7 Tdo 630/2005
Datum rozhodnutí: 08.06.2005
Dotčené předpisy: § 30 odst. 1 tr. ř., § 30 odst. 2 tr. ř., § 88 odst. 1 tr. ř., § 88 odst. 2 tr. ř.




7 Tdo 630/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2005 dovolání obviněného V. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 6 To 685/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 7/2003 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. G. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. 2 T 7/2003, byl obviněný V. G. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. (bod 1 výroku).

Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že v době nejméně od 15. 7. 2001 do 20. 3. 2002 v K., okres B., a jinde opakovaně varem získával přesně nezjištěné množství pervitinu, který jednak sám konzumoval, jednak zdarma či za úplatu poskytl: J. U. ve dvou dávkách nejméně 300 mg, T. S. opakovaně nejméně 10 dávek, P. S. nejméně ve dvou případech 2 dávky, R. Š. nejméně 5 dávek, R. S. nejméně 10 dávek za úplatu nejméně 3.000,- Kč, Z. S. nejméně 6 dávek, S. G. nejméně 3 dávky, D. F. nejméně 2 dávky, J. J. a P. P. nejméně 1 dávku v ceně 500,- Kč, R. O. nejméně 10 dávek v ceně nejméně 1.000,- Kč, L. H. nejméně 5 dávek po 100 mg za 500,- Kč, G. O. nejméně 1 dávku, přičemž byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 1. 1998, č. j. 3 T 256/97-831, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 1998, sp. zn. 4 To 163/98, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, z něhož byl propuštěn dne 1. 6. 2000 se stanovením zkušební doby v trvání tří roků a šesti měsíců.



Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 6 To 685/2003, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl vyloučený orgán.

Dovolání opřel o stěžejní námitku, podle níž v jeho trestní věci rozhodoval vyloučený soudce, neboť předseda senátu Mgr. V. Č., který po podání obžaloby věc projednal a rozhodl o vině a trestu, vydával ve stejné trestní věci v přípravném řízení příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu včetně jeho prodloužení podle § 88 odst. 1, 2 tr. zák.

Dovolatel v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 7 T 45/2003, publikované ve sbírce Orac trestním sešitu č. 12/2003, v němž je uvedeno, že současné znění § 30 odst. 2 tr. ř. je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle dovolatele skutečnost, že soudce před rozhodnutím o vydání příkazu k odposlechu dostává podklady pro posouzení návrhu, seznamuje se se skutečnostmi, které následně vedou ke sdělení obvinění a podání obžaloby, zpochybňuje jeho nestrannost a vylučuje jej ve smyslu § 30 odst. 2 tr. ř. z projednávání věci v otázce viny a trestu po podání obžaloby. Dovolatel má za to, že rozhodování soudce o nařízení odposlechu je v podstatě zásahem do lidských práv na obdobné úrovni jako při rozhodování soudu o uvalení vazby.

V posuzované věci tak podle přesvědčení obviněného došlo k porušení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, konkrétně jeho práva na spravedlivý proces, neboť podle obviněného ve věci rozhodoval vyloučený soudce.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí krajského i okresního soudu zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Bruntále, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.

Ve vyjádření vyslovuje souhlas se závěrem krajského soudu v tom směru, že ust. § 30 odst. 2 tr. ř. taxativně vymezuje, ve kterých případech je soudce vyloučen po podání obžaloby z vykonávaní úkonů trestního řízení, přičemž rozhodnutí podle § 88a odst. 1 tr. ř. zde uvedeno není (zde došlo v textu vyjádření patrně omylem k záměně ust. § 88 odst. 1 a § 88a odst. 1 tr. ř.). Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. G. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.



Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Důvody pro vyloučení soudce jsou uvedeny v ust. § 30 tr. ř. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnost, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činném v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat.

Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla podána obžaloba.

Ust. § 30 odst. 3 tr. ř. pak upravuje případy vyloučení soudce soudu vyššího stupně, který se v předmětné věci zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně a naopak.

Na tomto místě je nutné připomenout, že o námitce podjatosti uplatněné obviněným V. G. v rámci jeho odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě ve svém usnesení ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 6 To 685/2003, tak, že není důvodná, tj. že Mgr. V. Č. nebyl vyloučen z vykonávaní úkonů trestního řízení v předmětné věci.

Lze proto konstatovat, že dovolatel splnil podmínku namítnutí vyloučení orgánu činného v trestném řízení do doby stanovené v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb. dále jen Úmluva ), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.

Čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikována pod č. 2/1993 Sb. dále jen Listina ), na který dovolatel poukazuje, stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Při hodnocení námitky obviněného považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit smysl institutu vyloučení orgánů činných v trestním řízení. Zákonodárce v ust. § 30 tr. ř. definuje případy, kdy lze na podkladě určitých skutečností uvedených v zákoně důvodně předpokládat vznik pochybností o nestrannosti orgánů činných v trestním řízení, takže v zájmu upevnění důvěry účastníků řízení i veřejnosti v objektivitu a nestrannost řízení jsou takové osoby z dalšího vykonávání úkonů v tomto trestním řízení vyloučeny.

Ust. § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř. vztahuje možnost vyloučení na soudce, který rozhodoval v přípravném řízení v následujících případech: nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla posléze podána obžaloba, v takovém případě je vyloučen z vykonávání úkonů tohoto trestního řízení po podání obžaloby. Z textu této části ustanovení je zřejmé, že jde o výpočet taxativní, přičemž vydání příkazu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. v tomto výčtu uvedeno není. Nevyžaduje se zde přitom na rozdíl od § 30 odst. 1 tr. ř. skutečná existence pochybností o nestrannosti soudce, neboť možnost jejich existence se zde pro vymezené případy presumuje.

Opodstatnění presumpce pochybností o nestrannosti soudce po podání obžaloby je zřejmé především v případě soudce, který rozhodoval v přípravném řízení o vazbě osoby či příkazu k zatčení. Podstatou rozhodování o vazbě, resp. vydání příkazu k zatčení, je zjištění existence některého z vazebních důvodů uvedených v § 67 písm. a) až c) tr. ř., přičemž současně musí být splněna podmínka, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou dány zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Soudce rozhodující o vazbě, resp. příkazu k zatčení, tak musí zhodnotit dosud shromážděné důkazy a to i z pohledu posouzení možné viny obviněného, byť v tomto stádiu řízení činí závěry jen v rovině určité pravděpodobnosti, nikoli závěry kategorické jako po skončení dokazování v hlavním líčení. Nicméně nutno připustit, že při posuzování shora uvedených podmínek pro rozhodnutí o vazbě, resp. vydání příkazu k zatčení, je soudce nucen zaujímat stanovisko k otázce viny obviněného v takové míře, že to může mít vliv na jeho další postoj k otázce viny obviněného při dalším rozhodování po podání obžaloby v předmětné věci. Zákonodárce zde tedy z uvedených důvodů presumuje zvýšenou možnost ohrožení nestrannosti soudce a současně vysoké riziko vzniku pochybností o jeho nestrannosti ze strany účastníků řízení a veřejnosti, které mají být eliminovány prostřednictvím ust. § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř.

Shora uvedeným argumentům pro vyloučení soudce rozhodujícího v přípravném řízení o vazbě či vydání příkazu k zatčení již ne zcela odpovídá třetí případ uvedený v ust. § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř., a sice vyloučení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku. I tímto postupem je sice významně zasahováno do ústavou zaručených práv obviněného, resp. dalších osob, avšak nepochybně ne tak zásadní měrou jako v případě omezení osobní svobody vazbou nebo zatčením. Obdobný zásah do těchto práv představuje například souhlas k otevření zásilek či k záměně zásilky (§ 87 odst. 1 tr. ř., § 87a odst. 1 tr. ř.), nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. rozhodnutí o jeho prodloužení (§ 88 odst. 1, 2 tr. ř.), nařízení sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu (§ 88a odst. 1 tr. ř.), nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu za účelem vyšetření duševního stavu (§ 116 odst. 2 tr. ř.), povolení k sledování osob a věcí podle § 158b odst. 3 tr. ř., povolení k použití agenta podle § 158e odst. 4 tr. ř. Ve všech těchto případech je podmínkou jejich povolení, že uvedené postupy by měly (zjednodušeně řečeno) přispět k objasnění skutečností významných pro trestní řízení, nevyžaduje se však na rozdíl od rozhodnutí o vazbě nebo o vydání příkazu k zatčení, aby soudce v rámci tohoto rozhodování zaujímal tak konkrétní stanovisko k otázce možné viny obviněného. Nelze proto bez dalšího dovozovat, že rozhodnutí soudce v uvedených případech v přípravném řízení by výrazněji ovlivnilo jeho postoj při rozhodování po podání obžaloby.

To, že zákonodárce mezi rozhodnutí v přípravném řízení, která mají vzbuzovat možnost vzniku pochybností o nestrannosti soudce při jeho rozhodování po podání obžaloby, vyzdvihl vedle rozhodnutí o vazbě a vydání příkazu k zatčení i rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky, nutno pochopitelně respektovat. Nelze to však podle názoru Nejvyššího soudu interpretovat tak, že analogicky by se vyloučení soudce podle § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř. mělo vztahovat i na všechna další rozhodnutí, která jsou s rozhodnutím o nařízení domovní prohlídky srovnatelná. Obecně se jedná o rozhodnutí, k nimž dochází zpravidla v samotném počátku trestního stíhání, někdy i před jeho zahájením, kdy je k dispozici jen minimum důkazů a tato rozhodnutí mají umožnit opatřit důkazy další, které mají často objasnit, zda jsou vůbec dány důvody pro trestní stíhání. Jak již bylo řečeno, tato rozhodnutí nejsou tak úzce spjata s posouzením možné viny obviněného jako je tomu v případě rozhodování o vazbě či vydání příkazu k zatčení.

V této souvislosti nutno upozornit na existenci ust. § 30 odst. 1 tr. ř., které stanoví možnost vyloučení soudce pro (mimo jiné) poměr k projednávané věci. Lze proto připustit, že při rozhodnutích v jednotlivých, konkrétních případech (nikoli obecně) neuvedených v § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř. dojde k řešení otázky viny obviněného soudcem v takové míře, že to bude vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti takového soudce pro rozhodování po podání obžaloby, takže buď z iniciativy samotného soudce nebo z podnětu některé ze stran řízení bude rozhodnuto o jeho vyloučení z vykonávání dalších úkonů v tomto trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. Toto řešení soudní praxe většinově akceptuje například při řešení otázky možného vyloučení soudce, jenž se účastní výslechu svědka nebo rekognice, které jsou prováděny jako neopakovatelný nebo neodkladný úkon podle § 158a odst. 1 tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu lze stejně postupovat i v případě ostatních rozhodnutí výslovně neuvedených v § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř. a vyloučit tak riziko pochybností o nestrannosti soudce v konkrétním případě.

Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů nesdílí názor zaujímaný v dovolání obviněného V. G., podle něhož by k vyloučení soudce podle § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř. mělo dojít paušálně u všech rozhodnutí o příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. a při akceptování takového názoru rovněž i u všech dalších rozhodnutí neuvedených v § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř., která se svým charakterem tomuto rozhodnutí blíží. To, že ust. § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř. poněkud nadstandardně dovozuje paušálně možnost vzniku pochybností o nestrannosti soudce pro rozhodování v hlavním líčení založených jeho rozhodnutím v přípravném řízení o vydání příkazu k domovní prohlídce podle § 83 odst. 1 tr. ř., však podle závěru Nejvyššího soudu neznamená, že stejného přístupu se lze paušálně bez konkrétního věcného opodstatnění dovolávat i v případech dalších rozhodnutí neuvedených výslovně v § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř.

V posuzovaném případě proto Nejvyšší soud neshledal, že by soudce Mgr. V. Č. byl podle § 30 odst. 2, věta druhá tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů v posuzované trestní věci po podání obžaloby jen z toho důvodu, že v přípravném řízení rozhodl o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. Důvody pro jeho vyloučení nelze dovodit ani z toho, že by v rámci vydání příkazu v přípravném řízení projevil kategorický názor na otázku viny obviněného. Jak je patrné z písemného vyhotovení příkazů z 1. 11. 2001 a 19. 12. 2001 (viz č. l. 23 a 25), omezil se soudce Mgr. V. Č. v souladu s ust. § 88 odst. 1, 2 tr. ř. na konstatování existence zákonných podmínek pro uvedený postup, tj. že lze důvodně předpokládat, že jeho prostřednictvím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod vyloučení jmenovaného soudce podle § 30 odst. 1, 2, resp. 3 tr. ř., uzavřel, že v posuzované věci nerozhodoval vyloučený orgán. Tento závěr není v rozporu s principy čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani s čl. 39 odst. 1 Listiny, neboť podle zjištění Nejvyššího soudu nebyla námitka podjatosti soudce Mgr. V. Č., která by měla vést k jeho vyloučení, po právní ani skutkové stránce opodstatněná.

IV.

Dovolání obviněného V. G. opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 8. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr