7 Tdo 632/2015
Datum rozhodnutí: 12.08.2015
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník, § 23 tr. zákoník



7 Tdo 632/2015-27

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 12. srpna 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného R. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 7 To 474/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 64/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 T 64/2014, byl obviněný R. P., společně se spoluobviněným T. S., za trestnou činnost uvedenou ve výroku o vině rozsudku, uznán vinným jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný R. P. byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Spoluobviněný T. S. byl odsouzen k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 54 měsíců, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo ohledně obou obviněných rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody.

Uvedeného zvlášť závažného zločinu se obvinění dopustili tím, že (zkráceně uvedeno) obviněný R. P. po předchozí společné dohodě s obviněným T. S. na odvozu, nasedl společně s poškozeným T. Š. do osobního motorového vozidla Mercedes-Benz řízeného T. S., kterým poškozeného společně odvezli na křižovatku ulic N. K. a N. S. v P., kde dne 31. 1. 2014 kolem 00:53 hod. obviněný T. S. vozidlo zastavil, vystoupil z vozidla, přistoupil k jeho pravým zadním dveřím, které otevřel, a v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti uchopil poškozeného T. Š., sedícího ve vozidle na pravém zadním sedadle vedle P. P., jednou rukou za rameno a zatlačil jej ve směru do vozidla, druhou rukou mu přiložil zezadu na krk blíže nezjištěný kovový předmět ve tvaru pistole a vyzval poškozeného, aby mu vydal všechno co u sebe má, k čemuž jej současně vyzval i z místa spolujezdce obviněný R. P., poškozený z obavy o svůj život a zdraví vydal obviněnému T. S. peněženku v hodnotě 350 Kč s finanční hotovostí ve výši 4 500 Kč, poté oba obvinění i s P. P. odjeli z místa, po několika minutách se vrátili zpět na místo, z místa řidiče vystoupil obviněný T. S., namířil na poškozeného předmětem ve tvaru pistole a vyzval jej k vydání zbytku peněz, na což poškozený sdělil, že na místo jede policie, proto obviněný T. S. nasedl do vozidla a z místa odjel, čímž poškozenému T. Š. svým jednáním způsobili škodu ve výši 4 850 Kč.

Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání proti všem jeho výrokům. V neprospěch obviněného R. P. podal odvolání také státní zástupce, který se domáhal, aby tomuto obviněnému bylo uloženo ochranné opatření v podobě zabezpečovací detence. Všechna tato odvolání byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 7 To 474/2014, zamítnuta podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný R. P. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že nesprávné právní posouzení skutku spočívá v tom, že odvolací soud akceptoval právní závěr soudu I. stupně o kvalifikaci jeho jednání jako spolupachatelství na trestném činu loupeže, když závěr o jeho vině je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. je důsledkem neprovedených důkazů, které navrhoval a nesprávného hodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že se se spoluobviněným T. S. domluvil na oloupení poškozeného, když mu měl telefonicky sdělit informaci, že tento vyhrál cca 20 000 Kč, žádný přímý ani nepřímý důkaz o takové domluvě neexistuje, a pokud takový záměr pojal spoluobviněný T. S., on rozhodně ne. I kdyby čistě teoreticky přistoupil na tento závěr, lze z dokazování a formulace skutkové věty učinit pouze závěr, že se daného trestného činu pouze účastnil, nikoliv jej ale spolupáchal . Z popisu děje poškozeným vyplývá, že nejprve došlo k jeho napadení spoluobviněným T. S., čímž již ale byla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže, který tak již byl dokonán (i když ne dokončen) a až následně jej měl údajně on v jeho jednání podporovat. Proto jeho jednání nemůže být posouzeno jako spolupachatelství, ale maximálně jako účastenství na daném trestném činu, spáchaném spoluobviněným T. S., ve formě pomoci.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se vzhledem k povaze námitek uplatněných v dovolání nebude k němu věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání obviněného R. P. je v podstatě založeno na totožných námitkách, které byly součástí jeho odvolání, soud II. stupně se jimi zabýval a vypořádal se s nimi dostatečným způsobem. Obdobné námitky byly součástí také celé jeho obhajoby a podrobně se jimi zabýval již obvodní soud. Proto na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšší soud plně odkazuje, když se s jejich závěry zcela ztotožnil. K výše uvedeným opakovaným námitkám obviněného lze dodat, že odkaz na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se s nimi již opakovaně zabývaly, a řádně se také s nimi vypořádaly způsobem, který Nejvyšší soud považuje za zcela postačující, je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu ČR, který např. v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2670/13, ze dne 23. 1. 2014, v této souvislosti poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (ze dne 19. 12. 1997, věc Helle vs. Finsko, stížnost č. 20772/92), který uvedl, že se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu , k čemuž Ústavní soud dodal, že jinak řečeno, reakce soudu II. stupně na námitky je adekvátně obsažena i v příklonu k právnímu stanovisku vyjádřenému v předchozím rozhodnutí.

Obecně lze konstatovat, že dovolací námitky obviněného R. P. z podstatné části neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jsou zejména projevem jeho nesouhlasu s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy. S jistou mírou tolerance, protože ve své podstatě vychází z verze obviněného o průběhu skutkového děje, zejména z neexistence předchozí společné dohody se spoluobviněným na oloupení poškozeného, lze pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze námitku o nesprávném právním posouzení jeho jednání jako spolupachatelství, když by se podle obviněného mohlo jednat maximálně o účastenství ve formě pomoci.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání, a dovoláním se zásadně nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně, a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných obviněným, proto dovolací soud zásadně nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

V této věci takovému jinému hodnocení ani nic nenasvědčuje, když z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal extrémní rozpor (nesoulad), který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání a jak je namítán obviněným R. P. Již soud I. stupně přitom odsuzující rozsudek také řádně odůvodnil.

Konkrétně k jednotlivým skutkovým námitkám obviněného, a k neexistenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, Nejvyšší soud v podrobnostech již odkázal na odůvodnění rozhodnutí obvodního a městského soudu. Proto postačí uvést jen následující. Obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů, nevypořádání se s důkazy svědčícími v jeho prospěch, a zmaření jím navržených důkazů jejich neopatřením resp. neprovedením, když zejména výpověď svědka D. V. považuje za nepravdivou, soudy neprověřenou a výpověď poškozeného T. Š. za nevěrohodnou. Tyto důkazy, na kterých soud I. stupně zejména založil výrok o jeho vině, tak považuje v podstatě za nezpůsobilé k prokázání jeho viny, a naopak oběma soudům vytýká, že nesprávně nevycházely z jeho neměnné výpovědi, ani z výpovědi svědkyně P. P., která byla podle jeho názoru bezdůvodně označena za nevěrohodnou. S těmito námitkami se ale Nejvyšší soud po seznámení s obsahem trestního spisu a jednotlivých důkazů nemohl ztotožnit. Není podstatné, že výpověď obviněného R. P. byla v celém řízení neměnná, když již celkovou svojí obsahovou konstrukcí vyvolává pochybnosti o jejím souladu s realitou. Zejména lze poukázat na původní cíl cesty přímo na diskotéku, pak v důsledku jeho nevolnosti na změnu cesty a zajetí k Bille, kam chtěl až po jejich odvozu původně zajet spoluobviněný T. S. na schůzku se svými kamarády, zde měl potkat svědka D. V. s nějakým neznámým mladíkem, mezitím mu bez jeho vědomí měl T. S. s D. V., poškozeným a svědkyní P. P. autem odjet, a následně mu měla uvedená svědkyně rozrušeně telefonicky sdělit, že poškozeného přepadli. Výpověď obviněného R. P. tedy v podstatě vyznívá tak, že on sám o ničem nevěděl, na oloupení poškozeného se nijak nepodílel a vše bez jeho vědomí provedl spoluobviněný T. S. se svědkem D. V. V podstatě je s touto výpovědí obviněného R. P. v souladu pouze výpověď svědkyně P. P., i když i ta trpí rozpory, na které poukázal již soud I. stupně. V rozporu s tím co spoluobviněný T. S. uvedl ve své první výpovědi v přípravném řízení, kdy se vůbec nezmínil o přítomnosti D. V., a jeho přítomnost na dotaz dokonce zcela vyloučil s tím, že loupežného jednání vůči poškozenému se dopustil bez jeho vědomí obviněný R. P. (viz č. l. 134 a násl. tr. spisu), pak tento spoluobviněný v hlavním líčení vypověděl, že o zajetí k Bille, kde měl být svědek D. V., a kde žádná další osoba nebyla, jej měl požádat právě obviněný R. P., který se s ním na tom asi předem domluvil, což ale on nevěděl. Zejména pak také uvedl, že se R. P. vrátil zpět do vozidla na zadní sedadlo, když na místě spolujezdce měl sedět svědek D. V., že jej následně R. P. požádal o zastavení, že po zastavení tito oba měli z auta vystoupit a předmětného jednání vůči poškozenému se měl dopustit přímo obviněný R. P. Výpověď obviněného R. P. je tak v podstatných částech v rozporu s výpovědí spoluobviněného T. S. a v zásadním rozporu s výpovědi samotného poškozeného T. Š., který vyloučil jakékoliv předchozí zastavení vozidla a změnu posádky, přičemž po zastavení na místě činu se předmětného jednání vůči němu dopustil řidič vozidla, tedy obviněný T. S. Svědek D. V. pak jakoukoliv účast na daném jednání vyloučil. Za této důkazní situace nelze vytýkat soudu I. stupně (resp. soudu odvolacímu), že svá skutková zjištění opřel zejména o výpověď poškozeného, že výpovědi obviněných i svědkyně P. P. považoval za nevěrohodné, a odmítl návrhy na provedení dalších důkazů, protože tento postup i podle názoru Nejvyššího soudu plně odpovídá důkazní situaci ve věci.

Nejvyšší soud tedy nesdílí ani názor obviněného R. P., že postup odvolacího soudu byl porušením práva na spravedlivý proces, jak je uvedeno v dovolání. Právo na spravedlivý proces není porušeno tím, že soudy nerozhodnou v souladu s představou obviněného. Že obviněný má zcela jinou představu o rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, a svoji vinu nejen popírá, ale považuje ji také za neprokázanou dosud provedenými důkazy, je v této věci zřejmé, a to i z jeho v celém řízení opakovaných stejných skutkových námitek, včetně řízení o dovolání. Ústavní soud ČR v řadě svých nálezů ( III. ÚS 61/94 , III. ÚS 95/97 , III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Těmto požadavkům plně odpovídá postup i odůvodnění rozhodnutí soudů o odmítnutí návrhů obviněného R. P. na doplnění dokazování, jak je uvedeno na str. 12 rozsudku, resp. na str. 5 a 7 usnesení odvolacího soudu.

Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Naplnění těchto formálních znaků skutkové podstaty zločinu loupeže obviněný R. P. ani nezpochybňuje. Namítá nesprávné posouzení jeho jednání jako spolupachatelství když, i v případě skutkových závěrů soudů, se vzhledem k dokonání loupeže spoluobviněným T. S. mohl vyzváním poškozeného z místa spolujezdce, aby vše vydal, dopustit nanejvýš účastenství na zločinu loupeže ve formě pomoci. Je zřejmé, že tato námitka vychází z tvrzení obviněného R. P., že se na oloupení poškozeného se spoluobviněným T. S. nedomluvil. Nejvyšší soud ale nemohl přisvědčit této podstatné námitce obviněného související s existencí společného loupežného úmyslu, a tedy s právním posouzením skutku, že argumentace odvolacího soudu o jeho vzájemné dohodě se spoluobviněným na oloupení poškozeného je pouhou ničím nepodloženou spekulací.

Pouze obecně lze přisvědčit námitce obviněného R. P., že pokud by, bez předchozí znalosti loupežného úmyslu spoluobviněného T. S., vyzval poškozeného k vydání všeho až v době, kdy jej již spoluobviněný T. S. zatlačil do vozidla, přiložil mu na krk kovový předmět a vyzval jej, aby mu všechno vydal, nejednalo by se u něj o spolupachatelství, ale o účastenství ve formě pomoci. V takovém případě by přistoupil k jednání pachatele loupeže až po užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí ve stadiu zmocňování se věci, resp. po jeho dokonání ve stadiu dokončování zločinu loupeže, který je dokončen zmocněním se cizí věci, tedy uskutečněním loupežného úmyslu pachatele.

Podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně poskytl pomoc jinému ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Podle § 24 odst. 2 tr. zákoníku se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 8 Tdo 1236/2006-I, ze dne 10. 5. 2007, uvedl, že pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona (pozn. rozhodováno v době účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb.) je úmyslná podpora pachatele, která přichází v úvahu jak před činem, tak i při činu. Jestliže pachatel přistoupí k činu po uskutečnění násilí ve stadiu zmocňování se věci, tj. ve stadiu dokončování trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, jde o pomoc k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k § 234 odst. 1 tr. zákona, a nikoli o spolupachatelství loupeže. Spolupachatelství je možné jak ve stadiu pokusu, tak i ve stadiu spáchání trestného činu. Nejde však již o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněná až po dokonání trestného činu, tzn. po naplnění jeho znaků, třebas skutek ještě pokračoval ve stadiu, které lze zahrnout pod pojem dokončení . Citovaný právní názor v uvedené jiné trestní věci Nejvyšší soud uvedl v případě, kdy z popisu skutku bylo zřejmé, že obviněný k jednání pachatele loupeže přistoupil až v okamžiku, kdy věci získané loupeží byly přepravovány z místa činu na jiné místo (navíc jen tím, že jel se svým vozidlem před kamionem), a bylo tak evidentní, že nepřistoupil k trestnému činu ve stadiu zmocňování se věci, tj. ve stadiu dokončování trestného činu loupeže, ale až v době, kdy již ke zmocnění věci pachateli tohoto trestného činu došlo, a protože nebylo zjištěno, že by obviněný o loupežném přepadení a o své roli na celkovém jednání dopředu věděl, když k jeho prvnímu telefonickému kontaktu s pachatelem loupeže došlo až po loupežném přepadení, pak jeho jednání nemohlo být právně kvalifikováno ani jako pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona.

V tomto případě situace obviněného R. P., ale je zcela jiná, vzhledem ke skutkovým zjištěním soudu I. stupně a důkazům, z kterých při rozhodování o vině vycházel. Soud I. stupně zjistil, že oba obvinění jako spolupachatelé užili násilí i pohrůžky bezprostředního (pozn. omylem v tzv. právní větě rozsudku není uvedeno) násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, když hlavní násilné jednání vůči poškozenému vedl obviněný T. S. Spolupachatelství obviněného R. P. pak založil na zjištění, že T. S. poskytl přinejmenším počáteční informaci o tom, že poškozený disponuje dvaceti tisíci korunovou výhrou, což také tento obviněný sám uvedl ve své výpovědi, a následně také sám verbálně vystoupil na podporu požadavku a násilného jednání T. S. vůči poškozenému v době, kdy jím byl poškozený držen a zbraní mu mířil na krk. Odvolací soud pak, když argumentace soudu I. stupně ohledně okamžiku pojetí společného loupežného úmyslu vyznívala nejednoznačně, tuto argumentaci upřesnil tak, že oba obvinění jednali ve společném úmyslu loupež spáchat od okamžiku, kdy obviněný R. P. telefonicky sdělil obviněnému T. S., že poškozený vyhrál 20 000 Kč a domluvili se na jeho oloupení.

Podle úvodní části výroku o vině se sice obviněný R. P. domluvil se spoluobviněným T. S. pouze na odvozu , což vyvolává dojem, jakoby spoluobviněný nevěděl o větší finanční částce, kterou měl poškozený u sebe a zejména, že nedošlo ani k dohodě o jeho oloupení. Z další části výroku o vině, který zcela správně soud I. stupně opřel zejména o výpověď poškozeného, ale vyplývá, ač cílem jízdy měla být diskotéka v centru města, že T. S. zastavil s vozidlem v místě, které poškozený popsal jako setmělé , a to bez jakékoliv domluvy o zastavení na tomto místě s obviněným R. P. v průběhu jízdy. Následně pak opět bez nějaké slovní domluvy obviněný T. S. po zastavení ihned vystoupil vozidla, a dopustil se předmětného jednání vůči poškozenému, v průběhu kterého poškozeného také obviněný R. P. vyzval, aby mu vydal všechno, co u sebe má . Je tak zřejmé, že oba obvinění jednali po předchozí vzájemné dohodě na oloupení poškozeného, ke které došlo již při jejich telefonickém rozhovoru, v rámci kterého obviněný R. P. nejen dohodl se spoluobviněným T. S., aby je odvezl i s poškozeným, ale sdělil mu také, že tento má u sebe výhru ve výši 20 000 Kč, a dohodli se, že tuto mu násilím nebo pohrůžkou násilí odeberou. Tento závěr odvolacího soudu vyplývá jak z výpovědi poškozeného, tak i zjištěného skutečného jednání obou obviněných a okolností celého případu.

Při spolupachatelství se každému ze spolupachatelů přičítá celý škodlivý následek, pokud byl způsoben společným jednáním spolupachatelů a je zahrnut jejich společným úmyslem. Zákon ani nevyžaduje, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná. Konkrétně u trestného činu loupeže není nutné, aby se každý ze spolupachatelů osobně dopustil zjevného násilí. Postačí, je-li jeden ze spolupachatelů po boku druhému jako útočníkovi po dohodě s ním a jestliže svou přítomností nepřímo přispívá útočníkovi k provedení činu tím, že mu poskytuje psychickou posilu, oporu a je připraven mu v případě nutnosti pomoci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 397/2014).

Právní posouzení skutku ve vztahu k obviněnému R. P., jako spolupachatelství k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle § 23 tr. zákoníku k § 173 odst. 1 tr. zákoníku, je tak správné a dovoláním napadené usnesení nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Protože výše uvedené hmotně právní námitky obviněného R. P., které bylo možno považovat za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, čímž není ve věci dán ani druhý důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž ve věci nezjistil existenci namítaného extrémního nesouladu, odmítl jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2015

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu