7 Tdo 64/2017
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoníku



7 Tdo 64/2017-25

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 26. dubna 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného N. A. G. , stíhaného jako uprchlého, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 9 To 286/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 35/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 16 T 35/2016, byl obviněný N. A. G. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen také trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let. Obviněný G. V. M. byl uvedeným rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený v obžalobě.

Obviněný N. A. G. se trestných činů dopustil tím, že společně s další osobou v úmyslu zmocnit se cizí věci v přesně nezjištěné době od 00:45 hodin do 01:10 hodin dne 26.12.2015 v Č., okr. P.-v., u kruhového objezdu na křižovatce ulic S., S. a U K., přesně nezjištěným způsobem bez předchozího konfliktu fyzicky napadli P. N., a V. Š., v důsledku čehož oba poškození spadli na zem, ležícího P. N. dále udeřili pěstí nad levé oko, nad pravý spánek a na ústa, kdy v průběhu tohoto napadání mu odcizili z bundy duální mobilní telefon zn. Prestigio Multi Phone, černé barvy, IMEI: a s vloženou SIM kartou na tel. č. a paměťovou kartou SanDisk micro SD16Gb, s hnědým koženým pouzdrem v celkové hodnotě 1.500,-Kč a mobilní telefon Huawei Ascend Y 530, bílé barvy, IMEI: , s vloženou SIM kartou na tel. č. a paměťovou kartou Verbatim micro Sd 16Gb, s černým koženkovým pouzdrem s barevnými nálepkami v celkové hodnotě 1.700,-Kč ke škodě V. Š. a dále V. Š. během tohoto fyzického útoku odcizili černo-bílou koženkovou kabelku zn. Puma s černou dámskou peněženkou a finanční hotovostí ve výši 1.050,-Kč, s občanským průkazem č. a řidičským průkazem č. , průkazem zdravotní pojišťovny OZP vše na jméno poškozené, dále se třemi průkazy zdravotní pojišťovny nezletilých dětí V. Š., se zákaznickými kartami, s drobnou kosmetikou a s platební kartou Debit MC vydanou ČSOB pod č. na jméno R. M., kdy tímto jednáním P. N. způsobili povrchová zranění nad levým obočím, otok obou rtů a čela a dále odcizením věcí škodu ve výši 1.500,- Kč a V. Š. odcizením věcí způsobili škodu nejméně ve výši 2.750,- Kč .

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný N. A. G. odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 9 To 286/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že skutková zjištění soudů znamenají popření zásad spravedlivého řízení a tedy je možný zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu napadeného rozhodnutí. Skutková zjištění obou soudů jsou podle něj v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Od počátku trestního stíhání nebylo údajně zřejmé, kolik bylo vlastně pachatelů (jeden podle výpovědi svědka S., dva podle výpovědi poškozené, nebo tři). Obviněný v této souvislosti rozebíral výpovědi poškozených a poukázal na jejich podnapilost v době činu s tím, že útok mohl být veden i jen jednou osobou a vzhledem k silné opilosti poškozených se jim mohl zdát jako útok vedený více osobami. Podle výpovědi svědka L. A. S. z přípravného řízení, podle obviněného vyplývá, že pachatelem loupeže byla pravděpodobně jedna osoba, a to jakýsi I. P., dále je z jeho výpovědi zřejmé, že telefony ležely na zemi. Z kamerového záznamu vyplývá, že bar Barracuda krátce po poškozených opustily 3 osoby, avšak není podle obviněného zřejmé, že se jedná právě o něj, obviněného M. a třetí osobu (patrně I. P.). V řízení nebylo podle obviněného dále prokázáno, že bar Barracuda a Lavazza (o němž hovoří svědek L. A. S.) jsou totožné bary. Obsluha baru G. K. nebyla ve věci vůbec vyslechnuta. Obviněný dále uvedl, že poškozený P. N. slyšel při útoku vulgární výraz pizděc , ruský výraz, podle obviněného použitý v reakci na bolestivé kopnutí poškozeného, nešlo tedy podle něj o záměrné užití výrazu pro účely svedení ze stopy. Pachatelem mohl tedy být rusky či ukrajinsky mluvící útočník. V této souvislosti poukázal na to, že rumunský jazyk je zcela odlišný. Uvedl, že útočníci či útočník měli být vyššího vzrůstu, ovšem on je hubený a malého vzrůstu. Má za to, že místo činu nebylo policií dobře zajištěno, když poškozený našel na místě činu rtěnku poškozené a je otázkou, jaké další věci se na místě mohly ještě nacházet, například i peníze nebo platební karta poškozené, resp. její kamarádky. Zdůraznil, že od počátku trestního řízení spolupracoval a vypovídal, neboť se ničeho nedopustil. Domnívá se dále, že patrně došlo neznámou osobou ke zneužití jeho mobilních telefonních čísel, resp. SIM karet, což nebylo v průběhu trestního řízení vyvráceno. Přehled o použití telefonních čísel zpracovaný PČR nepovažuje za příliš důvěryhodný, neboť hovoří o vložení jeho telefonního čísla do mobilního telefonu mimo jiné také od 25. 12. 2015 od 20:00 hodin, ačkoli skutek se měl stát v době od 00:45 hodin do 1:10 hodin dne 26. 12. 2015. To, že do mobilního aparátu poškozené byly vloženy jeho SIM karty, nepovažuje za dostatečný důkaz toho, že je tam vložil sám a že je spolupachatelem trestného činu loupeže v souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku. Neví také, proč by se takové trestné činnosti dopouštěl v místě, kde bydlí a zdržuje se, měl zaměstnání a pravidelný příjem, neměl zřejmý motiv, neboť mobilní telefon v hodnotě 1 500 Kč si mohl pořídit z každé měsíční výplaty od svého zaměstnavatele, také je mu zřejmé, že takový telefon může být policií vystopován. Výpověď svědka L. A. S. obviněný nepovažuje za příliš důvěryhodnou, neboť při hlavním líčení nedovedl vysvětlit změny oproti výpovědi z přípravného řízení (tyto změny přisuzuje také změně osoby tlumočníka v trestním řízení) a je osobou, která prodávala kradené věci. Obviněný v dovolání podrobně rozebíral výpověď uvedeného svědka, má za to, že se soud nezabýval věrohodností jeho výpovědi. Obviněný dále zmínil, že znakem skutkové podstaty loupeže je užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, které podle něj absentuje. Obviněný zdůraznil, že je osobou v ČR netrestanou, přicestoval do ČR nedávno za prací. Uložený trest pak považuje za zcela nepřiměřeně přísný vzhledem k bezúhonné minulosti i k jeho údajnému podílu na trestné činnosti. Obviněný od počátku prohlašuje, že nemá s trestným činem cokoli společného a jeho případná role je nejasná a neprokázaná. Neexistuje žádný jednoznačný a přímý důkaz o jeho vině, když nepřímé důkazy podle něj netvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu. Soudy, že v jeho případě opomněly aplikovat zásadu in dubio pro reo.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se s ohledem na povahu uplatněných námitek nebude k dovolání obviněného vyjadřovat.
III.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , a to v obou jeho alternativách. V případě obviněného však bylo možné uplatnění tohoto důvodu pouze v jeho druhé alternativě. Obviněný se domnívá, že v řízení u soudu I. stupně byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na shodných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek odvolání (z podstatné části dokonce doslovně totožný obsah, č. l. 317 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají. Jako jedinou hmotněprávní shledal Nejvyšší soud pouze obecně vznesenou námitku týkající se údajné absence užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jako obligatorního znaku zločinu loupeže. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Základní obhajobou obviněného po celé trestní řízení je, že se nedopustil jednání, jež mu je kladeno za vinu. Také v dovolání obviněný svou vinu popírá, a to především s poukazem na nesprávná a neúplná skutková zjištění učiněná soudy, nevěrohodnost výpovědí samotných poškozených, kterou obviněný vyvozuje z toho, že poškození byli v době činu pod vlivem alkoholu. Považuje za nevěrohodnou také výpověď svědka L. A. S. Jejich výpovědi obviněný podrobně rozebírá, hodnotí a vyvozuje z nich vlastní závěry, ke kterým měly podle něj dojít také oba soudy. Má za to, že neprovedením důkazu výslechem obsluhy baru zůstalo dokazování neúplným a soudy nemohly bez takového důkazu rozhodnout o jeho vině. Soudy také podle obviněného nesprávně hodnotily provedené důkazy a porušily základní zásady trestního řízení stanovené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i zásadu in dubio pro reo.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy okresní a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích poškozených, které soudy po pečlivém hodnocení, jednotlivě i v souvislosti s ostatními důkazy, shledaly věrohodnými. Poškození v podstatě vypovídali shodně především o počtu útočníků na jejich osoby, když oba vnímali dva útočníky. Shodně vypovídali o náhlosti a rychlosti útoku, o tom, že oba byli útočníky sraženi na zem. Shodně popisovali umístění telefonů ve vnitřní náprsní kapse bundy poškozeného (č. l. 287 290 tr. spisu), odkud mu musely být vyjmuty. O násilí užitém vůči jejich osobám svědčí fotodokumentace na č. l. 71 a násl. tr. spisu a lékařská zpráva týkající se osoby poškozeného na č. l. 175 tr. spisu. Ani jeden z poškozených přesně neidentifikoval jazyk, kterým útočníci hovořili, pouze poškozený zaslechl výraz pizděc . Výpovědi poškozených jsou dále podporovány a doplňovány výpovědí svědka L. A. S. z hlavního líčení, na které svědek setrval (č. l. 290 a násl. tr. spisu). K posouzení věrohodnosti jeho výpovědi přistupovaly soudy obezřetně s vědomím nepřesností v jeho výpovědích z přípravného řízení a hlavního líčení a s ohledem na osobu tohoto svědka. Hodnocením jeho výpovědi samostatně a v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, po odstranění nepřesností v jeho výpovědích v hlavním líčení (po předestření výpovědí z přípravného řízení), shledaly jeho výpověď věrohodnou, souladnou s výpověďmi poškozených, jakož i s dalšími provedenými důkazy (sdělení o zjištěných telefonních číslech na č. l. 152 a násl. tr. spisu, vyhodnocení provozu mobilních telefonů na č. l. 171, 172 tr. spisu, protokoly o vydání věci na č. l. 131 a 133 tr. spisu). Z jeho výpovědi je zřejmé, že v uvedený den 25. 12. 2016 se nacházel s obviněným N. A. G., G. V. M., osobou jménem I. P. a dalšími v baru Barracuda, kde se nacházeli i oba poškození. Soudy také zcela správně uzavřely (str. 7 rozhodnutí soudu I. stupně, str. 3 rozhodnutí soudu II. stupně), že ačkoli svědek nesprávně označil tento bar jako bar Lavazza (zřejmě omylem podle výrazného označení tohoto výrobce kávy na uvedeném baru, na oknech a na reklamních předmětech v baru) není pochyb o tom, že se jednalo o bar Barracuda. Svědek popsal odchod uvedených tří osob z baru v inkriminovanou dobu a jejich návrat v ranních hodinách zpět do baru. Popsal, jak se později dne 30. 12. 2015, kdy byl na pivu s osobami I. P. a G. V. M., od nich, resp. od I. P., dověděl o tom, že se I. P., G. V. M. ještě s N. A. G. dopustili přepadení. Dověděl se, že I. P. a N. A. G. se poprali s nějakým párem, G. V. M. měl stát stranou. Svědek sice vypovídal, že telefony měly zůstat ležet na chodníku, avšak tato část výpovědi je zcela vyvrácena výpověďmi poškozených, kteří shodně uvedli, že telefony byly uloženy ve vnitřní náprsní kapse bundy poškozeného, odkud mu musely být vyjmuty. Svědek vypovídal také o tom, že po útoku na ubytovně měl I. P. k dispozici mobilní telefon Prestigio a N. A. G. měl telefon Huawei, že telefon Prestigio měl dva dny v držení také on. Výpověď tohoto svědka koresponduje se zprávami Policie České republiky k telefonům poškozených a SIM kartám zájmových osob (č. l. 150 172 tr. spisu, provedené jako důkaz v hlavním líčení dne 29. 4. 2016, č. l. 2886 a násl. tr. spisu). Předmětné telefony pak byly zajištěny u obviněných G. V. M. a N. A. G. (viz protokoly o vydání věci na č. l. 131 a 133 tr. spisu). SIM karty těchto obviněných byly nedlouho po útoku na poškozené zjištěny v jejich telefonech. Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy postupovaly při hodnocení věrohodnosti výpovědí a důkazů pečlivě a je zřejmé, že provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy oprávněně shledaly výpověď obviněného nevěrohodnou a hodnotily důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.

Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a řízení mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny, skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny a obhajoba obviněného byla správně shledána za vyvrácenou.

S ohledem na námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch , neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.

V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Jak již bylo výše uvedeno, jako odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posoudil Nejvyšší soud pouze obecně a okrajově zmíněnou námitku obviněného, že absentuje obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu loupeže, a to užití násilí nebo pohrůžky násilí. Nejvyšší soud tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou a posuzoval ji na základě soudy zjištěného skutkového stavu. Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je jasné, že skutkový stav, který zjistily soudy, vykazuje znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť prostředkem k tomu, aby se obviněný (spolu s další osobou) zmocnil kabelky a telefonů poškozených, bylo násilí použité proti poškozeným, spočívající v jejich sražení na zem a vyjmutí telefonů z vnitřní náprsní kapsy bundy poškozeného, resp. v odebrání věcí. Jednání obviněného proti poškozeným evidentně záleželo v užití násilí. Je zjevné, že násilí bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozených, směřovalo proti jejich osobám a evidentně předcházelo zmocnění se kabelky a telefonů. Tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu podle § 265b tr. ř. a nebyl ve věci shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Hmotněprávní námitku pak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Pokud nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu