo založeno na námitkách, které nejsou dovolacím důvodem. Navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Z obsahu a smyslu námitek obviněného je zřejmé, že měl na mysli nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) nebo písm. j) tr. ř., a to s ohledem na zásadu ne bis in idem, jak je zakotvena v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V této spojitosti vyvstává otázka, zda penále, které podle § 37b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, resp. podle § 251 odst. 1 zákona č.280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, finanční úřad při dodatečném vyměření zkrácené daně uloží osobě, o jejíž daňovou povinnost se jedná, je důvodem, pro který je trestní stíhání takové osoby nepřípustné z důvodu porušení zásady ne bis in idem. Tato otázka až dosud byla v rozhodování soudů včetně senátů Nejvyššího soudu posuzována nejednotně. Za tohoto stavu velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (§ 19 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) usnesením ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, vyslovil právní názor, kterým se řídil i senát č. 7, jemuž připadlo rozhodnout o dovolání obviněného Z. T.

Z odůvodnění citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu je patrno, že penále má za zmíněných okolností povahu trestu za totožný skutek (viz závěry uvedené v bodech 56-61 odůvodnění), avšak z této skutečnosti samotné ještě nevyplývá, že trestní stíhání a odsouzení osoby, které bylo uloženo penále, je v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V bodě 62 odůvodnění citovaného usnesení velký senát vyložil, že Úmluva nezakazuje, aby řízení, v jejichž rámci jsou ukládány tresty, byla rozdělena do různých fází a aby v jejich rámci byly postupně nebo paralelně ukládány různé sankce za protiprávní jednání trestněprávní povahy. Tato část odůvodnění citovaného usnesení zdůrazňuje význam otázky, zda specifická národní opatření ve své podstatě nebo svými účinky nepředstavují dvojí riziko na úkor dotčeného jednotlivce nebo zda naopak jde o výsledek celistvého systému jako vzájemně propojeného souvisejícího celku, který umožňuje reagovat na různé aspekty protiprávního jednání předvídatelným a přiměřeným způsobem, aby dotčený jednotlivec nebyl vystaven nespravedlnosti. Důraz je kladen na to, že smyslem ustanovení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě je zabránit nespravedlivému dvojímu stíhání nebo potrestání jednotlivce za stejné protiprávní jednání, což ale neznamená, že jsou v rozporu s Úmluvou takové právní systémy, které jsou založeny na možnosti vedení paralelních řízení ve vztahu k jednomu protiprávnímu jednání různými orgány a pro různé účely. V bodě 63 odůvodnění citovaného usnesení velký senát vysvětlil, že pro posuzování případů, v nichž vyvstává otázka dvojího řízení trestněprávní povahy ve smyslu zásady ne bis in idem, má stěžejní význam tzv. test dostatečně úzké souvislosti v podstatě a čase. Nemá-li totiž dojít ke dvojímu řízení nebo trestu ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, musí být zjištěno, že obě řízení jsou spojena takovým celistvým způsobem, že tvoří jeden koherentní celek, což znamená, že sledovaný účel a použité prostředky se musejí vzájemně doplňovat a být spojeny v čase a že možné důsledky právní reakce na protiprávní jednání, která je organizována formou paralelních řízení, musejí být ve vztahu k dotčené osobě přiměřené a předvídatelné. V bodě 64 odůvodnění citovaného usnesení velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu s odkazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva vytýčil okruh konkrétních dílčích hledisek podstatných pro posouzení, zda mezi oběma řízeními existuje natolik úzká spojitost, že je možné pokládat je za jeden celek neporušující zásadu ne bis in idem.

Aplikují-li se zásady vyplývající z citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu na posuzovaný případ obviněného Z. T., je zřejmé, že řízení provedené finančním úřadem, jehož výsledkem bylo uložení penále v celkové výši 39 000 Kč, a trestní stíhání, jehož výsledkem byl výrok o vině obviněného a výrok o uložení podmíněného trestu odnětí svobody na šest měsíců se zkušební dobou na jeden rok a šest měsíců, vykazují tak těsnou věcnou a časovou vzájemnou souvislost, která plně opodstatňuje úsudek, že obě řízení představují koherentní celek, jímž veřejná moc reagovala z různých hledisek na totéž protiprávní jednání obviněného. V tomto kontextu jsou významné zejména tyto okolnosti vyplývající z trestního spisu:
- podnětem k provedení daňové kontroly u obviněného bylo oznámení policie, která finančnímu úřadu signalizovala poznatky získané při trestním stíhání jiných osob a ukazující na reálnou možnost, že obviněný předložil finančnímu úřadu daňová přiznání, v němž byla jeho daňová povinnost neoprávněně snížena,
- finanční úřad v uvedeném smyslu obdržel od policie dva podněty ze dne 23. 3. 2012 a ze dne 20. 6. 2012,
- následné rozsáhlé provedení daňové kontroly vyústilo v jednání, při kterém byl obviněný dne 27. 5. 2013 seznámen s jejími výsledky,
- finanční úřad podáním ze dne 12. 6. 2013 adresoval policii trestní oznámení na obviněného a předložil doklady opatřené v rámci daňové kontroly,
- policejní orgán zahájil dne 1. 7. 2013 úkony trestního řízení (§ 158 odst. 3 tr. ř.) a vyrozuměl o tom finanční úřad,
- trestní stíhání obviněného bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 31. 10. 2013 a pravomocně skončilo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2016,
- dodatečně vyměřenou daň a penále obviněný v celém rozsahu uhradil dne 10. 6. 2014,
- výrok o trestu byl v napadeném usnesení zdůvodněn mimo jiné přihlédnutím ke skutečnosti, že obviněný dodatečně vyměřenou daň zaplatil (míněno včetně penále).

Řízení konané finančním úřadem bylo vedeno účelem postihnout posuzovaný skutek z toho hlediska, že obviněný jako daňový subjekt neprokázal svá daňová tvrzení. Trestní stíhání obviněného bylo vedeno účelem postihnout posuzovaný skutek z toho hlediska, že obviněný zkreslil svou daňovou povinnost úmyslným jednáním založeným na tom, že základ daně snížil prostřednictvím fingovaných údajů o výši nákladů vynaložených na dosažení příjmů. Obě řízení tak reagovala na různé aspekty téhož skutku, časově i věcně spolu úzce souvisela a vedla k celkovému výsledku v podobě penále a mírného podmíněného trestu odnětí svobody, tj. k výsledku, který nijak nevybočuje z mezí přiměřenosti a předvídatelnosti. Trestním stíháním a odsouzením obviněného nemohlo dojít k nespravedlivému porušení zásady ne bis in idem. Trestní stíhání obviněného tedy evidentně nebylo nepřípustné.

Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu odpovídají jen námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Takové námitky obviněný neuplatnil a podané dovolání založil na polemice se zjištěním soudů, podle něhož zahrnul do daňových přiznání fiktivní výdaje, tj. výdaje za reklamní služby, které ve skutečnosti nebyly provedeny. To, co obviněný učinil obsahem dovolání, bylo pokračováním jeho obhajoby z původního řízení, v němž obviněný tvrdil, že vykázané výdaje se vztahovaly ke skutečně provedeným výkonům. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce fiktivní povahy výdajů, jimiž si obviněný v daňových přiznáních snížil základ daně z příjmů fyzických osob a v návaznosti na to i rozsah své daňové povinnosti. Soudy si byly vědomy toho, že na rozdíl od řízení vedeného finančním úřadem nestačí v trestním řízení pro závěr o vině obviněného trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku pouhé zjištění, podle něhož daňová tvrzení obviněného zůstala neprokázaná, a že v trestním řízení musí být zjištěno, že daňová tvrzení jsou nepravdivá, tj. že neodpovídají skutečnosti. Soudy provedly a zhodnotily důkazy pod zorným úhlem zmíněné odlišnosti obou řízení a dospěly k jednoznačnému zjištění, že uplatněné výdaje byly fiktivní, neboť vykázané výkony ve skutečnosti nebyly provedeny. Toto zjištění je jasně uvedeno ve skutkové části výroku o vině, podrobněji je rozvedeno na str. 11-13 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově a znovu pak je konstatováno na str. 6-7 odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě.

Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky přijatelně vysvětlily. Za tohoto stavu je mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy adekvátní vztah, který vylučuje úvahu o tom, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Závěrem k podanému dovolání

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Senát č. 7 rozhodl o dovolání obviněného s výrazným časovým odstupem od doby, kdy věc byla předložena Nejvyššímu soudu, neboť vyčkával na judikatorní rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2017


JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu