7 Tdo 628/2007
Datum rozhodnutí: 31.05.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 628/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 5. 2007 o dovolání obviněného J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 8. 12. 2006, sp. zn. 55 To 597/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 120/2006 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 3 T 120/2006, byl obviněný J. D. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. (bod 1 rozsudku), dále trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. (bod 2 rozsudku) a konečně trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. (bod 3 rozsudku). Za tyto trestné činy byl podle § 155 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 8. 12. 2006, sp. zn. 55 To 597/2006. Podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Šumperku zrušen ve výroku o vině trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., ve výroku o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušeného výroku o vině vrácena Okresnímu soudu v Šumperku k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o trestu tak, že za trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněný podle § 155 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na čtrnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Šumperku, s nimž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci, spočíval v tom, že obviněný J. D. dne 31. 5. 2006 v 15,30 hodin v Z., okr. Š., u prodejny A. a o chvíli později před domem č. 4 na ulici S. se odmítl podrobit výzvě policisty npor. L. P., který jej na základě uděleného souhlasu se zadržením vyzval k následování na služebnu Policie ČR, začal utíkat a po dostižení poštval na zasahující policisty npor. L. P., prap. L. S., prap. I. H. a prap. L. N. psa, kterého měl u sebe, se slovy trhej , pes poté kousl prap. L. S. do nohy, způsobil mu pohmoždění, oděrky a hlubší ránu na levém bérci, přičemž toto zranění si vyžádalo pracovní neschopnost prap. L. S. od 1. 6. 2006 do 16. 6. 2006, a npor. L. P. pes roztrhl kalhoty.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci. Tento rozsudek napadl v rozsahu odpovídajícím tomu, že v rozsudku Okresního soudu v Šumperku byl ponechán beze změny výrok o vině trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. V důsledku toho napadl také výrok o trestu. Odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že chybí subjektivní stránka trestného činu, protože neměl úmysl působit na veřejného činitele a protože nevěděl, že se jedná o policisty. Nedostatek subjektivní stránky trestného činu spatřoval také v tom, že neměl v úmyslu psa použít jako zbraň, protože pes napadl policisty za okolností, kdy volně pobíhal a obviněný ho neovládal právě proto, že policisté obviněného povalili, klečeli na něm a nasazovali mu pouta. Kromě toho obviněný vytkl, že policisté porušili ustanovení § 6, § 9, § 10, § 38, § 42 zákona o Policii ČR, že tím překročili meze svých pravomocí a nepožívali proto ochrany veřejných činitelů. Uvedl, že policisté nezajistili svědky celého incidentu, což vedlo k tomu, že výrok o vině byl založen jen na výpovědích samotných policistů, které označil za nevěrohodné. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou část rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci a aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, spáchá-li uvedený čin se zbraní.

Podle § 89 odst. 9 tr. zák. (ve znění účinném v době činu) veřejným činitelem je mimo jiné příslušník ozbrojeného sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.

Podle § 89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní mimo jiné tehdy, jestliže pachatel užije zbraně k útoku; přitom zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno útok proti tělu učinit důraznějším.

Skutková zjištění, uvedená ve výroku o vině a blíže rozvedená v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Šumperku a v odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, evidentně naplňují zákonné znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Z těchto zjištění vyplývá, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku vydal dne 24. 5. 2006 pod č. j. ZN 4428/2006-15 souhlas se zadržením obviněného jako osoby podezřelé z trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že ve věci je dán důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. a že souhlas se zadržením se opírá o ustanovení § 76 odst. 1 tr. ř. Souhlas byl adresován Policii ČR Obvodnímu oddělení v Z. Na tomto podkladě policisté přikročili dne 31. 5. 2006 v 15,30 hodin k tomu, aby zadržení obviněného provedli. Protože byli v civilním oděvu, prokázal příslušnost k Policii ČR npor. L. P. služebním průkazem a zároveň obviněnému předložil souhlas státního zástupce se zadržením. Obviněný na to reagoval tím, že začal utíkat, a když byl policisty dostižen, poštval na ně svého psa se slovy trhej, trhej . Pes pak kousl dva policisty, z nichž jednomu způsobil zranění a druhému roztrhl kalhoty.

Postupem směřujícím k zadržení obviněného policisté vykonávali svou pravomoc. Požívali proto ochrany veřejných činitelů. Obviněný se chtěl zadržení vyhnout, resp. ho znemožnit, a tak je namístě závěr, že jednal v úmyslu působit na výkon pravomoci policistů jako veřejných činitelů. Způsob, jímž tak učinil, spočíval v použití násilí, jímž je i poštvání psa, navíc s výslovným pokynem k útoku. Za daných souvislostí je třeba psa považovat za zbraň, neboť jeho prostřednictvím se útok proti tělu policistů stal důraznějším, což v posuzovaném případě podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

Námitka obviněného, že nechtěl působit na veřejného činitele, protože ani nevěděl, že jde o policisty, je v rozporu se zjištěním, že i když byli policisté v civilním oděvu, npor. L. P. se mu vykázal služebním průkazem, tedy způsobem uvedeným v § 10 odst. 2 zákona o Policii ČR (zákon č. 283/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a navíc mu předložil i písemný souhlas státního zástupce se zadržením. Neobstojí tedy tvrzení obviněného, že policisty v civilním oděvu považoval jen za jakési vymahače dluhů.

Námitka, že obviněný nechtěl použít psa jako zbraň, protože pes policisty napadl v situaci, kdy ho neovládal, je v rozporu se zjištěním, že obviněný dal psovi výslovný pokyn k útoku slovy trhej, trhej již ve stadiu, kdy bylo zřejmé, že ho policisté při útěku dostihli, a že teprve poté policisté obviněného povalili, znehybnili a nasadili mu pouta. Ve světle těchto zjištění je jasné, že sled událostí ve vývoji celého incidentu byl přesně opačný, než jak tvrdí obviněný.

Rozhodně nemůže obstát ani námitka, že policisté překročili meze své pravomoci a nepožívali proto ochrany veřejných činitelů, pokud obviněný tuto námitku spojoval s odkazem na jednotlivá ustanovení zákona o Polici ČR. Jestliže se policisté podle námitek obviněného k němu chovali falimliárně, zejména tím, že mu tykali, mohlo to být v určitém rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 cit. zákona, avšak v žádném případě to nic neměnilo na tom, že ze strany policistů šlo o výkon pravomoci. Namítaný nedostatek výzvy podle § 9 odst. 2 cit. zákona ( Jménem zákona ) rovněž nezbavoval postup policistů povahy výkonu pravomoci, nehledě na to, že podle § 9 odst. 1 cit. zák. je policista povinen použít výzvy, pokud to povaha a okolnosti služebního zákroku dovolují. Příslušnost k Policii ČR prokázal npor. L. P. služebním průkazem, tedy jedním ze způsobů uvedených v § 10 odst. 2 cit. zákona. Policisté na útěk obviněného a útok jeho psa reagovali tím, že obviněného po dostižení povalili a nasadili mu pouta. Použili tedy adekvátní donucovací prostředky uvedené v § 38 odst. 1 písm. a), d) cit. zákona, a to za okolností uvedených v § 38 odst. 2 cit. zákona, tedy v zájmu ochrany své vlastní bezpečnosti proti osobě, která je ohrožovala. O porušení ustanovení § 42 cit. zákona se vůbec nemohlo jednat, protože z povahy zákroku, způsobu jeho provedení a dalších okolností, za nichž k němu došlo, je jasné, že policisté nezakročovali jako jednotka, takže namítaná nejasnost obviněného v otázce, kdo byl velitelem, nemá na posouzení věci žádný vliv.

Nejvyšší soud tedy neměl v dovolání obviněného žádný podklad k tomu, aby do výroku o vině trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. jakkoli zasahoval, a proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak hodnotily důkazy, zejména pokud jimi byly svědecké výpovědi policistů. Tyto námitky byly mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím i mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je v posuzovaném případě uplatnitelný jen ve spojení s jiným dovolacím důvodem. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z toho vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Jde tedy o podřazení skutkového stavu, který zjistil soud, pod ustanovení trestního zákona jako předpisu hmotného práva. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. Nesprávnost právní kvalifikace proto lze namítat jen ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil soud. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na jiný skutkový stav usiluje o jiné právní posouzení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Námitky proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl důkazy apod., tedy pod zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nespadají, obsahově jim neodpovídají a nejsou pod ně podřaditelné. Nejvyšší soud se proto námitkami obviněného proti právnímu posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec